Dolní konzistoř

Začněme tentokrát od konce. Z pětatřicet let starých týnských textů dr. Myslivce, které tu pietně oprašujeme, připomeneme zcela nekulaté - pětisté třicáté a kdoví kolikáté - výročí úmrtí Jana Rokycany, zvoleného a nikdy konsekrovaného biskupa pražského. Muže sice připomínaného častěji a s větší sympatií než mnozí pražští biskupové konsekrovaní a nezvolení, ale přesto muže, který vlastně nepatří ani do jedné z obou kanonických řad klíčových osobností národa českého: Pro tu katolicko-konzervativní byl přílišný radikál až heretik, pro tu protestantsko-pokrokovou zas přílišný tradicionalista a kompromisník. Není však právě proto osobností aktuálnější než jednostranní radikálové od Žižky po Koniáše? Neměl by být právě on „patronem ekumenismu", kdyby nějaká taková funkce existovala?

Martin T. Zikmund, evangelický teolog, píše v úvodním článku o ekumenické situaci o nádherných plodech i současném přešlapování ekumenického hnutí. A hledá naději a nový důraz, který spatřuje v rozvíjení individuálních ekumenických vztahů na úrovni základny. Právě v tom kontextu jsem si na Rokycanu vzpomněl. Jako by totiž právě dnes dohovořila „horní konzistoř" těch oficiálně pomazaných a byl příhodný čas, aby více promluvila také „dolní konzistoř" těch, kteří sice nemají všechny příslušné papíry, ale sdílí starost o budoucnost Kristova díla. Zdá se, že oficiální rozhovory o konvergenci v zásadě došly tam, kam až to bylo možné; ještě zbývá leccos doladit, leccos vylepšit, ale případný zásadní obrat bude možný až se zásadní změnou smýšlení a hodnocení situace. Jestliže však má taková zásadní změna přijít, musí být připravena zdola, na úrovni obcí a jednotlivců.

Odlišnost a šance „dolní konzistoře" spočívá v tom, že zde se nejedná v první řadě o teologické ideje (a někdy i zkamenělé ideologické floskule), nýbrž o kvalitu lidí a lidských vztahů. Abych zde citoval z jiného článku tohoto čísla, programového textu německého teologa Bernda Jochena Hilberatha:

- Hledáme lidi, kteří jsou schopni učinit z druhých lidí znamení a nástroj království božího.

- Hledáme lidi, kteří jsou schopni otevřít se druhým při komunikaci a interakci, aniž by se báli, že na to doplatí.

- Hledáme lidi, kteří jsou ochotni se učit, jak druhé povzbuzovat a vést, aniž by je připoutávali pouze k sobě.

- Hledáme lidi, kteří jsou schopni a ochotni pojmenovat vlastní selhání, a přesto se stále dávat do služby království božího.

- Hledáme lidi, kteří jsou schopni pomocí symbolů a znamení vytvářet místa a chvíle pro zakoušení předchuti království božího.

- Hledáme lidi, kteří jsou ochotni relativizovat své vlastní stanovisko, aniž by rezignovali na vyslovení toho, co ze středu víry zakusili jako rozhodující - a to prorockým způsobem, a musí-li to být, i s prorockou břitkostí.

Protože jen tito lidé mohou království boží vytvářet a žít, rozšiřovat jeho hranice a prolamovat zbytečné zdi. Kdyby se takoví lidé nenašli a stále znovu nenacházeli, je ostatně veškerá práce teologů zbytečná, protože nikomu neslouží; prosme tedy Pána, aby svou dolní konzistoř uváděl do života, udržoval v radosti a povzbuzoval ke službě. To je jediná dobrá perspektiva našich církví dnes, a nejen v ekumenismu.