Problémy duchovní péče o kazatele

1. Metodologický úvod

V průběhu dvaceti let křesťanského života pozoruji, že se stávám stále citlivější k otázce duchovní péče. Osobně nemám s duchovní péčí nejlepší zkušenosti. Duchovní péče dogmatizovaná v naší církvi1 měla a má učednický charakter2. Nauka samotná vychází z Bible a je velmi dobrá3. Problematická byla často praxe. Učednické vztahy byly ve velké většině nedobrovolné, hierarchické a to často bez ohledu na schopnosti či zkušenosti lidí, kteří „učili“ druhé. Dvanáct let jsem byla zaměstnána v našem společenství jako sborová vedoucí žen4. Zažívala jsem situace, kdy mi téměř každá z mých učednických partnerek, které byly ve skutečnosti mými nadřízenými, přímo či nepřímo sdělovaly, že s nimi musím probrat každý sebeintimnější střípek svého života a osobnosti, protože ony vždy vědí, jak mi pomoci či jak se mám v konkrétních situacích zachovat. Podstoupila jsem pokusy o duchovní psychoterapii vedené lidmi bez psychologických zkušeností či vzdělání, jejichž jedinou kvalifikací bylo, že jsou v duchovenské službě. Bohužel, sama jsem se často podobně chovala ke svým podřízeným. Tato problematická a diskutabilní praxe vedla před zhruba 9 lety k celosvětové změně stylu vedení na všech úrovních naší církve5.

Druhým důvodem pro volbu tématu je skutečnost, že jsem přes deset let vdaná za pastora Pražského společenství Kristova, který své schopnosti, čas a energii věnuje službě místnímu společenství a církvi obecně. Přátelství mě pojí i s dalšími kazateli, pastory či kněžími a jejich rodinami, a to jak uvnitř, tak vně naší denominace. Vidím náročnost tohoto povolání z první ruky a zažívám ji na vlastní kůži. Pro to vše jsem si postupně začala klást otázku, jak je o lidi v duchovenské službě postaráno a jak se cítí podporováni? Mají lidé, kteří duchovně pečují o jiné, sami odpovídající péči? Následující práce je pokusem o zodpovězení této otázky.

1.1. Metodologie

Nechtěla jsem zjišťovat oficiální postoje církví k duchovní péči o své zaměstnance, ale zajímalo mě spíše, jak se jednotliví lidé cítí a co prožívají. Z dřívějších osobních rozhovorů s lidmi v duchovenské službě vyplývalo, že situace není příliš dobrá a to bez ohledu na denominaci. Nejlepší metodou zkoumání se proto zdála kvalitativní analýza zpracovaná na základě hloubkových rozhovorů. 6

V první fázi jsem vypracovala způsob výběru respondentů. Protože jsem nechtěla práci zaměřit na jedinou denominaci, ani nebylo možné zmapovat celou denominační škálu v České republice, omezila jsem zkoumání na nekatolické církve. Vybrala jsem si čtyři: Apoštolskou církev, Církev bratrskou, Církev adventistů sedmého dne a Bratrskou jednotu baptistů. Při výběru jednotlivých církví jsem přihlížela k tomu, že všechny mají v určitém směru společné rysy s církví, do které náležím já. Zvolila jsem tedy převážně evangelikální církve, zaměřené na růst, které vyznávají doktrínu obecného kněžství. Chtěla jsem, aby byly zastoupeny jak církve tradičnější, tak méně tradiční s různými typy spiritualit a různými typy církevního uspořádání.

Jako reprezentativní vzorek jsem zvolila muže pracujícího v duchovenské službě jedné z uvedených čtyř církví, ve věkovém rozpětí 30-55 let, ženatého. Kritériem výběru bylo oslovit kazatele7 ve vysoce produktivním období života, které by kladlo vysoké nároky na jejich manželský, profesní a osobní život, méně zkušené i zkušenější v duchovenské službě. Dva respondenti jsou na spodní věkové hranici, dva na horní. Počet členů společenství spadající pod jejich péči nebyl rozhodující (jedná se o kazatele malých i velkých sborů), stejně jako nebylo rozhodující, zda duchovenskou službu vykonávají ve velkém či malém městě (oba případy jsou také zastoupeny). Konkrétní výběr osob byl náhodný.

• Pro rozhovory jsem vypracovala strukturu otázek. V jednotlivých případech jsem pak tuto strukturu uzpůsobovala podle vývoje rozhovoru. V průběhu rozhovorů vyšlo najevo, že zajímá-li mě obraz duchovní péče o duchovenské rodiny, bude důležité udělat rozhovory také s manželkami respondentů8. Protože všichni respondenti i jejich manželky souhlasili, počet hloubkových rozhovorů se rozrostl na osm. Výběr jsem doplnila o jeden další hloubkový rozhovor vedený s rozvedeným kazatelem v aktivní službě, abych zjistila vliv duchovenské služby na rozpad manželství. Tento rozhovor má pouze doplňující charakter, a není proto (a též z důvodu zachování anonymity) uvedena jeho církevní příslušnost. Také vzhledem k citlivosti tématu nebylo vhodné oslovovat bývalou manželku, proto rozhovor s ní chybí.

• Všechny rozhovory jsem uskutečnila v rozmezí tří měsíců, byly nahrány pomocí diktafonu a to se svolením každého z respondentů. Tyto hloubkové rozhovory byly provedeny bez zatajení mojí identity, všichni respondenti byli plně informováni o účelu rozhovoru a věděli, že s nimi hovořím jako zúčastněný pozorovatel. V počátku i na konci rozhovoru jsem respondenty ujistila, že jejich identita bude utajena a že podrobnosti, které nechtějí, aby se v analýze objevily, odstraním. Následně byly vytvořeny doslovné přepisy rozhovorů.

• Někteří respondenti mi poskytli i velmi osobní informace, které jsem však ani do přepisů ani do následné analýzy nezpracovala a budou-li nějakou formou zmíněné, pak bude anonymita upřednostněna před faktickou přesností. Dále jsem v určitou chvíli zaznamenala snahu některých respondentů o dešifrování identity jiných respondentů. Zachování anonymity všech mých respondentů je pro mě vzhledem k jejich velké otevřenosti základní podmínkou. Proto jsem se rozhodla, že přepisy rozhovorů nebudou nedílnou součástí této práce, i když jsem si vědoma, že to je její faktická slabina.

• Dalším krokem byla faktografická úprava. Jména, věk i další charakteristická fakta jsou u všech respondentů změněna9 tak, aby jejich identifikace byla co nejméně možná. Pokud by však přesto jejich identita byla zjištěna a následně by tito respondenti pocítili jakýkoli negativní dopad na svou osobu, vnímala bych to jako hrubé zneužití této práce.10

• Z hloubkových průzkumů jsem pomocí intenzivní analýzy vypracovala případové studie11. Tento způsob zpracování vyžadoval strukturované, nehodnotící shrnutí rozhovorů. Dalším požadavkem bylo zahrnutí všech skutečností či pocitů, které se mi subjektivně jevily jako podstatné pro téma. Tyto skutečnosti se u jednotlivých respondentů lišily.

• Na základě specifických potřeb kazatelů a jejich rodin jsem se snažila rozlišit různé podoby a součásti duchovní péče. Konkrétně jsem se zaměřila na následující tři oblasti: 1) pastorační péči, 2) psychoterapii a poradenství a 3) duchovní doprovázení.

1.2. Terminologie

• Zde je třeba zmínit, že současná terminologická situace v oboru duchovní péče je obtížná. Často nejsou jasně stanovené hranice mezi pojmy a dá se říci, že zvláště v novodobé historii si různí teoretikové oboru své pojmy určují sami a definují je svou zkušeností z vědní praxe12. Proto docházejí k definicím jen velmi opatrně, často apofatickým způsobem a pochopitelně se brání užívání jiných termínů13, než ke kterým sami dospěli. Dále je třeba vzít do úvahy, že v našem českém křesťanském prostředí narážíme na problematiku překladu těchto termínů, neboť téměř veškerá terminologie k nám přichází z anglosaského prostředí. Z toho důvodu a pro zpřehlednění problematiky se místo definování pojmů budu přiklánět k popisu duchovní péče14 podle tří klíčových otázek: 1) kdo jsou lidé, mezi nimiž dochází k procesu a v jakém jsou vztahu, 2) jaká je forma a obsah tohoto procesu a 3) jaký má tento proces cíl15. Takto se budu snažit postihnout rozdíly mezi jednotlivými praxemi. Jinak se v práci budu držet českého terminologického úzu, a bude-li třeba, přihlédnu k vysvětlení pomocí původních jazyků.

• Aby bylo možné vyhodnotit jednotlivé studie, bylo potřeba zvolit způsob, jakým je popsat. Většinu respondentů jsem neznala a bylo možné předpokládat, že to, co budou říkat, se přes veškerou upřímnost nemusí vždy shodovat s tím, co cítí. Důvodů mohlo být mnoho. Od nedůvěry ke mně, přes snahu nemluvit o citlivých a potenciálně kritizujících skutečnostech až po rozpor mezi vědomím a nevědomím. Protože se tato práce pohybuje na pomezí teologie a psychologie, nejlepším způsobem uchopení se mi zdálo Ricoeurovo pojetí hermeneutického kruhu, jak je aplikuje Ivana Noble do práce s duchovní zkušeností. Na Ricoeurově teorii ukazuje, jak se porozumění vyvíjí pomocí tří základních rovin, které Ricoeur nazývá první naivita, hermeneutika podezření a druha naivita16. První naivita je fáze, kdy člověk věří bez problémů, nebyl vystaven těžkostem, které by ho vedly k pochybnostem17. Jakmile se vyskytnou, člověk si začíná klást problematické otázky směrem ke své víře, je zmaten, dochází k rozbití konkrétní hodnoty, deziluzi. To je fáze ztráty naivity, hermeneutika podezření, jak ji nazývá Ricoeur18. Je to chvíle, kdy si uvědomíme, že dosavadní jasné chápání určitého duchovního stavu není tak jednoduché, jak jsme si doposud představovali. „Je to čas kritického myšlení“19, ovšem, „kritickým myšlením je třeba pochopit meze kritického myšlení“20. Nastává proto třetí fáze, druhá naivita21. Víra je hodnocena kriticky, pere se s pochybnostmi, nevadí, že zůstávají otázky, nebo protiklady. Podle Ricoeura se nedá význam nalézt v první rovině, je třeba dojít k poznání, že jsme směřováni k něčemu skrytému22. Teprve skrze ztrátu naivity se může začít vytvářet skrytý smysl, není však jednoznačný ani snadno uchopitelný. Touto optikou jsem mohla nahlížet rozhovory na dvou spolu souvisejících rovinách. Na rovině vědomí23 a rovině vědomí skryté24. chtěla jsem, aby složitost duchovního vnímání jednotlivých respondentů byla takto zachována.

1.3. Výchozí hypotéza

Jako výchozí hypotézu práce jsem zvolila, že duchovní péče o kazatele není dostatečná. K další práci s hypotézou je nutné nejprve určit některé základní skutečnosti. První z nich je hrubý popis duchovenské služby25.

Práce v duchovenské službě je kombinací několika rolí, které se v rámci různých denominací více či méně liší. Můžeme rozlišit šest26 základních rovin. Práce kazatele: (1) je zvěstovatelem evangelia, dobré zprávy, jak věřícím, tak nevěřícím. Je zároveň učitelem (2), neboť učí biblickou a tradiční nauku své církve. Má roli kněze27 (3), protože je (většinou) předsedajícím liturgie a prostředkovatelem svátostí. Jako organizátor (4) zabezpečuje každodenní církevní život a chod bohoslužeb. Má z větší či menší části na starost administrativní chod ve svém společenství, finanční zodpovědnost, starost o vyplňování úředních dokumentů, často grantovou problematiku, musí tedy být i administrátor (5). Je také pastor (6), neboť poskytuje duchovní péči nemocným, umírajícím, lidem v těžkých životních situacích, tedy potřebným a těm, kteří ho požádají, a to jak v rámci svého místního společenství, tak i mimo něj.

Většina práce kazatelů, o nichž budu psát, se týká práce s lidmi, odehrává se tedy ve sféře mezilidských vztahů. Jako každá pomáhající profese má i jejich služba své rizikové faktory. Některé jsou společné všem pomáhajícím profesím, jiné jsou specifické pouze pro duchovenskou službu v církvích, které v práci zmiňuji.

Asi nejčastěji zmiňované je riziko tlaku na rodinný život kazatele28. Časté stěhování je jedním z největších tlaků, který kazatel cítí, a to ani ne tak na sobě jako na své partnerce. Vyplývá to především z vědomí, že kazatelé mají při stěhování práci zajištěnou, ale pracovní situace jejich manželek je s každým dalším stěhováním horší. Tedy pokud manželky pracují v sekulárním zaměstnání. Dalším problémem stěhování je vytrhávání ze vztahů a to je zvláště pro děti duchovenských párů velice citlivé. Vedle stěhování ohrožuje pracovníky v duchovní službě práce do pozdních hodin a často bez dnů volna, únava z řešení pracovních vztahů, která vede často k neochotě či nedostatku energie řešit své vlastní vztahy a mnohé jiné. Pastorační schůzky se většinou odehrávají odpoledne či večer a víkendy bývají napůl pracovní. S tím se pojí riziko duchovenských rodin omezovat aktivity vedoucí k osobnímu uspokojení a odpočinku29. Při povolání tak náročném na samostudium30, krizovou intervenci, dávání sebe (a to vše často bez viditelných výsledků) je adekvátní relaxace měřítkem, zda, nebo kdy kazatel dojde do fáze vyhoření. Tato hrozba je reálná také proto, že v popisu práce kazatele není často upřesněna pracovní doba, práce s lidmi je časově náročná a supervize téměř neexistuje.

Dalším problémem jsou přátelské vztahy. Pro kazatele může být těžké rozlišit, zda zájem jeho přátel je účelový či opravdový. Může se stát, že ani při posezení s přáteli nepřestává pracovat, neboť jsou od něj stále požadovány rady a postřehy. Když k tomu připočteme, že kazatel může mít strach sdílet své niterné obavy či problémy, protože se obává skandalizace, tak se snadno jeho vztahy mohou zredukovat na „profesionální“. Přestože jsou kazatelé stále obklopeni lidmi, mohou toužit po vztazích, které budou rovné a nebudou v nich figurovat jako vedoucí.

Velikým problémem bývá duchovní vyčerpanost. Lidé v duchovenské službě se mohou zaměřit na své manažerské povinnosti natolik, že jim nezbývá čas a energie na jejich vlastní duchovní život. Následná duchovní prázdnota31, ztráta radosti ze služby a z osobního křesťanství mohou být důvodem k myšlenkám o odchodu ze služby. Ruku v ruce s duchovní vyčerpaností jde problém pochybností. Kazatelé mohou mít doktrinální pochybnosti, mohou pochybovat o svém vlastním vztahu s Bohem, o své kompetentnosti, o duchovní a duševní výbavě, o svých manželských a rodičovských a mnohých dalších schopnostech. Mluvit o těchto pochybnostech je pro kazatele často obtížné. Je to způsobeno také tím, že mají pocit, že jim lidé bez zkušenosti v duchovní službě nemohou rozumět. Tento bolestivý proces někdy dostává označení krize víry, a přestože se vlastně jedná o stádium duchovního růstu32, může končit odchodem ze služby, pokud ne přímo odchodem od víry.

Častým rizikem se zdá být „supermanovský syndrom“33, tedy pocit vlastní nenahraditelnosti a nezničitelnosti, který může mít vážné následky. Tento pocit bývá posilován ze strany členů sboru, kteří se na kazatele často dívají jako na „ontologicky duchovně odlišného“, a to bez ohledu na přítomnost takové doktríny. Důsledkem je neustálý tlak na dokonalost či minimálně příkladnost. Tento tlak cítí jak kazatelé, tak jejich partnerky. Ať už je takové očekávání ve sboru verbalizováno či nikoli, může také vycházet přímo z vlastního nitra. Hrozí nebezpečí emocionálního otupění, pokud si kazatelé nevědí rady s tím, jak naložit s negativními emocemi34. Často se také může stát, že přestanou své nedokonalosti vnímat. Kazatelé s tímto problémem mohou pak radit druhým, aby o sebe duchovně pečovali, ovšem kdyby něco takového dělali oni sami, přiznali by tím svoji nedokonalost35. To vede k odcizení se lidem, kteří jsou si naopak často velmi vědomi vlastní zranitelnosti a nedostatečnosti, a k přecenění sil. Největším nebezpečím je, že nedostatek zkušenosti s přijímáním duchovní péče nutně časem povede k neschopnosti poskytovat kvalitní duchovní péči druhým.

Z výše uvedeného je zřejmé, že některé rizikové faktory se týkají jak kazatele, tak jeho rodiny, tedy manželky a dětí. Ačkoli si uvědomuji a osobně zažívám důležitost duchovní péče o děti pracujících v duchovenské službě, z důvodu omezeného rozsahu práce se budu zabývat hlavně kazateli a jejich manželkami.

1.4. Dvě dílčí hypotézy

Z výchozí hypotézy se tedy stávají hypotézy dvě: první hypotéza, že duchovenská služba se týká a zásadním způsobem ovlivňuje vždy celý pár. Druhá hypotéza je, že duchovní péče o kazatele a jejich manželky není dostatečná. Hledám odpověď na otázku, zda je kazatelům a jejich manželkám poskytována duchovní péče, a zároveň zda stojí o péči, která je jim nabízena, pokud jim nějaká nabízena je. Dále se zamýšlím nad tím, jak tato duchovní péče o ně vypadá, nestojí-li mimo ni. Všímám si vztahu mezi vyřčeným a nevyřčeným, mezi skutečnostmi formovanými vědomím a skutečnostmi, které vycházejí na povrch mimoděk, snad podvědomě.

V závěru práce se vrátím k jednotlivým případovým studiím a budu se snažit shrnout, zda dvě v úvodu předpokládané hypotézy byly na základě kazuistik prokázány či vyvráceny. Dále, zda a jaké z popsaných praxí odpovídají potřebám, které z kazuistik vyplynuly a zda byly nebo nebyly brány v potaz.

2. Případové studie

2.1. Antonín a Alena

2.1.1. Antonín

„Osamělost není nedostatek lidí kolem, ale to, že je člověk na věci sám.“ 36

Antonín (36) je ženatý a má dvě nedospělé děti. Do Apoštolské církve přišel před 14 lety z jiné velké církve. V Apoštolské církvi nejprve čtyři roky pracoval jako duchovní a misijní pracovník a posledních 10 let jako kazatel na malém městě, stará se o středně velký sbor. V průběhu své služby vystudoval jak teologickou školu Apoštolské církve, tak teologický seminář mimo vlastní církev. Do služby nastupoval jako ženatý otec malého dítěte. S rodinou se museli přestěhovat do jiného města. S manželkou se na tomto rozhodnutí vzájemně shodli. Svou práci má velmi rád a dělá ji z přesvědčení, které je pro něj tak „dominantní, že nic na (jeho) rozhodnutí pro duchovenskou službu nemá přímo vliv“. Antonín působí velmi otevřeně, mile a vesele. Zdá se extrovertní i přemýšlivý.

Náročnost svého povolání spatřuje především v tom, že musí „neustále a zodpovědně hledat, co Bůh chce (skrze něho) v církvi vykonávat“. Svou práci vidí ne jako své dílo, ale jako hledání Boží vůle, která jde občas proti jeho vůli.

Připouští, že jeho povolání je náročné i pro jeho rodinu a to především časově. Když se odpoledne manželka a děti vrací domů, on z domova odchází. Také často nemohou věci dělat společně, jak by si přáli. To přináší v domácích vztazích rozepře. Snaží se pomáhat s chodem v domácnosti a od své rodiny vyžaduje pochopení pro svou práci. Od manželství očekává, že se „budou navzájem respektovat v rozhodnutích“. Zároveň zmiňuje, že „pokud jsou manželé jedno tělo, je role křesťanské manželky následovat svého manžela“37.

Dále mluví o problémech očekávání ze strany sboru jak od sebe, tak od své ženy v pozici manželky kazatele. Od něj lidé očekávají rady a vedení často formou ‚řekni mi, co mám dělat‘. On jim vysvětluje, že nepatří jemu, ale že následují Boha a on jim v tom „maximálně může pomoci, ale nebude za ně nic dělat“. Vnímá, že se to lidem často nelíbí a pokud se mu nepodaří správně své důvody vysvětlit, někteří odcházejí. To je pro něj náročné a občas bolestivé. Dále vnímá nebezpečí očekávání sboru od své manželky. Snaží se jí chránit tím, že vysvětluje jí i ostatním, že protože jí zná nejlépe, pouze on jí může říkat, jak se má do církevních aktivit zapojit. S tím souvisí i jeho postoj k pastoraci své ženy. Tu vnímá jako svou vlastní zodpovědnost a nikomu by pastorovat jeho manželku (bez souhlasu) nedovolil. Zároveň chápe, že o některých věcech potřebuje jeho žena mluvit s jinou ženou, protože on jim třeba nerozumí. Takové vztahy jeho církev poskytuje a manželka jich využívá. Neví však, do jaké míry jsou pro jeho ženu tyto vztahy osobní a do jaké míry formální.

O duchovní péči mluví ve dvou rovinách. První je jeho osobní vztah s Bohem. Svůj vztah s Bohem řeší pouze s Ním, názory druhých je ochoten slyšet, ale nejsou pro něj určující. Radit se s lidmi o svém vztahu s Bohem proto nevidí ani jako potřebné, ani správné. Je přesvědčen, že tak by to měl mít každý křesťan. Druhá rovina je pastorační a poradní. V tomto ohledu Antonín říká, že osobní vztahy jsou pro něj velmi důležité. Má pět důvěrných vztahů, z toho jeden více formální, vyplývající z církevní hierarchie. Se všemi vztahy je spokojen. Může mluvit o svých problémech i intimních osobních věcech či je využít pro supervizi v pastoračních otázkách. To vše dělá. Nezáleží mu na tom, zda jsou tito lidé z jeho denominace či mimo ni. Je si však zároveň vědom, že pro jiné lidi v duchovní službě může být vytváření podobných vztahů problém.

S praxí duchovní péče ve své církvi je spokojen především proto, že není příliš „kodifikovaná“ a má tedy značnou volnost si ji utvářet. Antonín je ve formálním vztahu se svým nadřízeným kazatelem, ovšem vztah vnímá jako rovný a blízký, i když si je vědom zmíněné hierarchie. Jeho nadřízený kazatel si obvykle připraví téma, o kterém chce s Antonínem mluvit. Primárně se nezabývají Antonínovými momentálními problémy, což mu někdy pomáhá v nadhledu nad nimi. O podobný formálně-přátelský vztah se snaží s kazatelem, který je Antonínovi podřízený.

Pocit hierarchie Antonín zmiňuje celkem čtyřikrát, vždy když mluví o pastoračním systému Apoštolské církve. Nemusí (a nechce) se účastnit „pastorálek“38, své duchovní vztahy si určuje sám a na osobnější bázi. Je přesvědčen, že lidé, kteří o něj projevují zájem, to nedělají proto, že musí, ale protože chtějí.

Pastoraci vnímá jako poměrně důležitou pomoc blízkého člověka se svými problémy. Ideální stav přirovnává ke vztahu Ježíše a jeho 12 apoštolů. Nevybíral si je podle toho, jak se mu líbili, ale protože mu to bylo „formálně“ zjeveno. Pojily je osobní a přátelské vztahy a byli schopni si vzájemně sdílet své těžkosti. V dnešní praxi si tedy duchovní péči představuje jako kombinaci formálních a osobních vztahů, stejně jako formálních a osobních přístupů. Formální část znamená, že existuje struktura zodpovědnosti, možná i setkávání ve větších skupinách, pokud to někomu vyhovuje a předpřipravená témata, nebrání se hierarchii. Formální stránka musí ale nutně vycházet z osobních, blízkých a hlubokých vztahů. Jinak formální přístupy odmítá. Dokonce, kdyby se musel z titulu svého povolání účastnit pravidelných setkání s člověkem, se kterým by neměl blízký vztah a „musel by se tedy bavit s někým, s kým nechce“, zvažoval by odchod ze služby.

2.1.2. Alena

„Buď se rozhodnete jít za Bohem a řešit problém a hledat Boží možnosti, nebo se rozhodnete v tom plácat.“

Alena (35) žije aktivním křesťanským životem zhruba 20 let. Sama sebe vidí jako „přirozeně nepříliš komunikativní, nepříliš sdílnou a nepříliš společenskou“. Také se hodnotí jako spíše „konzervativní typ, protože ráda zůstává na jednom místě, kde má své kořeny“. Byla a je však „ochotná se kvůli svému manželovi a jeho službě měnit“. Schopnost „přizpůsobit se, tedy netrvat na své vlastní pozici“, vidí jako „důležitou pro všechny vztahy“ a situace. Působí introvertním dojmem nikoli však plaše. Je komunikativní a své názory prezentuje silně. Zdá se být asertivní a racionální. Všechny situace, o kterých jsme mluvily, ať už konkrétní nebo hypotetické, řeší racionálně, nemá příliš pochopení pro emocionální „hrabání se v sobě“. Nepotřebuje „sedět a litovat se“, protože je „schopná se o sebe postarat“.

Duchovně pečující vztahy se pro Alenu nezdají být důležité. Zdá se, že Alena nemá takové vztahy především proto, že necítí potřebu je mít. Vše řeší s Bohem nebo s Antonínem. Kromě Boha „nikoho hmotného nemá a nepotřebuje.“ Několikrát zdůraznila, že se jí nikdy nestalo, že by se dostala do takové situace, aby musela někomu volat o pomoc nebo o radu, vztahy jí nechybí a nechyběly. Samozřejmě, že se občas dostane do náročných situací, ovšem nemá potřebu s někým o nich mluvit. Maximálně se obrátí na Antonína. I tak se doma stává, že když si Antonín všimne, že Alena není ve své kůži a ptá se jí po příčině, nějakou dobu Aleně trvá, než se otevře.

Alena má možnost hlubšího duchovního vztahu s jinou ženou, Květou, manželkou Antonínova nadřízeného kazatele. Alena si je této možnosti vědoma, ale nevyužívá jí aktivně, i když jedině s Květou si Alena umí představit probírat hlubší věci. Tuto podporu jí Květa výslovně nabídla. Vzhledem k tomu, že nežijí v jednom městě, není to však podle Aleny možné využít. Po telefonu hluboké věci nechce probírat a dojíždění je časově příliš náročné. Mimo záznam zmínila Alena rozhovor s Květou, ve kterém si dokázala najít radu pro svou tehdejší pracovní situaci. Ovšem protože se nebavily o sobě, nevnímala to jako konkrétní radu od člověka, ale jako Boží vedení a svou schopnost si poradit. To je v charismatickém prostředí pochopitelné.

Další vztahy vyplývají z Alenina postavení ve sboru. Stará se o několik žen, které se dále starají o další. Tyto vztahy se zdají hierarchické, pracovní a Alena je zde ve funkci poskytovatelky pastorační péče. Alena nijak nenaznačila, že by probíraly také její problémy. Baví se však navzájem o svých obdarováních.

Antonína si brala, než spolu odešli do Apoštolské církve, tedy dříve, než začal pracovat v duchovenské službě. Tušila, že Antonín půjde tímto směrem ve své kariéře, ale vůbec nepřemýšlela nad tím, co by to pro jejich soužití mohlo znamenat. Nikdo jí na situaci nepřipravoval a s nikým se o ní dopředu nebavila. Jednak neměla potřebu a jednak nevidí žádný užitek z podobných rozhovorů. Každý je jiný a řeší problémy jinak.

Přestože je Alena velmi racionální, když mluvila o počátcích Antonínovy duchovní služby, popsala tehdejší situaci jako „těžkou“ nebo „hodně těžkou“ hned pětkrát. Nejnáročnější bylo, když se Antonín chtěl přestěhovat z jejího rodného města. Zpočátku nechtěla. Když se přestěhovali, byla na mateřské dovolené a Antonín „neustále někde byl“. Jak v rámci setkání s lidmi, tak v rámci víkendových pobytů a soustředění. Alena byla často doma s dítětem sama. Tehdy pro ni proto bylo hodně těžké přijmout Antonínovu práci. Ale postupně situaci přijala.

Dnes Alena pracuje ve státní sociální službě, je spokojená, v církvi se angažuje. Žádná duchovní péče jí nechybí. Alenu nejlépe vystihují její vlastní slova: „Pro mě je na prvním místě Bůh, ať se děje, co se děje. Je to rozhodnutí. Nemám čas se v sobě hrabat a zkoumat nějaký svoje nedostatky. Já jedu.“ Připouští, i když váhavě, že ne každý má takovýto přístup. Pak asi potřebuje pomoc od druhého člověka.

2.2. Cyril a Cecílie

2.2.1. Cyril

„Církev musí být tak dospělá, aby si uvědomila, že mít opečované kazatele znamená být opečovanou církví.“

Cyril (54) pracuje v duchovenské službě Církve bratrské téměř 30 let. Je ženatý, má 3 dospělé děti, starší dvě z nich jsou v církvi pokřtěné. Je zodpovědný za středně velký sbor. Teologii studoval v rámci Církve bratrské. Cyril působí moudře, zkušeně a otevřeně, neskrývá svá zranění, ani je nezveličuje. Zdá se být extrovert a má široký záběr.

O svém povolání si nemyslí, že by bylo náročnější než jiné. Je to ale především proto, že smysl duchovní služby vyvažuje její těžkosti. O těžkostech nemluví obecně, je cítit osobní zkušenost a místy i bolest. Zmiňuje náročnost stěhování, především pro daleko větší dopad na manželku a děti, než na něho samotného. Manželka musela pětkrát měnit práci a děti byly vytržené ze svých sociálních vztahů. V posledním případě to mělo tak negativní vliv na nejmladší dítě, že Cyril zvažoval odchod ze služby. Od manželky má sbor svá očekávání, která v minulosti plnila, ale teď už se spíše chce věnovat své práci. On ji v tom respektuje a podporuje, i když mu její blízkost v církevních záležitostech poněkud schází. Je si vědom, kolik sebe investovala v předchozích sborech, proto ji bude chránit před dalšími očekáváními, i kdyby sbor kvůli tomu odmítl i jeho službu.

Dále mluví o osamělosti a nulové pomoci v novém místě ze strany církve. Zmiňuje velikou časovou a pracovní vytíženost. Aby mohl zajistit fungování, musel v posledních dvou sborech zajistit financování chodu i z jiných než církevních zdrojů. Obecněji mluví o tom, že kazatelé mohou bojovat s pochybnostmi o smyslu církve v dnešním světě, s administrativními věcmi typu právních dokumentů nebo s postojem k různým peticím. Také je v počátcích mohou trápit různé církevní praxe, jako jsou svatby či pohřby. Hovoří o pocitu marnosti u některých současných kazatelů, protože systém duchovenské služby a její podpory je v Církvi bratrské založen více na „zdůrazňování závazku služby a dodržování pravidel, než na podpoře a ujištění ze strany vedení.“ Cyril se domnívá, že systém by měl umožnit a zajistit kazatelům postupné dozrávání, což se však podle jeho slov neděje.

První zkušenost s duchovní péčí měl při nástupu do služby, před 28 lety. Tehdy se jako kaplan39 dostal ke starému zkušenému kazateli (80), kterého prosil, aby se mu věnoval a učil ho. Následná pozitivní intenzivní zkušenost byla pro Cyrila rozhodující při budoucím rozhodování pro duchovenskou službu a zásadně ovlivnila jeho další pohled na duchovní péči. Ideální praxi duchovní péče si Cyril představuje jako vztah seniora40 doprovázejícího mladého méně zkušeného kazatele při práci. Vztah by byl založen na vzájemném respektu a zájmu. Forma procesu by měla být nejprve (a pokud možno po nějakou dobu) osobní doprovázení v nejrůznějších pracovních a osobních situacích, později by se kontakt ustálil na týdenní až měsíční frekvenci. Mohl by probíhat po telefonu, ale nutně by zahrnoval návštěvy seniora u kazatele. Ideálně by senior přijel, pozoroval práci kazatele, mluvil s lidmi ve sboru a naslouchal jim. Pak by si měl sednout s  kazatelem a jeho rodinou a opět naslouchat. Na závěr mluvit o svých dojmech a diskutovat o všem potřebném. Účelem návštěv by ovšem nebyla kontrola, tedy senior by nemusel vše vědět, ale pomoc, podpora a povzbuzení. Cílem vztahu by bylo „nastartovat myšlení kazatele, přinášet argumenty, podněty a povzbuzení“. Součástí (nikoli cílem) vztahu by samozřejmě bylo také řešit přítomné problémy. Zde by si měl být senior vědom svých limitů a v případě potřeby navrhnout jinou formu pomoci, jako např. psychoterapii či jinou formu odborného poradenství.

Senior by měl takto na starost cca 5 až 7 kazatelů, čímž by zároveň vznikla jakási podpůrná, blízká skupina kolegů. Ti by se mohli čas od času scházet, měli by možnost spolu hovořit, modlit se, sdílet se. Ideálně by tato skupina byla regionální, tedy jakási „farnost“. Nebyla by však striktně denominační, ale protože by to byla místní komunita, mohla by tato skupina usilovat i o účast duchovních z jiných denominací v rámci regionu či farnosti.

Když Cyril mluví o svém ideálu duchovní péče, mluví částečně o svých zkušenostech. Vztah se „starým otcem“ pro něj byl natolik proměňující zkušeností, že ji rád předával dál mladým absolventům teologického učiliště. Snažil se vybudovat jakousi formu vikariátu, kde byl „seniorem“ podle výše popsaných kriterií. Cyril se domnívá, že u čtyř mladých vikářů úspěšně. Pak byl odvolán do nového místa a tato služba byla zrušena, protože dalšímu mladému vikáři nevyhovovala. Na svou zkušenost vzpomíná velmi dobře. Říká, že mladí kazatelé formovali také jeho a hodně se od nich naučil. Přijímat péči a poskytovat péči vidí jako na sobě závislé.

V současnosti Cyril nemá pocit, že by o něj někdo duchovně pečoval. Jeho nadřízený senior mu nevolá ani jinak neprojevuje zájem. Cyril nevolá jemu. Zažívá-li Cyril těžkosti, maximálně mu někdo řekne: „jo hochu, my to měli taky těžký“. Největší bolest je z Cyrila cítit, když říká, že se z vedení nikdo nikdy nezajímal o jeho děti, nikdo za nimi nepřijel, aby jim pomohl s problémy „kazatelských dětí“.

Nejdůležitější Cyrilovi připadá, že církev zapomíná, že kazatel, jeho manželka i děti mají své úzkosti a obyčejné potřeby a problémy. Církev by se měla soustředit na osobní duchovní péči, od jednotlivých členů sboru přes pastora, jeho seniora až na ústředí a zase zpět. Jinak pastorace nebude funkční. Když církev zapomene, že kazatel je jen člověk, bude kazatel zapomínat, že členové jeho sboru jsou také jen lidé.

2.2.2. Cecílie

„Pro péči o kazatelský pár je důležitá péče o tu ženu. Aby našla svoje místo ve sboru a aby jí byla dána možnost pracovat podle svých schopností a obdarování. A aby tím byla pomocnicí svému muži.“

Cecílie (52) je odborná asistentka. V Církvi bratrské je od malička, ale pro víru se rozhodla v pubertě sama. Cecílie je vlídná, usměvavá, milá paní. Působí přemýšlivě a spíše introvertně.

Cyrila si vzala před více než třiceti lety. Tehdy sice ještě nebyl kazatel církve, ale oba věděli, že o duchovenské službě uvažuje a oba se na ni těšili. Nebyla nikdy církví zaměstnána. Přesto, když mluví o Cyrilově prvním místě služby, říká „šli jsme do služby“. Začátky byly těžké. Nejtěžší pro ni bylo (a stále je) sžívání se s lidmi ve sboru a budování nových vztahů. Vnímala, že sbor očekává pomoc a řešení od celého páru, nikoli jen od manžela. Těžké pro ni bylo, že postupně sama zjišťovala, že nemůže pomoci všem a se vším. Přestože měla malé děti a měla jen omezené možnosti, není si jistá, jestli nemohla udělat víc. Je možné, že pochybnosti, které o sobě Cecílie tehdy získala, stále trvají. I v dalším místě ji překvapilo, jaké od ní očekává sbor konkrétní úkoly. Cecílie říká, že se domluvili, ale vlastně to byla ona, kdo se částečně podřídil. Na očekáváních od sboru jí vadí, že si lidi neuvědomují, že manželka kazatele není zaměstnanec církve. Pak ji mohou očekávání deprimovat a zraňovat. I když cítí, že některé ženy mají obdarování spíše ve svém sekulárním povolání, musí se podřídit sobeckému postoji: „Kazatel se nám věnuje, tak co jiného by dělala jeho manželka?“. Cyrilova duchovenská služba je náročná i v tom, že si manžel nosí starosti domů, což má někdy vliv na jejich vztah i celou rodinu. Stěhování je další obtíž a zatěžuje celou rodinu. Nejvíce jí chybí čas s manželem, ale neviní jen jeho práci, ale i svou a další okolnosti.

Zkušenosti s duchovní péčí o sebe má od začátku nepříliš dobré. V prvním místě byla jediná možnost jak získat informace nebo zkušenosti na konferenci kazatelů s manželkami. Konala se jednou ročně a byl zde i prostor pro osobní sdílení se, hledání rady a povzbuzení. Pro Cecílii to bylo velmi důležité a ráda tuto možnost využívala. Na dalším místě se mohla účastnit oblastního setkávání manželek kazatelů, které celý svůj život v daném regionu organizovala jedna z nich. Po její smrti organizace setkávání oficiálně skončila.

V současnosti si žádnou pravidelnou péči o sebe neuvědomuje. Možná příležitostnou, ale ne pravidelnou. Přes své třicetileté zkušenosti v duchovenské službě však cítí, že by ji ocenila. Přivítala by možnost se poradit nebo získat další zkušenosti. Vnímá, že každý věk s sebou přináší jiné potřeby. Manželky kazatelů by měly mít možnost poradit se o vedení domácnosti, organizování rodinného života, či otevřít se s partnerskými problémy, o kterých je těžké mluvit. Jí to chybělo. Uvědomuje si, že mnoho věcí už ví, ale chápe, že neví vše a myslí si, že taková chvíle nikdy nepřijde.

Ideální duchovní péči si představuje ve formě pravidelného setkávání manželek kazatelů na regionální úrovni. Zde by měly mít možnost jak formálního vzdělávacího biblicko-teologického programu, tak osobních setkávání. Zároveň souhlasí, že by bylo dobré, aby existovala intimnější forma péče, kterou by zajišťoval třeba starší duchovenský pár s mnoha zkušenostmi. Měli by být taktní, moudří, laskaví a diskrétní.

2.3. Stanislav a Simona

2.3.1. Stanislav

„My kazatelé rádi pomáháme, ale taky potřebujeme strašně moc pomoc. Ale neumíme si o ni říct a neumíme ji přijmout.“

Stanislav (53) je v adventistické církvi 27 let, z toho 23 let je zde kazatelem. Je ženatý, má tři dospělé děti, všechny pokřtěné v církvi. Stanislav je veselý a milý muž. Působí extrovertně, až dominantně, ale ne arogantně. Přestože měl své vlastní konkrétní představy o duchovní péči, nad novými podněty v rozhovoru se pokaždé zamýšlel a byl jim otevřený.

V systému duchovní péče adventistické církve má Stanislav zkušenosti jak s příjímáním, tak s poskytováním duchovní péče kazatelům41. Je zřetelné, jak velmi miluje tuto část svého povolání. Sám na to upozorňuje. Zároveň se cítí k pastoraci Bohem obdarován. První zkušenost s duchovní péčí udělal na počátku své služby. Nebyl si tehdy jistý, jestli vůbec chce být kazatelem, tak vyhledal staršího zkušeného kazatele v církvi, kterému důvěřoval a požádal ho o pomoc při rozhodování. Byl pozorně vyslechnut a nasměrován k předložení svých pocitů Bohu v modlitbě. Následně Stanislav prožil zkušenost osobního Božího vedení.

Duchovní péče pro služebníky v duchovenské službě zprvu prakticky neexistovala. Stanislav vzpomíná na hektické porevoluční období, kdy jako kazatelé vůbec neměli čas na sebe, svoje rodiny a svoje problémy, což vedlo k vyhoření některých z nich. Vzhledem k euforickým pocitům ze služby se nic jiného nezdálo důležité. Stanislav přiznává, že tehdy necítili potřebu pastorace.

Těžkosti svého povolání vidí Stanislav spíše v charakterových tendencích. Několikrát v rozhovoru vyjádřil, že nadšení z duchovenské služby často kazatele vede k přehlížení potřeb jejich manželek a dětí. Je přesvědčen, že manželky kazatelů jsou na tom daleko hůř a řeší mnohem víc problémů spojených se službou, než jejich manželé.

Jedním z nich je stěhování. Stěhování páru se v adventistické církvi děje zhruba jednou za osm let. Stanislav nemá pocit, že by to bylo nějak zvlášť náročné pro něj, jako pro kazatele, ale všímá si, jak obtížné je to pro manželku, která si musí pokaždé znovu hledat práci a čím je starší, tím je to obtížnější. Také začleňování se do nového sboru a nových vztahů je obtížné.

Častou odpolední a večerní práci kazatelů vnímá jako další problém pro manželky. Jsou často osamělé. Mluví jak obecně, tak konkrétně o své ženě. Po dni plném péče o druhé zmiňuje častou neochotu kazatelů řešit problémy se svou ženou. Manželka se pak může cítit, že její muž patří sboru více, než jí.

Velký problém je očekávání od kazatelů. Stanislav zde sice mluví obecně, ale říká: „my, kazatelé“. Měli by umět vždy poradit, vždy všude být, všechno umět, se vším pomoci, být manažeři sborového života, vlastně takoví supermani. Lidé vstupující do duchovní služby jsou často povahou individualisté a vlastně už tam tendence k „supermanství“ jsou. Přijmou-li očekávání od sboru, dostanou se do začarovaného kruhu. Když mají problémy (a mají je všichni), nechce se jim o nich mluvit. Mají o sebe strach. Bojí se, že se přijde na to, že nejsou tak skvělí, jak si všichni mysleli. Proto je pastorace kazatelů obtížná. Stanislav má zkušenost, že když se v církvi snažili zlepšit duchovní péči o své zaměstnance, pak při snaze o její realizaci narazili často na nezájem kazatelů. Stanislav to přičítá výše zmíněnému charakterovému rysu.

Se současnou duchovní péčí o svoji osobu je Stanislav spokojen. Je mu poskytována v rámci systému duchovní podpory adventistické církve. V církvi funguje systém duchovní péče, který by se dal nazvat presbyterně-kongregační. Hierarchickou část řídí předseda Českého sdružení adventistické církve. Má mezi svými dalšími povinnostmi i duchovní péči o kazatele a jejich rodiny. Těch je zhruba 30. Pro velkou vytíženost za své čtyřleté funkční období dokáže předseda každou rodinu navštívit jednou, maximálně dvakrát. Má-li však nějaký kazatel větší problémy, věnuje se mu intenzivně po určitou dobu. Kvalita poskytované péče je odvislá od pastoračních schopností toho kterého předsedy a Stanislav zažil oba druhy. Je zajímavé, že ze Stanislavova vysvětlení se lze domnívat, že schopnost kvalitně poskytovat duchovní péči není hlavním kritériem pro volbu předsedy. České sdružení je rozděleno regionálně do čtyř okrsků, každý okrsek má svého okrskového kazatele, který dále poskytuje péči už menší skupině podřízených kazatelů.

Kongregační duch vstupuje do pastorační péče formou setkávání kazatelů na různých pastorálkách, ve výjimečných případech se jich účastní i manželky. Zde je kromě oficiálního programu i možnost budování a prohlubování rovných vztahů mezi kolegy. Podle Stanislava funguje tato část pastorace nejlépe.

Se svým nadřízeným kazatelem má Stanislav přátelský, vzájemný a dalo by se říci i blízký vztah. Nebylo tomu tak se všemi nadřízenými kazateli, ale na tohoto člověka se může kdykoli obrátit a dostane se mu odpovídající péče. Je si stále ovšem vědom pracovní hierarchie ve vztahu, což znamená, že o některých věcech je pro něj zkrátka obtížné mluvit. Další nevýhodu systému Stanislav vidí v tom, že pastorace je poskytována jen kazatelům, kteří si o ni aktivně řeknou. Což je v okamžiku těžké životní situace nesnadné.

Ideální duchovní péče by podle Stanislava měla být nehierarchická a odborná. Je přesvědčen, že církev by měla vytvořit pozici terénního pracovníka se zkušeností jak v duchovenské službě, tak s odborností psychologa a s vysokým morálním kreditem obzvláště v diskrétnosti. Tento člověk (lidé) by neměl na starosti nic jiného, než duchovní péči o rodiny kazatelů. Stanislav velmi akcentuje mimořádnou potřebu duchovní péče pro manželky kazatelů, také proto, že zhroucení manželky uvádí jako nejčastější důvod odchodu kazatelů ze služby. Proto by si přál, aby pozici terénního pastoračního pracovníka zastávali jak muži, tak ženy a do systematické duchovní péče byly zahrnuty manželky kazatelů stejnou měrou, jako jejich manželé. Základem duchovní péče je podle Stanislava opravdový zájem člověka o člověka, bez náboženských klišé, tedy schopnost dát sám sebe.

2.3.2. Simona

„Měla jsem takové období… kdy bych si moc a moc přála, aby byl někdo po ruce. Ale jelikož nebyl, tak jsem se vždycky… tím šedým údolím musela prokopat sama, nebo… s manželem. Ale je to hodně obtížné.“

Simona působí jako pragmatická, racionální a velmi aktivní silná žena. Přes špatné zkušenosti s otevřeností dokáže být až zranitelně otevřená. Je velmi přátelská, milá a upřímná.

Se Stanislavem se seznámili, když byla v církvi teprve pár let. Když se rozhodovala, zda si vzít kazatele, hodně to zvažovala. Přestože netušila, co ji jako manželku kazatele čeká, věděla, že to nebude snadné.

V prvním sboru, do kterého nastoupili, zažívala tak obrovský tlak, až jí to „bralo dech“. Sbor byl rozdělen na dva znepřátelené tábory. Lidé ve sboru od ní očekávali velmi konkrétní chování včetně způsobu oblékání. Bylo to pro ni násilné a vyčerpávající. Neměla nikoho, s kým by mohla mluvit, protože ji manžel nabádal, aby se s nikým nepřátelila více, než s jinými. Chápala to jako snahu žádnému táboru nestranit, i když později mluví o tom, že je běžná praxe, aby se manželky kazatelů nepřátelily s nikým důvěrněji.

Občas je v té době navštěvovali manželův dohlížející kazatel s manželkou. Simona si vzpomíná, že se o ně docela starali, snažili se je povzbuzovat a mohli se jim i svěřit. Ovšem zároveň si vybavuje, že tato žena několik let pochybovala, že Simona svou roli zvládne.

S rodinou se kvůli manželově práci stěhovali několikrát. Pro Simonu to nebylo snadné, protože je původně vědecká pracovnice a v každém novém místě si musela hledat úplně jinou práci a vlastně se pokaždé rekvalifikovat. Byla proto velmi vytížená, což ovlivňovalo běh celé rodiny. Manžel často pracoval odpoledne i večer, takže se musela naučit trávit večery sama. Když byly děti větší a přišly těžkosti s tím spojené, pocítila izolaci duchovenské rodiny. Nemohla o nich s nikým mluvit, protože cítila, že není žádoucí, aby se problémy duchovenské rodiny dostaly ven.

Simona si je velmi citlivě vědoma, že problémy duchovenské rodiny se v jejich církvi často rozkřiknou, protože lidé, a to včetně členů vedení, nejsou schopni zachovávat mlčenlivost. S touto bolestí žije celý život. Naučila se tedy řešit své osobní problémy sama, s Bohem a maximálně s manželem. Také z toho důvodu nemá žádného konkrétního člověka v církvi, kterému by se mohla, nebo chtěla svěřovat. Přesto jí to chybí a přála by si to. Dokonce i Stanislava občas žádala, aby mohli někoho oslovit, když si procházejí určitými problémy. Ale nebylo koho oslovit. Je si vědoma toho, že řada krizí v duchovenských rodinách končí špatně, třeba rozpadem manželství.

Simona si udržuje po 30 let vztah s rodinou z bývalé církve. Vzájemně se navštěvují, povzbuzují a svěřují. Simona cítí vzájemný respekt i přes doktrinální rozdíly a velmi oceňuje důvěryhodnost a diskrétnost.

Další pomoc našla Simona v sekulárním zaměstnání. Cítila jak podporu ze strany některých kolegů, tak možnost zapomenout na momentální obtíže. Důležitá je pro ni relaxace pomocí koníčků, kterých má několik.

Simona mluví velmi pozitivně o praxi adventistické církve, která jednou za dva roky pořádá regionální setkávání manželek kazatelů. Dříve to bývala velmi formální setkání, kam manželky kazatelů jezdit spíše musely, dnes je to méně formální a více dobrovolné. Účast je však dnes nižší a obsah těchto setkání je zaměřen méně na osobní vztahy a více na společnou relaxaci. Simona se pozastavuje nad tím, že přítomné ženy nemají touhu se příliš otevírat a svěřovat. Přesto Simona říká, že tato setkání jsou úžasná a obohacující.

Simona si vzpomíná, že v začátcích se konala také menší regionální setkání duchovenských rodin. Setkání vyplynula z touhy mladých duchovenských rodin se setkávat a sdílet, byla spontánní a Simona se na ně vždy těšila. Byla pro ni „kořením života“.

Pastoraci vidí Simona jako praktickou pomoc s konkrétním problémem, nikoli jen duchovní popovídání. Pomoc podle ní může přijít odkudkoli, ze sboru či ze zaměstnání. Nejdůležitější věc v případném duchovně pečujícím vztahu je pro Simonu důvěrnost a důvěryhodnost. Je to však podle ní nedosažitelný ideál. Vztah by měl být přátelský, plný vzájemného respektu. Je lhostejné, zda křesťané v takovém vztahu vyznávají stejné doktrinální hodnoty. Rozdílnosti mohou poskytnout možnost pohledu na vlastní problém z jiné perspektivy. Duchovní vztah pomáhá, aby člověk, který se rozhodl pro život s Bohem, od Boha kvůli nějaké krizi neodešel.

2.4. Bedřich a Beáta

2.4.1. Bedřich

„Pokud je mi něco nejasné a pídím se po informacích, tak se zeptám. … Nepotřebuju ale neustálou podporu ve smyslu chodit za někým.“

Bedřich (32) je kazatelem Bratrské jednoty baptistů zhruba dvanáctým rokem. Spolu s dalšími kazateli má na starost početný sbor ve velkém městě. Je ženatý a má tři malé děti. Své povolání studoval na škole v rámci baptistické církve. Bedřich působí spíše introvertně, uzavřeně, je stručný a věcný. Těžko se mu mluví o sobě, zvláště pokud má říci svůj dojem, jak na druhé působí. Je pro něj snazší mluvit obecně. Zdá se asertivní. Ve své práci se však snaží nebýt autoritativní a rozkazovat druhým z titulu své funkce. Takový přístup ho irituje.

Pro Bedřicha bylo rozhodování pro duchovenskou službu složité, protože je synem kazatelky. Naznačuje mnoho problémů, kterými si prochází rodina kazatelů. Nikdy proto nechtěl být kazatelem, i když si to jeho matka přála. Později Bedřich překvapivě cítil Boží volání ke službě, ale nějaký čas hledal, je-li to opravdu Boží vůle pro jeho život. To se mu potvrdilo.

Rizika duchovenské služby vidí jak ze své současné pozice, tak ze zkušeností z dětství. Především obecně zmiňuje, že na ty, kteří stojí víc v popředí42, více útočí Ďábel, neříká však jak. Obtíže v rodině vidí jako samozřejmé. Jak pro výchovu dětí, tak pro manželský vztah.

Kvůli svému zaměstnání je ze sedmi večerů zhruba tři mimo domov plus někdy i v sobotu. Což podle něj není ideální a snaží se to rodině vynahradit. Bedřich se domnívá, že upřednostňování zaměstnání před rodinou je problém i u mnoha jiných povolání.

Velký problém vidí Bedřich v očekávání, které má sbor od duchovenské rodiny. Mluví především (a pochopitelně) o tlaku na určité chování a stupeň „duchovnosti“ od dětí párů v duchovenské službě. Také, snad ze zkušenosti, zmiňuje, že někteří jedinci ve sboru, když chtějí kritizovat kazatele, činí tak přes jeho děti.

Bedřich si není vědom, že by jeho práce ovlivňovala jeho vztahy s ostatními lidmi. Svou práci vidí jako každou jinou. Kvůli svému zaměstnání se Bedřich s rodinou stěhoval zatím jednou.

Bedřich si matně vzpomíná, že o duchovní péči43 o kazatele slyšel, že by mělo být pravidlem, či dokonce nutností, aby kazatel měl svého člověka, který ho pastoruje. On však nikoho takového nemá. Momentálně je ve stádiu, kdy má kolem sebe několik lidí, jak z církve, tak mimo ni, kterým je ochoten otevřít různé oblasti svého života. Nesetkávají se pravidelně. Není to podle něj ideální, ale je rád, že má kolem sebe lidi, kteří rozumí jeho situaci, a může k nim být otevřený. Vybral si je proto, že mají zkušenosti a vědomosti. Jeho manželka je jedním z nich, i když Bedřich vnímá, že jsou věci, o kterých spolu mluvit nemohou. Bedřichovi tento stav duchovní péče o jeho osobu vyhovuje. Sám o sobě říká, že když mu něco není jasné, tak se zeptá. Jinak necítí neustálou potřebu hledat od jiných podporu.

Pastoraci kazatelů si představuje jako obdobu pastorace kohokoli jiného. Nic zásadně specifického na ní nevidí. I když by bylo dobré, aby člověk poskytující kazatelům pastoraci měl vlastní zkušenosti se službou. Ideální by asi bylo jednou za pár měsíců se setkat a mít prostor otevřeně mluvit o všem, od pracovních věcí po rodinné. Setkání si představuje jako prostor, kde by kazatel mohl být vyslechnut, nikoli však vyslýchán. Nebránil by se ani radám, ale nejdůležitější je, aby mu někdo naslouchal.

2.4.2. Beáta

„Ano, jsem manželka kazatele, dělám něco v církvi, vyžaduje se po mně něco, ale primárně dělám civilní zaměstnání. Já mám jakési filtry. Nevím, jestli bych někdy vyhledávala odbornou pomoc. Mám úplně jinou náturu a úplně jiné myšlení.“

Beáta (32) je v baptistické církvi 16 let. Je velmi milá, veselá a bezprostřední. Působí extrovertně až rázně, je velmi expresivní. Je však věcná a pocity příliš nerozebírá. Sama o sobě říká, že život a problémy filtruje, protože má kořeny v kraji, kde jsou lidé sami k sobě tvrdší.

S Bedřichem jsou manželé přes 9 let. Seznámili se na studiích. Bedřich tehdy ještě nebyl kazatelem, dokonce se jím nechtěl stát, ale vzhledem k tomu, že studoval teologii, věděla, že se jím pravděpodobně stane.

Když přišli do služby do prvního sboru, Beáta si připadala poměrně dobře připravená, protože Bedřich ji na problémy se službou dobře připravil. Beáta zde i později zmiňuje výhodu Bedřichovy zkušenosti dítěte kazatelky. Přesto se obtíže objevily. Nejtěžší pro Beátu bylo, když jí někdo řekl, že si něco prosazuje jenom proto, že je manželka kazatele a že se chce zviditelnit. Mluví také o tom, že je Bedřich občas pryč, ale uvědomuje si, že v jiném zaměstnání by to bylo podobné. Vlastně to nevidí jako problém. Nesnadné je pro Beátu stěhování, ale protože se plně spoléhá na Boha a vidí Jeho pomoc, je spokojená. Možná proto Bedřich stěhování vůbec nezmínil jako problém. Dále Beáta zmiňuje, že když má kazatel problém, jde většinou za manželkou. Podle ní je dobré, když je na to žena připravená, což ona byla.

Přestože pracuje na plný úvazek v sekulárním zaměstnání, duchovenskou službu svého manžela nazývá jejich společnou službou. Beáta dává přednost vztahům mimo církev, ovšem z misijních důvodů. Je si vědoma toho, že jí to chrání před různými očekáváními ze strany sboru. Což může souviset s tím, že byla připravována na skutečnost, že jako manželka kazatele by neměla mít bližší vztahy s někým ze sboru. U ostatních by totiž mohly vzniknout ublížené či jiné pocity.

Přes všechna rizika duchovenské služby Beáta cítí, že jí jako manželce kazatele nic neschází.

O duchovní péči pro lidi v duchovní službě slyšela na teologické škole, učili je, že ve službě musí mít „hroší kůži“ a říkali jim, že by bylo dobré se někomu svěřovat. Beáta to v současnosti vnímá tak, že někteří kazatelé si našli s kým řešit problémy, někteří ne. Ona nemá nikoho konkrétního. Většinou se sama za obtížné situace modlí, případně to probere s manželem, ale řeší si to sama. Rozhodně nic neprobírá s nikým ze sboru, protože ví, že lidé ji nikdy příliš nepovzbudí. Se společnými problémy se perou spolu s manželem sami.

Pozitivní zkušenost má v tomto ohledu s jedním duchovenským párem z jiného města. Seznámili se v místě první služby a stále se navštěvují a vzájemně povzbuzují. Podle Beáty je dobré, když se manželský duchovenský pár sejde s jiným, aby si mohli popovídat. Je ráda, že oni tu příležitost mají a využívají jí.

Další dobrou zkušenost má Beáta se setkáváním kazatelských manželek, které baptistická církev organizovala jednou za rok. Byla to dobrá příležitost si navzájem popovídat o různých věcech, „postýskat si“ a navázat vztahy. Setkání už se však dva roky nekonala a Beáta si myslí, že je to škoda, protože pro manželky kazatelů byla velmi dobrá.

Také si myslí, že na začátku služby by kazatelský pár měl mít někoho, kdo je bude provázet. Beáta je přesvědčená, že je strašně důležité, aby zejména muži kazatelé měli tak na půl roku či rok pomoc staršího kazatele, který by s nimi chodil po návštěvách a zasvětil je do problémů. Beáta si vzpomíná, že v obou případech Bedřich takového člověka měl a je za to vděčná. Je zajímavé, že Bedřich o této zkušenosti nemluvil.

2.5. Ondřej

Ondřej (43) je kazatelem 15 let. Svou práci má rád a je pro něj velmi důležitá. Ondřej se zdá být hluboký, přemýšlivý člověk, spíše uzavřený. Působí introvertně, má však značné charisma. Je milý a vstřícný, ovšem v rozhovoru je patrné, že o některých oblastech svého života není příliš ochoten diskutovat. Svou ženu si bral, když ještě nepracoval v duchovenské službě. Manželka byla původně z jiné církve. Ondřej si vzpomíná, že v jejich prvním sboru nebyla situace právě snadná, kvůli problematickým vztahům mezi členy. Od Ondřejovy ženy očekávali, že bude svého muže podporovat a bude na bohoslužbách, případně se bude věnovat církevním návštěvám u nich doma. Ona se z počátku snažila, ale postupně se z časových i jiných důvodů stáhla. Bylo pro ni těžké akceptovat, že Ondřej věnuje velké množství svého času jiným lidem. Cítil, že na jeho práci žárlí, ale nikdy o tom nemluvila. Postupně začala být vůči lidem ze sboru kritická a odešla ze sboru a následně i od křesťanství. Ondřej se domnívá, že důvodem rozchodu však byly jiné problémy, než jeho duchovenská služba. Vlastně byl rozpadem vztahu překvapen.

Co se duchovní péče týká, tak Ondřej říká, že nic takového nezažil. Možná jedině svépomocné skupiny kazatelů, kteří si byli trochu blíž, ale nic systematického. Na druhou stranu si myslí, že i kdyby nějaká pastorační podpora duchovenských párů existovala a oni ji mohli využít, v jejich případě by to stejně nepomohlo. Když přemýšlí o tom, zda by pro něj osobně bylo pomocí, kdyby tehdy měl nějaký blízký pastorační vztah, není o tom přesvědčen.

3. Shrnutí

• Ideální vztah mezi pečující a pečovanou osobou popisují všichni bez výjimky jako dobrovolný a osobní. Všichni také upřednostňují, aby si takového člověka mohli vybrat sami. Je-li zdůrazněna nějaká další kvalita takového vztahu, je to důvěryhodnost a diskrétnost. Člověk poskytující duchovní péči má mít osobní zkušenost s duchovenskou službou44 a měl by být kvalifikován k duchovní péči svými schopnostmi.

• O obsahu ideální duchovní péče téměř žádný45 z respondentů příliš nehovoří, a když, tak zdrženlivě46. Formu popisují negací, tedy že by to neměla být kontrola či výslech47. Je-li forma a obsah zmíněna pozitivně, pak je to na základě zkušenosti s možností si obojí určit. U ostatních se lze domnívat, že jejich nekomunikovaným přáním je totéž.

• Ani o cíli ideální duchovní péče respondenti nehovoří příliš konkrétně. Zmiňují pomoc a radu v problémech, ale pouze jako součást, nikoli cíl duchovní péče. Nejkonkrétněji je cíl popsán jako „nastartování myšlení kazatele, pomoci v argumentaci, podnětech a povzbuzování“48. Ve všech devíti případech dotazovaní konstatují, že duchovní služba muže má podstatný vliv na celý pár. Způsob, jakým o tom hovoří, je ale rozdílný. Muži mají většinou tendence k racionalizaci, zobecňování či o problémech nehovoří vůbec, zatímco jejich ženy mluví o problémech přímočařeji. Výjimkou je pár z baptistické církve. Beáta neprožívá problémy manželovy služby příliš citově, ovšem hovoří o nich. Je možné, že se pohybuje stále v první vědomé rovině a moment deziluze na ni teprve čeká. Anebo, vzhledem k tomu, že prožívání momentu zklamání se neustále opakuje, čímž se druhá rovina neustále stává první rovinou49, je jen v jiné části sebepoznání než Bedřich, který dopad své služby na rodinu vnímá silněji, než ona. Antonín s Alenou zmiňují vliv služby na jejich rodinu oba, zároveň však momentálně neprožívají moment zklamání. Také se zdá, že pokud ho prožili, oba ho prožívali v jinou chvíli a s jinou intenzitou. U obou starších párů je situace poněkud jiná. Cyril a Cecílie zažili mnoho krizí, těžkostí a zklamání z Cyrilovy duchovenské služby. Své duchovní hodnoty si neidealizují, ale každý posvém je prožívají. Vůči své církvi jsou loajální, i když jsou si vědomi bolesti, kterou tam prožili. Nepůsobí zahořkle. Podobně je na tom Ondřej, Stanislav i Simona. Simona vyjadřuje své zklamání nejjasněji. Mluví o partnerských problémech, problémech s dětmi a obtížích v pracovní oblasti. Je ochotná mluvit i o bolesti způsobené nediskrétností  lidí v církvi a to včetně jejího vedení. Ani ona však nepůsobí zahořkle či kriticky. Svou víru prožívá a ve své církvi je a chce být aktivní. Není už duchovně naivní, možná i proto je spokojená.

3.1. Pastorační péče

Při formulaci otázek jsem se snažila být terminologicky nekonkrétní a používala jsem opis „péče o vás, péče o kazatele“. Všech devět respondentů v odpovědích dříve či později o této péči začalo hovořit jako o pastoraci. Následně vyplynulo, že tím si sami definovali cíl, vztah i formu a obsah této péče. Všichni muži také termín pastorace či pastorační péče použili, když popisovali, jak se o ně jejich církev stará (Antonín a Stanislav), nestará (Cyril a Ondřej) či by měla starat (Bedřich).

Cíl popisovali jako řešení momentálních problémů, či setkávání se za účelem identifikace takových problémů. Pouze Antonín se vyjádřil v tom smyslu, že v jeho případě často nejsou jeho problémy primární.

Vztah mezi pastorujícím a pastorovaným v rámci své církevní praxe popisovali jako hierarchický, tedy nařízený shora bez možnosti vybrat si člověka, který ji bude poskytovat. Pokud v jejich životě existoval člověk, který je pastoruje, byl to jejich přímý nadřízený. Bylo možné cítit, že Stanislav i Cyril vnímali tuto duchovní péči jako nedobrovolnou i když přijímanou. Antonín ji popisoval jako na jednu stranu nedobrovolnou, protože byla určena hierarchií jeho církve, ovšem na druhou stranu vyjadřoval, že kdyby nebyla dobrovolná, tedy chtěná z jeho strany, nepřijal by ji. Naopak všech pět mužů hovořilo či naznačilo dobrovolné a nehierarchické vztahy, které si vybírali sami a které pro ně byly důležitější a pomáhali více. Je otázkou, do jaké míry tyto vztahy vnímají jako pastorační.

Dalším společným bodem byla forma a obsah pastorační péče. Všichni, kteří o této formě pastorace konkrétněji mluvili (Antonín, Stanislav, Cyril), vyjadřovali, že formu si určuje pastorující. Podle Antonína a Cyrila si pastorující určoval také obsah pastorace, Stanislav vyjádřil, že obsah záležel na tom, jaký problém pastorovaný kazatel chtěl řešit, ovšem naznačil, že pokud se nadřízený doslechl o něčem, co považoval za problematické, řešil to bez ohledu na otevřenost pastorovaného.

S hierarchickou pastorační péčí nebyl nikdo z nich bez výhrady spokojen, někde to však vyplynulo pouze z kontextu rozhovoru. Antonín stávající pastorační péči přijímal nejspokojeněji, i u něj však bylo cítit určité pnutí vůči hierarchii ve vztahu. Toto pnutí vyšlo najevo na prolínání formální a osobní podstaty péče. Formální část přijímá, ale zároveň i odmítá, pokud by pastorace postrádala vzájemný osobní vztah. Stanislav také hierarchickou pastorační péči přijímal, ale když popisoval ideální duchovní péči, hierarchii odmítal. Ondřej ani Bedřich o žádných zkušenostech nemluvili. Cyril měl negativní zkušenost.

U žen byla situace následující. Simona řekla, že nikdy žádnou osobu, která by se o ni duchovně starala, neměla. Později si vzpomněla na pastorační vztah s manželkou kazatele, který byl nadřízeným Stanislava. Simona nikde nezmínila, že by si takový vztah přála či vybrala a jediná konkrétní věc, kterou zmínila, byla nedůvěra, kterou od zmíněné ženy dlouho cítila. Alena také zmínila podobnou formu vztahu, ovšem mluví o ní jako o nabídce pastorace, kterou nikdy nepřijala. Ví o ní, ale zatím nemá potřebu. I tento vztah je svázaný s kazatelem, který dohlíží na manžela. Cecílie ani Beáta žádný takový vztah nezmiňují. I ženy, pokud o pastoraci mluví, popisují ji jako řešení stávajících problémů.

Pastoraci, kterou respondenti vnímají jako péči nadřízeného o podřízeného kazatele v okamžicích momentálních problémů tedy Antonín a Stanislav přijímají, ovšem zdá se, že především z důvodů pracovně-právních. Antonín upřednostňuje jiné vztahy a Stanislav mluví o tom, že není ideální. Cyril, Bedřich a Ondřej ji jako duchovní péči nevnímají vůbec, protože ji nezmiňují. Je možné, že se mnozí z respondentů podvědomě vyhýbají církevní hierarchii tím, že pokud si hledají duchovní vztahy, vyhledávají je převážně mimo svou denominaci (Antonín, Cyril a Cecílie, Bedřich, Simona). Zdá se tedy, že pro těchto devět respondentů pastorace problém péče o jejich osobu neřeší. Hlavním důvodem je vztah mezi pastorujícím a pastorovaným a malý vliv na obsah a formu pastorace u většiny mužů a nedostatek důvěrnosti (Cecílie, Simona) či nezájem o duchovní vztah (Beáta, Alena) u žen.

3.2. Psychoterapie a poradenství

V případových studiích většina respondentů hovoří o těžkých osobních zkušenostech přímo či nepřímo způsobených duchovenskou službou. Cyril s Cecílií mluví o problémech, které stěhování do jiného sboru způsobilo jejich dětem. Simona obecně zmínila partnerské problémy, které u některých jejich známých v duchovenské službě způsobily rozpad manželství. Konkrétně hovořila o obtížích, které zažívala v období dospívání svých dětí. Stanislav upozorňoval na možné psychické problémy, které může duchovenská služba způsobit manželkám kazatelů či na problémy vyhoření u některých kazatelů. Ondřejovo rozpadlé manželství, ať už jeho práce měla na rozpad vliv či nikoli, Cyrilova profesní krize či Bedřichovy zkušenosti z duchovenské rodiny se spolu s ostatními zmíněnými situacemi z pastorační péče vymykají spíše do oblasti odborného poradenství. První náleží více do teologie a druhé více do psychologie. Je zřejmé, že v oblasti duchovní péče se oba obory úzce prolínají. Přes vzájemnou blízkost, nebo možná právě pro tuto blízkost, je důležité postřehnout rozdíl mezi nimi. Wayne Oates říká: „náboženství buď pomáhá rozvíjet mentální zdraví, nebo plodí a vyživuje mentální patologie. To záleží na mentálním zdraví a metodologii těch, kdo to náboženství reprezentují.“50 Když jsem v úvodu rozkrývala šest rolí kazatelů, nikde mezi nimi nebylo „odborník na vše“. Stanislav v rozhovoru zmínil velmi důležitou charakterovou vlastnost kazatelů, kterou nazval „kazatelský syndrom“, nebo „supermanovství“, tedy tendence dělat vše, zvládat vše a rozumět všemu. Kazatelé ovšem nemohou poskytovat péči, na kterou nemají kvalifikaci. Cyril na tento fakt také v rozhovoru upozorňuje. Není to možné ani při péči o křesťany ve sboru, ani při péči o kazatele samotné. Například často předepisovaným lékem na depresi či depresivní stavy bývá modlitba. Aniž bych chtěla snižovat její zázračnou moc, jsem si jistá, že drtivá většina kazatelů, kteří ji bez dalšího směrování ordinují, by v případě rakoviny volila kombinaci modlitby a lékařské péče. I přesto, že odborné duchovní poradenství není v naší zemi nijak zvlášť rozšířené, tendence jsou směrem k lepšímu. Mnohé církve mají školené manželské a rodinné poradce, stále více psychologů respektuje osobní víru klientů a objevují se i specializované formy poradenství jako je například pastorační terapie či hagioterapie51.

Ať už je však situace jakákoli, někdy kazatelé potřebují odbornou intervenci. Myslím si, že v případech, které jsem zmínila na začátku této části, by byla odborná pomoc možná vhodným doplněním řešení. Především proto, že na rozdíl od pastorace, by si poskytovatele péče a vztah s ním určovali ti, kteří by tuto péči vyhledali. Dále by měli záruku důvěrnosti a mohli by si také stanovit, o čem chtějí a nechtějí mluvit. Ani tak není situace snadná. Simona popisuje  případ krizové situace blízkého páru, který si zažíval podobné problémy jako Simona a Stanislav. Tito lidé sice byli odkázáni na odbornou péči psychologa, ovšem výsledek situace se terapiemi zhoršil, nikoli zlepšil. Je tedy pochopitelné, když Beáta, žena se silným charakterem a slušnou schopností vypořádat se s problémy sama řekne (nebo Alena naznačí), že ona by odbornou psychologickou pomoc nikdy nehledala. I kdyby však byla situace ideální, také odborné poradenství je stále „jen“ jinou formou řešení momentálního problému.

3.3. Duchovní doprovázení

Když Cyril popisoval svou zkušenost se starým kazatelem, kterého přemluvil, aby se mu věnoval a učil ho, popisoval svou představu ideálního způsobu duchovní péče. Beáta popisovala podobnou zkušenost. Bedřich po nástupu do nové služby měl po nějakou dobu vedle sebe zkušenějšího kazatele, který znal daný sbor a Bedřichovi pomáhal. Beáta o této zkušenosti hovořila velmi pozitivně, vnímala jí jako Boží prozřetelnost a byla za ní vděčná. Byl to jediný druh duchovní péče o manžela, který zmínila a považuje ji za „strašně důležitou“. Protože však Bedřich tuto zkušenost nezmínil, není možné zmíněnou péči blížeji popsat ani není jasné, jak ji Bedřich vnímal. Stanislav si ideální péči představuje jako dobrovolný vztah s někým, ke komu by měl důvěru, koho by si mohl vybrat podle jeho zkušeností a odbornosti a s kým by mohl probírat sebe jako člověka. Je pro něj důležitá diskrétnost. Pro Bedřicha, Antonína a Ondřeje je důležité, aby si sami mohli vybrat partnera pro duchovní vztah. Také pro všechny ženy je důležité, že si mohou samy vybrat, koho pozvou do svého duchovního života. I v případě Aleny její komunikovaná možnost nevybrat si nikoho naznačuje nekomunikovanou potenciální touhu si v případě potřeby vybrat podle svého.

Existuje forma duchovní péče, která nejvíce splňuje vyřčené i jinak komunikované požadavky respondentů. Je však nesnadné ji popsat právě proto, že se jedná o živou zkušenost, uchopitelnou asi tak stejně, jako lze uchopit duchovní bytí člověka. Jedná se o duchovní doprovázení. Historie této duchovní péče je známa od 3. až 4. století z praxe pouštních mnichů. Na základě vlivu některých osobností církevních dějin, které byly asketismem ovlivněny52, se duchovní doprovázení v různých formách uchovalo po celou historii Církve. Jedna z forem duchovního doprovázení je duchovní otcovství. Původně to byl vztah velmi zkušeného a méně zkušeného člověka s křesťanskou zkušeností. Svého doprovázejícího si vybíral doprovázený. Cílem vztahu byla duchovní „dokonalost“ doprovázeného a následně jeho schopnost stát se duchovním otcem pro další. Duchovní otec měl ke svému duchovnímu dítěti zodpovědný a v kulturním kontextu rodičovský vztah a cíl procesu se často označoval jako zrození duchovního člověka. Postupně se tato praxe vyvíjela53. Začala se zabývat člověkem jako individualitou a konkrétní situace se začaly posuzovat v kontextu. Proto se objevuje myšlenka, že nikdo, kdo se sám nepodřídí duchovnímu vedení, nemůže vést nikoho dalšího54 . V současnosti má duchovní doprovázení různá pojmenování55, jak bylo zmíněno v úvodu. Vždy se však jedná o dobrovolný vztah, svého doprovázejícího si vybírá doprovázený. Ten si také určuje, co se v rámci procesu bude probírat. Na formě se domlouvají vzájemně a často je ošetřena písemnou dohodou. Doprovázející je k této roli kvalifikován jak vzděláním56, tak osobní zkušeností. Doprovázející se často písemně zavazuje k mlčenlivosti. Součástí vzdělání doprovázejícího je povinnost supervize. Vše ostatní je individuální.

Všechny ženy kromě Aleny dávaly přednost skupinové formě duchovní péče. Cyril a Stanislav o skupinové formě hovoří jako o vhodném doplnění duchovní péče. I takovou formu duchovní doprovázení zná. Jedná se o podpůrné skupiny lidí v podobných situacích. Duchovní doprovázející pak funguje jako koordinátor takových skupin.

4. Závěr

Ve své práci jsem zkoumala, jak je duchovně pečováno o lidi v duchovní službě. Náhodným výběrem jsem zvolila devět respondentů, čtyři manželské páry, kde muž je zaměstnán v duchovenské službě a jednoho rozvedeného kazatele. S respondenty jsem udělala hloubkové rozhovory a na jejich základě jsem vypracovala případové studie. Dále byla vypracována kvalitativní analýza. Při práci na analýze vyšlo najevo, jak těžké je uchopit, co jednotliví respondenti sdělovali. Během porovnávání, jak stejné situace hodnotí manžel a manželka se ukázalo nejen jejich odlišné prožívání těchto situací, ale také se potvrdila přítomnost obtížně zachytitelných nesrovnalostí mezi vyřčeným a zakoušeným. Muži v rozhovorech více užívali církevní terminologie. Domnívám se, že pro ně tato terminologie představuje jazyk, pomocí kterého více či méně vědomě vyjadřují své prožívání a porozumění duchovních skutečností. Protože tento jazyk je možné vnímat jako symbolický, jako způsob uchopení jsem zvolila Ricoeurovo symbolické prostředkování v souvislosti s duchovní zkušeností. Ricoeurův hermeneutický kruh bylo možno v některých studiích vysledovat. Hermeneutika podezření byla důležitá i pro mé uchopení práce, protože ve chvíli, kdy jsem se vzdala touhy analyticky jasně rozkrýt a zhodnotit jednotlivé studie, stala se dekonstrukce i pro mne cestou, jak dojít k hlubšímu pochopení, třebaže jsem pro ně neměla jasné pojmenování57. Tímto způsobem jsem mohla dosáhnout jak zachování individuality, tak zachování mnohovrstevnatosti a bohatosti jednotlivých studií.

4.1. Hypotéza č. 1

Jasných a snadno popsatelných závěrů plynoucích z případových studií proto není mnoho. Nejjasněji vyznívá dokazování první hypotézy, že duchovenská služba ovlivňuje zásadním způsobem vždy celý pár. První hypotéza se ve všech případových studiích potvrdila. Duchovenská služba má prokazatelně vliv na celý pár. Je možné se domnívat, že ovlivňuje partnerku pracovníka v duchovenské službě více, než v jiných srovnatelných pomáhajících profesích, ovšem k prokázání takového tvrzení by bylo nutné doplnit analýzu dalšími studiemi.

4.2. Hypotéza č. 2

Druhá hypotéza, tedy že o páry v duchovenské službě není dostatečně postaráno, se prokázala i neprokázala. Negace hypotézy vyplývá z toho, že téměř všichni respondenti58 vyjadřují spokojenost se stavem duchovní péče, která je jim věnována. Potvrzení hypotézy je složitější, protože je založeno na kontextovém dokazování a pomocí Ricoeurovy hermeneutiky podezření. Cyril a Cecílie nejsou spokojeni, Stanislav a Simona si ideální péči představují jinak, Bedřich vnímá, že situace není ideální, Beátě chybí skupiny, kterých se dříve účastnila, Ondřej si žádnou péči o sebe neuvědomuje, Alena ji odmítá a Antonín je spokojen. V rozhovoru však Alena zmínila, že když se zamýšleli nad duchovní péčí o lidi ve svém sboru, Antonín měl říci: „a kdo se postará o nás?“. Je možné, že přestože vědomý postoj je: „starejme se o svůj vztah s Bohem a On se o nás postará nejlépe“, podvědomě vnímají, že péče by mohla být lepší? Lze zde vidět Ricoeurovy principy. Antonín přijímá i odmítá hierarchický vztah, je si vědom problematičnosti, zůstává v protikladu, dá se tedy říci, že je i není spokojen s duchovní péčí o sebe. Podobný moment je možné vysledovat u všech respondentů, s výjimkou Aleny, kde jsem ho nepostřehla. Aby bylo možno hypotézu č. 2 dokázat, musela by se formulace upravit následovně: páry v duchovenské službě jsou si vědomy toho, jak je o ně postaráno, a se situací se vyrovnávají, jak to jde.

4.3. Obecné závěry

Hovořit o obecném způsobu duchovní péče o kazatele není snadné. To proto, že duchovní péče je živá cesta spjatá s konkrétními osobami, které se takového vztahu účastní. Nejlépe tento požadavek živé cesty splňuje duchovní doprovázení. Vztah není statický59, ale vyvíjí se směrem k vzájemné blízkosti.60 Odbornost vztahu není blízkostí ohrožena, protože důraz není v první řadě na odstup, jak je zvykem v psychologických a psychiatrických poradnách, ale na odbornou přípravu doprovázejícího. Součástí této odbornosti je totiž také umět pracovat s hranicemi důležitými pro vztahy.

V našich českých podmínkách není duchovní doprovázení příliš známé, snad jen v prostředí římskokatolické církve, kde jsou doprovázejícími kněží, hlavně jezuité, či řádové sestry. Protestantské prostředí v posledních dekádách stále více přejímá původně výsostně katolickou formu doprovázení, ignaciánské exercicie. Jedná se o duchovní cvičení, která v péči jednoho doprovázejícího vykonává několik věřících najednou. Intenzivnější individuální doprovázení není v protestantském prostředí téměř k dohledání.

Přestože jsem tušila, že situace v péči o pracující v duchovenské službě není dobrá, překvapilo mě, jak velký to má dopad na konkrétní osoby. Všichni respondenti na mě hluboce zapůsobili. Jsou to muži a ženy, kteří se o svůj vztah s Bohem perou často v horších podmínkách, než má běžný řadový člen sboru. Všechny čtyři ženy, se kterými jsem se při práci setkala, byly bez přehánění hrdinky víry. Bůh byl pro ně často jedinou oporou v těžkých situacích. Nejen, že tyto situace ustály, ale nezahořkly vůči svým církvím ani vůči Bohu. Některé sbory komunikují manželkám kazatelů, že by neměly mít hlubší duchovní vztahy ve sboru, aby v ostatních nevznikly ublížené pocity61. Zahánějí je tím do obtížně řešitelné izolace. Přestože muži o podobném očekávání nehovořili, těžko si lze představit, že v jejich případě by situace byla výrazně jiná. To by mělo být pro vedení církví alarmující. Církve nemohou nechat zodpovědnost za péči o své služebníky plně na nich. Například intenzivní začlenění teorie a praxe duchovní péče do vzdělávací syntaxe by stálo za zamyšlení. Také seznámení se s formami duchovního doprovázení, či dokonce zapracování získání odbornosti duchovního doprovázejícího do teologických seminářů zní lákavě (i když poněkud utopisticky). Dále vypracování naddenominační databáze osob poskytujících duchovní doprovázení (existují-li)62 by mohlo pomoci.

Je povzbudivé, že některé církve63 tuší problém v oblasti péče o své duchovní služebníky a zabývají se jím64. Na druhou stranu mám pocit, že jsem se svou prací dotkla špičky obrovského ledovce, jehož pouhé zmapování bude stát mnoho času a úsilí. Nicméně pokud se vedení církví ujistí, že základem duchovní péče bude opravdový zájem o konkrétního člověka, bez náboženských klišé a systémů „jedna velikost pro všechny“ a pokud pochopí zásadní souvztažnost mezi duchovním a mentálním zdravím svého duchovenstva a zdravím svých sborů65, máme naději, že se současný téměř „kainovský66“ přístup k lidem v duchovenské službě změní.

Seznam literatury

AUGUSTYN, Józef; Praxe duchovního vedení, Velehrad: Olomouc, 1997, dostupné z http://www.pastorace.cz/Tematicke-texty/Budovani-vztahu-Jozef-Augustyn.html dne 16.5.2012

BAUER, Kateřina; „Neřečovost“ symbolu u Paula Ricoeura, Teologické Reflexe 1 (2008)

BIBLE: Písmo svaté Starého a Nového zákona: český ekumenický překlad. 6.vyd., Praha: Česká biblická společnost, 1995

BONHOEFFER, Dietrich, Život v obecenství. Praha: Návrat domů, 2006

CLINEBELL, Howard John; The Mental Health Ministry of the Local Church, 2.vydání, Nashville: Abingdon Press, 1972

COHEN, Louis and MANION, Lawrence v Research Methods in Education, London: Routledge, 1998

ČERVENKA, Jan; Prestižnost povolání z pohledu veřejného mínění, dostupné z http://www.cvvm.cas.cz/upl/nase_spolecnost/100026s_Cervenka-prestiz.pdf dne 16.5.2012, 5 stran

DEMACOPOULOS, George, E.; Five models of Spiritual Direction in the Early Church. Notre Dame: University of Notre Dame Press, 2007

ENCYCLOPEDIA OF CHRISTIANITY, eds. Fahlbush, Lochman, Mbiti, Pelikán, Vischer, English trans. W.Bromiley, vol. 4, Grand Rapids, / Cambridge: Eerdmans Publishing Company, 2005

ENCYCLOPEDIA OF CHRISTIANITY, eds. Fahlbush, Lochman, Mbiti, Pelikán, Vischer, English trans. W.Bromiley, vol. 5, Grand Rapids, / Cambridge: Eerdmans Publishing Company, 2008

FERGUSON, Gordon; SHAW, Wyndham, Golden Rule Leadership, Billerica: Discipleship Publication International, 2001

FLEMING, David L; The Christian Ministry of Spiritual Direction, St.Louis: Review for Religious, 1998

FOWLER, James W., Faith Development and Pastoral Care. Don S. Browning, ed. 3.vydání, Philadelphia: Fortress Press, 1988

HORSFALL, Tony; Mentoring for Spiritual Growth: sharing the Journey of Faith, Oxford: Bible Reading Fellowship, 2008

HULL, Bill, Učednický model církve. Praha: Oliva, 1993

LÉVINAS, Emmanuel; Být pro druhého (dva rozhovory), Praha: Zvon, 1997

McBURNEY, Louis; Every Pastor needs a Pastor, Waco, Texas: Self Control Systems Inc., 1981

NEW INTERNATIONAL DICTIONARY OF THE CHRISTIAN CHURCH, gen.ed.J.D.Douglas, Grand Rapids, Michigan: Zondervan Publishing House,  1974

NEUMANN, W. L.; Social Research methods: Qualitative and Quantitative Approaches, Boston: Allyn and Bacon, 1999

NOBLE, Ivana; Po Božích stopách: teologie jako interpretace náboženské zkušenosti, Brno: CDK, 2004

RELIGION PAST AND PRESENT, Encyclopedia of Theology and Religion, eds. Betz, Browning, Janowski, Jungel, vol. 9, Boston: Brill, 2011

RICOEUR, Paul; The Conflict of Interpretations: Essays in Hermeneutics, Don Ihde (ed.); Evanston: Northwestern University Press, 1974

ŘEHOŘ NAZIÁNSKÝ, Oratio 2, dostupné z http://www.newadvent.org/fathers dne 23. 3. 2012

SCAZZERO, Peter a BIRD, Warren; Emocionálně zdravá církev, Praha: Návrat domů, 2006

SMOLÍK, Josef; Pastýřská péče, Praha: Kalich, 1991

TALPA, Lukáš; Vývoj spirituality Pražského společenství Kristova (rukopis): bakalářská diplomová práce, vedoucí práce J. Lachman, Praha, 2009

THORNTON, Martin; Spiritual Direction, practical introduction, 2.vydání, , London: SPCK, 1985

TILLICH, Paul; Dějiny křesťanského myšlení, 1968, pracovní texty IES

 

1 Pražské společenství Kristovo.

2 Na základě Mat 28,18-20 a ve smyslu doktríny o všeobecném kněžství je učednictví chápáno jako možné a zároveň povinné vzájemné vyučování jakéhokoli křesťana jiným křesťanem.

3 Více k teorii učednictví v Talpa, L; Vývoj spirituality Pražského společenství Kristova, str. 18.

4 Obdoba kazatelky.

5 Talpa, L.; Vývoj spirituality Pražského společenství Kristova, str. 26 – 28.

6 Pro kvalitativní metody výzkumu viz Neumann, W. L.; Social Research methods: Qualitative and Quantitative Approaches, Allyn and Bacon, Boston, 1999, str. 121-155.

7 Ve všech čtyřech uvedených církvích se pro muže pracující v duchovenské službě používá mj. titul kazatel. Všichni vybraní respondenti byli kazatelé, budu tento termín tedy dále používat všude, kde bude relevantní.

8 Tento návrh vzešel od tří ze čtyř respondentů.

9 Pro snazší orientaci jsem jména klíčovala podle jména církve, kam respondenti náležejí: tedy Antonín a Alena (Apoštolská církev), Cyril a Cecílie (Církev bratrská), Stanislav a Simona (Církev adventistů sedmého dne) a Bedřich a Beáta (Bratrská jednota Baptistů).

10 Etickou stránkou výzkumu se zabývají Louis Cohen and Lawrence Manion v Research Methods in Education, Routledge, London, 1998, str. 364-383.

11 Teorií případových studií se detailněji zabývají L. Cohen and L. Manion v Research Methods in Education, str. 106-125.

12 Thornton, M.; Spritual Direction, str. 10, 12, 22-29; Horsfall, T.; Mentoring for Spiritual Growth, str. 14-19; Barry, W.A. a Guy, M.; The Practice of Supervision in Spiritual Direction, ve Fleming, D. L; The Christian Ministry of Spiritual Direction str. 401, Smolík, J.; Pastýřská péče, str. 6-7 a další.

13 Např. Thornton, M.; Spritual Direction, str.21-22.

14 Dílo současného anglického odborníka na duchovní doprovázení Tony Horsfalla bylo inspirací ke způsobu zkoumání obsahu duchovní péče. On sám však používá termín spiritual mentoring, což je forma spiritual directing, tedy česky duchovního doprovázení. Ovšem protože hlavním důrazem této práce je obsah duchovní péče a nikoli terminologie samotná, není tento rozdíl důležitý.

15Horsfall, T.; Mentoring for Spiritual Growth, str. 14.

16 Ricoeur, P.; Život, pravda, symbol, Oikúmené, Praha, 1993, kap. 2., 3.2. v Noble, I.; Po Božích stopách, str. 268.

17 Ricoeur, P.; Symbolism of Evil, Beacon Press, Boston, 1967, str. 350 v Noble, I.; Po Božích stopách, str. 268.

18 Ricoeur, P.; Symbolism of Evil, str. 351 v Noble, I.; Po Božích stopách, str. 268.

19 Viz Noble, I.; Po Božích stopách, str. 268.

20 Viz Noble, I.; Po Božích stopách, str. 268.

21 Ricoeur, P.; Symbolism of Evil, str. 352 v Noble, I.; Po Božích stopách, str. 268.

22 Tento moment se nazývá hermeneutikou podezření, viz Ricoeur, P.; The Conflict of Interpretations, str. 238.

23 Ricoeur tuto rovinu nazývá první naivitou. Viz Ricoeur, P.; Symbolism of Evil, str. 350 v Noble, I.; Po Božích stopách, str. 268.

24 Ricoeur používá termín druhá naivita. Viz Ricoeur, P.; Symbolism of Evil, str. 352 v Noble, I.; Po Božích stopách, str. 268.

25 Zde vycházím z provedených rozhovorů a ze zkušenosti.

26 Při rozdělení do šesti rovin jsem se inspirovala pracemi Clinebell, H.; The Mental Health Ministry of the Local Church, str. 263, a dále Thornton, M.; Spiritual Direction, str. 118.

27 Názvy jednotlivých rolí jsou použité popisně, nikoli na základě konkrétní církevní denominační dogmatiky.

28 Clinebell, H.; The Mental Health Ministry of the Local Church, str. 268.

29 Clinebell, H.; The Mental Health Ministry of the Local Church, str. 269.

30 Kazatelé zaměstnaní v církvích, které v práci zmiňuji, mají v dnešní době většinou povinnost, aby v době nástupu do služby absolvovali alespoň minimální teologické studium předepsané svou církví. V minulosti tomu tak ale všude nebylo, takže většina respondentů část svého času věnovala a stále věnuje samostudiu.

31 Clinebell, H.; The Mental Health Ministry of the Local Church, str. 269-270.

32 Fowler, J.; Faith Development and Pastoral Care, str 88-95, dále Horsfall, T.; Mentoring for Spiritiual Growth, str. 76-77.

33 Tento termín použil v rozhovoru Stanislav.

34 Clinebell, H.; The Mental Health Ministry of the Local Church, str. 268.

35 McBurney, L.; Every Pastor needs a Pastor, str. 87.

36 Není-li uvedeno jinak, v části případových studií je text v uvozovkách přímá citace rozhovoru s respondenty.

37 Princip manželské vzájemnosti vyplývající z Gen 2,24; Mat 19,5; Mk 10,8; Ef 5,31 a dalších.

38Velmi formální několikadenní výroční setkání všech kazatelů AC (a často i jejich manželek) za účasti zhruba 200 kazatelů a jejich rodin. Program je vždy na předem dané téma a skládá se ze seminářů, modliteb a chval. Je předem připravován a hlavními řečníky jsou často zahraniční kazatelé. Je zde prostor i na neformální setkání, ale formální program převažuje.

39 V tomto kontextu asistent staršího kazatele.

40 Starší člověk zkušený jak v duchovenské práci, tak v duchovní péči. Není tedy myšlena pozice v určité denominaci, ale obsah takové role, bez ohledu na její pracovně-právní existenci.

41 Pro duchovní péči používá Antonín v celém rozhovoru termín pastorace, především proto, že mluví o péči poskytovanou duchovními. Je zřejmé, že tento pojem používá i pro péči jiného charakteru, jako např. duchovní doprovázení atd.

42 Tedy duchovní.

43 Bedřich používá termín pastorace. Proto dále pastorace.

44 Stanislav, Bedřich, Antonín, Cyril.

45 Kromě Cyrila.

46 Stanislav.

47 Bedřich a Cyril.

48 Cyril.

49 Hermeneutický kruh je vlastně nekonečnou spirálou.

50 Viz Oates, W.; The Role of Religion in the Psychoses“, str. 35 v Clinebell, H.; The Mental Health Ministry of the Local Church, str. 266.

51 Nový druh existenciální psychoterapie. Jedním z jejích nástrojů je projektivní práce s biblickými texty. K dosažení životních cílů však využívá psychoterapeutických postupů. Více viz http://www.hagioterapie.cz/. Staženo dne 1.5.2012.

52 Atanasius, Jan Kasián, Řehoř veliký či Řehoř Naziánský, který ovšem spíše používá termín „duchovní lékař“ než duchovní otec, viz Demacopoulos, G.E.; Five Models of Spiritual Direction in the Early Church, str. 70-71.

53 Do procesu vstoupil princip οικονομία. Původní řecký výraz pro řád či plán zde znamenal blahosklonnost či shovívavost duchovního otce vůči svému duchovnímu dítěti ve smyslu přizpůsobení pravidel dle individuální situace vedeného. Pro překonání většího zla bylo dočasně možné tolerovat menší zlo a to i za cenu porušení pravidel. Více v Demacopoulos, G.E.; Five Models of Spiritual Direction in the Early Church, str. 70, 116-117.

54 Řehoř Naziánský a Jan Kasián v Demacopoulos, G.E.; Five Models of Spiritual Direction in the Early Church, str. 71, 111.

55 V angličtině se používá spiritual directing nebo spiritual mentoring.

56 Teologicko-psychologickým.

57 Symbol řečovost překračuje. Viz BAUER, K.; „Neřečovost“ symbolu u Paula Ricoeura, Teologické Reflexe 1 (2008).

58 Kromě Cyrila, Cecílie a Simony.

59 Thornton, M.; Spiritual Direction, str. 26-29.

60 Thornton, M.; Spiritual Direction, str. 126.

61 Beáta, Simona.

62 Mimo římskokatolické prostředí se mi nikde na internetu nepodařilo podobný seznam či alespoň individuální doprovázející vypátrat.

63 Církev bratrská a Církev adventistů sedmého dne.

64 Tomáš Grulich mi laskavě poskytnul náhled do plánu, zabývajícím se duchovní péčí o kazatele CB. Peter Čík v osobním rozhovoru potvrdil podobné úmysly.

65 Clinebell, H.; The Mental Health Ministry of the Local Church, str. 77-182.

66 Na základě Gen 4,9, kde Kain odmítá zodpovědnost za svého bratra.