Kázání z Týdne modliteb za jednotu křesťanů

Již více než sto let se v termínu od 18. do 25. ledna koná v katolické církvi a dalších křesťanských církvích Týden modliteb za jednotu křesťanů. Mottem letošního týdne byla evangelijní výzva: „Miluj Hospodina, Boha svého… a svého bližního jako sám sebe“ (L 10, 27), který je součástí známého příběhu o milosrdném Samařanu (L 10, 25-37). Otiskujeme text kázání Ondřeje Koláře, faráře sboru Českobratrské církve evangelické při kostele U Jákobova žebříku, které pronesl během ekumenické bohoslužby v římskokatolickém kostele sv. Terezie v Praze – Kobylisích dne 19. ledna 2024.

Milé sestry, milí bratři,

co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě? To je hluboká otázka. Ježíš by z ní měl mít radost. Přichází zvídavý žák a chce se nechat poučit o smyslu lidského života. Jenže to má háček. Slyšíme, že ten muž Ježíše zkoušel, ba pokoušel. Vůbec se nechtěl nechat poučit; spíš chtěl naopak pořádně poučit Ježíše. Nechtěl po Ježíši radu, ale chtěl ho dohnat do úzkých.

Co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě? Správná otázka, jen položená s ne zcela čistými úmysly. Však taky Ježíš hned ví, kolik uhodilo. A hned otázku obrací proti zákoníkovi – pověz mi to sám, vždyť víš, co je napsáno v zákoně. A znalec Boží vůle, zapsané v Písmu, musí odpovědět.

To první a nejdůležitější se každý žid denně modlil: Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. A je potřeba ho milovat – celou bytostí, ze všech sil. Není žádná oblast lidského života, kterou bychom neměli Bohu odevzdat. Bůh vládne nejen nad celým světem, všemi hvězdami, pevninami a moři, ale také nad každým zákoutím naší duše, nad vším, co cítíme, o čem přemýšlíme, co děláme, nad všemi našimi vztahy.

Druhé přikázání k tomu prvnímu neodmyslitelně patří: miluj bližního jako sám sebe. Láska k Bohu bez lásky k člověku je neúplná. Kdo se nestará o svého bližního, kdo ho přehlíží, nebo mu dokonce ubližuje, zpochybňuje tím také svůj vztah k Bohu. Lásku k Bohu snad je možné před lidmi úspěšně předstírat. Lásku k bližnímu těžko. Nakonec se pozná, jestli to s ní myslíme vážně, nebo o ní jen umíme hezky mluvit. Kdo nemiluje svého bratra, ten nepoznal Boha, protože Bůh je láska, píše apoštol Jan. Není divu, že selhání křesťanů vrhá špatné světlo na víru samotnou. Stejně tak ale platí, že člověk projevující lásku ke svým bližním už takto nejlépe svědčí o svém vztahu k Bohu – i bez velkých slov.

Jenže – kdo jsou ti bližní, které mám milovat? Opět – správná otázka, jen položená s pochybnými úmysly. Zákoník se nevzdává. A tak žádá přesné vysvětlení. Bližní – to je příliš široký pojem. Co si pod tím mám představit? Na tomto teologickém oříšku si Ježíš vyláme zuby.

Ježíš nepodává žádnou vyčerpávající definici. Slyšíme příběh. A ten poví víc než precizní formulky. Je to příběh o třech mužích, kteří měli prokázat lásku. Na konci vyprávění se Ježíš opět obrací na zákoníka-pokušitele: Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, kdo upadl mezi lupiče?

Zbytečná otázka, není-liž pravda? Je přece jasné, kdo byl raněnému skutečně nablízku. Nebyl to kněz ani levita, od kterých bychom to čekali. Ježíš nespekuluje nad tím, proč se potřebnému člověku obloukem vyhnuli. Snad proto, že zákon zakazuje kněžím stýkat se s mrtvými – a u toho ubožáka skutečně nebylo jisté, zda už není po smrti. Snad proto, že se prostě nechtěli zdržovat a špinit si ruce. Jejich opatrnost – či zbabělost – či zbožná úcta před zákonem jim každopádně zavřela oči před bídou jejich bližního. Zákon, který oba dobře znali, je nedovedl k poznání, že teď a tady mají prokázat milosrdenství. Ta nejdůležitější výzva zákona k nim nedolehla. Oba profesionálové ve věcech Boží vůle selhávají, mají-li podle této vůle jednat. Lásku k bližnímu nechali kdesi mezi zdmi chrámu, ve svitcích zákona, v učených rozpravách. Ven do světa, na cestu, si ji s sebou nevzali.

Ne tak Samařan. Nevíme, zda byl vzdělaný v Písmech. Pro Židy to byl prostě odpadlík od víry a jeho představy o Bohu a Božím zákonu by měly správně být pomýlené. Avšak v tuto chvíli projevil lásku – pohotovou, a přitom promyšlenou a zodpovědnou.

Všimněme si toho, jak Ježíš zákoníkovu otázku obrací naruby. Neptej se, kdo je tvůj bližní. Ptej se spíše: Dokážeš být ty – já – každý z nás bližním pro druhé? Dokážeme být v pravou chvíli těmi, kdo dlouho neváhají a podají pomocnou ruku?

Ptáme-li se „kdo je můj bližní“, už se chceme z této pomoci tak trochu vyvléct. Milosrdenství kněze a levity mělo svoje meze. I naše láska obvykle bývá omezená. Košile je bližší než kabát; nehas, co tě nepálí, říká se. A v nás hlodá pochybnost. Proč pomáhat třeba cizincům? Lidem tisíce kilometrů vzdáleným? Proč pomáhat někomu, kdo si za svou nouzi může sám? Proč pomáhat takzvaně nepřizpůsobivým občanům? Proč pomáhat někomu, kdo mi pomoc těžko někdy vrátí?

Samařan miloval bezmezně, byl bližním bez výhrad, bez všech „ale“ a „kdyby“. Samaritánská láska si neklade otázku, kam až má sahat. Neuvažuje nad tím, kdo ještě spadá do její kompetence a kdo ne, kdo si zaslouží soucit a kdo ne. Ani Ježíš ve své lásce nedělal rozdíl mezi věřícím a pohanem, učeným a neučeným, mužem a ženou, dospělým a dítětem. Miloval, byl tu pro nás, byl našim bližním.

Takový bezbřehý požadavek nás ale uvádí do rozpaků. Rádi bychom si občas uklidnili svědomí – pro dnešek mám dobrý skutek splněn, můžu být spokojen. Ale tak to nejde. Milující člověk se naopak vždy znovu nechává zneklidňovat Božím hlasem, který ho volá: právě teď je tě tu zapotřebí. Právě teď prokaž svou blízkost – i když je ti to třeba nepříjemné, i když jsi unavený, nebo i svými bližními otrávený, i když právě sám potřebuješ pomoc.

Jistě: Nemůžeme milovat všechny lidi na světě stejnou měrou. Ale o takovém požadavku Ježíš ani nemluví. Žádná všeobecná láska k lidstvu neexistuje, to je buď sebeklam, nebo hra na spasitele. Navíc platí, že bližního nemáme milovat celou duší, srdcem, celou silou, tak jak Hospodina. Stačí milovat ho tak, jak milujeme sebe – nic míň, ale taky nic víc. Nemáme se druhým bezvýhradně odevzdat. Nemáme zbožňovat svého bližního, dokonce ani svého životního partnera či partnerku. Když nám Ježíš přikazuje milovat dokonce své nepřátele, neznamená to, že k nim máme hořet něžností. Nemáme uměle vykřesávat city, které jednoduše nemáme. To by bylo nelidské. Stačí jen zpočátku jen uznat, že každý člověk, i můj nepřítel, je Boží tvor. A připustit, že nejen já, ale každý člověk má výsadu být Bohem milován.

Kdo miluje jako Samařan, tomu se již nyní otevírá plnost života. Život naplněný láskou má takovou hodnotu, že může být nazván věčným, nepomíjivým. Věčný život nezačíná až na onom světě, ale už tady – pokud ve svých vztazích dáme prostor lásce bez výhrad a podmínek, lásce, která nás něco stojí.

Miluj – a dělej, co chceš, řekl kdysi svatý Augustin. To je velice krásný i nebezpečný opis toho, co měl Ježíš na mysli. Dělej, co chceš – ano, ale za podmínky, že předtím a v tom všem miluješ, že tvé jednání je proniknuto láskou k Bohu a k bližnímu. Pak můžeš opravdu dělat, co chceš – dokonce musíš dělat, co pokládáš v dané situaci za správné. Každá chvíle tvého života volá k novému rozhodnutí, protože každá je jiná. Desatero, pravidla, normy jsou užitečnou pomůckou, ale život se vzpírá předpisům a tabulkám, stále znovu nás překvapuje a nutí zvažovat a posuzovat, co je právě teď to nejlepší.

Ještě jeden otazník se nám do dvojpřikázání lásky vkrádá. Není to totiž spíš trojpřikázání? Jak je to s naší láskou k sobě samotným? Ta se tu vlastně jen tiše předpokládá. Každý přece miluje sám sebe. To je nám všem vlastní, to nám nikdo nemusí přikazovat. Anebo je to složitější?

V některých evangelijních příbězích slyšíme, že se Ježíš setkával s lidmi, kteří sebe samotné nemilovali. O jednom z nich, posedlém v Gerase, se dokonce praví, že sám sobě ubližoval – žil mezi hroby a bil do sebe kamením. Navenek se to nemusí projevovat až tak drasticky, ale mnozí lidé sami sebe neumí přijmout, neumí si sami sebe vážit, a tvrdí o sobě, že jsou méně než ostatní. Dalo by se říci, že milují druhé více než sami sebe. Takovým lidem nepomůže, když jim někdo lásku k sobě samotnému prostě přikáže. To nefunguje. Ježíš jim ale dal zakusit lásku, kterou třeba nikdy předtím ani nezažili, a proto se ani nenaučili sebe milovat. Svým milováním v nich lásku zapálil – a ta se pak mohla dál rozhořet.

Láska k Bohu, láska k bližnímu a dodejme: láska k sobě. Ježíš neřekl nic nového pod sluncem. Zní to tak prostě – ale je to obrovský úkol na celý život; práce, se kterou nikdy nemůžeme být hotovi; výzva, která pořád burcuje a nedá spát. Ježíš ale lásku pouze nepřikazuje, ale sám miluje. A ujišťuje nás, že Bůh nás miloval ještě dříve, než jsme sami začali milovat, ba dokonce ještě dříve, než jsme se vůbec narodili. Tato láska nás drží a nese a povzbuzuje nás k naší lásce.

Amen.