Eucharistická úcta

I když úcta Eucharistie vždy v dějinách církve vyplývala z neměnné pravdy víry, že je v ní reálně přítomen Ježíš Kristus, Bůh a člověk, přece jen se formy této zbožnosti měnily, neboť se měnily i úhly pohledu na ni a zdůrazňovaly se i její různé momenty. Neboť to všechno bylo podmíněno časem, prostorem a prostředím.

Po mnohá staletí nevystupovala úcta Eucharistie nijak výrazně z linie křesťanského života, poněvadž byla - lze-li tak říci - jeho samozřejmou součástí. Účast na slavení Eucharistie znamenala zcela důsledně i účast na eucharistické hostině. A pro všední dny týdne si věřící odnášejí z nedělního shromáždění Eucharistii domů. Máme svědectví, že tito první  křesťané přijímali každý den z tohoto svatého chleba přede vším ostatním jídlem. Těm pak, kteří pro nemoc nebo z jiné zcela závažné příčiny se nedělního eucharistického shromáždění nezúčastnili, donášeli Eucharistii domů jáhnové. Žádné církevní přikázání ještě nenařizovalo účast na tomto shromáždění, a přece křesťan Saturnin za Diokleciánova pronásledování prohlašuje před soudem: „Bez dominia (tj. dnu Páně a jeho eucharistického shromáždění) nemůžeme být." Proto také křesťané umírali, ne pro svou soukromou, osobní víru, do té římský stát nezasahoval, ale proto, že se stranili státního kultu a dávali přednost kultu svému, eucharistickému. V těchto dobách se o pravé přítomnosti Kristově v Eucharistii málo mluví, ale zato se zdůrazňují její důsledky. Communio, koinonia je společným názvem jak pro společenství svatých (tj. věřících), tak pro eucharistické společenství údů Kristova těla s jeho hlavou. Proto je Eucharistie bytostnou částí křesťanského života a ne středem nějaké zbožnosti, speciální úcty. Počátky této osobité úcty nacházíme až u sv. Jana Zlatoústého. Nejen že ve svých kázáních zdůrazňuje reálnou přítomnost Kristovu, ale vyzdvihuje eucharistii jako „strašlivé tajemství". Bylo-li třeba bojovat proti ariánskému popírání Kristova božství, bylo nutné poukázat i na význam Eucharistie jako Božského tajemství v dějinách spásy. Lze říci, že toto stanovisko Chrysostomovo jednou provždy určilo charakter eucharistické úcty na Východě.

Východ se nepodílí na ničem z toho, co se dále vyvíjelo na Západě. V tomto vývoji jde především o zdůraznění vnějšího postoje při ústředním bodu eucharistické oběti: na počátku Sanktus celé shromáždění pokleká, „aby uctilo boží vznešenost a vtělení Páně," jak říká Amalar z Met. Ale daleko výrazněji se tu uplatnila touha po názornosti, smyslové uchopitelnosti tajemného. Tato touha se ostatně projevuje v mnoha formách: ostatky svatých se vyjímají z uzavřených skříněk a zasazují buď do průhledných relikviářů nebo do plastik napodobujících ony části těla, z nichž pocházejí. Oltářní přehrady (lettnery) uzavírají pohled do presbytáře, ale před ně se zcela nedůsledně staví oltář, kde se koná bohoslužba pro lid.  A tato tendence se uplatňuje i v úctě Eucharistie, a tak okolo r. 1200 se jí v Paříži a pak v Porýní vyhovuje pozdvihováním po konsekraci. Pohled na Eucharistii je výrazem této zvýšené úcty, která na druhé straně stále více brání v přístupu k přijímání. Dostavují se pak i nepříznivé důsledky této formy zbožnosti: např. v Trevíru v pol. 16. stol po pozdvihování odchází většina věřících z kostela. Viděli Eucharistii a o to, co bylo dále, už neměli zájem. Těžko pro nás pochopitelné scestí dožívajícího gotického zanícení! Vzniká svátek Božího těla s jeho průvody, jsou slouženy čtvrteční mše k úctě Eucharistie, jimž předchází celonoční adorace, pobožnost k úctě 40 hodin po které Kristus odpočíval v hrobě se mění v eucharistickou pobožnost, zavádí se i mše sloužená před vystavenou Eucharistií. Dodnes doznívá tento typ úcty v představách, že středem kostela je svatostánek a bohužel i v zlozvyku, že se v kostele chováme náležitě jen tehdy, když v něm zahlédneme věčné světlo, a konečně i v pomlouvání a odsuzování kněze, který (plně jen církevní příkaz) umístil Eucharistii na boční oltář.

A v nás starých ještě doznívá výuka z mládí, že účast na mši svaté se především týká proměňování, to před ním a potom je už cosi méně významného, co lze vynechat. Že tuto situaci pozdní gotiky tridentský sněm převzal a ještě zvýraznil, je pochopitelné - v jeho obranné situaci proti reformaci to bylo nezbytné. Šlo mu v podstatě jen o pročištění úcty a duchovní prožití Eucharistie.

Vrcholem této tridentské linie jsou pak kroky Pia X.: časté přijímání Eucharistie u dětí a časté přijímání vůbec. Tedy realizace myšlenky, která se už pět století předtím objevila v Čechách. A pokud jde o eucharistický kult v naší době, ocitujme slova J. A. Jungmanna: „Liturgická obnova v tomto století není v podstatě nic jiného než pokus, abychom z částí znovu vybudovali celek, zvláště abychom sv. Eucharistii znovu dovedli k uplatnění v jejím plném celostním smyslu. Právě historické studie posledních generací nám umožnily, abychom přehlédli dějinný vývoj i v tomto bodu a zřetelněji viděli, jak se dílčí pohledy na tajemství Eucharistie od sebe oddělovaly.

Umožnily nám také, abychom zřetelněji pochopili onen ideální obraz, který tu byl na počátku a kterého je nám dnes tak bolestně třeba... Bylo řečeno, že liturgické hnutí zmenšilo úctu eucharistického Spasitele. Snad. Hlavní důraz se už však neklade na dílčí pohledy, na jeden jediný bod eucharistických možností, nýbrž na to, co je v něm vlastní a na celek. Znovu se obracíme ke středu a tento střed znovu vystupuje v plném lesku. Ale počínají zářit i oblasti, které tvoří jeho okruh a které se dosud jen matně leskly: věříme, že znovu lépe rozumíme církvi, té církvi, která slaví eucharistii, jednotě církve, po níž tato svátost volá, svatému křtu, z něhož se církev vynořuje.

Ale má pro nás nový bohatší zvuk i slovo boží, které je oním druhým stolem, ze kterého se živí lid boží, a jímž zahajujeme každou slavnost eucharistie. Osvícené myšlení o eucharistii velmi dobře ví, že spása není v hromadění eucharistických slavností, ba že i počet přijímání není vždy nejlepším měřítkem stavu obce, že svátostný život nelze oddělovat od osobního života, od stálého osobního setkávání jednotlivce s jeho Bohem."

Právě toto vysoké hodnocení eucharistie nás učí, že k božím výšinám musí vést stupně, že v bohoslužebném plánu obce musí mít své místo i pobožnosti i společná modlitba mimo eucharistickou slavnost, že své místo musí mít i zpřístupnění slova Božího a uvědomění radostného poselství, kterého se nám dostalo, že tedy především správné hlásání slova musí být korelátem důstojné bohoslužby. Ba vůbec se nemusíme starat o nějakou zvláštní eucharistickou zbožnost. Jen jde o to, aby eucharistie byla zabudována do celku křesťanského života, jak tomu bylo ve stoletích rané církve. Jen proto se musíme vždy snažit o to, aby věřící došli k poznání celého bohatství božské lásky, která k nám přišla v Kristu a aby mu odpovídali ve víře, naději a lásce. Pak sami budou puzeni k onomu velkému „Vzdávejme díky Pánu, našemu Bohu", k velkému díkůvzdání, k eucharistii, které nás naučil sám náš Pán. To bude pak nejzdravější a nejtrvanlivější forma eucharistické zbožnosti.

Pracovní texty k bohoslužbě slova, Matka Boží před Týnem a sv. Havel, červen 1969, pravděpodobný autor Josef Myslivec.