Jste zde

Papež po stopách Ježíše

autor: 

Dějiny křesťanské teologie jsou do značné míry také dějinami portrétování Ježíše. Na jednu stranu pokusy o asimilaci, přizpůsobení Ježíše naší době a našemu pojetí či dogmatu - nebyl to, pokud si dobře pamatuji, nikdo menší než Albert Schweitzer, kdo jako první důrazně ukázal, jak podivuhodně podobní jsou si portrétovaní Ježíšové s těmi, kdo nanášeli barvy na plátno.

A na druhou stranu i poctivé pokusy o aktualizaci: Pochopit, kdo vlastně Nazaretský byl, s péčí restaurátorů starodávných obrazů setřít všechny nánosy, které zakrývají a deformují náš pohled na něj, snažit se poctivě najít jeho pravá slova, jeho pravé rysy, jeho pravé poselství. Nechat se jím oslovit jako kdysi ti nešťastní rybáři sedící s prázdnými sítěmi u Galilejského jezera.

Slovy víry řečeno: zjistit, procítit a popsat, proč právě on pro nás je Pomazaným, Mesiášem, Kristem.

Reálné pokusy o uchopení Ježíše z Nazareta mívají obě stránky. Spisovatel se zmocňuje své látky, a zároveň se i látka - Ježíš - zmocňuje jeho a lomcuje jím a zápolí s ním, protože On se jen tak umlčet nenechá. Samozřejmě poměr obou kvalit ve výsledném díle bývá různý, výsledek může sahat od těch učesaných a uhlazených Ježíšků, kteří po stránkách knížek poslušně tančí dobové tance svých slovutných autorů, až po poctivé a otevřené práce, které čtenáři skutečně odkrývají nové cesty k Nazaretskému.

Je dobře, že papež vydává knihu právě o Ježíšovi. Máloco jiného může odhalit kvality autora jako teologa, jako představitele církve, jako člověka a křesťana. Kdyby nic jiného Benedikt XVI. za dobu svého pontifikátu nestačil udělat, tak toto je určitě počin, který stojí za zamyšlení a následování: Kdo už jiný než papež by nás měl mít potřebu a povinnost poučit o Ježíši?

Toto číslo Getseman přináší dva referáty na první svazek Benediktovy knihy. Záměrně jsme vybrali co nejodlišnější postoje k ní, byť oba jsou z Německa. První referát je spíše příznivý; pochází z pera evangelického novozákonníka Klausa Bergera a zdůrazňuje papežovo soustředění na Krista i šíři záběru. Naopak druhý text, rozhovor s emeritním profesorem dogmatické teologie Hermannem Häringem, katolíkem a známým kritikem některých papežových kroků, se soustřeďuje na deficity: dogmatičnost, uhlazování příliš drsné reality, autoritativní postoje.

Jak jsem naznačil, pravdu klidně mohou mít oba kritikové zároveň. Nemusím dodávat, že nejlépe asi bude, když si člověk knihu vezme do ruky sám, až možná jednou vyjde v češtině. Ne kvůli papežovi, kvůli Kristu.

Dále upozorňuji na text V bázni Boží, ve víře a v lásce - Ke křesťanské bohoslužbě ve spektru církví, který napsal Reinhard Thöle. Viděno metaforou rozbitého zrcadla: „Křesťanskou bohoslužbu nelze v zrcadle církví jednoznačně a snadno rozpoznat, protože toto zrcadlo je rozbité na různě velké střepy, které leží vedle sebe a přes sebe. Každý střep by chtěl v sobě uchovat celý obraz, ale mnohý střep poškrábal a poškodil jiný nebo je zamlžený či zraňující. (...) Mnohé střepy upírají jiným kompletní obraz toho, čím křesťanství skutečně je..." Dokážeme střepy poslepovat?

Martin Šály přichází s další úvahou na téma vztahu víry a freudismu. Popisuje univerzální, tedy nejen úžeji náboženský, rozměr víry a naděje, a tvrdí, že k tématu měl co říci i zarytě ateistický zakladatel psychoanalýzy. Příjemné počtení.