Jste zde

Johann Baptist Metz (1928–2019)

autor: 

Osobní a kritické zhodnocení

1

Německý teolog Johann Baptist Metz zemřel 2. prosince 2019 ve věku 91 let. Na sklonku života věnoval mnoho energie vydávání textů, které chtěl zanechat jako svůj trvalý odkaz. Poslední, 9. svazek jeho sebraných spisů, vydaný v roce 2018 nakladatelstvím Herder, obsahuje kromě doslovů a úplného rejstříku také stodesetistránkovou bibliografii. Přesto nelze tvrdit, že by byl Metz mimořádně plodný autor. Vypráví se, že svému příteli Edwardu Schillebeeckxovi (1914–2009) radil, aby nepsal tak tlusté knihy, „protože v nich není příliš mnoho pravdy“. I kdyby byl tento výrok vymyšlený, vypovídá něco o Metzových textech: jde o množství relativně krátkých pojednání, která vycházela opakovaně jen s relativně drobnými změnami.

Metz patřil k zakladatelům časopisu Concilium.2 Předkládám zde několik myšlenek k dílu tohoto teologa, který zůstával vždy tak trochu na okraji současné teologie. Pro mě je nicméně – částečně právě proto – velmi důležitý.

Co znamená být církví

Začnu připomínkou textu, který není příliš mezinárodně znám, ale pro Metze samého měl velký význam. Tento zásadní dokument o úloze církve s názvem Unsere Hoffnung [Naše naděje] napsal pro tzv. Würzburskou synodu (1971–1975). Cílem synody bylo vyvodit z II. vatikánského koncilu důsledky pro diecéze Spolkové republiky Německo. Synoda Metzův text s obvyklými změnami přijala a anonymně uveřejnila – Metzovo autorství bylo ovšem všeobecně známo. On sám se ve svých pozdějších článcích k tomuto dokumentu vracel. Záleželo mu zjevně na tom, aby se vědělo, že nevyslovuje pouze vlastní myšlenky, nýbrž že zastává vizi, kterou církev uznala jako autentickou.

Poctivost, s níž Metz v tomto „vyznání víry v naší době“ přistupuje k postavení víry a církve, silně působí i dnes, po více než 45 letech. Odpověď na palčivé otázky doby nachází Metz v opětovné orientaci na Krista. V dokumentu se prohlašuje, že naděje pro svět je v Ježíši, že však jak touha po této naději, tak její ohlas prostupují celou lidskou kulturu. Církev se současné kultuře nesmí přizpůsobovat, ale neměla by se ani její jednostrannou negativní kritikou izolovat. Nedorozuměním se stejně nevyhneme – to zažil i Ježíš. Jistotu církev nemá, nebyla jí dána, právě tak jako nebyla dána Tomu, k jehož následování je povolána, konstatuje se v dokumentu.

Mluvit o Bohu

Roku 1995 u příležitosti 20. výročí uveřejnění textu Naše naděje poskytl Metz Katolické tiskové agentuře KNA interview, jež vyšlo pod názvem Měli bychom konečně začít mluvit o Bohu. Metz v něm říká, že u duchovních a lidí uvnitř církve pozoruje „neochotu následovat Krista“. Snahy progresivních katolíků o reformu církve označuje jako „příliš liberalizující“. Zastává názor, že musíme riskovat mluvení o Bohu, neboť krize Boha je důvodem krize v církvi a ve společnosti. Podobné výroky jako tento nebyly v 90. letech příliš dobře přijímány a chápány. Jenže – jak Metz vysvětluje o pět let později v rozhovoru pro tutéž agenturu – v naší době už nejde o cestu z krize, nýbrž o cestu do krize. V roce 2005 v rozhovoru pro deník Süddeutsche Zeitung překvapivě shovívavě zhodnotil pontifikát Jana Pavla II. a prorokoval, že nově zvolený Benedikt XVI. nás ještě možná lecčím překvapí. Ten v roce 1979 (tehdy ještě jako kardinál Ratzinger) zabránil Metzovu povolání na mnichovskou univerzitu a byl minimálně spoluzodpovědný za klima, v němž řada Metzových žáků a žákyň tvrdě narazila na postoj Kongregace pro víru. Přesto byl Ratzinger pozván, aby promluvil na sympoziu, které Metzovi žáci uspořádali v roce 1998 k jeho 70. narozeninám, a Ratzinger skutečně přišel.

Obrat k utrpení

Tehdejší společné vystoupení obou domnělých protivníků vzbudilo pozornost a způsobilo překvapení, ba šok (také vzhledem k dějinám časopisu Concilium, Metzově účasti na nich a Ratzingerovu rozhodnutí založit konkurenční časopis Communio). Odhalilo konvergenci „levé“ i „pravé“ kritiky současné kultury. Pokud jde o demokracii, oba řečníci se nadále drželi nenapadnutelné autority – s jediným rozdílem, že tou byla pro Ratzingera církev a její učitelský úřad, kdežto Metz ji viděl v utrpení a v trpícím člověku. Hans Küng (1928–2021) jejich setkání považoval za zradu myšlenky církevní obnovy, Metz zase jednoznačně odmítl Küngův projekt „světového étosu“ jako neužitečný a postavil proti němu svoji představu „soucitu jako světového programu křesťanství“. To, co Metz vyslovil v rozhovoru s Ratzingerem, však v žádném případě neznamenalo zlom v jeho vývoji. Pro Metze dějiny nikdy nebyly postupnou cestou ke svobodě, vrcholící úplným uskutečněním lidských práv. O církvi a její „sloní paměti“ se vyjadřoval překvapivě pozitivně a byl vždy „církevnější“, dalo by se říci „zbožnější“, než se o něm často soudilo. V jednom rozhovoru mluvil o tom, jak významná byla pro jeho „teologizování“ nepřetržitá modlitba. Z toho lze rekonstruovat celou jeho teologii. Metzův postoj k Ratzingerovi svědčí podle mého názoru o jeho spirituální velikosti a hloubce jeho pohledu. Časy se konec konců změnily a mělo by být jasné, že ne každou fundamentální kritiku moderny lze odbýt jako reakční.

Ve slavnostním spise k Metzovým devadesátinám (2018) vypráví pianista Claudius Tanski o tom, jak ho Metzovo setkání s Ratzingerem a jejich vášnivá debata o Bohu přiměly učinit dlouho odkládaný krok: stal se katolíkem. Mluví o Metzovi jako o Božím bojovníkovi, který zápasí s Bohem: „V tomto zápolení Metz diskutuje, pochybuje, obžalovává a klade otázky, ale v hloubi duše věří a spoléhá na Boží požehnání.“ Řekl bych, že to je výstižná charakteristika Metzovy teologické angažovanosti. Metz vyvinul především vizi založenou na víře, vizi, z níž může teologie nově povstat v konfrontaci se světem a převládajícími představami o něm. Přitom Metzovy texty čtenáři příliš nepomáhají odhalit, co chce být teologicky řečeno, a už vůbec ne, jak by se dalo přesvědčivě argumentovat. Naproti tomu Metz neváhá tvrdit, že teologové potřebují především to, co jeho žák a přítel Tiemo Rainer Peters (1938-2017) nazval conversio ad passionem. Naléhavě nám doporučuje, abychom se zabývali teologií s pohledem upřeným na utrpení a volili adekvátně nejen obsah, nýbrž i způsob vyjadřování. Proto mohou jeho texty působit poněkud jednotvárně a mnohomluvně, jsou-li čteny zběžně jeden za druhým. Správnější a účinnější by asi bylo vracet se k nim, abychom vystopovali jejich teologické sdělení.

Památka utrpení otevírá cestu do budoucnosti

Metz nenapsal mnoho knih. Jeho nejznámější a také asi nejzásadnější dílo je Glaube in Geschichte und Gesellschaft [Víra v dějinách a ve společnosti. Studie k praktické fundamentální teologii] z roku 1977. V něm se intenzivně vypořádává s tzv. kritickou teorií Frankfurtské školy. Dochází k závěru, že osvícenství a moderna neznamenaly jen větší emancipaci a svobodu, nýbrž že přinesly také nové formy nesvéprávnosti a podrobení. Na základě tohoto dialektického přístupu k procesu osvěty vytváří Metz svůj koncept politické teologie a koncept církve a razí pojem „instituce společenskokritické svobody“. V článku, který vyšel poprvé v roce 1972 v nizozemsko-flámském časopise Tijdschrift voor Theologie, rozlišuje Metz tři znaky toho, co tehdy ještě nazýval „teologie světa“. Prvním znakem je teologické zdůvodnění autonomie sekulárního myšlení: oblast, k níž má křesťanství co říci, je redukována na nitro člověka. Druhým je nutnost považovat moderní myšlení za normu i uvnitř teologie. A třetí věc je to, co zde Metz nazývá „eschatologicko-politická teologie“; ta se snaží „interpretovat a mobilizovat tradiční obsah křesťanství v novodobých emancipačních, sekularizačních a osvětových procesech jako kriticky osvobozující, ‚nebezpečné‘ vzpomínky na svobodu“. Právě toto je podle něho politická teologie: „Pokus vyjádřit eschatologickou zvěst křesťanství v poměrech novověku jako formu kriticky-praktického rozumu.“

Ve spise Víra v dějinách a ve společnosti z toho vyrůstá konstatování, že věrohodnost teologie je závislá na jejím spojení s praktickým svědectvím víry. V této souvislosti se projevuje jako „teologie světa“, ale zároveň jako „exteritoriální zkušební pole pro předem daný teologický systém“. Metz v důsledku uznává primát praxe, jako cestu k pravdě vyzvedává vzpomínky a vyprávění v kontrastu k abstraktnímu myšlení bez subjektu a teologicky se zaměřuje na život všech lidí a jejich svobodnou subjektivitu. Trvalá existence nesmírného utrpení v dějinách činí v jeho očích nepřijatelnou nejen jakoukoli lineární víru v pokrok, nýbrž i každou čistě argumentativní soteriologii. Jako alternativu vyvíjí koncept „nebezpečné vzpomínky“ a pracuje s myšlenkou, že naděje v budoucnost se z teologického pohledu rodí ze vzpomínky na utrpení. Odtud vychází jeho obhajoba nového přístupu k apokalyptice, neboť „Ježíšova výzva ‚následuj mne‘ a volání křesťanů ‚přijď, Pane Ježíši‘ jsou neoddělitelné. Pro Metze znamená memoria passionis „anticipaci určité budoucnosti lidstva jako budoucnosti těch, kdo žijí na této zemi bez naděje, trpí, jsou utlačování, zraňováni a cítí se bezvýznamní“.

Teodicea místo soteriologie?

S vděčností si uvědomuji, jak silně tato myšlenka spolu s dalšími podobnými ovlivnila nejen moji teologii, nýbrž i moji víru. Slabší dojem na mne udělala (mám-li skončit kritickou poznámkou) Metzova kniha Memoria passionis z roku 2006, kterou sestavili s pomocí Johanna Reikerstorfera. Je to Metzův pokus formulovat, co může křesťanství říci k tehdejší aktuální společenské situaci. Metz zde stále znovu obrací pozornost k utrpení, vyžaduje od teologie vzhledem k „nepřítomnosti“ Boha citlivost v otázce teodiceje – což je důležité, ne-li přímo nutné. Jeho plaidoyer však zůstává v této knize spíše abstraktní, chybějí v něm prakticky úplně příběhy a zmínky o konkrétním utrpení. Na jedné straně se Metz snaží držet představy, že myšlenka Boha vyjadřuje naději na všezahrnující spravedlnost, což je představa pocházející spíše z filozofie Immanuela Kanta (1724–1804) než z židovské a křesťanské tradice vzpomínek a vyprávění. Skutečnost, že tato všezahrnující spravedlnost leží vlastně ještě v daleké budoucnosti, způsobuje, že Boha postrádáme. Zatímco Víra v dějinách a ve společnosti ukazuje utrpení jako formu naděje, Memoria passionis je prezentuje především jako výzvu ke spolu-trpění (compassion). Proti tomu, co kdysi považoval za postmoderní amnézii a „éru náboženské bezbožnosti“, která utěšuje, ale nevyzývá ani nezavazuje, teď Metz zdůrazňuje, že křesťanství nás nedělá v prvé řadě šťastnými, nýbrž odpovědnými. K jakémukoli náznaku, že by Ježíšův význam spočíval ve vykoupení nebo osvobození, se staví nedůvěřivě. Říká dokonce: „Nejde [...] primárně o soteriologii, nýbrž o teodiceu.“ Říká to s pohledem na hrůzy Osvětimi a zdůrazňuje, že při jejich reflexi by nemělo jít ani tak o odpuštění viny pachatelů jako o záchranu obětí. To považuji vzhledem k německému problému za významný postoj, ale protiklad mezi vykoupením a odpuštěním se mi zdá být Novému zákonu cizí. V Novém zákoně je odpuštění pro pachatele vázáno na pokračující záchranu obětí a je možné právě skrze toto spojení.

S Metzem vykročit za hranice

Pro Metze znamená memoria passionis skutečně vždy soucítění s utrpením druhých („mít na paměti cizí utrpení“). Teprve zoufalý křik člověka, jenž trpí absolutní nepřítomností Boha, otevírá přístup k tomu, oč v křesťanství jde. V dějinách církve se ukázal být „egoismus spásy“ skutečným nebezpečím, zatímco poznání, že dané okolnosti mohou zabránit tomu, aby byl lidský život vpravdě prožit, se může stát hlubokým důvodem k solidaritě. Výzva, abychom se zaměřili především na utrpení druhých, v sobě skrývá nebezpečí moralizování, a opakované tvrzení, že naše společnost zapomíná na apokalyptický charakter utrpení, může znít jako hrubá a nakonec bezobsažná obžaloba.

Metz se příliš nevěnoval detailní analýze biblických spisů ani zkušenosti současného světa s utrpením. Jím obhajované „přerušení“ dějin proto snadno působí schematicky, není zřejmé, jak by mohlo být podnětem k setkání s Bohem, který všecko tvoří nové (srv. Zj 21,5). Škoda, že se Metz nikdy důkladně nezabýval konkrétními příběhy utrpení ani tím, jak by rozhodnutí stát na straně chudých, typické pro latinskoamerickou teologii osvobození, mohlo otvírat cestu k univerzální spáse – právě a zejména pro ty, kdo nejsou chudí. Že je diskuse na toto téma nutná, na to ovšem poukazoval na mnoha místech svého díla.

Z časopisu Concilium 2022/1 přeložila Helena Medková

1 Erik Borgman (1957) je nizozemský laický dominikán a profesor teologie na univerzitě v Tilburgu.

2 Mezinárodní teologický časopis Concilium založili v roce 1965 Anton van den Boogaard, Paul Brand, Yves CongarHans KüngJohann Baptist MetzKarl Rahner a Edward Schillebeeckx.