Jste zde

Systematik v zákopovém boji exegeze

autor: 

Absolutně christocentrický postoj: Kniha o Ježíši z pera papeže Benedikta XVI. je pů­sobivé svědectví o osobním hledání Boha

Papež předložil první díl své dvousvazkové knihy o Ježíši Kristu. Čte-li člověk tuto knihu jako exegeta, může k ní papeži a církvi jenom gratulovat - neboť tato kniha je silným a odvážným svědectvím velké teologické kompetence a velmi živého, tempe­ramentního učení.

Nejprve lidská stránka věci. Při četbě se mi opakovaně stávalo, že jsem slyšel hlas papeže samého, zvláště jeho „der Herr" s lehkým bavorským akcentem [dea hea]. Ano, je tam také pasáž, která nepochybně poukazuje na Bavorsko, tj. tam, kde papež chce čtenářům ukázat, proč je pojem hora v Ježíšově zvěstování tak důležitý: „ ...hory znamenají osvobození od břemene každodennosti, dýchání v čistém vzduchu stvoření; hory poskytují výhled na stvoření v celé jeho velikosti a kráse; hory mne vnitřně pozvedají a dávají mi tušit Stvořitele."

Všichni známe tohoto papeže jako pokorného, skromného člověka se smyslem pro humor. Tyto tři vlastnosti se spojují ve způsobu, jakým papež pojednává, respektive nepojednává o ustanovení papežství v Mt 16,18n. Jediné místo, na kterém Pán sám zmiňuje papeže, Benedikt XVI. nevykládá, nýbrž odkazuje na zemřelého protestanta Oskara Cullmanna a jeho knihu o Petrovi (1952). To je nejen šarmantní humor, to je také dlouho toužebně očekávaný ekumenický signál. Cullmann zastával názor, že Pet­rův úřad má pro církev význam přesahující Nový zákon. K papežově zálibě v konzervativních protestantech se ještě vrátíme.

Bývalý profesor z Tübingen se zabývá Antikristem

Jako bývalý tübingenský profesor si papež přirozeně nemůže odpustit, s obavami i potutelně připomenout Solovjevův výrok, že teologická fakulta v Tübingen udělí An­tikristu čestný doktorát, protože Antikrist bude „velkým exegetem". Ale tím už se po­malu blížíme k několika papežovým oblíbeným tématům, při jejichž četbě se člověk i jako exegeta musí pousmát - což jistě také smí. Protestantský exegeta Joachim Jere­mias prožil svoji penzi rovněž v Tübingen. Tohoto před jednou generací (1979) ze­snulého konzervativně pietistického exegety si papež cení (včetně záliby pro Iz 53) do té míry, že jsme v pokušení nazvat jeho knihu - přirozeně s nadsázkou - „Joachim Jeremias pro katolíky". Neboť co se týče ostatních exegetů, říká papež sice v předmluvě, že svou knihu nenapsal „proti exegezi", ale čteme-li poznámky o tomto druhu teologů, pak jim papež pořádně myje hlavu - a to právem. Protože každý exegeta rozpoznává v Ježíši přirozeně nejspíš to, co je sám. Podle stále ještě převlá­dající liberální exegeze je Ježíš liberální Žid, vykládající Tóru směrem k humanitě, nebo učitel moudrosti. Anebo v každém případě náboženský rebel, kterýžto druh teologů také není v Tübingen zcela neznámý.

Vezměme také krásné věty o údajné povelikonoční teologické produktivitě „obce". Anonymní obci se přisuzuje úžasná teologická genialita: „Kdo byly vlastně ony velké postavy, které to všechno vymyslely? Ne, to velké, nové, vzrušující pochází právě od Ježíše, ve víře ... obce je to rozvíjeno, ale ne vytvářeno." A dále: za krotké moralismy by nikdo nebyl odsouzen na kříž. To vše je u exegetických protivníků zúžením posel­ství a nedosahuje skutečné hloubky Božího Zjevení v Ježíši Kristu. Ale kdo např. v Německu může být skutečně práv hloubce ponoru vyžadované papežem?

Tak se papež jeví sám jako nejlepší učitel vykladačů, a přiznávám, že jsem se v jeho knize spoustu věcí dověděl a že s jejím zaměřením zásadně a ze srdce souhla­sím. To se týká především nejsilnějších stránek výkladu v této knize: Ježíš Kristus stojí ve středu, stále znovu se vyzvedává eucharistie, marxismus a teologii osvobo­zení papež kritizuje stručně a energicky, právě tak velmi důrazně feminismus („Matka" není titul Boha, nýbrž obraz). K silným stránkám patří zdůrazňování mod­litby a liturgie (proti Harnackovi, podle něhož Ježíš odmítal kult) a v neposlední řadě role církevních Otců jako inspirátorů pro vykladače. Mnozí němečtí exegeté neznají z citovaných církevních Otců ani jejich jména.

A ještě: Nový zákon je vykládán zásadně na základě Starého zákona. Ani to není bohužel samozřejmé. Nejen Adolf von Harnack (+ 1930), i novější liberálové by Starý zákon nejraději zrušili.

Papežovy důsledně christologické interpretace království Božího, sabatu, podoben­ství a blahoslavenství jsou odvážné a plodné. Např. podobenství o ztraceném synu, tak oblíbené v 19. století, se stává christologickým, protože Ježíš v lásce otcově, na příkladu lásky otcovy zobrazuje a obhajuje sám sebe. Stručný a jasný je úsek týkající se spásy pro nekřesťany, kteří by podle papeže měli být alespoň plni touhy hledat. A k otázce: co vlastně Ježíš přinesl světu - blahobyt, mír? poznamenává papež: Ježíš přinesl světu Boha, Boha jako pravé dobro pro svět. V centru knihy stojí diskuze s ži­dovským učencem J. Neusnerem. Papež miluje takové disputace s vysoce erudovaný­mi ne-křesťany. Neusner jasně poznal: Ježíš z Tory nic nezrušil, nýbrž přidal k ní sám sebe.

Jak zde papež exegeticky pracuje? Čím je kniha tak podnětná? Papež často dává impulzy k výpravě do exegeticky neprobádaných území. To znamená: Papežův výrok je odvážný, exegeta spontánně oponuje, ale po krátké úvaze pozná, že má papež pře­ce jen „nějak" pravdu. Dva příklady pro znázornění: Papež říká o Ježíšově vztahu ke Starému zákonu: „Ježíš je (rozuměj: teď) Tora". Exegeta: „Ne, Ježíš je plnomocný vykladač Tory." Podnět: „Avšak je jím celou svou osobou. Proto říká hlas z nebe: Toho poslouchejte." - Nebo papež říká: „Ježíš je víc než Mojžíš, protože podle J 1,18 viděl tváří v tvář, což Mojžíš nemohl". Exegeta říká: „Ne, právě podle J 1,18 Ježíš (pouze) spočíval v náručí Otcově." Tento obraz mluví o zasedacím pořádku, o tom, že člověk nevidí právě toho, u něhož je přece tak blízko. " Podnět: „Je třeba se nově ptát, do jaké míry věta Boha nikdo nikdy neviděl platí, nebo přece jenom neplatí pro Ježíše."

Na co by se exegeté měli dívat pozorněji

Jmenoval jsem zde tyto dvě otázky, protože upozorňují na to, že exegeze bu­doucnosti, chce-li být skutečně schopna rozhovoru, nebude moci jinak než hledat podobně krásné a brilantní formulace, jak jsou známy z dějin dogmat, a to už k popi­su novozákonních stanovisek. Problémy se nevyřeší tím, když se prohlásí, že autoři bible prostě ještě nebyli tak daleko. Ale byli, jen by se exegeti museli pozorněji dívat.

Jak papež postupuje? Liberálně neokatolickým exegetům budou občas vstávat vla­sy na hlavě, když papež provozuje biblickou teologii napříč biblí, třeba na téma obilí, hostina, eucharistie, beránek nebo hora. To se může podařit, může to jít ale také na nervy (příklad: divoká zvěř u Mk 1, stvoření podle Ř 8,19). Většinou se to daří (jako u tématu Ježíšův křest a kříž).

V předmluvě papež prohlašuje, že oprávněnou kritiku slyší rád. Přesto to může mnohým připadat jako naparování, že stejně všechno ví líp. Věřím ale, že se s papežem shodnu v tom, že kadidlo patří do liturgie, a ne do diskuze o knize. Dodám si tedy odvahy a přiznám: Nesouhlasím s tím, že titul „Syn Boží" náleží do doby po­velikonoční jenom proto, že nezazněl z Ježíšových úst. Povšimněme si dobře: Papež říká, že dvojice pojmů „Syn" - „Otec" se vztahuje k Ježíši. A teď bude nutno spolu s papežem vynaložit dost námahy, aby se laikovi vyložilo, že „Syn" je něco jiného než „Syn Boží". Ale to jsou dva různé pojmy, jak papež právem říká. Jenomže to, že nějaký titul musí zaznít „z Ježíšových úst", aby mohl pocházet z doby předveliko­noční, zrovna v tomhle případě nemohu uznat. Protože druhově je přece „Syn Boží" vyznání, vyslovené vůči Ježíši. Není divu, že to neříká on sám o sobě! V případě „Syna člověka" tomu bylo jinak, ten je jmenován jen ve třetí osobě. Ale u „Syna Božího" je už náboženskohistorické odvozování deficitní.

O co jde konkrétně: Už ve 2. století před Kristem se v židovstvu titul „Syn Boží" odvozoval z přítomnosti Ducha svatého (Kniha jubilejí 1,23), a právě nikoli z královské ideologie. A tak je tomu v celém Novém zákoně. Kdykoli se vysvětluje, jaký může být Syn Boží, poukazuje se na Ducha svatého. O otázce Ježíšova království se sotva kdy debatuje. A protože je přitom Duch svatý tak důležitý, jsou důležití i nečistí duchové, démoni, kteří Ježíše vyznají poprvé jako Syna Božího. A když Petr vyznává sice správně, ale nedostatečně Syna Božího, protože by rád vynechal utrpení, je na­zván Satanem, tedy zlým duchem. A o hříchu proti Duchu svatému podle Mk 3 se mluví právě tváří v tvář falešné christologii, která Ježíšova ducha - který z něho dělá Syna Božího - lokalizuje u Belzebuba. A Pavel říká v 1 K 12, 1-3, že pouze ve­deni Duchem svatým můžeme vyznávat jiný christologický titul, Kyrios, jinak prostě ne. To znamená: Právě v případě titulu Syn Boží, ale i jiných titulů, žije vyznání za­kotveno v pneumatologickém dualismu (boj mezi Duchem svatým a nečistými duchy). Tomu odpovídá také „odříkáš se Satana?" ve starém křestním rituálu při pře­dání vyznání. Patří-li titul Syn Boží právě tam, pak má věru předvelikonoční původ, a to v zásadní oblasti Ježíšovy činnosti, v níž jde o původ jeho plné moci.

Stejného druhu je skutečnost, že papež nemá moc rád Ježíšovo vymítání zlých duchů. Ne, Ježíš nevyháněl strach z démonů, nýbrž právě démony samé. A připadá mi poněkud nešťastné, že zrovna v této souvislosti a s tímto výkladem je spojeno papežovo oblíbené téma rozumu. Potom to vypadá, jako by tím, co zahání strach z démonů, byla rozumná víra. Zde bych rád hájil papeže proti jeho vlastním slovům: Démoni nejsou iracionální, prostor jim, Satanovi i správně používanému exorcismu dává rozšířené rozumové pojetí. I Otčenáš, jejž papež vykládá s tak hlubokým zábě­rem, končí exorcistickou prosbou.

Je snad tedy v tomto výkladu přece jen pneumatologická slabina? Podle J 6 má „tělo" znamenat původ od Abrahama, „duch" naproti tomu zduchovnění (= univerza­lizaci?) zákona. O to bych se s papežem rád přel, kdybych neměl spoustu jiného na práci. Rozhodně očekávám v druhém svazku kapitolu o zázracích.

Proč se Ježíšovo „já to jsem" liší od Izajáše

Nepřesvědčila mne informace, že každé „...že já to jsem" z úst Ježíšových je teofanická formule. Papež odkazuje především na Izajáše 43,10.13; 41,4; 46,4; 48,12, kde prý pouhé „já to jsem" dosvědčuje božství Boží. Avšak na každém z těchto míst stojí ono „já to jsem" v časovém vztahu k tomu, co bylo předtím a (nebo) potom, takže se musí překládat: „Já jsem týž..." nebo „i nadále to budu já". Jenže u žádného z Ježíšových výroků, které papež uvádí, tomu tak není. Z tohoto hlediska by ovšem přicházely v úvahu jiné Ježíšovy výroky: „Dříve než se Abraham narodil, já (už) jsem" (J 8,58) nebo hlas Boží J 12,28: „Oslavil jsem a ještě oslavím" nebo Ježíš ve Zj 1,17. Když Ježíš říká na moři učedníkům: „Já jsem to (přece)" (J 6,20), nepomůže pouhá analogie s každodenním životem, že totiž někoho poznáme po hlase, ta je zdůrazněna v Janově evangeliu samém (J 20,16).

Že v Kumránu žilo klášterní společenství, to si vysnil dominikán P. de Vaux . Že Abraham svého syna nezavedl na horu Oreb, nýbrž na horu Morija, to je už deziderát staršího data, jehož splnění papež už déle slibuje. Že učedníci opravdu mohli „prosit o chléb na zítřek" (což je podle mého názoru jediný správný překlad Mt 6,11), to není nesmysl. Protože v Palestině nebylo pekařství na každém rohu, jako v Tübingen nebo v Římě. To nešlo, „skočit si pro housku," to se muselo den předtím opatřit zrní, ve vlastním domě semlít, nechat zkvasit těsto a upéct chléb. Ten verš se týká usídlených křesťanů, i takoví totiž byli, a ti se museli postarat o potulné misionáře, jinak by na­pomenutí při vysílání apoštolů nebrat s sebou jídlo nedávala smysl.

Vraťme se od profesorského brblání k tomu, co mne na této knize skutečně dojalo: Papež to zjevně neměl s exegezí lehké. A kdy už se vydá nějaký systematik do záko­pového boje exegetů? Říká například, že tato kniha je „jedině výrazem" jeho „osobního hledání tváře Pána". Přesně toto cítí pozorný čtenář na každé stránce. A proto člověku po přečtení snadno splyne se rtů: „Deo gratias!"

Tagespost, 14. 4. 2007, přeložila Helena Medková

Komentáře

Děkuji redakci G. za zpřístupnění Bergerova článku a za možnost seznámit se s textem Häringovým.
Skoro všechny leitmotivy Benediktova teologického myšlení lze najít už v Úvodu do křesťanství (sympatie k exegetům, nikoli ideologům Božího království z protestantských obcí; Nový zákon jako naplnění SZ; zvlášť důkladný, vskutku filologický, vztah k Písmu, ke "klíčovým teologickým slovům", a brilantní znalosti textů církevních Otců; skoro nedostižná schopnost být exegetou a zároveň systematickým /dogmatickým/ teologem; obrovské znalosti z dějin vývoje dogmatu). K článku mě napadá pár věcí:
- Benedikt jistě velice ctí dílo jeruzalémské Biblické školy a Jeruzalémskou bibli (toto tušení mám u Bergerových vět ohledně Já jsem): viz i český překlad Evangelií podle JB z loňského roku
- pokud si dobře pamatuji, vyzval papež při prezentaci své knihy o "předběžnou sympatii": neboli podezřívat, posuzovat, negativně kritizovat mě můžete, ale prosím nejprve se mě snažte pochopit (toto upřímně cítím z Bergera, Häring je smutný případ předem se vším hotové zaťatosti)
- jistá analogie v českém prostředí: obdivný vztah katolických teologů - biblistů i dogmatiků - k prof. Janu Hellerovi (naposledy D. Duka v Salve 2/07)

Kniha doufám česky vyjde, bylo o ni pokud vím hodně zájemců. Libreria Editrice Vaticana dala přednost - pokud vím - necírkevnímu nakladatelství. Ať se tedy v Brně činí!