O smyslu a nesmyslu koncelebrace

V mnoha našich obcích jsou kněží, kteří duchovně slouží jenom ve vedlejším povolání. Pak se považuje takřka za samozřejmé, že když se na svátky při hlavních bohoslužbách shromáždí všichni kněží farní oblasti okolo jednoho oltáře ke koncelebraci, aby se tak slavnost zdůraznila. Koncelebrace se ve starokatolických obcích - jistě v důsledku vývoje v římskokatolické církvi od vyhlášení liturgické konstituce před čtyřiceti lety - značně rozšířila. Druhý vatikánský koncil koncelebraci, jak ji známe z rané církve při biskupském nebo kněžském svěcení, značně zdůraznil. Podívejme se blíže na tento vývoj.

Pozadí v římském katolicismu

Sotva teologické, spíše ale praktické důvody vedly po zmíněném koncilu k rozšíření koncelebrace. První popud vyšel ze snahy odstranit tzv. privátní mše kněží. Především v klášterních společenstvích se řeholníci, kteří jsou kněžími, domnívali, že musí denně „číst svou mši", takže byli při následující mši komunity přítomni více méně neaktivně a bez přijímání. To se mělo změnit každodenní koncelebrací. Konečně také šlo o peníze. Kláštery se nemohly a nechtěly vzdát příjmů z mešních intencí, které kněží svými mšemi denně získávali.

K tomu byla zvolena liturgická forma, při které každý z koncelebrantů pronáší ustavující slova a tím - podle římského chápání - dochází k proměnění eucharistických darů. Společná recitace ustavujících slov je pro „sakramentální koncelebraci", jak se od té doby tato forma nazývá, podle římského nařízení bezpodmínečně nutná. Tímto způsobem je však nakonec slavena mše celého společenství jenom navenek, ve skutečnosti jde o víceré mše sloužené kněžími, kteří paralelně a současně praktikují svou „proměňovací moc". Tuto formu je možno dokázat poprvé ve středověku v Římě při velkých svátcích a prosadila se dále ve středověku při biskupských a kněžských svěceních. Stará církev Západu znala jenom tzv. „ceremoniální" koncelebraci, při které dodatečně přítomní kněží pomáhali při přípravě darů a rozdávání přijímání nebo přebírali úkoly při zvěstování.

Zvláště forma „sakramentální" koncelebrace ve mně odedávna vyvolávala jisté rozpaky. Na rozdíl od společného zpěvu je společné recitování (nebo mumlání) v různých tónových výškách esteticky nepříjemné. Avšak ještě více platí: koncelebrací se zatemňuje fakt, že bohoslužba není žádná akce mezi knězi, které se obec jednoduše neúčastní. Je totiž slavností obce - pod jedním (kněžským) předsednictvím.

Ke starokatolické praxi

Samozřejmě, že ve starokatolických obcích nehrají mešní intence žádnou roli. Systém mešních stipendií byl již v prvopočátcích starokatolictví bezvýhradně zrušen. Také forma „sakramentální" koncelebrace, v tom smyslu, jak byla popsaná, by očividně neměla hrát také žádnou roli, pokud odhlédneme od přežívajících reliktů. Jedním z pozůstatků je vztahování rukou nad dary při zprávě ustavení - gesto, které je na tomto místě nesmyslné. Toto gesto má svůj epiklézní význam jako doprovod prosby o sestoupení Ducha božího.

Dává však společná koncelebrace vůbec nějaký smysl? Nedává správně a zcela zřejmě poznat, jak bylo řečeno, že bohoslužba je slavností obce za jednoho předsednictví. K tomu se dodatečně řadí další hledisko. Při jistých bohoslužbách je vhodné usměrnit pohled nad vlastní obec: na jednotu biskupství nebo na (vytouženou a bohatě vymodlenou) jednotu církve. Proto je vysoce vhodné, když při liturgiích svěcení, ale také při návštěvě biskupa v obcích, při instalaci faráře nebo přijetí duchovního do týmu spolupracovníků je zvolena jistá forma koncelebrace. Totéž platí pro ekumenické bohoslužby. Aspekt slavnostnosti na velké svátky by koncelebraci opravňovat neměl. Existuje dost prostředků - textových, muzikálních nebo symbolických - jak ztvárnit slavnostní zformování.

Ještě poslední slovo: Pokud by se považovalo za vhodné, aby část eucharistické modlitby byla přednesena koncelebrantem, pak by mohl předsedající bohoslužby - namísto aby mlčenlivě posouval sem a tam oltářní knihu - udělit pokyn, např.: Proslov prosbu za všechny, kteří nesou zodpovědnost v církvi." Nebo „... za zemřelé."

Z Christen heute, Bonn II/2004 přeložil Josef König. Dr. Klaus Rohmann je emeritním starokatolickým profesorem systematické teologie a filozofie