Jste zde

Liturgický polibek - odcizující znamení?

Kdyby bylo pravdivé tvrzení ateistického psychoanalytika Alfreda Lorenze, že koncil zničil smyslovost bohoslužby a na místo znamení dosadil slovo a neustálé poučování, pak už by nesměl mít žádné místo v liturgii polibek. Skutečně jen málokterý prvek patří do oblasti smyslovosti tolik jako políbení osob nebo věcí. Naproti tomu je třeba konstatovat, že tradice liturgického polibku byla zachována, ba dokonce i nově oživena. Přitom je problematické propagovat v dnešní době líbání předmětů, a dost hlasů volá po odstranění tohoto zvyku. Skutečně je však závazně předepsáno políbení oltáře na začátku eucharistické slavnosti (VPŘM 27; 232) a po závěrečném požehnání (VPŘM 125). Totéž platí pro políbení evangeliáře po přečtení evangelia (VPŘM 95; 232). Biskupská konference ovšem může, v případě, že tento způsob neodpovídá místním tradicím nebo povaze, určit jiný způsob vyjádření úcty (VPŘM 232). To zde nemá být vysvětlováno tak, jako by líbání předmětů ﷓ byť šlo o oltář nebo o evangeliář ﷓ snad vzbuzovalo v našem vnímání nějaké pocity odcizení. Těžko se dá zpochybnit, že takový úkon, je-li správně proveden, je smyslovým znamením.

Významné je jistě políbení osob, tedy políbení pokoje, které si v předkoncilní době vyměňovali ve zvlášť ritualisované a spiritualisované podobě klerikové, zatímco ostatní věřící měli, alespoň podle rubrik misálu z roku 1570, líbat pacifikál. V novém misálu se nemluví o políbení, nýbrž o pozdravení pokoje. Přesto není znamení, které má vyjadřovat vzájemný pokoj a bratrskou lásku, pevně určeno (VPŘM 112). My ale z jiných zemí a také z mnohých bohoslužeb u nás víme, že zde hraje ve velké míře roli tělesnost, také ve formě polibku, takže „už se není třeba povzbuzovat k zachycení podnětu, nýbrž se spíše musí tlumit nadbytek emocí, který vznikl na tomto místě pokoncilní mše“ (B. Fischer).

Znovu byla zavedena stará tradice přijímacího (uvítacího) polibku, který udělují na závěr biskupského, kněžského a jáhenského svěcení držitelé odpovídajícího stupně svěcení novosvěcenci. Co může vyjadřovat zřetelněji a příznačněji začlenění do nového stavu? To ostatně platí i pro přijetí do řádu (profesní sliby).

Vraťme se ještě k líbání předmětů. Aby se políbení oltáře vrátil jeho význam pozdravu nebo rozloučení, jako znamení projevu úcty, „musela by odpadnout všechna políbení oltáře, připojená v průběhu staletí (např. políbení oltáře před každým obrácením se k lidu)... Musela by padnout i jiná liturgická políbení, protože je dnešní člověk vnímá jako neúnosně zdlouhavá a obřadná nebo jako výraz přehnané zbožnosti (B. Fischer). To platí třeba pro políbení štoly při jejím oblékání v sakristii, pro políbení biskupského prstenu před přijetím komunia, políbení liturgického náčiní před jeho předáním celebrantovi. Odpadlo také políbení nohy při papežském ceremoniálu.

U liturgického polibku se jistě nejedná o nějaké zvláště podstatné znamení při bohoslužbě. Přesto je možné na tomto malém výřezu liturgického jednání ukázat, že v žádném případě nelze mluvit o ztrátě smyslovosti nebo životnosti při bohoslužbě přinejmenším ve znění liturgických knih.

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 117﷓119, přeložil Ondřej Bastl.