Rizika smlouvy mezi Českou republikou a Svatým stolcem pro oběti, církve a pro společnost

Český premiér Petr Fiala a státní sekretář Svatého stolce kardinál Pietro Parolin podepsali 24. října 2024 Smlouvu mezi Českou republikou a Svatým stolcem. Pro to, aby smlouva vstoupila v platnost, s ní musí vyslovit souhlas obě komory Parlamentu. Ti, kteří se o vyjednání smlouvy zasadili, vnímají její přínos ve vnesení větší míry právní jistoty do vztahů mezi státem, církvemi a věřícími. To může platit například pro kaplanskou službu v nemocnicích, věznicích nebo armádě. Zároveň však smlouva vnáší značnou nejistotu a riziko beztrestnosti do situací, kdy se církve, duchovní a pastorační pracovníci setkávají s protiprávní činností, popřípadě kdy ji přímo páchají.

Pro spolupráci církví a jejich pracovníků s trestní a civilní justicí je klíčové ustanovení článku 4 smlouvy, který zní: 1. Česká republika uznává zpovědní tajemství. 2. Pastorační pracovníci mají právo obdobné zpovědnímu tajemství za podmínek stanovených zákonem. 

Předkládací zpráva pro Parlament uvádí, že formulace tohoto článku odráží současný stav a nemá za cíl rozšířit okruh osob, kterým svědčí právo obdobné zpovědnímu tajemství. Pokud by tato proklamace měla být pravdivá, tak by formulace textu smlouvy musela být odlišná.

V prvé řadě je třeba si všimnout, že zatímco ve 2. odstavci 4. článku mají pastorační pracovníci právo obdobné zpovědnímu tajemství zaručeno jen za podmínek stanovených zákonem, tak v 1. odstavci zmínka o omezení zákonem chybí. Podle standardních interpretačních pravidel to znamená, že Česká republika uznává zpovědní tajemství v rozsahu, v jakém se mu obecně rozumí, tedy bez ohledu na to, jak ho omezují české právní předpisy. Pro tento závěr svědčí i skutečnost, že návrh smlouvy v jedné své verzi obsahoval obecný závazek katolické církve dbát při své činnosti na území České republiky českého právního řádu a u zpovědního tajemství odkazoval na podrobnější provedení zákonem. Z vypuštění těchto závazků je zřejmé, že je katolická církev nebyla ochotna přijmout.

Bezpodmínečné uznání zpovědního tajemství je značně problematické, protože římskokatolické kanonické právo považuje zpovědní tajemství za absolutně neporušitelné, zatímco české právo zpovědní tajemství uznává pouze ve vztahu k situacím, kdy se zpovědník dozví o trestném činu spáchaném v minulosti. Podle současné české právní úpravy je zpovědník povinen překazit spáchání vybraných závažných trestných činů i za cenu porušení zpovědního tajemství, pokud se v průběhu zpovědi dozví, že penitent daný čin páchá (například dlouhodobě týrá své dítě nebo obchoduje s lidmi) nebo má v úmyslu spáchat (například někoho zavraždit). Pokud jde o výslechy duchovních, české právo respektuje jejich právo nevypovídat ohledně informací krytých zpovědním tajemstvím, ale zároveň umožňuje zproštění mlčenlivosti osobou, v jejímž zájmu byla stanovena. Tato česká pravidla by nebylo možné po ratifikaci smlouvy vynucovat v trestním ani civilním řízení, protože mezinárodní smlouva má aplikační přednost před českým zákonem.

Pokud jde o pastorační pracovníky, současné české trestní právo na ochranu jejich mlčenlivosti výslovně nepamatuje. Výjimka z povinnosti oznámit spáchání trestného činu se vztahuje pouze na duchovní registrovaných církví a náboženských společností. Které osoby se považují za duchovní vyplývá ze základního dokumentu každé církve. Například římskokatolická církev pro účely českého práva za duchovní považuje i osoby pověřené biskupem k výkonu určité duchovenské služby, jako jsou pastorační asistenti nebo katecheté. Obdobně mezi duchovní zahrnuje pastorační pracovníky i základní dokument Českobratrské církve evangelické. Práva obdobného zpovědnímu tajemství se proto mohou dovolávat někteří pastorační pracovníci i v současnosti.

Vzhledem k tomu, že smlouva na řadě míst rozlišuje mezi duchovními a pastoračními pracovníky, resp. mezi duchovní a pastorační péčí, nabízí se otázka, proč článek 4 garantuje právo obdobné zpovědnímu tajemství pastoračním pracovníkům, a nikoliv duchovním. Související otázkou pak je, jaký je rozdíl mezi obsahem zpovědního tajemství a práva obdobného zpovědnímu tajemství. A v neposlední řadě je nutné se ptát, koho je možné považovat za pastoračního pracovníka: zatímco duchovní jsou vymezeni v základních dokumentech církví, pastorační pracovníci nikde definováni nejsou. Je nepochybné, že některé církve a náboženské společnosti mohou za pastorační pracovníky považovat i osoby, které zároveň nezahrnují mezi duchovní.

V návaznosti na smlouvu se Svatým stolcem by se mohla římskokatolická církev dožadovat toho, aby český zákonodárce právně specifikoval rozsah mlčenlivosti pastoračních pracovníků, pokud by někteří z nich nebyli považováni za duchovní. Tím by mohlo oproti současnému stavu dojít k rozšíření okruhu osob, na které se ochrana důvěrnosti vztahuje. Pokud by zákonodárce takovou úpravu nepřijal, lze si představit i situace, kdy by samozvaní pastorační pracovníci odmítali vypovídat na policii či u soudu s přímým odkazem na smlouvu se Svatým stolcem.     

Rizika související s právě popsanými interpretačními problémy by bylo možné odmítnout jako bezvýznamná, pokud bychom věděli, že jich církve a náboženské společnosti nebudou zneužívat způsobem škodlivým pro českou společnost. Z rozhovorů s řadou církevních představitelů vím, že by je takový způsob zneužití ani nenapadl nebo by ho odmítli jako neslučitelný s učením jejich církve. Z praxe však zároveň vím, že obzvláště v římskokatolické církvi je řada osob, které se snaží minimalizovat rozsah spolupráce s orgány činnými v trestním řízení. Opakovaně se setkávám s tím, že kněží odmítají vypovídat s odkazem na zpovědní tajemství, i když se relevantní informace dozvěděli mimo zpověď nebo když je kajícník zpovědního tajemství zprostil. Obdobně odmítají církevní orgány žádosti policie o vydání dokumentů například z vnitrocírkevních (kanonických) řízení. Argumentují pro to mimo jiné papežským tajemstvím a tajemstvím obdobným zpovědnímu, které podle nich nezahrnuje jen úzce pojímané zpovědní tajemství, ale vztahuje se i na tajemství ohledně vnitrocírkevních šetření.  

Ve světle těchto skutečností považuji za pravděpodobné, že případná ratifikace smlouvy se Svatým stolcem by byla dalším argumentem pro nespolupráci s orgány činnými v trestním řízení. Tím by došlo k dalšímu ztížení přístupu ke spravedlnosti pro oběti zneužívání ze strany duchovních. Rozšíření pro policii obtížně přístupné sféry by mělo dopady i na možnosti vyšetřování majetkové nebo hospodářské trestné činnosti páchané představiteli církví k újmě církví samotných. 

Jestliže zástupci církve a státu nebyli ochotni nebo schopni vyjednat takový text smlouvy, který by nepředstavoval reálné riziko zneužití k újmě zranitelných osob a církevních společenství, tak považuji za lepší, aby smlouva nebyla v současné podobě ratifikována.