Jenom mšičkujem

V sobotu 23.12., dva dny po hrůzných událostech na Filosofické fakultě UK, bylo v katedrále sv. Víta, Vojtěcha a Václava slaveno requiem za oběti střelby.¹ Slavnost byla součástí dne státního smutku a zúčastnili se ji vysocí představitelé státu vč. prezidenta. Přesto, že bylo velmi málo času, liturgie byla dobře připravena. Pro sestavení liturgie je klíčový výběr biblických textů. Prvé čtení bylo, dle mého názoru, vybráno zdařile: Iz 41, 13-14; 48, 17-19 (Neboj se červíčku Jákobe…), Ž 63 (Po tobě žízní duše má, Bože, můj Bože). Výběr evangelia L 13, 1-9 (Myslíte, že těch 18, na které spadla věž v Siloe, byli větší hříšníci…?) mi vhodný nepřipadal. Nebyl citlivý k pozústalým v dané situaci těsně po neštěstí, nebyl srozumitelný většině sekulárních účastníků. Proč řešit otázku původu zla (odborně theodicee) když víme, že otázka nemá odpověď. Proč vybízet k obrácení, jakkoli je to pro křesťana výzva zásadní, když se jedná o náboženský pojem, sekulárnímu účastníkovi těžko sdělitelný?² Homilie arcibiskupa Graubnera z textů vycházela. Ale jakoby mluvil pro jiné posluchače, než byli v katedrále shromážděni.³ Služby v bloku slova byly svěřeny lidem, kteří měli k tragické události blízký vztah. Prvním čtením posloužila děkanka FF UK dr. Eva Lehečková, žalmista je členem Scholy Gregoriana Pragensis, kterou vede prof. David Eben z Ústavu hudební vědy FF UK.⁴ Evangelium četl jáhen pplk. Vladimír Honusek, zástupce hlavního kaplana Armády ČR, který se věnuje krizové intervenci postižených hrůznou událostí. Jako další jáhen sloužil Jiří Ignác Laňka, policejní kaplan a bývalý šéfintruktor URNY. Přímluvy přednášeli studentky a studenti fakulty. Přinášeli rovněž růže symbolizující jednotlivé oběti. Chléb a víno přinášeli zástupci IZS a mjr. Aleš Strach, vedoucí 1. oddělení pražské kriminálky, které vyšetřuje vraždy v Klánovickém lese. To vše zaslouží ocenění. Přesto si dovolím pár kritických řádek.

Nemám ani na mysli to, co je kritizováno nejvíce: růži za vraha, úplně stejnou jako za oběti jeho vraždění. To bylo asi opravdu předčasné – odpuštění vyžaduje delší čas a jeho znamení by mělo být pravdivé. Nemám na mysli ani lehké přehmaty arcibiskupa, který si nevšiml, že poslední přímluva byla ve znakové řeči a přímluvy chtěl uzavřít předčasně, či že namísto modlitby nad dary začal číst modlitbu po přijímání. Mám na mysli něco zásadnějšího. Domnívám se, že formát eucharistické slavnosti nebyl pro danou situaci nejvhodnější. Je pro to více důvodů:

1. Eucharistie je slavnost věřících. I když v akademické obci univerzity je podíl věřících větší než v běžné populaci, přesto tvoří menšinu. Měli bychom nabídnout takovou formu bohoslužby, které tuto skutečnost respektuje.

2. Ne všichni věřící u nás jsou katolíci. I mezi obětmi byli nekatolíci. Slušelo by se přizvat zástupce dalších církví i mezi služebníky. Když intercomunio není v římskokatolické církvi běžně praktikováno, je třeba volit formu, která je všem společná.

3. Neeucharistická bohoslužba není natolik svázána rubrikami jako slavnost eucharistická. Vše, co bylo vkusně připraveno, by se dalo využít i při liturgii slova (s výjimkou přinášení darů) včetně dalších prvků. Liturgie slova není „méně hodnotná“, než liturgie eucharistická.

Problém je v tom, že římskokatolický liturgický repertoár je velmi úzký. Neumíme slavit nic jiného než „mše“. Ať je neděle či všední den, ať je pohřeb, nebo svatba, ať je to vhod či nevhod. Václav Dvořák, generální vikář českobudějovické diecéze, říkal: „Jen mšičkujem, a hovňo, hovňo…“

Měli bychom se učit i něco jiného.⁵

Pokud už se rozhodneme slavit eucharistii, tak bychom měli zabezpečit:

- Vhodný prostor. Pražská římskokatolická katedrála se hodí k ledasčemu, ale k slavení eucharistie ne zcela. Kardinál Duka uvažoval o úpravě liturgického prostoru tak, aby oltář byl přemístěn do transeptu lodi. K tomu bohužel zatím nedošlo. Současný presbytář je daleko od shromáždění. Navíc pohled z velké části lodi je zastíněn hrobkou českých králů.

- Aktivní účast věřících. To, co mistrně přednáší Schola Gregoriana Pragensis, bylo liturgickou hudbou v minulosti, ale dnes, při vší úctě, pro většinu lidí už liturgickou hudbou není. Naštěstí to neplatilo absolutně, schola posloužila zpěvu shromáždění např. při Pane, smiluj se, responsoriem žalmu či aklamací Kyrie při přímluvách. Na druhou stranu modlitbu Páně dost lidí zná, i když nejsou praktikující křesťané. Proč jim ztěžovat se modlit tím, že se zpívá?

- Plnější symboliku přijímání. Dnes již nic nebrání tomu přijímat pod obojí způsobou. Služebníků bylo k disposici dost.

Aby napříště po podobných událostech (doufejme, že ne tolik tragických) bohoslužba mířila k širokému spektru účastníků, bylo by vhodné, aby se tím zabývala Ekumenická rada církví v ČR. Bylo by dobré vytvořit tým odborníků různých církví, kteří by vhodné formy promýšleli a byli připraveni, v případě potřeby nabídnout řešení.