Vánoční a novoroční bohoslužby v ČT

Půlnoční u Martina ve zdi

Zařadit do vysílání nekatolickou vánoční půlnoční bohoslužbu byl velmi dobrý nápad. Připravovala ji mládež pražského seniorátu Českobratrské církve evangelické, která také tvořila většinu účastníků zaplněného akademického kostela u Martina ve zdi v centru Prahy. Řada z nich byla také do liturgie aktivně zapojena. Rozhodně to nebyla „akce jednoho muže (jedné ženy)". Bohoslužbě předsedal a kázal farář Jan Mamula, muž, který se neohnul během komunistické diktatury (i když si nesl následky).

Liturgie měla zřetelné téma („do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali"), uchopitelnou aktualizaci do současnosti a neotřelou formu bloku slova: prolínání divadelního představení¹ s několika kratšími kázáními. Příkladné přijímání v kruhu kolem stolu Páně daleko lépe upomínající hostinu než přistupování ve frontě, které připomíná spíš školní jídelnu.

Dojem z liturgie jsem měl velmi dobrý, přesto několik momentů působilo rušivě, např.:

- Nemohu se smířit s absencí dialogu - s tím, že shromáždění ani neodpovídá amen na závěr modliteb (i když na druhé straně „malé krůčky", slovy J. Mamuly, byly patrné v přímluvách)

- Kamera zabírala vedlejší obrazy (např. přesouvání židlí, či jak si předsedající během, mimochodem velmi dobře zvoleného, biblického čtení Iz 43, 1-6 listuje v jakémsi manuálu - to nebyla jen chyba střihu, úcta k božímu slovu velí pozorně naslouchat)

- CČE se dosud neoprostila od pozdně středověké struktury bohoslužby, kterou reformovaní převzali z římskokatolické paraliturgické „bohoslužby s kázáním", při které se tehdy mluvilo mateřským jazykem. Obsahuje řadu nelogičností, které jsme viděli i v přenosu, např. pozdrav z kazatelny, ohlášky po kázání.

- Ještě patrnější je to v případě vlastní Večeře Páně. Ta je převzata z paraliturgického „přijímání mimo mši", které neobsahovalo eucharistickou modlitbu, zato hojnost projevů pokání. V přenosu zásadní prvky eucharistické modlitby nechyběly. Epiklese zazněla, anamnese byla vyjádřena aklamací shromáždění, což je třeba ocenit. Naprosto liturgicky nepřijatelné je však vytrhávat instituci z rámce eucharistické modlitby, což se stalo.

CČE je ve složité situaci. Báze církve odmítá liturgické projevy jako „katolické". Skutečnost je ovšem taková, že římskokatolická církev dnes slaví liturgii, jejíž struktura odpovídá stavu raného středověku, zatímco liturgie CČE vychází z tvarů pro liturgii nejkrizovějšího období - pozdního středověku. Nevím proč, snad kvůli černému taláru předsedajícího, mne při sledování půlnoční napadlo během instituce: „On čaruje s živly..."

Naštěstí se blýská na lepší časy. V řadě zemí již proběhla i v kalvínských církvích liturgická obnova. I CČE připravuje novou agendu. Lze si přát, aby nezůstalo u vydání nových textů, ale aby slavení každého sboru bylo důkladně promyšleno. Počínaje uspořádáním prostoru. Zatímco první toleranční sbory na našem území měly sympatické komuniální uspořádání, u Martina ve zdi jsme viděli uspořádání spíše divadelní...

Naději vidím také v Evangelické liturgické iniciativě mladých teologů „Coena Domini",² která se pokouší kultivovat liturgické konání, aniž by slevovala ze své evangelické identity. Možná by stálo za zvážení svěřit další „televizní projekt" právě této iniciativě. Výsledky by pak mohly být ještě lepší. Je také škoda, že tato liturgie není v televizním archivu ČT24.

Půlnoční z Polynésie³

Na Vánoce v 11 hod dopoledne přenášela ČT2 přímý přenos půlnoční liturgie z tichomořského souostroví Markézy (bývalá francouzská Polynésie)⁴. Liturgie byla slavena v katedrále v Taiahoe na ostrově Nuku-hiva. Jednalo se o historicky první přímý přenos z markézských ostrovů do Evropy. Zasloužil se o něj Noël Choux.⁵ Liturgii předsedal místní biskup (francouzský misionář) spolu s několika kněžími. Slavena byla ve francouzštině a domorodé markézštině. Zazněly však i jiné jazyky jako španělština (2. čtení a přímluva), angličtina (přímluva) a dokonce čeština. V rámci pozdravení pokoje nám Noël Choux z Pacifiku, z druhé strany zeměkoule přál: „Vážení přátelé v České republice, narodil se Kristus Pán, který je naší nadějí. Přeji vám veselé Vánoce a pokoj Páně ať zůstává vždycky s vámi!"⁶

Jednalo se o římskokatolickou liturgii, která se striktně držela rubrik. Přesto byla liturgie úplně jiná, než jsme zvyklí. Exoticky působilo jak oblečení účastníků ozdobených palmovými větvičkami (vč. kněží a biskupa), tak liturgické zpěvy v markézštině mnohdy doprovázené liturgickým tancem. Jak kantorky i kantoři, tak celé shromáždění zpívalo s velkým nasazením.

Je škoda, že inkulturace římské liturgie se připouští jen v liturgických zpěvech a částečně v sakrálním umění (katedrála je vyzdobena krásnými dřevořezbami). Bohužel uspořádání liturgického prostoru je poznamenáno podobně jako u nás ideologií baroka (jeviště x hlediště), které příliš nepomáhá při vnímání eucharistie jako hostiny. Proč musí být používán v národě, který je přirozeně citlivý při vnímání symbolů „chléb", který není chlebem? Proč bílí kněží přijímají jako první, ne jako hostitelé? V celé rozlehlé diecézi je jich jen šest, z toho jen jeden domorodý. Celibát nemá v dané kultuře žádnou tradici. Proč se na něm trvá? Co vlastně vyjadřuje? Na druhou stranu tento stav umožňuje dát prostor nejrůznějším laickým službám.

Přenos liturgie byl velmi dobrý počin, který nás spojuje s lidmi vzdálenými desetitisíce kilometrů. Mohli jsme se z této rozvojové země přiučit na mnoha místech běžnému liturgickému chování, např.: celá katedrále se při otčenáši držela za ruce, při následujícím embolismu měli všichni vč. předsedajícího ruce pozdvižené; po přijetí eucharistického chleba na ruku si přijímající sám namáčí v kalichu.

Podprůměrný byl však komentář jinak výborného Petra Koláře. Možná byl během vánočního dopoledne již vyčerpaný, možné neměl čas na přípravu, možná poslouchal francouzský komentář ve sluchátkách a už neměl čas sledovat obraz. Nevím. Komentář byl neuspořádaný, neorganický - někde kousek překladu bez větší souvislosti, někde pokus o výklad probíhajícího děje nesrozumitelným církevnickým jazykem, často teologicky nekorektním. Ale zejména neorientace v pořadu, které vedlo ke komentování jiných částí, než které právě probíhaly. Tvrzení doložím kurzívou psaným doslovným přepisem komentáře během eucharistické modlitby:

„Takzvaná preface, kterou začíná ta druhá část dnešní oběti, ve které celebrant, tedy ten, který slouží mši svatou, (terminologie, která se užívala tak před padesáti lety; budiž, to je věc vkusu) se obrací na Boha a přiznává naše potřeby i naše obavy z nedostatečnosti našeho jednání a myšlení. Tato modlitba je společná pro všechny katolické bohoslužby dnešního dne po celém světě. (Zcela určitě ne, modlitba s takovouto tematikou velmi pravděpodobně ani není prefací.) Neviditelný Bůh se zjevil v novorozeněti v Betlémě a skrze ně se neviditelný Bůh stal viditelným. A následuje hosana, hosana, tak, jak zpívali andělé nad Betlémem.

Nyní následuje zcela obvyklá takzvaná eucharistická tedy děkovná modlitba, které jsou celkem čtyři v katolické liturgii a mons. Chevalier vybral tu nejkratší, tedy číslo dvě. (Tyto informace, navíc nepřesné, se divák dozvídá během důležité části eucharistické modlitby - konsekrační epikléze.)

Následuje proměňování, tajemný okamžik, kdy podle víry křesťanů. (Čím je tajemný? Kterých křesťanů? Pravoslavných či protestantů asi ne, pro katolíka stěží - proměna vázána na celou anaforu.) Kristus se stává přítomným ve společenství, které slaví mši svatou (A jak to souvisí s institucí? Vždyť se stává přítomným, kde se dva nebo tři...) Napodobení gesta Ježíšova večer před jeho smrtí. Toto je moje tělo, které se za vás vydává. Ježíš řekl, vezměte a pijte, to je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštěné hříchů.

Přítomní aklamací vyslovují svůj souhlas s děním na oltáři. (Nešťastná formulace. Aklamace vyjadřuje spíše víru, že po Ježíšově smrti následovalo zmrtvýchvstání. Katolík věří, že dění na oltáři je dílo Ducha sv. a Duch není vázán na náš souhlas.) Sláva tobě, Pane, náš Bože.

Pokračuje eucharistická modlitba, teda mešní modlitba číslo dvě, prosba za přítomné, za celou církev, za ty, kdo nejsou ještě křesťany, za jejich problémy, za jejich bolesti a pokoj na světě. (Tento komentář zaznívá během anamnéze a komuniální epikléze - částí, které tvoří spolu s institucí jádro anafory. Během proseb, které přednášeli koncelebranti, již komentátor mlčel.)

Nadchází velmi důležitý okamžik v každé bohoslužbě, totiž modlitba Otčenáš, jediná, kterou Ježíš sám za svého života naučil své apoštoly." (Komentář během zpívané závěrečné doxologie - vyvrcholení eucharistické modlitby, na které shromáždění odpovědělo zpěvem trojitého Amen. Zde skutečně jako souhlas s anaforou.)

Je obtížné komentovat cizojazyčný přímý přenos. Divák musí být tolerantní. Podle mého názoru ale vady na kráse daného komentáře nebyly bezvýznamné.⁷ Rozhodně bych ale nechtěl tento výkon Petra Koláře zobecňovat. Myslím, že můžeme být rádi, že jej zde v Čechách máme!

Novoroční ekumenická bohoslužba⁸

Několik let jsem novoroční „televizní" bohoslužbu neviděl a byl jsem příjemně překvapen. Oproti počátkům v 90. letech učinily tyto bohoslužby obrovský kvalitativní skok. Dík patří Michaelu Otřísalovi, ze kterého v tom dobrém slova smyslu vyrostl schopný profesionál.

Bohoslužba začínala 1. ledna 2007 v 18 hod. v evangelickém kostele u Klimenta v Praze 1. Zúčastnili se ji i nejvyšší představitelé (bohužel ani jedna představitelka) církví sdružených v ERC ČR.

Bohoslužba byla inspirována dílem vynikajícího německého filosofa, teologa, hudebníka, lékaře a misionáře Alberta Schweitzera (14. ledna 1875-4. září 1965). Jak řekl kard. Vlk v úvodu, „osobnosti, která překročila hranice církví". V lednu 1923 hrál Albert Schweitzer v rámci benefičního koncertu právě u Klimenta Bachovy skladby, aby tak získal podporu pro svou nemocnici v gabunském Lambaréné. Bachova hudba zněla u Klimenta i počátkem roku 2007, tentokrát interpretovaná varhaníkem prof. Petrem Hájkem.

Během příchodu představitelů církví účastníci zpívali „Jeden Pán, jedna víra pojí nás" Petra Ebena. Pražský římskokatolický arcibiskup Miloslav Vlk několika slovy setkání uvedl, Eva Henychová zazpívala „Na střeše kostela" a prof. Erazim Kohák se v předtočeném rozhovoru vyznal ze svého blízkého vztahu k Schweitzerovi. Úvodní část uzavřel předsednickou modlitbou patriarcha ČCSH Tomáš Butta.

Blok slova sestával ze tří částí, každá začínala biblickým čtením, na které navazovalo čtení z myšlenek Alberta Schweitzera, kratší kázání a hudba.

Během první perikopy (Iz 1, 10-20), kterou četl starokatolický biskup Dušan Hejbal, kamera ukazovala novodobé modly i odvrácenou stranu jejich uctívání (automobily v dlouhých kolonách, elektrárnu, uschlé stromy, hromady odpadů, bezdomovce). Dobře vybraná i dobře čtená lekce byla rušena silným hlukem (zřejmě příprava míst pro hudebníky) a pozdním příchodem Jeho Vysokopřeosvícenosti Kryštofa, pravoslavného metropolity. Byly přečteny Schweitzerovy úvahy o úctě k životu a na stejné téma promluvil synodní senior ČCE Joel Ruml. V dalším střihu vyprávěl islamista prof. Luboš Kropáček o své účasti na československé studentské expedici do Lambaréné v r. 1968.⁹

Druhou perikopu (Ř 8, 18-25 - „... utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena...") četl představitel církve Adventistů sedmého dne Bedřich Jetelina. Následovaly korespondující myšlenky A. Schweitzera, Bachova hudba a zdařilá řeč Miloše Rejchrta, náměstka synodního seniora ČCE o Schweitzerově vztahu k Bachovi. Životopisná črta všímající si zejména Schwei­tzerovy návštěvy Prahy a Bachova hudba uzavřely tuto část.

Evangelium (Mt 6, 1-4 - o prokazování dobrodiní), které četl vladyka Kryštof, bylo doplněno Schweitzerovými myšlenkami o etice úcty k životu. Třetí krátké kázání přednesl František Radkovský, plzeňský římskokatolický biskup.

Přímluvné modlitby uvedl Pavel Černý, předseda Ekumenické rady církví. Jednotlivé prosby přednášeli další představitelé církví. Je zřejmě obtížené během televizního přenosu příliš improvizovat, obsah musí být napsán předem. Nejpřirozeněji přednesl svou prosbu (a tedy se choval nejliturgičtěji) představitel Apoštolské církve Aleš Navrátil, paradoxně té církve, která radikálně vystoupila proti podpisu Evropské ekumenické charty. Aleš Navrátil modlitbu nečetl a díval se na ty, jejichž jménem ji pronášel.

Přímluvné modlitby měly na rozdíl od předchozích částí některé formální vady. Jako aklamace na jednotlivé prosby byl zvolen řecký starokřesťanský zpěv „Kyrie eleison". Zpočátku se aklamace nedařila. To je trochu chyba předsedajícího. Úvodní modlitbu mohl formulovat tak, aby na ni hned aklamace navazovala. Závažnější je, že představitelé církví (!) zřejmě nedomýšlí, kdo je onen Kyrios, aby podle toho formulovali své prosby.¹⁰

Přímluvné modlitby uzavřel Otčenáš. Bylo vidět, že řada účastníků se nemodlí (náhodní příchozí? cizinci?). Ti, kteří se modlili, se modlili každý jinak. Bohužel dosud nemáme české ekumenické znění modlitby Páně.

Na závěr jsme vyslechli dva biblické oddíly na cestu a přijali požehnání všech představitelů církví. Setkání zakončil zpěv „Tebe, Bože, chválíme".

Liturgie byla (až na drobné vady na kráse) dobře připravena. Jasné téma přiblížené různými formami. „Postmoderní" kombinace různých hudebních žánrů. S čím bychom se ale neměli spokojit, je dosti pasivní role shromáždění. Jako by liturgie byla záležitostí církevních představitelů a najatých profesionálů. Představitelům jednotlivých církví jsou svěřovány služby, které by lépe slušely „laikům", a ti jen sedí jako na koncertě. Nestálo by za to se příští rok pokusit o změnu?

1Příběh ukázal formálně věřící rodinu, která se sejde u štědrovečerního stolu. Otec se na začátku večeře pokouší připomenout obsah Vánoc, ale pohybuje se zcela po povrchu. To ukáže zejména, když jeden z jeho dvou synů, ten méně konformní, nejen že přijde pozdě a zase spěchá připravovat půlnoční, ale přivede si těhotnou partnerku, o které rodiče dosud nevěděli. Partnerka navíc potřebuje v Praze přespat. Matka dokáže situaci zpracovat, ovšem otci to nějakou chvíli trvá.

2 http://coena.edunix.cz/

3 http://www.ceskatelevize.cz/vysilani/10114979030-vanocni-mse-z-polynesie...

4 Asi 1500 km severně od atolu Moruroa, kde Francouzi prováděli své pokusné nukleární výbuchy. Pokusy, při kterých došlo k zamoření okolí radioaktivními nuklidy, daly podnět k založení organizace Greenpeace.

5 Kněz, příslušník Mission de France, televizní expert, který v počátkem devadesátých let působil v Československu a po rozpadu federace v České republice.

6 Přepis není úplný, protože přání bylo překryto hlasem moderátora.

7 Komentátor mohl buď překládat text anafory, nebo pojmenovávat jednotlivé části tak, jak probíhaly, nebo říci za začátku krátký komentář např.: „Sledujeme jádro slavnosti - velkou modlitbu díků Bohu, při které je vzpomenuta Ježíšova večeře s učedníky na rozloučenou, jeho smrt i jeho zmrtvýchvstání. Modlitba je vyznáním víry celého shromáždění - přednáší ji předsedající biskup a všichni vyjadřují svůj souhlas slavným amen." A pak už mlčet.

8 http://www.ceskatelevize.cz/vysilani/10120200063-novorocni-ekumenicka-bo...

9 Expedice úspěšně projela nákladní Tatrou Afrikou. Gabun však expedici přes své území nepustil. Důvodem bylo označení „studentská" v názvu expedice. V západní Evropě v tu dobu probíhaly studentské nepokoje a tamní vláda nechtěla revoluci importovat na své území. Dary pro Lambaréné však expedice zástupcům nemocnice předala.

10 Liturgická modlitba (i modlitba přímluvná) se obrací k Otci, skrze Syna v Duchu svatém. Jednotlivé dílčí prosby jsou vztaženy ke Kristu.