Jste zde

Korupce a strukturální hřích – platnost prorocké a sapienciální tradice

Ekvádorský sociolog Napoleón Saltos Galarza popisuje korupci takto: Je to způsob, jakým se individuální či společenský subjekt s partikulárními zájmy a zároveň s odpovídajícím vlivem, zaručujícím mu beztrestnost, chová uvnitř sítě vztahů ve snaze dosáhnout toho, aby skupina lidí s rozhodovacími kompetencemi ve veřejném úřadu nebo vysoce postavené osoby jednaly nelegitimně a prohřešovaly se proti etickým hodnotám jako otevřenost, poctivost a spravedlnost, resp. se dopouštěly činů, které jsou v rozporu se zákonnými předpisy. Cílem je přitom získat hospodářské výhody nebo politicko-mocenskou, resp. společenskou pozici, a využívat ji k poškozování obecných zájmů.

V Bibli se setkáváme s různými tradičními způsoby boje s korupcí. Nejčastěji o nich mluví proroci a mudroslovné knihy. Také tradice Pentateuchu ve svých zákonících korupci zakazuje, např. Ex 23,8: Nebudeš brát úplatek, neboť úplatek oslepuje i ty, kdo mají oči otevřené, a vede k překrucování záležitostí spravedlivých. Kritizuje ji různě a v rozmanitých historických kontextech.

Nicméně korupce není izolované jednání individua se špatnými úmysly. Vyžaduje příznivý specifický kontext, v němž jí instituce a zákony vycházejí vstříc. V Listu k Římanům dokázal Pavel zachytit celou složitou skutečnost a nespravedlivé lidské konání, vyplývající z hamižnosti. To dohromady vytváří systém hříchu, tvrdě dopadající na člověka samého.

Ve svém příspěvku se chci zaměřit na některé prvky prorocké a sapienciální tradice, abych ukázala jejich trvalou platnost v boji proti korupci, rozšířené dnes doslova jako epidemie. Konkrétní příklady jsem vybrala z knih Micheáš a Kazatel. Potom budu na základě Listu k Římanům analyzovat pavlovské kategorie strukturálního hříchu a zákona, které teologicky vysvětlují, proč se korupce neustále vrací a sama sebe legitimuje.

I. Boj s korupcí u proroků

Biblická prorocká tradice vzniká zároveň s monarchií, ale nestojí na její straně, nýbrž se k ní staví kriticky. Vládci hledali u proroků podporu, legitimaci vlastních činů, avšak je jasné, že Bohem poslaní proroci (kteří se distancovali od tzv. „falešných proroků“) zaujímali vůči autoritám kritický a nezávislý postoj a jejich poměr k politickým a náboženským institucím byl trvale napjatý. Jedním z největších problémů, jimiž se zabývali, byla korupce vládců, soudců, proroků, placených proroků a zámožných lidí. Prvky, jež se v obžalobách stále znovu vracejí, se přesně shodují s těmi, které jsem na začátku článku vyznačila kurzívou. Vlivné a mocné vedoucí osoby se nechají vést vlastními zájmy, aby dosáhly hospodářských výhod; ignorují etické hodnoty jako otevřenost a spravedlnost; jejich jednaní je nelegitimní, protože porušuje předpisy. Podle proroků se postiženými stávají většinou chudí.

Micheáš, prorok z 8. století a současník Ámose, Ozeáše a Izajáše, propuká v nářek: Vaši představitelé soudí za úplatek, vaši kněží učí za odměnu, vaši proroci věští za stříbro. Přitom spoléhají na Hospodina a říkají: „Což není Hospodin uprostřed nás? Na nás nepřijde nic zlého.“ (Mi 3,11)

Hamižnost snadno vede ke korupci. Předpokládá se, že ti, kdo vládnou, budou spravedliví, milosrdní a pokorní (6,3), zatímco oni hromadí svévolně nabyté bohatství (6,10), neboť používají falešné váhy a závaží (6,11). Úplatkáři podvádějí a lžou (6,12; Ž 101,7). Micheáš (7,3) popisuje onu síť, která se vytváří v důsledku korupčního jednání. Překlad hebrejského textu skrývá jisté obtíže (první část verše je neúplná), avšak smysl je jasný: Vládci i soudcové nečiní, co je jejich povinností, nehájí spravedlnost; místo toho vyžadují úplatky (šilum). Bohatí a mocní říkají to, co lichotí „duši“ (nafšo) vládnoucích, čímž všichni dohromady „tkají“ (y’abtuha) síť vzájemného spojenectví, aby se dělo to, co si přejí mocní. Prorok začíná verš sarkasticky: „Jsou to odborníci na zlo.“ (Český ekumenický překlad: Oběma rukama páchají zlo pro svůj prospěch.) Ve verši 3,9 používá prorok k označení nekalých praktik mocipánů výraz y’aqišu, což znamená myšlením a jednáním překrucovat, převracet, porušovat morální principy. Obrací se proti korupčníkovi, který se chová nečestně a podvádí. Zdůrazňuje protiklad mezi úplatkářstvím a právem (mišpat). Tento pojem přesně odpovídá výrazu zedeq (= spravedlnost). Micheáš říká ostře, že mocní pohrdají právem (hnusí si právo) a překrucují vše, co je přímé. Proroci obviňují držitele moci, že porušují smlouvu. Tóra zakazuje uplácení: Nebudeš brát úplatek, neboť úplatek oslepuje i ty, kdo mají oči otevřené, a vede k překrucování záležitostí spravedlivých. (Ex 23,8) Proces směřující ke katastrofě, v němž hraje korupce zásadní roli, probíhá takto: Mocný člověk baží po majetku, přijímá úplatky, a v důsledku toho překrucuje právo.

U Micheáše se mluví o lidech vysoce postavených a vlivných, kteří touží po pozemcích a domech a zmocňují se jich násilím nebo ilegálním způsobem (Mi 2,2; srov. 1S 8,3). Příkladem je třeba král Achab, který získal Nábotovu vinici nezákonnými prostředky, tj. křivými obviněními a falešnými svědeckými výpověďmi, které Nábota stály život (1K 21,1-16). Důsledky uplácení dopadají zpravidla na chudé a bezmocné. U Izajáše (1,23) čteme: Tvoji velmoži jsou umíněnci, spolčenci zlodějů. Kdekdo miluje úplatek a rád bere dary; sirotkovi právo nezjednají a pře vdovy se k nim nedostane. Totéž najdeme u Ezechiela (22,12). Micheáš (3,5-11) se obrací i proti náboženským představitelům, kněžím a placeným prorokům, kteří se státu, institucím a bohatcům nedokázali postavit a prorokovali to, co mocní chtěli slyšet. A ti pak říkali: Všechno je v pořádku! Žijeme v míru a Bůh je na naší straně. (Což není Hospodin uprostřed nás? Na nás nepřijde nic zlého.) Micheáš, jenž slyší Boží volání a cítí sílu jeho Ducha, odvážně pranýřuje útisk a převracení práva (3,8-9). Micheášovou zbraní je slovo, jeho střelami jsou vášnivé metaforické básně proti nespravedlnosti a podvodům (srov. Mi 3,2-3). Podobně jako ostatní proroci Micheáš v přímé konfrontaci s mocnými riskoval život.

II. Co říká ke korupci Kazatel

Podle prorocké tradice korupčníci páchají zlo a Bůh je za to potrestá; obětí korupce jsou chudí, s nimiž má Bůh soucit. Pro mnoho lidí je toto pojetí zjednodušující, neodpovídá skutečnosti, ignoruje každodenní zkušenost. Moudrý dobře vidí převrácenost hodnot ve společnosti, považuje za odpuzující, že svět „pod sluncem“ je zvrácený, že soudy – místo aby vynášely spravedlivý rozsudek (mišpat) – překrucují právo (zedeq). Kazatel mluví o zvráceném myšlení těch, kdo mají v rukou moc a násilím utiskují druhé, a všímá si nářku utiskovaných, kteří nemají nikoho, kdo by je utěšil (4,1-2). Je si rovněž vědom toho, že korupce propojuje vysoce postavené utiskovatele sítí spoluviny. Říká (5,7): Uvidíš-li, že je v kraji chudý utiskován, že je znásilňováno právo (mišpat) a spravedlnost (zedeq), nediv se té zvůli; vyšší hlídá vysokého a nad nimi jsou ještě vyšší. Lež spočívá v tom, že to vše se děje údajně v zájmu společnosti a ve službě králi (5,8). Hlavním problémem je láska k penězům, ta totiž nikdy nemůže mít dost. Situaci zhoršuje beztrestnost: věci se odkládají. Kazatel (8,10-11) upozorňuje, že není-li nad zločinem hned vykonán rozsudek, tíhne srdce lidských synů k páchání zla.

Kazatel ovšem korupci pranýřuje jinak než proroci. Žije v jiné době, alternativní poměry nezná, časy minulé a budoucí jsou nezbadatelné (K 7,10; 6,12; 8,7). Jde mu o to, jak žít v přítomnosti – v přítomnosti, která se mu jeví absurdní (hebel) (8,14).

Moudrý člověk musí vědět, jak si počínat na tomto světě, kde se ničemům daří dobře a dobrým lidem špatně (K 8,14). Musí vědět, kdy a jak má jednat, neboť všeliké předsevzetí má čas a příčiny. Ale neštěstí veliké člověka se přidrží (K 8,6, kralický překlad). Kazatel nepovažuje za vhodné mluvit proti vládě, všude jsou totiž špioni: Králi nezlořeč ani v mysli, boháčovi nezlořeč ani v pokojíku, kde uléháš, neboť nebeské ptactvo roznese ten hlas, okřídlenec vyzradí každé slovo. (10,20) Proto radí jednat moudře a obezřetně (11,6-7) a nechodit sám (4,9-12). A zároveň je třeba užívat života, jíst, pít a trávit čas s milovanou bytostí, jak jen je možné (9,7-9; srov. 3,12-13,22; 5,8), neboť to si člověk za svou otročinu (‚amal) zaslouží. Život je Boží dar, z něhož se máme těšit. V současnosti – kdy budoucnost neznáme (8,7), do minulosti není radno se vracet (7,10) a okolní svět se jeví absurdní – se zdá být jedinou jistotou spoléhat na Boží milost a moudře a s nadějí dobře konat to, co konat můžeme (7,18-20). Vždyť vše má svůj čas a určenou chvíli (3,1-8). Moudrý pak má rozpoznávat znamení času, aby dokázal absurdity, k nimž dochází pod sluncem, snášet a mohl je důstojně přežít.

Klíčem k pochopení Micheášových a právě tak Kazatelových výroků je jejich společensko-politický a hospodářský kontext (Micheáš vystupuje v letech 725-701 př. Kr., Kazatel se objevuje ve 3. století př. Kr. za vlády Ptolemaiovců v Alexandrii). Jejich aktuálnost závisí rovněž na dobové a životní situaci čtenářů. Někteří se cítí silněji osloveni tradicí proroků, jiní sapienciálními texty Kazatelovými.

Náš globalizovaný svět nicméně vyžaduje hlubší analýzu, postihující samo systémové jádro korupce jakožto fenoménu. Jorge R. Etkin analyzuje zvrhlost systému a institucionalizovanou korupci. Zkoumat zvrhlost systémů a organizací pro něho znamená „odstraňovat závoj ideologií, dogmat, pokrytectví, falše, propagandy či institucionalizovaného lhaní, který skrývá nespravedlnost a nerovnost“, neboť – jak říká – spáchané nepravosti a korupční jednání nejsou jevy přechodné nebo izolované; stále se vracejí a vzájemně se zesilují a legitimují. Tento jev „se vytváří zevnitř, není přirozeně nevyhnutelný a nelze jej lokalizovat mimo hranice organizací“. Začarovaný kruh – beztrestnost zvrhlých činů a zoufalství obětí – je potvrzením zbloudilé racionality. Neexistuje výslovná vůle páchat škodu, nýbrž – jak to formuluje Etkin – sám základní vzorec tohoto procesu umožňuje, aby „pravda lhala“ a „dobro konalo zlo“. Korupce nachází živnou půdu v samé organizaci a společensko-politické i hospodářské struktuře, jejichž mechanismy se mohou snadno vyvíjet špatným směrem. Sledované případy korupce a dokonce ani veřejné sankce proti korupčníkům nenaznačují, že problém často spočívá ve fungování samotných institucí, že jde o zmatení a deformaci struktury. Vždycky existují „prostory nebo mezery“, které jsou zakrývány zcestnými či zvrhlými postupy.

Etkinova analýza umožňuje přistoupit k Listu Římanům ze zorného úhlu „perverze systému“. Pomůže nám překročit hranice konkrétních případů, které pranýřovali proroci.

III. Hřích a zákon u Pavla

Proroci kritizují korupci jakožto jev jinak než Pavel. Zdá se, že podle názoru proroků se situace může změnit, bude-li hamižnost zakořeněná v lidském srdci zkrocena, když se lidé navrátí k Bohu anebo budou dokonale plnit Mojžíšův zákon. Podle Pavlova Listu k Římanům to nestačí. Skutečnost ovládaná systémovým násilím násobí lidský sklon projevující se jako chamtivost. Toto systémové násilí Pavel nazývá hřích. Aby hříšný systém fungoval, potřebuje zákon, neboť díky tomuto zákonu se vyvíjí legitimně, bez pocitu viny. Je zřejmé, že pro nás dnes už Mojžíšův zákon ani obřízka nepředstavují problém. V Pavlových teologických sporech Pavla s křesťany, kteří byli v kontaktu se židovstvím, to byly ústřední body. Avšak ve světle jiných, aktuálních problémů, jako jsou lačnost po majetku, korupce a překrucování etických hodnot, můžeme jeho List Římanům číst nově.

Ústředním tématem Listu k Římanům není hřích, nýbrž podle Ř 1,16-17 Boží spravedlnost (dikaiosýne tou theou), avšak než o ní Pavel začne mluvit, považuje za nutné analyzovat důvod, proč se Boží spravedlnost zjevuje. Důvodem jsou skutky nespravedlnosti (adikia), z nichž se rodí hřích (hamartía). Na tuto situaci časově předcházející zjevení Boží spravedlnosti, jež osvobozující od zákona hříchu a smrti (Ř 8,2), se chci soustředit v následující části.

Hřích je zvrácená skutečnost, vytvářená nespravedlivým jednáním samotných lidí. Proto Pavel hovoří o hříchu teprve od Ř 3,9. A hovoří o něm v jednotném čísle (hamartía) – mluví o hříchu, nikoli o hříších. Hřích se tudíž jeví jako moc zotročující samotného člověka, jenž je zároveň obětí a komplicem. Pavel mluví o hříchu jako o zvrácené skutečnosti odmítající Boha a říká: Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti (adikía) lidí, kteří svou nepravostí (adikía) potlačují pravdu.(1,18) Tento krátký verš obsahuje dvakrát slovo „nepravost“ v etickém smyslu. A právě skutky nepravosti potlačují (katechónton) pravdu (aletheian). Jinými slovy: Nepravost je nazývána spravedlností a lež pravdou. První dvě kapitoly Listu k Římanům se obracejí na všechny národy (Židy i pohany) jako na ty, kdo svými skutky nepravosti způsobili zvrácení hodnot. Pavel se třikrát opakuje, že lidé místo aby konali dobré skutky, dopouštějí se špatných, a že proto je Bůh ponechal na pospas jejich zvrácené mysli (1,23-28). Apoštol trvá na tom, že hřešili bez výjimky všichni, i ti, kdo se nechali vést dobrým zákonem (Ř 2,17-23).

V čem hřích spočívá, popisuje Pavel v kap. 1,29-32 a 3,10-18. Říká, že lidé jsou plni nepravosti, podlosti, lakoty, špatnosti (1,29) a že mezi nimi není jediný spravedlivý (3,10). Přirozeně existovali lidé dobří a upřímní, ale uvnitř korupčního systému, ovládaného hříchem, se všichni ocitají ve vleku hříšné logiky. A proti tomu jsou dobré úmysly a dobré zákony bezmocné.

List Římanům nemůže mluvit o hříchu, aniž by mluvil o zákonu, neboť – jak říká sám Pavel – bez zákona je hřích mrtev; hřích ožívá skrze zákon (7,8b). Proto Pavel neváhá tvrdit, že moc hříchu vychází ze zákona. Sedmá kapitola je věnována podílu zákona na zjevení hříchu. Tady lze konstatovat, že problém nespočívá v zákonu jako takovém a pouze v něm; zákon je spravedlivý (7,12), byl dán, aby lidé mohli spolu žít, aniž by se vzájemně zabíjeli. Problém spočívá v osudné souvislosti mezi hříchem a zákonem. Pavel píše: Tak se ukázalo, že právě přikázání, které mi mělo dát život, přineslo mi smrt. Hřích použil přikázání jako příležitosti, aby mne oklamal a tak mě usmrtil. (7,10-11) V hříšném systému se lidské já odcizuje Bohu, jakmile se podrobí zákonu, neboť místo rozlišování dochází pouze ke slepému plnění zákona. Proto Pavel říká, že člověk podrobený hříchu koná pod zákonem, co konat nechce, co dokonce nenávidí (7,15). Verše 7,7-13 vysvětlují osudný vztah mezi hříchem a zákonem, jakož i následné umlčení lidského svědomí. Ale je zde ještě něco: Verše 7,14-24 objasňují neblahý vztah mezi hříchem a člověkem, nebo lépe řečeno konkrétním stavem lidského bytí (conditio humana). Je zřejmé, že v obou případech není základním problémem ani zákon, ani člověk, nýbrž strukturální hřích (hamartía) proměňující zákon a lidskou žádostivost v mechanismy, aby mohl působit a uplatnit svou ničivou a smrtící moc.

Je-li hřích pojímán jako hříšný systém, který zákon a stav lidského bytí využívá pro sebe, pak k odstranění korupce a k odvrácení zkázy nebude stačit obrácení srdce jednotlivého člověka. Jediné východisko je nastolit novou logiku, která poskytne lidskému rozumu a jednání orientaci. Jde o jinou spravedlnost, nezávislou na zákonu. Pavel ji nazývá Boží spravedlnost (3,21); je to spravedlnost milosti. Apoštol představuje nové stvoření, které musí zemřít hříchu (hříšnému systému) a řídit se nikoli nároky zákona, zcela opanovaného hříchem, nýbrž řádem milosti, v němž vládne milosrdenství a schopnost rozlišování, což životu samému i sociálnímu prostředí prospívá. Při takovém odlišném způsobu života by zákon, instituce, tradice a veškerá logika zákona sloužily životu, a nikoli naopak. Konkrétně: Nestačí pouze vykořenit hamižnost vedoucí ke korupci a jinak žít nadále podle logiky panujícího hříchu (6,1-2). Je nutno zavrhnout celou tuto systémovou logiku, která sama plodí nekonečnou chamtivost a pod jejíž nadvládou korupce prorůstá všechny instituce a vztahy; je nutno zrušit negativa tohoto perverzního vzorce fungování. Milost a milosrdenství by přitom byly oněmi základními kritérii, jež umožňují vymanit se z oné zvrácené logiky vládnutí, kterou Pavel nazývá hříchem.

Z Concilia přeložila Helena Medková

Komentáře

Korupce formou úplatků ( již přijatý zisk ) či chamtivosti ( přislíbený zisk ) je jistě závažný hřích, zločin a jeho trestání je v současném, zejména západním, světě mizivé, prakticky žádné.

Větší záhadou v chování státní správy jsou však taková rozhodnutí ( reakce, či naopak pasivita ), která jsou hloupá, nespravedlivá, často i nezákonná, ale přitom nejsou motivována korupcí. A to je právě signál a příznak, že "celý svět ve zlém leží", protože se jedná o zlo bez důvodu.

Úmyslné nezajištění nebo nepoužití důkazů, nevyslechnutí svědků, křivé výpovědi účastníků i policistů, znalecké posudky s předem zadaným vyzněním, aplikace zákonů neodpovídajících skutkové podstatě, prodlužování lhůt až do promlčení, ochromení až absence zpětné vazby a opravných prostředků ( Státní zastupitelství, GIBS ), atd.

Nezbývá, než dát opět za pravdu Kazateli s jeho postřehem : "Uvidíš-li, že je v kraji chudý utiskován, že je znásilňováno právo a spravedlnost, nediv se té zvůli; vyšší hlídá vysokého a nad nimi jsou ještě vyšší."