Keltská spiritualita: Velcí falzifikátoři III

V tomto dílu vyprávění o falzifikátorech keltských dějin si představíme několik dalších méně známých osobností.

Roger O’Connor

Narodil se roku 1762 v Connorville, County Cork, v protestantské rodině nižší anglo‑irské šlechty. Studoval práva a roku 1784 byl povolán k advokátní komoře. Jeho rodina byla dobře společensky zapojená, ale politicky nejednotná. Jeho bratr Arthur O’Connor se stal významným člen hnutí United Irishmen (radikální republikáni konce 18. století usilující o zrušení britské nadvlády a vytvoření nezávislého, sekulárního a nenábožensky sjednoceného Irska), zatímco další bratři byli loajalisté.

Roger O’Connor se postupně také přiklonil k irskému republikánství a stal se aktivistou. Editoval radikální nacionalistické noviny Harp of Erin. Byl podezírán z účasti na protibritských spiknutích, opakovaně zatčen a vězněn (1797–1798). On sám tvrdil, že se stal obětí politických intrik bratra Roberta. Jeho politická kariéra byla chaotická, ale výrazná – patřil k nejkontroverznějším postavám irského radikalismu své doby.

Kromě své politické angažovanosti proslul O’Connor řadou skandálů. Pronajal si Dangan Castle (bývalé sídlo rodiny Wellesley) a pojistil jej na 5 000 liber. Krátce na to dům vyhořel. Prý nešťastnou náhodou, ale záhy se objevilo podezření na pojistný podvod. R. 1812 byl O’Connor obviněn, že vedl ozbrojenou skupinu, která přepadla poštovní dostavník. Motivem loupeže mělo být získání kompromitujících dopisů jeho přítele, politika sira Francise Burdetta. Soud nakonec O’Connora zprostil viny. Další finanční skandál se týkal zpronevěry majetku bratra Arthura, svěřeného O’Connorovi do správy. Podle dobových zdrojů šlo o maličkost, vyčíslená suma se pohybovala kolem 10 000 liber.

O’Connor byl dvakrát ženatý. První manželka Louisa Strachan zemřela brzy po porodu dvojčat. S druhou manželkou, Wilhelminou Bowen, měl sedm dětí. Jeho syn Feargus se stal významným vůdcem britského chartistického hnutí. Další syn Francisco Burdett O’Connor bojoval v jihoamerických válkách za nezávislost. Robert O’Connor zemřel 27. ledna 1834 v Kilcrea, County Cork. Je pohřben v hrobce rodu MacCarthyů.

Jeho nejvýznamnějším falzem je dvousvazkové dílo vydané v Londýně r. 1822, jehož plný název je impozantní: The Chronicles of Eri; Being the History of the Gaal Sciot Iber: or, the Irish People; Translated from the Original Manuscripts in the Phoenician Dialect of the Scythian Language. O’Connor tvrdil, že se jedná o překlad ze starých dokumentů psaných „fénickým dialektem skytského jazyka“. Jediný „důkaz“, který kdy předložil, byl osmnáctipalcový svitek s údajnými zákony Eri, dnes považovaný za padělek. Jazykově neodpovídá žádnému známému starověkému jazyku.

První svazek díla se zabývá původem Gaelů. Autorem měl být náčelník Gaelů, žijící v období 1368–1335 př. n. l. Gaelové jsou zde líčeni jako potomci Féničanů, kteří migrovali přes Skýtii a Sidón do Španělska. Z této skupiny se údajně oddělili i budoucí Britové. Gaelové se nakonec usadili ve Španělsku (a nazvali je Gaelag) a tam se rozvinula jejich kultura a písmo. Druhý svazek pak líčí dobytí Irska. Gaelové odolávají egyptskému králi Sesostrisovi, který chce zavést „modloslužbu“. Roku 1006 př. n. l. odplouvají ze Španělska do Irska a dobývají je. Zakládají náboženství založené na uctívání ohně, jehož hlavními božstvy jsou Baal (Slunce) a Re (Měsíc). „Původní text“ O’Connor doplňuje vlastními rozsáhlými komentáři a výklady.

O’Connor chtěl svým spisem dokázat, že Irové mají starobylý, vznešený původ a jsou přímo napojeni na biblické a starověké národy. Jejich kulturní kontinuita má sahat až k fénicko‑skytské minulosti.

O’Connor spojoval se svým falzem i osobní ambice. Tvrdil, že pochází z linie posledního irského vysokého krále Ruaidrí Ua Conchobaira, a stylizoval se jako jeho právoplatný dědic. Využil dobové atmosféry – po publikaci Zpěvů Ossianových vzrostla poptávka po „starobylých keltských eposech“.

Dílo bylo brzy označeno za fantastickou fikci a nacionalistickou mystifikaci. Jeho jazykové, historické a archeologické nesrovnalosti byly zjevné už O’Connorovým současníkům. Přestože se jedná o falzum, Chronicles of Eri se staly součástí širšího proudu romantického keltského nacionalismu. Ovlivnily některé pozdější irské nacionalisty a amatérské historiky. Dnes je dílo studováno jako příklad romantického pseudo‑dějepisectví.

Standish James O’Grady

Standish James O’Grady (1846–1928) byl irský spisovatel, novinář a historik. Stal se jednou z klíčových postav irského kulturního nacionalismu. Narodil se v Castletownroche do protestantské anglo-irské rodiny. Vystudoval Trinity College v Dublinu, kde se začal zajímat o irské mýty, zejména o Ulsterský cyklus. Pracoval poté jako novinář a editor (např. The Kilkenny Moderator, The All-Ireland Review), ale jeho největší „přínos“ spočívá v tom, že jako první systematicky přetvořil irské mýty do moderní literární podoby, která zásadně ovlivnila generaci irského obrození (Irish Literary Revival). Zemřel v Shankillu v roce 1928 (Leerssen, The Celtic Revival in Europe 1750–1950, 2006).

Jeho styl byl směsí historické rekonstrukce, romantické fabulace a viktoriánské epiky. O’Grady nebyl folklorista – byl tvůrcem mýtu, který vědomě budoval obraz irských hrdinů jako národních ikon.

O’Gradyho tvorba se dělí na dvě hlavní oblasti. První je „historickou“ rekonstrukcí irských mýtů. Vytvořil moderní představu „keltského hrdiny“, morálního, statečného a tragického. Jeho vylíčení Cúchulainna inspirovalo Yeatse, který z něj učinil symbol irského odporu. Tato díla ovlivnila další představitele irského obrození. Dnes jsou ceněna spíše jako literární konstrukce než jako věrná interpretace pramenů (Ó hÓgáin, 1991).

Zásadní text, v němž O’Grady poprvé představil irské hrdinské mýty širokému modernímu publiku, byl publikován r. 1878 a vyšel pod názvem History of Ireland: The Heroic Period. O’Grady v něm kombinuje prameny Ulsterského cyklu s vlastními fabulacemi. Vytváří v něm idealizovaný obraz Cúchulainna jako morálního a národního hrdiny.

Pokus o syntézu rané irské literatury a mýtů vyšel o rok později a nesl název Early Bardic Literature of Ireland. O’Grady zde prezentuje bardskou tradici jako základ irské identity, přičemž často přepisuje autentické prameny do romantické podoby. Tento text je důležitý pro pochopení způsobu, jímž O’Grady pracoval. Ve stylizované próze s názvem Finn and His Companions (1891), vycházející z feniánského cyklu, vytvořil heroický, téměř viktoriánský obraz Fionna a Fiannů, který má jen volnou vazbu na původní prameny. Dílo se stalo důležitým podkladem pro studium moderní recepce feniánského cyklu mýtů.

O tři roky později, v r. 1894, publikuje románovou rekonstrukci Cúchulainnova mládí The Coming of Cuculain. O’Grady pokračuje v budování obrazu hrdiny jako morálního vzoru a symbolu národního odporu. Tento text ovlivnil Yeatsovu dramatickou tvorbu. Další hrdinskou rekonstrukcí je O’Gradyho The Chain of Gold (1895) (Hutcheon, 2020).

O’Grady se věnoval také publicistice. Založil a vedl časopis The All-Ireland Review (1900–1906), který přinášel eseje o irské historii, identitě, aristokracii a kulturním nacionalismu, ale řešil i praktická témata, např. agrární reformu. Dnes je klíčovým zdrojem pro pochopení O’Gradyho politického smýšlení a ideologického kontextu.

O’Gradyho nelze označit přímo za falzifikátora, protože se k přepracování původních pramenů otevřeně hlásil. Jeho verze jsou literárně působivé, ale jsou vnímány jako „romantický přepis“, který má k autentickým pramenům volný vztah. V kontextu keltské spirituality je O’Grady důležitý tím, že pomohl vytvořit moderní mytologický rámec, který později převzaly i neo-druidské a ezoterické směry.

James Clarence Mangan

James Clarence Mangan (1803–1849) byl irský básník, překladatel a jedna z nejvýraznějších literárních osobností irského obrození. Narodil se v Dublinu do rodiny, která postupně upadla do finančních potíží. To zásadně ovlivnilo jeho životní dráhu. Vzdělání včetně znalosti jazyků (latiny, francouzštiny, španělštiny a italštiny) se mu dostalo v jezuitské koleji. Pracoval jako písař a později jako zaměstnanec knihovny Trinity College. Jeho život byl poznamenán chudobou a melancholií, které se pokoušel řešit alkoholismem a závislostí na opiu. Zemřel během epidemie cholery v roce 1849. Po smrti se dočkal uznání, byl oslavován jako „první národní básník Irska“ a obdivován autory jako Joyce a Yeats. Manganova nejkomplexnější moderní biografie vyšla v r. 1996 (Shannon–Mangan, 1996).

Mangan psal poezii všech žánrů, ale nejznámější je díky svým „překladům“ z různých jazyků (němčina, turečtina, perština, arabština a irština). Ty jsou často velmi volné, někdy dokonce zcela smyšlené. Další oblastí, jíž se věnoval zejména v době Velkého hladomoru po roce 1840, byla vlastenecká poezie, silně politicky laděné básně jako např. A Vision of Connaught in the Thirteenth Century.

Mangan nebyl falzifikátor keltské literatury v tradičním smyslu jako Macpherson nebo Iolo Morganwg, ale jeho tvorba měla – zejména svou melancholickou, mystickou a národně-romantická rovinou – zásadní dopad na to, jak se v 19. století formovala představa „keltství“.

V první řadě je důležitý jím vytvořený obraz „keltské duše“. Jeho poezie je prostoupena melancholií, pocitem ztráty, exilu a duchovní tíhy, tedy motivy, které se později staly klíčovými pro keltské revivalistické hnutí. Mangan inspiroval Yeatse a další autory. Jeho „překlady“ irské poezie často nebyly věrné, ale byly esteticky přetvořené tak, aby odpovídaly romantickému ideálu. Pomohl tak vytvořit obraz Irska jako země duchů, stínů a dávné tragické krásy. Jeho poezie přispěla k představě, že keltská tradice je hluboce spirituální, melancholická, propojená s jiným světem. Zesílila obraz básníka jako prorockého hlasu národa, který později převzaly i neo-druidské a ezoterické směry 20. století.

William Sharp

William Sharp (1855–1905) byl skotský básník, prozaik, editor a literární kritik, který zásadně ovlivnil keltskou renesanci – zejména díky tomu, že stvořil své alter ego Fionu Macleod. Pod tímto ženským jménem psal mystickou, symbolickou a keltskou literaturu, která měla hluboký dopad na moderní chápání keltské spirituality.

Narodil se v Paisley ve Skotsku, vystudoval akademii a univerzitu v Glasgow. Nějaký čas pracoval v právní kanceláři, poté jako bankovní úředník v Londýně, ale od r. 1891 se věnoval naplno literární tvorbě. V r. 1884 se oženil se svou sestřenicí Elizabeth. Cesty do Austrálie, Itálii, Řecka, Alžírska, USA a Kanady formovaly jeho vnímání, jak duchovní, tak literární. Od r. 1893 publikoval pod pseudonymem Fiona Macleod. Své spojení s touto identitou tajil až do smrti. Zemřel 12. prosince 1905 na Sicílii (Sharp, 1910).

Sharp byl mimořádně plodný autor – psal poezii, prózu, biografie i literární kritiky. Pod vlastním jménem vydal biografie Shelleyho, Heina a Browninga a také krátký životopis Dante Gabriela Rossettiho, jednoho z hlavních představitelů prerafaelitů. Sharp v něm kombinuje faktografii s obdivem k Rossettiho uměleckému i osobnímu životu. Text je psán s velkou úctou a snaží se Rossettiho představit jako významného básníka a malíře.

V r. 1887 vydává Sharp sbírku básní Sea-Music. Pracuje v ní s hudebností verše, inspirován rytmem mořských vln a atmosférou pobřeží. Básně jsou lyrické, často meditativní, někdy melancholické. Moře v nich není názorně popisováno, je symbolem svobody, tajemna a neklidu. Jen o rok později vychází sbírka balad a fantazijních básní Romantic Ballads and Poems of Phantasy, které čerpají z keltské mytologie, folkloru a romantické tradice. Jsou plné nadpřirozených motivů, tajemných bytostí a snových obrazů. Typická je jejich mystické atmosféra a jemná, někdy až hudební obraznost.

První Sharpův velký text vydaný pod pseudonymem Fiona Macleod je Pharais (1894) – mystická novela zasazená do skotské krajiny, v níž se prolíná realita s duchovním světem. Pro toto dílo i pro následující práce je typická je snová atmosféra, lyrický jazyk a motivy lásky, smrti a proměny. Novela vyvolala velkou pozornost a zahájila Sharpovu keltskou epochu.

The Sin-Eater and Other Celtic Tales (1895) je sbírka povídek čerpajících z keltských legend, skotského folkloru a archaických rituálů. Ústřední povídka o „pojídači hříchů“ tematizuje vinu, očištění a oběť. V historických záznamech je sin-eater doložen od 17. století jako společenská funkce. Byl to člověk, který konzumoval jídlo položené na těle zesnulého, aby na sebe symbolicky „vzal“ jeho hříchy. Za tuto svou „práci“ byl komunitou placen, ale zároveň měl status společensky opovrhovaného člověka. Poslední známý sin-eater zemřel r. 1906.

Sharp prohloubil mystický význam autentického rituálu, zasadil ho do rámce keltské mytologie, obohatil jej o nadpřirozené motivy, symboliku a duchovní napětí. Vytvořil tak atmosféru „prastarého keltského světa“, která ovšem překračuje hranice historické reality.

Příběhy inspirované keltskou mytologií, zejména motivem „pradleny u brodu“ (nadpřirozené bytosti, která předznamenává smrt), jsou shrnuty do sbírky The Washer of the Ford (1896). Texty jsou opět meditativní, plné přírodních symbolů a duchovního napětí mezi životem a smrtí.

The Immortal Hour (1900) je mystická hra založená na keltské legendě o lásce smrtelníka a nadpřirozené bytosti. Dílo se stalo předlohou pro slavnou operu Rutlanda Boughtona, která výrazně přispěla k jeho popularitě.

V souboru textů Spiritual Tales rozvíjí Sharp naplno svou duchovní poetiku. Jsou spojeny s ostrovem Iona, místem s hlubokou předkřesťanskou i křesťanskou tradici, které Sharp vnímá jako místo duchovního zření, míru a nadčasovosti. Příběhy spojují keltskou mystiku, přírodní spiritualitu a meditativní lyriku.

Jediné dílo z tohoto Sharpova období dostupné v češtině je povídkový soubor inspirovaný keltskou a hebridskou mytologií Vítr a vlny: hebridské mýty a legendy (někdy uváděno jen pod zkráceným názvem Vítr a vlny) (Macleod, 1997).

Jednou z nejcitovanějších odborných studií o Sharpovi je disertační práce Rosemary T. McAuleyové (McAuley, 1982), která jako jedna z mála detailně rozebírá vliv karmelitánské spirituality na Sharpovu tvorbu a propojuje tak literární analýzu s dějinami a kulturním kontextem keltské renesance.

McAuleyová zdůrazňuje, že Sharpova tvorba pod pseudonymem Fiona Macleod není literární experiment ani romantická stylizace. Je to hluboký osobní výraz jeho duchovního hledání, které se opírá o keltskou tradici, křesťanskou mystiku a symbolismus. Jeho duchovní alter ego je prostředkem, kterým Sharp nechává promlouvat jemnější, intuitivnější a mystičtější část své osobnosti. Tato dualita je podle ní klíčem k pochopení jeho mysticismu. Jedinečnou syntézu keltského folkloru, mýtů a přírodní spirituality obohacuje Sharp o prvky křesťanské kontemplace, zejména z karmelitánské tradice.

Sharp bezpochyby patří k ústředním postavám keltské renesance. Přispěl k jejímu formování ve smyslu duchovním i symbolickém. Má své oblíbené a opakující se motivy, prostoupené vnímáním liminality (hranice živí/mrtví, lidé/tajemné bytosti, viditelné/neviditelné, smrt jako přechod do jiné existence). Důležitým dějištěm je pro něj ostrov (Iona, Hebridy) – místo, kde je tato hranice prolomena. McAuleyová zdůrazňuje, že Sharpova mystika není formována teologickým jazykem, ani církevními dogmaty. Je symbolická, poetická, vychází z vnitřní zkušenosti.

Sharp tedy nebyl falzifikátor, nepodstrkoval veřejnosti „objevená“ díla minulosti. Nebyl ani historik. Pracoval jinak. Vytvářel „mystickou“ minulost, která v této podobě nikdy neexistovala. Jeho verze minulosti je jednotná a harmonická, duchovně vyspělá, plná proroků, vizionářů a lidí, cestujících mezi světy. Autentická keltská společnost byla ve skutečnosti daleko pestřejší a různorodější, často násilná a válečnická, bez jednotné mytologické linie.

Sharp si ostatně s historicitou nelámal hlavu. V jeho textech se volně mísí skotský folklor 18. a 19. století se středověkými irskými mýty, předkřesťanské motivy s křesťanskou mystikou, to vše patřičně okořeněno jeho vlastní imaginací. Výsledný mix sice působí starobyle, ale historikům (i literárním a církevním) přidělává jen další vrásky na čele.

Sharp také přetvářel staré rituály (viz sin-eater) nebo vymýšlel zcela vlastní, které zasadil do keltského rámce. Byl členem jednoho z nejvlivnějších ezoterických uskupení konce 19. století, The Hermetic Order of the Golden Dawn (řád Zlatého úsvitu), které spojovalo západní hermetismus, kabalu, alchymii, tarot, astrologii a rituální magii do uceleného systému duchovní praxe a stalo se jedním z center tehdejšího okultního a symbolistního myšlení. V londýnském prostředí tohoto řádu se setkávali básníci, umělci a intelektuálové jako Yeats, Machen, Waite či Florence Farr. Řád chápal svět jako vícevrstvou realitu, v níž se viditelné a neviditelné prolíná, a kladl důraz na vnitřní proměnu, imaginaci a „zření“ jako cestu k poznání. Právě tato atmosféra formovala i Sharpa. Patřit k hermetickému uskupení bylo v té době zkrátka módní a v případě spisovatele a intelektuála nevyhnutelné. Ačkoli Sharp nebyl aktivním členem v takovém smyslu a intenzitě jako Yeats, jeho kontakt s okruhem řádu a přátelství s dalšími jeho členy zanechalo v jeho díle jasně rozpoznatelnou stopu. Projevuje se především v jeho macleodovské tvorbě, v niž Sharp zpracovává typicky hermetické motivy: existenci prolínajících se světů a zkušenost liminality. Přejímá také hermetickou představu, že skutečné poznání přichází skrze vnitřní proměnu vědomí, nikoli skrze dogmata či rituály. Jeho postavy často zakoušejí „druhý pohled“ (téma, z něhož si později poněkud utahuje Terry Pratchett), extatické vize nebo setkání s bytostmi z neviditelné sféry. To vše odpovídá hermetickému pojetí zření (theoria). V jeho díle se tak objevuje jemná, ale trvalá stopa hermetické imaginace: svět je vícevrstvý, symbolický a otevřený tomu, kdo dokáže vnímat jeho skrytou rovinu.

Kulturní mystifikace se Sharp vůči svým čtenářům dopustil právě fiktivní postavou Fiony Macleod. Lidé věřili v její skutečnou existenci, měli za to, že jde o skutečnou ženu z Hebrid, která zná staré příběhy a může tudíž vystupovat jako autentický hlas staré keltské tradice. Asi podobně, jako dílo z jiného kulturního okruhu, Mluví Černý jelen (Neihardt, 2014), které však vychází z konkrétní, historické a rituální spirituality Lakotů.

Sharp zanechal nesmazatelnou stopu při formování jak pohanské, tak křesťanské keltské spirituality současnosti. Jeho tvorba pomohla v 19. století obnovit zájem o keltskou mytologii a duchovní tradice. Jeho návštěvy Kanady a USA inspirovaly tamní básníky (např. Charlese G. D. Robertse, Blisse Carmana). Pomohl tak přenést keltskou imaginaci do severoamerické literatury. V Pagan Review propagoval ideu moderního novopohanství. Současné novo‑keltské komunity, včetně komunity na ostrově Iona, ale také moderní liturgické proudy často nevědomky čerpají právě ze Sharpovy poetické syntézy a ukazují křesťanskou keltskou spiritualitu jako cestu vnímavosti, ticha, ocenění krás přírody, ale také vnitřního nazírání. Sharp tak nepřímo spoluutvářel duchovní imaginaci, která dnes definuje velkou část keltského křesťanského obrození.

Bibliografie

Hutcheon, L. (2020). A Theory of Adaptation. Routledge: New York.

Leerssen, J. (1996). Remembrance and Imagination: Patterns in the Historical and Literary Representation of Ireland in the Nineteenth Century. Cork: Cork University Press.

Leerssen, J. (2006). The Celtic Revival in Europe 1750–1950. Academia Press.

Macleod, F. (1997). Vítr a vlny: hebridské mýty a legendy . Praha - Liberec: Dauphin.

McAuley, R. T. (1982). The Mysticism of William Sharp and the Celtic Renascence. University of Glasgow.

Neihardt, J. G. (2014). Mluví Černý jelen: životní příběh svatého muže z kmene Sioux Oglala. Praha: Volvox Globator.

Ó hÓgáin, D. (1991). Myth, Legend & Romance: An Encyclopaedia of the Irish Folk Tradition. New York: Prentice Hall Press,.

O’Connor, R. (1822). The Chronicles of Eri: Being the History of the Gaal Sciot Iber, or the Irish People. London: Sir Richard Phillips & Co.

Shannon-Mangan, E. (1996). James Clarence Mangan: A Biography. Irish Academic Press.

Sharp, E. (1910). William Sharp: A Memoir. London: William Heinemann.