Jedno srdce ptačí, aneb: Najde Syn člověka víru?

Jan Konzal

„Jedno srdceptačí“ vyžaduje kouzelný nápoj čarodějnice v pohádce o Rusalce. Pohádkybývají moudré. Když Rusalka toužila stát se lidskou bytostí, čarodějnicevěděla, že takové „začlenění“ vyžaduje angažovat srdce. Použila ptačí, ale takéupozornila, že ve hře je naplno i srdce rusalky. Někdo takovému apelu věří,někdo nikoli. Škoda, že ti, kdo píší naše dějiny mocí, málokdy hledají poučenív pohádkách. Mnozí třeba dodnes netuší, že svými rozhodnutími popisujítaké to, jak je to s jejich vírou. A právě víra, ne naše náboženství, alenaše umění víry rozhoduje o tom, zda má smysl, abychom následovali Krista nejenv jeho smrti, ale také v jeho vzkříšení.

Mohu uvéstpříklady: Sovětský kosmonaut Gagarin hrdý na svédomnělé nevěření kdysi prý prohlásil, že – ač v kosmu strávil mnoho hodin– na žádného Boha nenarazil. Věřím panu Gagarinovi,třebaže mi z toho nijak nevyplývá, proč nevěřit někomu, koho Gagarin nezahlédl. Bibli zase věřím, že Stvořitel světa nejenexistuje, ale že je s ním možno komunikovat. Věřím to bibli přesto, že mito nemůže nijak dokázat, pouze nabízí indicie. Jestli je nebo není naše –typicky česky – postkomunistická kultura kulturou Boha-prázdnou, to také nelzeexaktně bilancovat. Můžeme tomu věřit nebo nevěřit podle toho, jakou vírou afakty disponujeme. A skutečně, nad tímhle problémem se před časem zkřížily mečelídrů politiky a zástupců církví. Mohli jsme takzahlédnout i něco z jejich víry.

Optika vědeckostia popularita kosmonauta Gagarina některým tenkrátposloužily jako šance opustit náboženské (myslí se tím obvykle: etické)tmářství a začlenit se mezi moderní mladé a kariéry schopné – mládežníky.Dětinskost představy byla naopak pro věřící křesťany natolik absurdní, že mohlavyvolat pouze úsměv. Ale i to byla událost nějaké víry na obou stranách.

Víra spolukonstituuje lidskou přirozenost a bývá přítomnapřinejmenším v podvědomí mnoha našich rozhodnutí. Proto je víra skvělýmindikátorem stavu člověka, jeho momentální zralosti. Přesto se Syn člověkastarostlivě ptá, jestli ještě najde nějakou víru mezi lidmi, až přijde soudit.Ne každá víra totiž poslouží ke spáse, k záchraně smyslu stvoření.Víra je mostem k realitě, ale je to most, který si uchová smysl jen podlemateriálu, z kterého je vybudován. Kdo žije z iluzí, vystaví svoji víruz iluzí a pomocí iluzí chce překonat propasti. Iluze je materiál ďáblův,vysvětluje přesvědčivě Bulgakov v románu Mistr aMarkétka. A není v té souvislosti rozdíl mezi iluzí náboženskou anenáboženskou. Víra člověka buď unese nebo neunese.

Jistě pamatujeme,když se jednou pomocí televizní techniky rozhlédl po české veřejnosti předsedanejvětší strany a informoval nás, s jistotou nejvyšší autority, že církvepatří někam mezi spolky zahrádkářů. Mnohým se to vůbec nelíbilo, ani mně ne.Ale nenechte se mýlit, i pan předseda opravdu věří. Nevěří v užitečnostcírkví. Nevěří ani v jakoukoli etiku člověka, ale zato věřív neviditelnou ruku trhu, která prý konec konců neomylně vynese na vrcholyprávě ty nejschopnější, ty „pro národní zájem“ nejdůležitější. Jinými slovy:pan předseda věřit dovede, ale podobně jako ve všech ostatních oborech lidskéhosnažení, i s uměním věřit zachází jen tak, jak to sebestřednýčlověk dokáže: právě jen svévolně. Takový člověk natolik zbožňuje všechno své,že miluje a uctívá i své iluze.

Osobní víraangažuje člověka v mnoha dimensích. V jejím amalgámu se uplatní vedlevýsledků racionálních analýz i neartikulovaná osobní a společenská zkušenost,také extrakt světa pocitů sympatie a antipatie, dokonce i jakýsi kondenzátexistenciální zkušenosti našich předků. (Proto také způsob věření formujeosobnost a zároveň o člověku mnoho prozradí jiným. ) Používám pro tentosyntetický komplex všech informačních vstupů a jejich vzájemnou kontaminaci v lidskémvědomí starý biblický pojem „srdce“. Tvoří jej průsečíky všech humanitníchfaktorů lidského já, tedy opakováno znovu: cit, zkušenost, vůle, rozumovéanalýzy, dokonce i to, co jsme zametli takzvaně pod koberec – do nevědomí. Víravždy angažuje celé srdce, tedy i s těmi třináctými komnatami našichjá. Ovšem srdce osobnosti je případ od případu možná velké, možná menší nežslepičí.

Chci-lireflektovat, co napověděly různé výroky o víře veřejných osobností, jsem sivědom, že jsem při tom odkázán jen na zprostředkující média. Nicméně:

Někteříreprezentanti hájili význam současné církve historickou zkušeností. Církev seprý kdysi velmi zasloužila o kulturní, hospodářské, mocenské i charitativnífunkce státních celků Evropy, je kolébkou evropské mravnosti. (Je na tom hodněpravdy, ovšem jiní velmi dobře vědí, že je to minulost a to nikoli jenjednobarevná. Zápas o místo na slunci je i žhavou přítomností. ) Jiní hájilivýznam církve naopak její budoucností: vraťte nám ukradené majetky a budemepracovat v charitě, ve školství, ve zdravotnictví. (Jenže budoucnost sevždy v předvolebních kampaních lakovala na růžovo jentak pro oko, víc od takových projevů nikdo nečeká. )

Zdá se mi proto,že tyhle odpovědi nediktovala víra v církev, ve skutečnosti srdci drahou,ale řečeno hodně zjednodušeně: hovoří tu dotčená hrdost správců, kteří byneradi klesli na úroveň předsedy spolku zahrádkářů. Nic je přece nenutí vůbecnějak reagovat na bohorovnost politických proslovů, určitě je k tomunezavazuje čest církve Ukřižovaného. Tajemství církve žádný politik neohrožuje,ale cti representantů se dotkne snadno.

Dnešníkultura, mocenské struktury a sociální péče prostě už nejsou automatickykřesťanské, o etice ve všech oborech společnosti raději nemluvě. Jsmepragmatická společnost, ovládaná oportunismem. Patříme jako křesťané mezináboženské minority společnosti, veřejné věci můžeme přímo ovlivňovat jen málonebo vůbec ne, ale nechceme si tuhle roli přiznat. Nezdá se proto, že bychommohli realisticky očekávat změnu. A existuje množství důkazů, že tato mentalitazdomácněla i v samotných církvích.

Církev ovšem neníjen institucí, jejíž hrany a stopy tak či onak můžeme měřit. Jei tajemstvím, komunikovatelným jen vírou. Ne každá víra je však adekvátnítajemství církve. Dokáže to jen víra jako dar svatodušní. Zdá se však, že věřitcírkvi jako znamení přátelské přítomnosti boží ve světě (právě to si přejeposlední koncil římských katolíků), to je stále obtížnějším problémem i prosamotné pokřtěné. Tento svět je světem globálním v akci iv informovanosti, v hříchu i v pomoci potřebným, prostě ve všemvelkém i nízkém.

A tak býváme někdyzděšenými svědky toho, že naše matka církev je doopravdy a většinou poprávu trestána nahotou na pranýřích světových válčišť i vědeckých pracovišť. Jena pranýři, protože si bohužel zadala. Jen tu a tam si to přiznává, většinou sito přiznat odmítá. Je také politickou figurou a ne vždy dokázala odhadnoutsprávně nepřátele a spojence, tím si zadala. Třeba když při úsilí o kořistsvětskou nebo zdánlivě duchovní nechtěla přijít zkrátka ani vedle diktátorů atotalitních režimů. A znovu si zadává, když místo pokorného přiznání a změnysmýšlení zametá nepříznivé informace pod koberec pod směšnou záminkou všechministrů totalitní propagandy, že určité informace je třeba zatajit, aby„nezkreslovaly“ image církve.

Díky globalizacidoléhají na přemýšlivé lidi i další obtížná tajemství, třeba: Bůh náboženstvížidovského, křesťanského i muslimského a zároveň Otec všech Ábelů i Kainůsvěta usvědčuje věřící křesťany, věřící muslimy, věřící židy – všechny kupodivustejnými příběhy lidské zpupnosti.Funguje to po staletí a tisíciletí a po staletí se táhnou i jejich vzájemnéboje na život a na smrt…

Reálný přínosprávě té naší osobní víry k ozdravění dnešní humanity zde a teď rozpozná Soudcevšech srdcí. Na to si musíme počkat až do žní. Jen Soudce také ozřejmí, kdoz nás lidí vsadil do úsilí o humanizaci globalizujícíhose světa také srdce a jaké vlastně: vystřižené z papíru, jak to dělávajíděti o svátku matek, nebo zcizené srdce ptačí, nebo své vlastní. Právě tuhlevíru ve smysluplnost sebevydání nám Ježíš připoslední večeři odevzdal. Najde takovou víru v kdysi křesťanské Evropěještě po našich časech?