Jste zde

184 - červen 2007

Řehoř VII., vlastním jménem Hildebrand, patří mezi nejvýznamnější papeže středověku. Narodil se kolem roku 1015 v Toskánsku v nešlechtické rodině. Již jako dítě přišel do Říma, kde byl vychován a získal vzdělání, jednak v klášteře Santa Maria na Aventině, který byl pod silným vlivem myšlenek z reformního kláštera v Cluny, jednak v Lateránském paláci. Jeho život byl brzy úzce spojen s dějinami papežů. Stal se kaplanem Řehoře VI. (1045-1046) a doprovázel ho do vyhnanství do Německa, když byl sesazen na synodě v Sutri. Zpět do Říma se Hildebrand vrátil po nástupu reformně naladěného papeže Lva IX. (1049-1054). Ten kolem sebe shromáždil obdobně smýšlející muže a s jejich pomocí usiloval o církevní reformy (např. odstranění svatokupectví a kněžského manželství). Hilde-brand se stal jedním z hlavních podporovatelů reforem a kvůli jejich podpoře cestoval jako papežský legát a účastnil se synod (hl. ve Francii a v Německu). V roce 1058 se stal arcijáhnem a měl hlavní vliv na reformní kurs papežství za Mikuláše II. (1058-1061) a Alexandra II. (1061-1073). Brzy po smrti Alexandra II. jej shromážděný lid provolal papežem a tato volba, provedená v rozporu s volebním dekretem z roku 1059, byla uznána i kardinály. Hildebrand postupně přijal kněžské a biskupské svěcení a také jméno Řehoř, podle Řehoře Velikého (590-604). Svoji volbu neoznámil Jindřichu IV. (1056-1106) a ani neusiloval o jeho souhlas.

Řehoř VII. na synodách v letech 1074 a 1075 zopakoval nařízení svých předchůdců o reformě církve, vyhlásil tresty za nedodržování kněžského celibátu a za prodej církevních úřadů a lidu zakázal od postižených kněží přijímat svátosti. Rovněž zakázal udílení investitury duchovním z rukou světských panovníků. Jeho spor s králem a císařem Jindřichem IV. (1056-1106) se do historie zapsal jako první etapa sporu o investituru. Na papežovu kritiku královy investitury severoitalských biskupů a pohrůžku kletbou z prosince 1075 zareagoval Jindřich IV. svoláním synody do Wormsu (1076), která Řehoře sesadila. Postní synoda, svolaná papežem, naopak exkomunikovala krále, zbavila jej pravomocí a zprostila jeho poddané poslušnosti. Kající poutí za papežem do Canossy (leden 1077) dosáhl král sejmutí exkomunikace. Když Řehoř VII. krále znovu exkomunikoval (1080), Jindřich IV. ho sesadil a místo něj zvolil papežem ravennského arcibiskupa (Klement III.). Před zajetím Jindřichem IV. sice papeže zachránil normanský vévoda Robert Guiscard, ale jeho vojáci Řím natolik zpustošili, že se proti papeži postavili samotní Římané. Řehoř musel město opustit a zemřel ve vyhnanství v Salernu 25. května 1085.

Dochovaná korespondence umožňuje nahlédnut, jak Řehoř VII. chápal papežský úřad. Ve sbírce dopisů se nachází také 27 tezí, tzv. Dictatus papae (1075), které se staly symbolem papežských ambicí. Přestože původ a účel tezí je nejasný a samy o sobě nepronikly do církevního práva, významně ovlivnily úvahy o papežském primátu. V roce 1584 byl Řehoř VII. prohlášen za blahoslaveného a roku 1606 za svatého.

Martin Vaňáč