J 18, 1-5: Jidáš a jeho vina

„Jidáš byl možná nevinný", mohli jsme se dočíst před několika měsíci na stránkách všech médií. Právě tehdy byl poprvé publikován text gnostického Jidášova evangelia. Papyrový kodex pochází asi z let 220-34. Vznik textu samého se klade do doby dřívější, dokonce až do let 130-170 (o evangeliu se zmiňuje Ireneus ve spisu Adversus haeresis).

Spolu s publikováním textu se objevily zprávy o Jidášově rehabilitaci. On jediný prý podle obsahu spisu Ježíše chápal. Zradil jej tedy proto, aby mu pomohl dokonat jeho božské poslání.

Písmo představuje Jidáše jinak. Jako člověka, který byl povolán Ježíšem. Podobně jako ostatní učedníci, i Jidáš měl své lidské chyby. Janovo evangelium jako jediné používá tvrdé označení „zloděj" (J 12, 6). Naznačuje tak, že zrada Ježíše mohla být motivována hmotným ziskem.

Přesto není tak zcela průzračné, proč Jidáš zradil. Spekuluje se i o tom, že snad očekával Ježíšovo politické vystoupení a že by byl ochotný se angažovat v národně-osvobozeneckém boji. Právě ta nejistota dala v průběhu dějin prostor pro mnoho spekulací a výkladů. Jidášova postava dráždí, a tak se stala předmětem divadelních her, románů, písní...

Přes veškeré dějinné spekulace však evangelium stále chápe Jidáše jako člověka, který selhal a nebyl schopný své selhání čestně vyřešit. Na rozdíl od Petra, který byl také zrádcem, Jidáš nehledal odpuštění na pravém místě. Snaží se řešit svůj pád spolu s mocí, se kterou se zapletl, protože je pro něj tato moc důležitější než Bůh sám. Přesto má Jidášův příběh pro nás otevřený konec. Poslední slovo v něm stejně má Bůh sám...