Jste zde

Monitor

autor: 

Jsem knězem na věky

Rozhovor Getseman s "jáhnem" Jiřím Stejkozou

Je mi čtyřicet pět let a žiji s rodinou v Příbrami v paneláku. Ženatý jsem od roku 1970 a máme sedm dětí ve věku 7 - 21 let. Jako absolvent SPŠS jsem dvacet let pracoval v Uranových dolech Příbram. Po expoziční době jsem odešel dělat mistra odborného výcviku u učňů, říká o svém životě Jiří. Jsem knězem, ať se to někomu líbí nebo ne. Jak ses stal knězem? Ke kněžství jsem se připravoval desetiletým studiem. Svěcení jsem přijal v roce 1979 z rukou biskupa Felixe Davídka.

Co je smyslem tvého kněžského působení?

Pracuji hlavně s mladými rodinami. Vedl jsem zde několik tříletých kurzů Základní teologie, kterými až do závěru prošlo na třicet lidí. A ještě biblický kurz, modlitební společenství . . .

Jak tě jako kněze napadlo dát se do veřejné jáhenské služby?

Rozsah mé práce a narůstající požadavky věřících mi neumožňovaly vše obsáhnout. Pracoval jsem totiž na směny.

Přeškolovali tě nějak?

Žádné další zkoušky jsem neabsolvoval. Přezkoušení snad nepožadují proto, že jsem sám k jáhenství připravoval Ing. Jana Červeného a vydával tehdy českobudějovickému biskupovi Vlkovi osvědčení o tomto kandidátu svěcení.

Co si myslíš o přesvěcování sub conditione?

Jsem knězem na věky, ať se to někomu líbí nebo ne.

A když se to někomu nelíbí?

To je jeho problém, ne můj. Písmo svaté je záležitostí svědectví, moje svěcení také. Církev přestává s pokrytectvím - pokud se to biskup nedozví.

Jak tě přijímají "oficiální" kněží?

Někteří mě ignorují - nemohou unést moje manželství. Dávají najevo, že i jáhenství je jen pro lidi schopné "oběti" a že dnes už není jáhenská služba pro církev u nás řešením. Prostě: nepotřebují mne. Někteří mé kněžství respektují. I nyní vyžadují kněžskou pomoc, ale s podmínkou, že se to biskup nedozví. Mnoho z nich by mě jako kněze s rodinou vzalo do svých rozsáhlých farností do plné služby. Ale jejich hlas je příliš slabý.

Jak reagují věřící? Berou tě?

Až na výjimky, kteří byli ze "spolehlivých zdrojů" spolehlivě informováni, že moje kněžství je zaručeně neplatné, nemám s lidmi problémy - spíše naopak. Ti, co mě neuznávají, mě zřejmě nevyhledávají. Zajímavá je reakce nevěřících, kteří byli vychováni v katolickém prostředí: konečně Vatikán přestává se lží a pokrytectvím! Zpravidla následuje konkrétní údaj o jejich bývalém knězi a jeho kuchařce. Že má kněz ženu nebo dítě jim nevadí, ale pohoršuje je postoj některých kněží a hierarchie: dělejte, jako by to nebylo. A tvůj vztah k církvi a její vrchnosti? Líbí se mi vkusně upravené ženy. Ty nalíčené a kovy ověnčené mě odpuzují. Díky Pánu, že svou nevěstu miluje i přes to všechno, co z církve děláme. Mám rád fakta, stručnost, konkrétnost a hlavně jména, kdo nese za co odpovědnost. Právě to nemá biskup rád. Povšechnost jenom věci a události zatemňuje a činí je nesrozumitelnými. Podle skutků je poznáte - to je rozhodující. Ne podle řečí, proslovů, slibů.

Zatím žiji z dědictví a úspor

Jaká je vaše finanční situace? Moje rodina, to je sedm lidí, je odkázána na měsíční příjem 3300,- platu z arcibiskupství, 3170,- rodinných přídavků a 1900,- zvláštního příplatku pro horníky. To je celkem 8370,- Kčs, tedy 1200,- na osobu. Přitom zákon 462/91 stanoví pro moji rodinu hranici minima 9250,- Kčs měsíčně. Nárok na sociální dávku ale nemám, poněvadž vlastním auto, které však pro svou práci potřebuji. Zatím žiji z dědictví a úspor, to už ale nebude dlouho možné. Co na to zaměstnavatel? Udivuje mne, že mému zaměstnavateli se zdá být morální, musím-li hradit benzín pro služební cesty z vlastní kapsy. Na mou žádost o zvýšení platu a hrazení služebních cest se biskup Škarvada po konzultacích s arcibiskupem Vlkem vyjádřil, že by to bylo složité. Nepochybuješ někdy o správnosti svého rozhodnutí? Vzdal jsem se výhod celibátu ve prospěch rodiny a svých bližních. Teď se otevřely dveře kostelů. Lidé mohou vstoupit - a budou-li něco potřebovat, najdou mě tam.

(Rozhovor připravil JaS)

Jak těžce se prosazuje myšlenka ekumenismu, vidíme z materiálu otištěného časopisem Zmena č. 59 (1990). Obdrželi jsme jej nedávno spolu s 8 listy arcibiskupu Sokolovi, o kterých se zmiňuje G. Tóth ve svém článku. Jeden z nich rovněž uveřejňujeme. Protože jsme měli pochybnosti, zda arcibiskupova reakce neodporuje katolickému učení, požádali jsme našeho spolupracovníka o odborné vyjádření.

Arcibiskup Ján Sokol: „Cirkev nie je holubník. . ."

Po 17. novembri sa „prevetrali" isté témy, najmä z oblastí, ktoré boli predtým pred verejnosťou utajované. Jednou z nich je i diferencia tendencií v cirkevnom živote. Do redakcie sme dostali zaujímavý materiál, autorom ktorého je predstaviteľ ekumenického spoločenstva na Slovensku. Je vlastne obvinením Msg. Jána Sokola, arcibiskupa, metropolitu slovenského, z brzdenia snáh o napojenie sa na celosvetový prúd, ktoré ekumenizmus, teda zjednotenie cirkví v rámci kresťanstva, predstavuje.

Článok ekumenistu Gabriela Tótha prinášame v plnom znení.

Otec/?/
Arcibiskup Sokol

Druhý Vatikánsky koncil vyzýva už 30 rokov katolíckych veriacich, aby urobili prvý krok k svojim odlúčeným bratom. Od roku 1981 desiatky bratislavskýchveriacich vyvíjali iniciatívu smerom k jednote, nie na vieroučnej báze, ale v úcte a v láske. Uskutočňovali modlitebné stretnutia, aby tak v bytoch a neskôr aj v kostoloch umožňovali vzájomné spoznávanie sa. To všetko sa dialo za nie malého rizika, ktoré hrozilo z marenia štátneho dozoru nad cirkvou.

Po vymenovaní nového trnavského biskupa Jána Sokola toto spoločenstvo uvítalo zdanlivú možnosť nechať zhodnotiť a usmerniť svoje úsilie, ako aj možnosť napojiť sa na cirkevnú hierarchiu. Na 8 listov v období od decembra 1988 však doteraz mladí veriaci nedostali ani jednu odpoveď.

Dňa 22. 6. 1989, keď sa malo uskutočniť ďalšie verejné ekumenické modlitebné stretnutie, ŠtB urobila radikálne opatrenia. Stretnutie sa muselo odvolať a na oddelenie ŠtB boli predvolaní niektorí iniciátori. Na naliehavú prosbu o ochranu pred agresiou ŠtB, alebo aspoň o morálnu podporu, sme síce od arcibiskupa Sokola nedostali žiadnu odpoveď, zato však okamžite vydal obežník so zákazom slobodne sa modliť s protestantmi. (Acta curiaeč. IV. 1989)

Je to svetová rarita. Tento obežník platí dodnes. Bol čítaný v každom kostole týždeň po zásahu ŠtB.

Dnes sa už nečudujem. Veď ako sa mohol zastať pán arcibiskup ekumenického spoločenstva, keď sa nezastal katolíkov, ktorí sa mokrí a dobití modlili za slobodu v Bratislave pred Národným divadlom. Ten, ktorý nedovolil študentom z teologickej fakulty stáť spoločne na námestí SNP vtedy, keď tam stáli všetky fakulty.

Nie, nežiadajme jeho lustráciu - to radšej nie.

Fakty sa už však donekonečna zakrývať nedajú.

Keby to bola jeho jediná snaha brzdiť rast katolíckej cirkvi, aj ja by som mlčal. Aj ja mám na to svoje dôvody. Mlčať sme sa naučili. Naučme sa však žiť pravdu. A keď je nám to znemožnené, naučme sa ju aj povedať.

Gabriel Tóth

Pochopiteľne sme arcibiskupa Sokola požiadali o vyjadrenie stanoviska k polemickým bodom textu. Z jeho temer poldruhahodinovej výpovede vyberám najdôležitejšiu časť.

„Každého upodozrievali, aj Pána Ježiša - a bol Synom Božím. Aj pápeža upodozrievajú, keby ste vedeli, koľko má problémov, chudák, aj kňazov, aj biskupov - každý má priateľov aj nepriateľov - aj prezident. Mohol by som sa brániť, lebo spravodlivosť žiada akosi povedať pravdu. Ale choďte a dokazujte! Tak si ja hovorím - Pane Bože, tak ty vidíš a vieš, ja ti to obetujem za svoje hriechy aj hriechy mojich príbuzných a priateľov a známych. A tým sa vlastne ten kríž stáva ľahším a sladším.

Viem o tomto prípade. Prišiel za mnou tento pán, Tóth Gabriel, už dávnejšie, že by chcel pestovať ten ekumenizmus. Ja mu hovorím, pozrite sa, momentálne to môžete robiť iba tak sám, lebo to v predchádzajúcich okolnostiach nebolo dovolené a potom, keď si preštudujem vaše stanovy, zaujmem k tomu stanovisko. No a ja som potom na toho chlapca akosi pozabudol, hoci ja som si to prečítal. On sa ale potom ani viacej neukázal. Neskôr prišiel za mnou istý saleziánsky kňaz a doniesol mi od neho list. Ja som si ho prečítal a hneď mu z voleja odpovedal, že takýto ekumenizmussi cirkev nepredstavuje a okrem toho, musí byť naviazaný na cirkevný poriadok, hierarchiu. Nadiktoval som mu niekoľko bodov, asi šesť ich bolo,ako odpoveď. A tým som považoval celú vec za skončenú. Ale ten kňaz mu asi moju odpoveď nedoručil, pretože som sa s tým pánom stretol v redakcii Katolíckych novín a on sa mi tam pripomenul. Že mi písal už koľkokrát a že nedostal odpoveď. Odkázal som ho na toho saleziánskeho kňaza. Ale vidieť, chlapec je na mňa nahnevaný, hľadá iba seba, chce si iba svoje presadiť. Lebo poriadok je taký, že by mal poslať žiadosť na biskupskú konferenciu a tá sa k tomu vyjadrí. Poverí niekoho - biskupa alebo kňaza - ale nie jeho, samozrejme, lebo to nemôže, cirkev nie je holubník. . . Musí sa naviazaťna cirkevnú hierarchiu. Už sa zmenila štruktúra od sedemnásteho, dovtedy sa predsa všeličo trpelo. Lebo pri tých okolnostiach sa ináč nedalo, aj jasom robil, povedzme, duchovné cvičenia v pivnici. . . Každý robil tak akosi pokútne, ale situácia sa zmenila. To, čo sa robilo, treba dať dohromady, napojiť sa na normálny život cirkvi celosvetovej. A toto mnohí nechápu. Oni by ďalej chceli robiť na vlastnú päsť, svojvoľne. To sa nedá. U nás do rozhlasu alebo televízie môže hovoriť iba ten, koho poverí cirkev - také sú predpisy. Už je teraz normálna situácia. Ináč, keby sa to mne stalo, čo jemu, tak si poviem, no dobre, cirkev tak povedala, tak poslúchnem. . .

Som za ekumenizmus normálny, nie taký, aký si predstavujú oni. Ja som sa jedného takého stretnutia na Trnávke zúčastnil a poviem vám, ja som sa toho normálne naľakal. Prečo? Z nášho ani A, formát: kalvínska liturgia, svetelné efekty - no ciťáky. Naša cirkev nie je citová."

V článku vás obviňujú, že ste sa ich nezastali pred ŠtB.

„Takto vám poviem: hentam by sa niekto pobil a vy o tom ani neviete. Bude vám zazlievať, že ste sa ho nezastali?"

To značí, že vám ani nepísali žiadne listy a vy ste im vtedy pomohli?

„Vtedy nie. Písal mi neskôr, ale o ekumenizme. Ten list mám odložený, môžem vám ho ukázať. Je to, vidíte, zlomyseľný človek. A potom jednajte s takým človekom. To sa ozaj treba povzniesť a povedať si, aj v tom je chcenie Krista, a že je to v duchu viery. Ja som im fandil. Kebyže vy začnete niečo robiť, ja vám môžem fandiť, ale nemôžem do toho zasahovať, alebo nezasahovať. To je predsa vaša súkromná vec. Kebyže sa obrátia na nás, robia to cez nás, je to iné. Oni nás však obišli. Keby nám aspoň dali oznámenie, teda nielen mne, ale aj biskupom alebo ordinárovi. . .

Človek musí počítať s tým, že ho nepochopia všetci, lebo nedá sa všetkým vyhovieť. Ale toto, čo sa tu píše, je proti kresťanskej láske. Ja sa denne modlím za tých, čo ma osočujú, cítim v tom silu. Nehnevám sa naňho, jaho skôr ľutujem. Nepochopil kresťanstvo. Kresťanstvo to je niekedy tvrdý život. Niekedy musíš nastaviť aj to druhé líce a sa pokoriť. A to mnohí nechápu. Ani on to nepochopil.

Ja že brzdím rast katolíckej cirkvi - kde je tu logika? Ako keby vy ste mali deti a poviete, no vieš čo, dcérka moja, ty na ten film nepôjdeš, sú tam také nevhodné obrázky. A dcéra povie, áno, mama nám zabraňuje v raste."

Vážený pán biskup!

V Bratislave 23. 5. 89

Prosím o prepáčenie, že som volil takúto formu komunikácie, ale nechcem Vás oberať o viac času, než by bolo potrebné. Chcem Vás plne informovať o našej ekumenickej činnosti. (Aspoň o tej, ktorá z pokusov sa stala skutkom.)

V Bratislave dnes existujú tri eku krúžky, ktorých činnosť je zachytená v brožúrke, ktorú som Vám pri mojej poslednej návšteve nechal na scenzurovanie a volá sa „ekumenické spoločenstvo". Počet členov sa pohybuje okolo 80 a tvoria ho členovia bratislavských cirkví. Naša spoločná koncepcia je zachytená v tejto brožúrke po osemročných pokusoch o túto činnosťa nechal som ju schváliť aj niektorími funkcionármi nekatolických cirkví. Považujem tu za potrebné uviesť, že vychádzajúc zo záverov Vat. koncilu sa nechceme zjednotiť v jedinej cirkvi, ale chceme všetci prehlbovať lásku a vernosť svojej materskej cirkvi a tradícii.

Ako druhý bod by som tu chcel uviesť, že napriek faktom, ktoré okolo seba vidíme, chceme byť prostí od politického boja.

Doteraz (máj 1989) sme sa podieľali na štyroch väčších stretnutiach, ktoré boli verejné, so súhlasom predstaviteľov církevných obcí, (farností) a to v Cirkvi Bratskej, Evanj. c. Metodistickej, Cirkvi Apoštolskej a so súhlasom p. biskupa Miku v Reformovanej cirkvi (Kalvíni), kde sa v marci 89 zišlo k modlitbe asi 300 veriacich z desiatich cirkví.

Na stretnutí v Pécsi, kde bolo okolo 3000 Českoslov. veriacich sa zúčastnilo 7 spevokolov z Bratislavy (katolíckych) + účastníci Brat. cirkví. Keďže nadšenie pre spoločnú modlitbu doma nebolo možné (ani potrebné) zastaviť,dohodol sa termín 19. 5. 89 pre stretnutie v Bratislave. Takéto spoločné stretnutie pozostáva z piesní, meditácií a ticha. Z doteraz prosených Brat. správcov fary nám vyšiel v ústrety ako jediný pán kanoník Záreczký. Zabezpečil nám priestory kostola najsv. Trojice a zo známych dôvodov aj určitú ochranu pred ďalšími výsluchmi. Bol ochotný prijať náš koncept na toto stretnutie a mal stručný príhovor. Na tomto stretnutí sa zúčastnilo do 300 veriacich z desiatich cirkví. Všetci sme mu za ochotu vďační. Prislúbil nám aj možnosť naďalej sa stretávať a modliť v tomto kostole. Ak s tým súhlasíte,veľmi by ste nám pomohli, keby ste mu v mene zúčastnených cirkví a eku hnutia, ktoré ja mám tú milosť v tomto liste zastupovať poďakovali za ochotu.

Aku som už uviedol, chceme byť v politickom angažovaní nezúčastnení, ale jediným katol. kňazom, ktorý nás prijal, je člen Pacem in Terris. Ale nechceme pokračovať s ekuménou len v nekatolíckych kostoloch, inú možnosťnemáme. Ak by Vám jeho osoba z akýchkoľvek dôvodov pre ekuménune vyhovovala, prosím o vymenovanie iného katol. kňaza, ktorý nám vyjde rovnako v ústrety.

Vaše pripomienky k celej činnosti ekum. hnutia v Bratislave budú brané ako najvyššie katol. učenie pre nás katolíkov a z katolíckej strany budúplne rešpektované.

Za ochotu pri realizácii úmyslov Pána Ježíša Krista nech Vás On sám požehná už teraz vo večnosti.

Za tých, ktorí sú ochotní byť pracovníkmi na diele zjednotenia v našom meste:

Gabriel Tóth

P.S.

Prosím tiež, ak uznáte za vhodné, o písomnú odpoveď cez nášho priateľa. Prosím o uvedenie, ktoré fakty Vašej odpovede môžem tlmočiť zastupiteľom cirkví a ktoré mám podržať, a realizovať.

Z bezpečnostného hľadiska Vás prosím o likvidáciu tohto listu!

Teologie ekumenismu v zrcadle profánního tisku

Je třeba říci přímo, že s názory, explicitně publikovanými v článku „Cirkev nie je holubník", se platné učení koncilních dokumentů (konkrétně: konstituce Sacrosanctum Consilium, dekret Unitatis Redintegratio) nedá uvést do souladu. I když citovaný článek má pozoruhodných vybočení víc, všímáme si právě jen věci ekumenismu.

1. Protože Msgre Sokol autoritativně prohlašuje, že zásady ekumenismu v dopise G.T. jsou nesprávné (přesněji: „Takýto ekumenizmus si cirkev nepredstavuje"), bylo nutno konfrontovat znění citovaného dopisu s koncilními dokumenty. Odmítnutí se týkalo následujících bodů Tóthova listu z 25. 3. 1989:

- všichni účastníci ekumenických setkání chtějí svou účastí na společných akcích prohloubit lásku a věrnost svým mateřským církvím;

- distancují se od politického boje;

- setkání jsou veřejná, v chrámech resp. v církevních objektech všech zúčastněných církví, se souhlasem jednotlivých správců;

- setkání sestává z písní, meditací a tichého rozjímání;

- protože místní ordinář (Msgre Sokol) na pozvání neodpověděl, anebo odpověděl nepřímo represí, je podrobně informován o tomto dění aspoň formou dopisů (prý jich bylo celkem osm);

- týž ordinář se prosí, aby k celému hnutí vyjádřil své připomínky, má-li jaké.

Vskutku nechápu, kterou z těchto zásad shledal katolický biskup jako nepatřičnou,anebo oč opírá svou neomylnou jistotu, že takto si „církev" ekumenismus nepředstavuje. Koho vlastně míní takovou církví, není zřejmé: světový katolický episkopát na koncilu shromážděný jistě ne, ten se vyjádřil opačně; svou lokální církev také ne, vždyť názor na tuto věc s nikým nekonzultoval, jak sám říká „z voleja odpovedal". Není divu, že týž hierarcha nedává místo odmítnutých zásad žádný jiný návrh. Spíš udivuje, že nikomu v biskupské konferenci nevadí, že se v Acta curiae IV./89 objevuje zákaz něčeho, co obecná a apoštolská církev slavnostně doporučuje. Diktovala-li zákaz modlitby katolíků s protestanty tehdejší StB, není snaduž důvod jí k tomu vycházet vstříc ještě dnes proti platným dokumentům.

2. Msgre Sokol se domnívá (a verbis expressis publikuje), že:

- katolík se prý smí modlit s bližními jen poté, co si podá písemnou žádost na biskupskou konferenci, ta se vyjádří a někoho pověří (k čemu? čím?);

- ten „někdo" musí mít kněžské nebo biskupské svěcení, laik to prý býtnemůže.

Prosím tedy ty, kteří se stále táží, kde by bylo možno najít nějaké stopy triumfalismu, aby na chvilku odložili apologetické stereotypy a zkusili se podívat očima poddaných na to, co se to od svěřené trnavské církve žádáa z jaké pozice: je to kenosis, anebo triumf monarchy? A je takový vztah uvnitř božího lidu (i pan arcibiskup je členem božího lidu, ne méně ani vícenež kdokoli z pokřtěných!) legitimní? A jakým znamením světu je?

3. Msgre Sokol není v ekumenismu nováček, už se - jak říká - také jednou účastnil takového setkání a prý se zděsil, vysvětluje paní redaktorce:

- z „našeho" tam neshledal nic (ač koncil vidí v těchto společenstvích modlitby přítomného Krista, srov. UR čl.8)

- forma kalvínské liturgie (ač už dvacet let se takovému útvaru říká opět„bohoslužba slova" a tvoří nedílnou část katolické mše; jak běžný katolík ví, je to soubor modliteb, čtení Písma, homilie, přímluv. To vše má za své nejen evangelík, ale i katolík a pravoslavný. Na rozdíl od zděšeného Msgre Sokola tuto liturgii konstituce SC vřele doporučuje - srov. čl. 35).

4. Ignoruje-li metropolita ducha i literu Ekumenického direktáře, je to jen nekázeň, a proto věc jeho církevního představeného, resp. biskupského sboru, aby jej napomenul. Ignorovat ducha i literu koncilních usnesení je jistězávažnější. Dovolím si citovat aspoň některé rozdíly mezi učením koncilu a učením Msgre Sokola, jak se mi jeví. Předem se ovšem i v této věci podřizuji kompetentnímu názoru zkušenějších, a proto asi méně pohoršených než já.

(Všechny citace jsou z UR.):

- církev zastoupená otci koncilu přiznává ekumenismu odloučených bratří původ v milosti Ducha sv. (čl. 1)

- takové snahy vítá (čl.1)

- na odloučené bratry pro jejich víru v Krista a křest „hledí církev s bratrskouúctou a láskou. . . uznává je za své bratry v Pánu" (čl.3)

- hodnotí „četné posvátné úkony křesťanského náboženství, které různými způsoby podle odlišné povahy jednotlivých církví nebo společností mohou být zdrojem života milosti a je třeba přiznat jim schopnost otevřít vstup do společenství spásy" (čl.3)

- vybízí všechny katolické věřící (tedy nejen biskupy a kněze, ale zároveň také i biskupy!), aby se svědomitě účastnili ekumenického díla (čl.4)

- „všichni v církvi ať při zachování jednoty v nutných věcech udržují patřičnou svobodu. . . tak budou vyjevovat stále víc pravou katolickou apoštolskost"(čl.4)

- biskupům na celém světě doporučuje, aby účast všech katolíků na ekumenické činnosti horlivě rozšiřovali a rozvážně řídili (čl.4)

- snaha o obnovu jednoty je věcí celé církve, jak věřících, tak pastýřů (čl.5)

- je dovoleno a je přímo žádoucí, aby se při modlitbách za jednotu a ekumenických shromážděních spojili s odloučenými (čl. 8)

- místní biskupská autorita ať rozvážně určí konkrétní okolnosti communicatioin sacris, pokud něco jiného už nepředepisuje biskupská konference nebo sv. Stolec (čl. 8).

Myslím, že aspoň nějaký prostor pro změnu smýšlení je tím naznačen a přidobré vůli nezůstane tento pokus obhájit nespravedlivě napadené marný. Prohlašuji, že osobně neznám ani jednu stranu sporu, jsem odkázán právě jen na písemné doklady. Ukáže-li se, že jde jen o nedorozumění, budu šťasten. Ukáže-li se však, že někdo se tím cítí urážen, anebo ohrožen na autoritě, kéž mu tu nemístnou hrdost Pán odpustí a kéž najde cestu k pokání!

Jan Konzal