Jste zde

Lustrace v polské církvi

Polský institut v Praze uspořádal 7. 2. 2007 ve spolupráci s Českou křesťanskou akademií diskuzní večer na téma „Lustrace v polské církvi". Hostem setkání byl dr. Zbigniew Nosowski, šéfredaktor časopisu WIĘŹ, člen pracovní skupiny polského ombudsmana pro záležitosti arcibiskupa Wielguse.1 Setkání moderovala publicistka Petruška Šustrová. Připravený sál byl zcela zaplněn, mnozí museli stát. Z množství účastníků jmenuji ty nejvýznamnější: za pořádající instituce Maciej Szymanowski, ředitel Polského institutu; Tomáš Halík a Stanislav Novotný, prezident a ředitel České křesťanské akademie; ředitel odboru Archivu bezpečnostních složek ministerstva vnitra Pavel Žáček; veteráni odporu komunistické totalitě Adolf Rázek a Václav Vaško; nejvyšší představitelé pražské Katolické teologické fakulty, profesoři Ludvík Ambruster a Albert-Peter Rethmann; ředitel Vyšší odborné školy publicistiky Rudolf Vévoda; pražský pomocný biskup Václav Malý, letohradský farář Václav Vacek a další.

V Polsku neexistuje žádný lustrační zákon a s lustracemi se začalo pozdě. Přesto probíhaly v atmosféře společenského konsensu. Problémy nastaly, až když se začaly týkat církve. Gradovaly v posledních týdnech v souvislosti se jmenováním varšavského arcibiskupa Wielguse, který nejprve svoji spolupráci s tajnou komunistickou policií popíral a rezignoval pouhých několik hodin před inaugurací po zveřejnění usvědčujících dokumentů. Kauza byla vnitropolitickou událostí číslo jedna a poutala i velkou pozornost zahraničních médií. Dokonce islámská televize Al-Jazeera vyslala k tomuto případu do Varšavy svůj tým...

Zbigniew Nosowski byl potěšen velkým zájmem o tuto problematiku v České republice. Řekl: Mysleli jsme, že se budeme učit lustracím od Čechů, ale vidím, že Češi se chtějí učit od Poláků..." Vyprávěl nám dva podobné životní příběhy kněží, jejichž spolupráce s tajnou policií je prokázána, které se však diametrálně liší závěrem. Jakési příběhy dvou apoštolů - zrádců Jidáše a Petra, či příběh lotrů ukřižovaných spolu s Ježíšem.

Michał Franciszek Czajkowski2 (nar. 1934), kněz wroclavské arcidiecéze, profesor Nového zákona, bývalý spolupředseda Polské rady křesťanů a židů, charismatik, ekumenista byl v letech 1960-1984 tajným spolupracovníkem Służby Bezpieczeństwa (analogie StB). Protože byl také „církevním asistentem" měsíčníku Więź, mohl jej Zbigniew Nosowski poznat zblízka. Hodnotil jej spíše jako pastýře než cenzora.

Spolupráce vyšla najevo v květnu 2006 před příjezdem papeže Benedikta XVI. do Polska. Czajkowski nejprve spolupráci zapřel, byl zoufalý. Nosowski s dalšími pracovníky redakce se snažili jej kontaktovat a pomoci mu poznat pravdu. Nejprve byl nedostupný, rezignoval na spolupředsednictví Polské rady křesťanů a židů. Poté přistoupil na konfrontaci s osobami uvedenými v dokumentech (přes 1000 stran textu). Vše se dálo v atmosféře modlitby na půdě redakce. Czajkowski nepopíral, co bylo v dokumentech uvedeno a po několika dnech byla zveřejněna zpráva: „Moje vina je nesporná."

Spolupráci započal již jako student pod krycím jménem „Jankowski". Donášel mj. na wroclavského arcibiskupa Bolesława Kominka, kněze Jerzego Popiełuszka či Jacka Kuroně. Jedním z jeho řídících důstojníků byl i Adam Pietruszka, nadřízený trojice estébáků, která brutálně zavraždila Jerzego Popiełuszka.3 Spolupráci přerušil koncem října 1984, v době, kdy byl Jurek Popiełuszko nezvěstný a jeho tělo leželo na dně nádrže u Włocławku.

Stanisław Wojciech Wielgus (nar. 1939) byl v období 5.-7. ledna 2007 varšavským arcibiskupem a primasem Polska. Předtím v letech 1989-1998 rektorem Katolické univerzity v Lublinu a v letech 1999-2007 biskupem v Plocku (asi 100 km východně od Varšavy). Se státní tajnou policií spolupracoval mezi léty 1967-1973 pod krycím jménem „Adam".

Nejprve byla zveřejněna 19. 12. 2006 informace o spolupráci, neobsahovala však bližší důkazy. Wielgus informace popíral. Vatikán dokonce vydal osvědčení, že nespolupracoval. Na základě jakých údajů a kdo je poskytl, bude třeba řádně vyšetřit. Wielgus odmítal jakýkoli odklad inaugurace na varšavského arcibiskupa. Teprve 4 dny před uvažovanou inaugurací se podařilo zveřejnit důkazy. Papež, který jej 14 dnů předtím podpořil, byl nucen jej vyzvat k rezignaci. Ta se uskutečnila několik málo hodin před inaugurací, kdy katedrála sv. Jana již byla zaplněna lidmi, kteří o momentální situaci nebyli informováni.

Zda vůbec a do jaké míry Wielgus někomu ublížil, se dosud přesně neví. Zřejmě prováděl s tajnou policií jakousi hru. Ke spolupráci se upsal proto, aby mohl cestovat na Západ (nikoli na výlet, ale kvůli odborným kontaktům). Přesto se Zbigniew Nosowski domnívá, že tato hra byla mimo hranice možného morálního kompromisu. Polští kněží měli jasně nařízeno svými biskupy, že se nesmějí setkávat s představiteli moci. Dokument polského episkopátu k morální kvalifikaci spolupráce s StB, vydaný v loňském roce (a podepsaný i Wielgusem...) říká:

- spolupráce je veřejným hříchem i když o tom nikdo nevěděl, týká se veřejné dimenze působení církve, pokání musí být veřejné (pokud donášel na farníky, musí to vědět všichni farníci)

- podstata zla spočívá s dobrovolném se podřízení totalitní moci, záleželo na spoutání svědomí, nemusel dávat žádné informace

Wielgus se měl ujmout úřadu metropolity a pravděpodobně se brzy stát kardinálem. Přesto že byl k tomu vyzýván, nedokázal říci pravdu o své minulosti. Pokud by případ nebyl řešen, těžko církev mohla říkat, co znamená „žít v pravdě", ztratila by jakoukoli věrohodnost. Naštěstí se podařilo „koalici pravdy", reprezentující nejrůznější názorové proudy polských katolíků, sjednotit v odmítnutí Wielguse. Tábor jeho zastánců, který má oporu v ultrakonzervativním radiu Maryja, je ovšem také silný. Případem žilo celé Polsko. Vše bylo veřejné. Každý měl možnost reflexe vlastní hříšnosti. Církev bývá často pyšná a případ je velkou lekcí pokory, zvláště pro biskupy.

Ačkoli v loňském roce byly v každé diecézi ustanoveny zvláštní komise pro studium minulosti, v některých diecézích existovaly pouze na papíře. Nyní začínají opravdu pracovat. Biskupové museli začít sami u sebe - každý z vlastní vůle požádal o lustraci. Co bude s těmi, kteří v sítích uvíznou (očekává se kolem sedmi biskupů - spolupracovníků ze 120 členů episkopátu) není jasné. Zbigniew Nosowski uvedl, že je třeba respektovat dvě hodnoty současně: logiku pravdy i logiku milosrdenství. Mezi hodnotami musí být vytvořena rovnováha. Milosrdenství, které odsouvá pravdu do pozadí, se stává laciným. Je také otázka, jak umožnit hříšníkům obrácení, když valná většina spolupracovníků tajné policie nemá vůli to přiznat. Pak může pravda zjištěná komisemi pomoci. Není ovšem zatím jisté, zda jejich práce nebude potlačována.

Po vystoupení Zbigniewa Nosowského, muže oddaného církvi i pravdě, následovala diskuze týkající se více situace v naší zemi než v Polsku.

Pavel Žáček představil projekt „Otevřená minulost", jehož cílem je zpřístupnit široké veřejnosti archivní materiály z doby komunistické totality. V této souvislosti se hovořilo i o komisi, která bude zkoumat spolupráci kněží s StB. Jedná se o neformální skupinu vznikající na základě domluvy ředitele archivu ministerstva vnitra a ředitele Křesťanské akademie Stanislava Novotného. Nejde tedy, bohužel, o iniciativu biskupské konference či arcibiskupa Vlka, jak je ostatně zřejmé z Vlkovy internetové stránky.4 Stanislav Novotný má s činností bývalé StB bohaté zkušenosti.5

Václav Malý vyjádřil názor, proč se zájem nasměrovává na spolupracovníky StB v řadách církve a nevšímáme si spíše těch, kteří je ke spolupráci donutili a úkolovali a kteří stále zastávají důležité posty ve státní správě. Obdobně se vyjádřila ve svém prohlášení6 Biskupská konference ČR, podobně se vyjadřovala řada telefonujících na ČR 1 - Radiožurnálu, když otázka spolupráce kněží s StB byla „tématem dne".

Mrzelo mne, že se takto vyjádřil i biskup Malý. Jednak se tak závažný problém, který církev má a který je pro její věrohodnost důležitý, zametá pod stůl. Jednak je společnost (na rozdíl od církve) vázána lustračním zákonem. Pochopitelně byl mnohokrát obcházen. Ovšem důležité je, že existuje a že lze (na rozdíl od praxe církve) příslušného provinilce odvolat. Jak ukazuje např. případ ředitele české pobočky Interpolu Mihála, za 14 dnů od zahájení lustrace již ředitelem nebyl.

Naproti tomu sympatické bylo, když Václav Malý poukazoval na řadu dopisů Katolickému týdeníku, kde píší kněží, kteří s StB spolupracovali. Prý „vůbec nevěděli, že spolupracují". To podle Malého i dalších účastníků diskuze není možné. Katolický týdeník by neměl tyto dopisy otiskovat. Pisatelé si tak namlouvají něco sami sobě i čtenářům.

Adolf Rázek upozornil, že v řadě případů došlo u kněží ke spolupráci, ačkoli chyběl vázací akt a nejsou tedy na oficiálním seznamu. Smyslem vázacího aktu bylo jedince psychicky zlomit (je tedy nemožné, aby ten, kdo podepsal, o tom nevěděl). StB však vydala v 80. letech tajnou směrnici, která umožňovala využívat spolupracovníky z řad kněží i bez vázacího aktu. StB zřejmě viděla, že samotné kontakty s některým knězem již plní požadovaný účel a žádat vázací akt by znamenalo o spolupracujícího kněze přijít. Sebral by poslední zbytky odvahy a odmítl podepsat. Pokud informace podával, podepisovat nemusel.

Domnívám se, že je zapotřebí, aby všichni představitelé církve, kteří se zapletli s StB, věděli, že dříve nebo později to vyjde najevo, a využili poslední zbytek času na pokání. Dá se předpokládat, že v síti nově odhalených spolupracovníků uvíznou někteří biskupové, generální vikáři, představitelé řádů, okrskoví vikáři, kanovníci.

Hlubinně-psychologický výklad postoje kněze spolupracujícího s StB podal Tomáš Halík. Kněží nechtějí porušit svůj obraz morálního vzoru pro své okolí a minulost vytěsňují do nevědomí. Halík řekl, že musíme najít zdravý střed mezi honem na čarodějnice a tolerancí k převlékání kabátů. Církev má být prostředím, kde se děje obrácení, má být prostředím, kde se to může i společnost učit.

K některým otázkám se vyjádřil i host večera Zbigniew Nosowski:

- Na otázku, jak jsou zpřístupněny archivy tajné policie v Polsku, odpověděl, že v současné době poškozeným a badatelům.

- Tajná policie „lovila" mezi těmi kněžími, kteří měli sexuální delikt či potřebovali peníze pro náročnější život či byli vlastenci (byť byl režim komunistický). Bylo možné však obstát. Například současný primas Jozef Glemp byl vytipován na spolupracovníka. Tajná policie odposlouchávala 5 žen, se kterými měl Glemp blízké kontakty, ale nic, čím by jej mohla kompromitovat, neobjevila. Navíc žil skromně a jeho „postoj k lidově demokratickému zřízení" nebyl kladný. Byl proto vyřazen jako neperspektivní.

Wielgus nebyl zavilým agentem. Motivací byla snaha se dostat do Německa, stát se profesorem. Jeho hlavní problém je, že lhal.

- Několik biskupů stále považuje Wielguse za nejvhodnějšího kandidáta na primase. Radio Maryja jej podporuje a považuje za mučedníka - „rodí se noví svatí", odvysílalo.

- V Polsku není znám případ (a asi takový není), aby se agent tajné policie nechal vysvětit na kněze, jako tomu bylo v případě agenta Holečka u nás.

- Na otázku, proč se kard. Glemp při bohoslužbě, během které se měla uskutečnit Wielgusova intronizace, Wielguse v podstatě zastal, Nosowski přiblížil atmosféru dané chvíle. Glemp a většina účastníků byli připraveni na úplně jinou situaci. Změna nastala jen krátce předtím, Wielgus, ačkoli krátce předtím rezignoval, se své „intronizační" bohoslužby zúčastnil... Dodávám, že Glempovi je také již 78 let, a navíc není tak výraznou osobností jako jeho předchůdce kardinál Wyszynský (1901-1981), který provedl polskou církev tím nejtěžším obdobím komunismu.

- Podpis spolupráce není jediná výpověď o člověku. Ale morální standardy v polské církvi je třeba pozvednout.

Večer ukázal, že se přece jen i u nás blýská na lepší časy. A to přesto, že biskupská konference přistupuje k problému spolupráce s tajnou policií velmi liknavě. I přesto, že ve Vatikánu mohou být stále úředníci, jako byl agent Simandl. Jednak zpřístupňování archivů napomůže najít pravdu, jednak se proslýchá, že papež byl poprvé ve svém úřadu s souvislosti s Wielgusem diplomaticky řečeno „poněkud rozrušen". Věřím, že systematický člověk, jakým Josef Ratzinger je, bude iniciovat systémová opatření, aby se obdobné situace neopakovaly.

Ideální by bylo, pokud by biskupové a další vyšší představitelé církve sami požádali o lustraci, pak by během několika týdnů měli výsledky. Jinak musí věrohodnost církve zachraňovat odvážní křesťané jako Marie Rút Křížková či Bob Fliedr.

1Druhý z avizovaných hostů, dr. Andrzej Grajewski, odborník na moderní dějiny církve ve střední Evropě, zástupce šéfredaktora katolického týdeníku Gość Niedzielny, bývalý předseda Kolegia Institutu národní paměti, nedorazil.

2Více informací na http://pl.wikipedia.org/wiki/Micha%C5%82_Czajkowski_(duchowny)

3Viz http://www.getsemany.cz/node/913 (Getsemany 11/2004: Dvacet let od vraždy Jerzego Popiełuszka)

4http://www.kardinal.cz/index.php?cmd=article&articleID=72

5Po revoluci působil v různých funkcích na ministerstvu vnitra, v letech 1993-4 byl policejním prezidentem. Systematicky policii očišťoval od pracovníků StB. Během úřadu ministra Grosse se však většina z nich vrátila...

6http://tisk.cirkev.cz/z-domova/prohlaseni-cbk-k-pripadum-spoluprace-se-s...