Jste zde

Chceme růst proti trendu

Zpráva o stavu ekumeny 2006, přednesená na generálním shromáždění Svazu evangelíků (Evangelischer Bund) 5. října 2006 ve Wiesbadenu. Autor je ředitelem Evangelického svazu a vedoucím Institutu pro výzkum konfesí v Bensheimu.

„Chceme růst proti trendu"-tato perspektiva dokumentu shrnujícího podněty, který pod názvem „Církev svobody" vydala Rada Evangelické církve v Německu (Evangelische Kirche in Deutschland, zkr.  EKD) 6. 7. 2006, platí i pro práci v oboru nauky o konfesích zaměřené na ekumenu.

Tato perspektiva, viděná z hlediska evangelizace, prostupovala rovněž kázání papeže Benedikta XVI. během jeho návštěvy v Bavorsku (9.-14. 9. 2006), zvláště jeho kázání 10. 9. 2006: Bohu a jeho spáse platí „ephata" v bezbožném světě, jehož uši jsou zavřeny absolutizací rozumu a techniky. „Ephata, otevři se." Papež sklidil značný souhlas a i hojný potlesk, když vyzýval vzdělané křesťany k zodpovědnosti za vědecké rozvíjení podmínek pro soulad křesťanské víry, která povzbuzuje šíři rozumu, s rozumem, který se opírá o víru v Boha, jakož i za komunikaci mezi kulturami, zaměřenou proti násilí a terorismu. Nepokoje a násilné výtržnosti v různých islámských státech i nejasný postoj mnoha muslimských spoluobčanů v Německu jako reakce na sporný citát Benedikta XVI. v jeho přednášce v Regensburgu-citát z rozhovoru mezi byzantským císařem Manuelem II. a perským učencem ve 14. století-ukazují znovu, jakým problémem je pro mnohé muslimy přijímání náboženskokritických výroků na téma násilí. Je třeba vzít na vědomí celou papežovu přednášku, včetně onoho citátu, často vytrhovaného z kontextu; papeži jde o dialog mezi náboženstvími, založený na rozumu a namířený proti násilí a terorismu. Avšak že kritická vyjádření k násilí nelze pod tlakem masových protestů ustrašeně odvolávat, to by mělo být jasné, jde-li nám o mírové soužití lidí na principu lidské důstojnosti a lidských práv, tedy i vzájemně uznávané svobody náboženství.

Z evangelické perspektivy přinesl projev německého papeže při ekumenických nešporách 12. září vystřízlivění a zklamání. Právě do této společné večerní modlitby s Pracovním společenstvím křesťanských církví (Arbeitsgemeinschaft christlicher Kirchen, zkr. ACK) v Bavorsku byly vkládány ekumenické naděje. Bývalý prezident Spolkového sněmu Wolfgang Thierse, bavorský zemský biskup Johannes Friedrich i spolkový prezident Horst Köhler vyslovili konkrétní očekávání, jako je např. eucharistická pohostinnost pro manželské páry různého vyznání. Při tomto setkání s „ortodoxními církevními představiteli" a s „přáteli z různých tradic reformace", tedy nikoli s církvemi, Benedikt XVI. vyzvedl konsensus ve věci ospravedlnění ze „Spo­lečného prohlášení k nauce o ospravedlnění" z roku 1999, které bylo právě podepsáno i Světovou radou metodistů. Tento konsensus zůstává „velkým a dosud nesplněným závazkem". Křesťanské církve jsou spojeny společným vyznáním a svědectvím v lásce, jak ve svém krátkém projevu v rámci těchto nešpor zdůraznil rovněž zemský biskup Johannes Friedrich. Avšak z úst papeže se nám nedostalo  očekávaných konkretizací, jako jsou: eucharistická pohostinnost pro manželské páry různého vyznání; připuštění rozvedených, kteří žijí v novém manželství, k přijímání; spolurozhodování laiků podle instance sensus fidelium (smyslu pro víru) Božího lidu, ekumenická spolupráce vzhledem k nedostatku kněží atd. Benedikt XVI. - právě jako papež německý - zklamal naději na konkrétní ekumenické kroky v zemi reformace.

Při papežově návštěvě v Bavorsku, podobně jako na Světovém dnu mládeže v Kolíně nad Rýnem, se zřetelně ukázalo, do jaké míry je primát papeže rysem římskokatolické církve, která tu stojí sama se svou hierarchickou organizací. Při bohoslužbách to bylo jasně viditelné na odstupňovaném seřazení kléru a oddělování duchovních a laiků. Spojení role duchovního pastýře římskokatolické církve a právně uznané hlavy státu Vatikán, zřetelně viditelné při uvítání papeže na mnichovském letišti, ukázalo, jak se tu prolíná vláda duchovní a světská. Tato monarchická struktura, jejíž dogmatizace na I. vatikánském koncilu (1870) platí dodnes, je a zůstává pro evangelické věřící zarážející.

Diskusní materiál s názvem „Církev svobody" se obrací proti skeptické mentalitě „scvrkávání se". Ale „Duch svatý není skeptik", jak zdůraznil Martin Luther r. 1525 ve spise „O nesvobodné vůli". Text „Církev svobody. Perspektivy evangelické církve ve 21. století." bere ovšem vážně demografický vývoj do roku 2030, erozi církve, postmoderní individualizaci a i relativizaci otázek víry a hodnot, avšak jde mu o vykročení s důvěrou v Boha, a to v hlavních oblastech působení evangelických obcí a církví pomocí dvanácti tzv. „signálních světel". Tato „světla" označují jako „vydávání počtu z naděje, kterou máme" (1P 3, 15): profilaci, stanovení stěžejních úkolů, pružnost a orientaci navenek. Jistě by mohlo být teologické a duchovní rozpracování jednotlivých „signálních světel" obsáhlejší. Právě tak by bylo v naší době, která hledá ujištění, orientaci a útěchu, zapotřebí věnovat zvláštní důraz duchovní péči. Nicméně bylo zřetelně zachyceno, že v naší současnosti zaznívá nepřeslechnutelné volání po větší míře teologie, informování o víře, spirituality a misionářského svědectví-přestože ekonomické aspekty dominují (viz zvl. Předmluva, „Signální světla" 1, 6, 7, 9 a Výhled).

Reakce na „Církev svobody", k nimž se vyzývá, a stanoviska, jež jsou vítána, budou zpracovány na Kongresu o budoucnosti ve Wittenbergu (25. -27. 1. 2007). Dokument sám jako „charta evangelických církví v 21. století" má být výzvou k osobnímu závazku pro všechny, kdo se tohoto reformního procesu účastní. „Církev  svobody" navrhuje pro reformní desetiletí 2007-2017 (vrcholící 500. výročím 95 tezí Martina Luthera) souhrn témat a témata pro jednotlivé roky.

Jak řečeno: Jde o dokument předložený k diskusi, který má být kriticky a konstruktivně analyzován a posuzován s pohledem na „evangelický profil". Je to úkol inspirující, který otvírá dveře budoucnosti.

Co se týče  práce v oboru nauky o konfesích zaměřené na ekumenu v souvislosti s identitou a rozdílností, rozdílností a dorozuměním, dorozuměním a společenstvím v naší multireligiózní, sekularizující se a zároveň postsekulární společnosti-tady se dokument „Chceme růst proti trendu doby" soustřeďuje na následující požadavky doby:

1. Ekumena profilů

2. Duchovní ekumenismus

3. Křesťanské církve ve sjednocující se Evropě

4. Nevyrovnaný dluh. Nevyřízený koncil.

5. „Milostí svou, Pane, proměň svět." 9. plenární shromáždění Ekumenické rady církví (Ökumenischer Rat der Kirchen, zkr.  SRC) v Porto Alegre.

1. Ekumena profilů

Proti současnému nesourodému hodnocení ekumenického hnutí-na jedné straně obrazné výrazy jako doba ledová, strmý sráz, stagnace, bezvětří, na druhé straně metafory jako nezvratná cesta, žár v popelu, čerstvý vítr, krytý šek-se jako perspektiva profilované ekumeny osvědčuje model „ekumeny profilů". Předseda Rady EKD, biskup Wolfgang Huber, hovořil o modelu „ekumeny profilů" při setkání s papežem na Světovém dnu mládeže.

Model jednak zobrazuje procesy a vztahové struktury primárních společenských či přírodněvědeckých skutečností. A na druhé straně je, podle definice Friedricha Ritschla, „obrazem se silnou vysvětlovací schopností"; v dějinné otevřenosti osvědčuje svoji heuristickou a didaktickou funkci pro poznávací a vysvětlovací procesy s pragmatickou intencí.

Základem modelu „ekumeny profilů" je teze, že to, co je společné, je větší než to, co rozděluje; že žádná církev nemůže být bez jiné církve skutečně církví Kristovou; že mezi sesterskými církvemi existuje rodinná podobnost, něco jako genetický otisk prstu. Zároveň signalizuje „ekumena profilů", že trojjediný Bůh svou milostí působí a působil více, než poskytuje nějaká církev nebo nějaká konfese. Pluralita se utváří jako rozmanité odpovědi a zvláštní podoby víry v evangelium, jako různé formy a vzájemně se lišící profily.

Jako profil se označuje souhrn vlastností a rysů, které se jeví jako identifikovatelné a mají nezaměnitelné vyzařování. Identita a rozdílnost, rozdílnost a dorozumění, dorozumění a společenství patří k sobě, a to tak, že profilované rozdíly jsou zároveň respektovány a uznávány jako obohacení a prohloubení vlastní identity na společné ekumenické cestě svědectví o evangeliu před světem. Na sympoziu Evangelické církve Porýní „Ekumena profilů" 29. 5. 2006 prohlásil Wolfgang Huber - přičemž se vymezoval jak proti ekumeně diference tak proti ekumeně návratů: „Podle mých zkušeností neexistuje žádná církev, žádná konfese, žádné církevní dílo a žádná obec, které by na komplikující se situaci církve v naší společnosti nereagovaly profilací toho, co je jim vlastní. To je teologicky a ekleziologicky mimořádně smysluplná reakce. Neboť ztráta samozřejmé společenské relevance, nedostatek financí a nové misionářské nároky vedou nevyhnutelně-a Bohu díky-k tomu, že zdůrazňujeme každý svoji specifičnost, svůj profil, tzv. rys jedinečnosti. Naše církve chtějí a musejí být v naší době rozpoznatelnější, viditelnější a tím volitelnější, musejí prací na svém profilu stavět světlo na kbelec. Ale nevyhnutelná druhá strana této výzvy zní: Čím silněji je zdůrazňován vlastní profil, tím zřetelněji vystupují také rozdíly. S tím je spojeno nebezpečí, že se profilace stane pastí: Každá církev či konfese se musí profilovat, ale právě tím čidla a styčné body pro ekumenickou spolupráci ustupují do pozadí. Proti tomu je třeba působit-a to je právě, co máme na mysli, mluvíme-li o ekumeně profilů. I tam, kde je vyžadován náš speciální profil, musí být cílem společné svědectví a společné ekumenické působení" (epd-Dok 24/06, str. 7 a další).

To, co je společné, stále ještě převažuje, a na této bázi podněcuje „ekumena profilů" profilované ekumenické jednání, rezistentní proti vytyčování hranic: ekumena kooperace a dělby práce, která praktikuje pravé zástupné jednání místních církví a společné profilované svědectví před světem. Jen ten, kdo zná odpověď na otázku „Kdo jsem?, Kdo jsme?", kdo má jistotu o Bohu a životě, o pravdě a spáse a je si vědom toho, jak jeho církev chápe sama sebe,   je také schopen rozhovoru a dialogu a může žít profilovanou ekumenu.

Heslo a cíl Svazu evangelíků „Evangelicky a ekumenicky" je třeba chápat v tomto smyslu. Být profilovaným evangelíkem nebo evangelíkem z hlubokého přesvědčení zahrnuje ekumenickou dimenzi. To také zdůrazňuje diskusní dokument EKD „Církev svobody. Perspektivy evangelické církve ve 21. století"  ve svém „7. signálním světle".

Předseda Německé biskupské konference Karl kardinál Lehmann přednesl na tomto sympoziu paralelní přednášku. Měla tutéž hlavní myšlenku jako příspěvek Wolfganga Hubera. Karl Lehmann zdůrazňuje „dlouhý dech" pro společnou ekumenickou práci, která-namířena proti mentalitě vytyčování hranic-pomocí metody „diferencovaného konsensu" uznává  silné stránky druhého a dokáže se z nich radovat jako z obohacení. Jde o to rozpoznat a uchopit v každodennosti života obcí a církví „kai­ros ekumenické práce" a růst proti trendu rezignace.

V takto chápaném kontextu „ekumeny profilů" roste aktuálnost práce Institutu pro výzkum konfesí jako kompetentního centra pro nauku o konfesích zaměřenou na ekumenu: má informovat, popisovat, kritizovat, posuzovat, radit, napomáhat hledání identity a poskytovat orientaci (MdKI 57 2006, str. 3 a další).

2. Duchovní ekumenismus  

Touha po spiritualitě

Diskusní dokument EKD „Církev svobody" se zmiňuje v souvislosti s „rozvojem hlavních církevních nabídek" v oblasti duchovně-misionářské angažovanosti o „signálních světlech" duchovních center pro praktikovanou a zodpovědnou evangelickou zbožnost. „Zcela novou váhu dostávají komunity a společenství klášterní povahy v obzvláštních církevních lokalitách. Roste počet evangelických společenství, jejichž život se řídí závaznými duchovními směrnicemi (...), často plní svým duchovním životem významné duchovní prostory." V posledních letech nabízejí kromě evangelických komunit (MdKI 56 2005, str. 107 a další) i „duchovní centra" a „domy ticha" možnost trávení volného času s duchovní obnovou, úvod do exercicií, do modlitby srdce, do forem evangelické zbožnosti. Slovo „duchovní" dostalo pozitivní sémantický význam; připomeňme, že Dietrich Bonhoeffer ostře rozlišoval „duchovní" a „duševní".

V dnešní době zažívá výraz „spiritualita" konjunkturu. Pro mnohé označuje předmět touhy. Zavedl ho římskokatolický teolog Hans Urs von Balthasar v roce 1965 (Conc 1, 1965, 715-722). V současnosti je nadřazeným pojmem pro obsahově nejrozmanitější a nejprotichůdnější formy duchovního života či (řečeno obecně) setkávání se s platnou skutečností v životě a konání. V souvislosti s ubýváním du­chov­nosti mluvil už Hans Urs von Balthasar o „evangeliu jako normě a kritice veškeré spirituality". To odpovídá evangelickému chápání zbožnosti jako víře žité ze slova Božího v modlitbě a konání. V tomto smyslu patří „zápas a kontemplace" k sobě.

Pojem „zbožnost" má v evangelické oblasti opět pozitivní zvuk a ve vědecké rozpravě je uznáván, přičemž jeho obsah je určen evangeliem ospravedlnění. Růst proti trendu.

Sto let letničního hnutí

Je třeba připomenout, že před sto lety, 9. dubna 1906, začalo na Azusa Street v Los Angeles buditelské hnutí letničních; ve vlnách se rozšířilo po celém světě. Se svými přibližně pěti milióny stoupenců představuje dnes pentekostální hnutí ve své nepřehlednosti a nesynchronnosti druhé největší křesťanské seskupení po římskokatolické církvi. Např. v Německu patří ke „Svazu svobodných letničních obcí" (Bund Freikirchlicher Pfingstgemeinden, zkr. BFP) 574 obcí s přibližně 40 tisíci účastníků bohoslužeb. Forum letničních obcí zastupuje přibližně 150 tisíc křesťanů. K charismatickému hnutí uvnitř Evangelické církve v Německu (EKD) náleží podle odhadů 40-80 tisíc stoupenců, v římskokatolické církvi bezmála 12 tisíc (idea-Pressedienst č. 251 z 19. 9. 2006). O ekumenické kontakty se zástupci charismatických a letničních se usiluje a leckde jsou navazovány.

Budiž upozorněno na dvě publikace Institutu pro výzkum konfesí: Letniční hnutí jako ekumenická výzva (Alexander F. Gemeinhardt (red.): Die Pfingstbewegung als ökumenische Herausforderung, Bensheimer Hefte 103, Göttingen 2005) a Letniční hnutí svobodné církve v Německu. Pohled zevnitř 1945-1985 (Ludwig David Eisenlöffel: Freikirchliche Pfingstbewegung in Deutschland. Innenansichten 1945 -1985,  Kirche Konfession Religion sv. 50, Göttingen 2006).

Duchovní vzedmutí a potřeba spirituality vedly v Německu v minulých letech ke vzniku velkého množství (mluví se o dvou tisících) volných křesťanských obcí, křesťanských center a spirituálních skupin. Přitom od roku 1996 dochází k přiblížení mezi Svazem letničních obcí svobodné církve (BFP) a Německou evangelickou aliancí. Tato volná seskupení jsou kritickou interpelací na adresu tzv. velkých církví a svobodných církví a duchovní výzvou brát v životě církve vážně jak skutečnost Ducha trojjediného Boha jako dárce, tak i dar spásy a blaha. Na druhé straně jsou kritickou interpelací na adresu pentekostálních skupin a společenství křest Duchem, význam mimořádných charismat, démonologie, odstupňování spásy, evangelium blahobytu, aspekt teologie kříže v letniční teologii a spiritualitě atd.

 Duchovní společenství: movimenti

V římskokatolické církvi spadá „duchovní ekumenismus" jako „obrácení srdce" a „svatost života", spočívající v modlitbě za jednotu křesťanů, do „ekumeny života"-jak se praví v Dekretu o ekumenismu č. 8.

V této souvislosti budiž zmíněno, že 8. června 2006 se v Sankt Ottilien sloučily tři střechové organizace řeholníků v Německu (Sdružení představených německých řádů, Vereinigung der Deutschen Ordensobern, zkr. VDO,  Sdružení představených ženských řádů v Německu, Vereinigung der Ordensoberinnen Deutschlands, zkr. VOD,  Sdružení představených bratrských řádů, Vereinigung der Ordensobern der Brüderorden, zkr.   VOB) v  jednu společnou Německou konferenci řádů, Deutsche Ordenskonferenz, zkr. DOK. Ta zastupuje 30 500 řeholníků, z toho 25 200 řeholnic, pod vedením sestry Aloisie Höing, generální představené sester sv. Marie Magdaleny Postlové, a opata Hermann-Josefa Kuglera z dolnobavorského premonstrátského opatství Windberg.

V souvislosti s „duchovním ekumenismem" jmenujme zde také velké evropské konference ve Stuttgartu, pořádané „duchovními společenstvími", „movimenti". Po prvním setkání římskokatolických, evangelických, ekumenických, letničních, charismatických a evangelikálních společenství a hnutí v r. 2005 byl druhý Evropský kongres s přibližně deseti tisíci účastníky svolán do Stuttgartu na 9. -12. května 2007, tedy měsíc před Evangelickým církevním sněmem (pod heslem „Živé a mocné a ostřejší, Žd 4,12) 6. -10. června v Kolíně nad Rýnem. Württenberská zemská církev se obsahové přípravy tohoto setkání duchovních společenství roku 2007 neúčastní, avšak dává k dispozici prostory apod.

Duchovní společenství a hnutí (movimenti) jsou v římskokatolické církvi poměrně novým jevem. V postsynodálním apoštolském listu „Christi fideles laici" z 30. 12. 1988 (VApS 87, č. 31) dostala Papežská rada pro laiky úkol, „připravit seznam sdružení, která obdrží oficiální uznání Svatého stolce, a zároveň vypracovat spolu se Sekretariátem pro jednotu křesťanů podmínky pro uznání ekumenických sdružení s katolickou většinou a nekatolickou menšinou". Tak se stalo v případě 123 movimenti skrze Pontificio Consiglio per i Laici, Associazioni internationali di fideli, Repertorio, Citta del Vaticano, Libreria Editrice Vaticano, 2004. V Německu jsou známa především tato sdružení: Mezinárodní hnutí Focolari, Sant Egidio, Schönstatt-Werk, Communione e Liberatione, Cesta nového katechumenátu/Neokatechumenaler Weg aj. Papež Jan Pavel II. nazval movimenti u příležitosti jejich prvního světového kongresu „znameními naděje". A při jejich druhém světovém kongresu v Římě o svatodušních svátcích 2006 pod heslem „Je krásné být křesťan a je radost to hlásat" jim papež Benedikt XVI. - v duchu své první encykliky „Deus caritas est" - adresoval tato slova: „Církevní hnutí a nová společenství jsou dnes zářícím znamením krásy Ježíše Krista a jeho nevěsty církve. Ta vám děkuje za vaše misionářské úsilí, za vzdělávací aktivitu, které se stále intenzivněji věnujete v křesťanských rodinách, za podporu nových povolání ke kněžství a k zasvěcenému životu, vycházející z vašeho nitra" (Die Tagespost, 3. 6. 2006, str. 5).

Římskokatolická strana integrovala tato původně laická hnutí do církve hierarchicky strukturované pod papežem. To zdůraznil Benedikt XVI. téměř současně při generální audienci 7. 6. 2006: Úřad svěřený Petrovi je „jednou z konstitutivních součástí církve". Svůj projev papež ukončil slovy: „Modleme se za to, aby Petrův primát, svěřený prostým lidem, mohl být vždy vykonáván v tomto původním, Pánem zamýšleném smyslu, a mohl být tudíž ve svém pravém významu stále více rozpoznáván našimi bratřími, kteří dosud nežijí v plném společenství s námi," (L'Osservatore Romano, německy, 16. 6. 2006, str. 2). Svědectví římskokatolické církve je jen tehdy považováno za věrohodné, podávají-li je laici v jednotě s papežem a biskupy. Laický smysl pro víru nemá právně kritickou funkci svědecké instance. To může vést ke konfliktům v obcích, poněvadž movimenti netvoří vlastní právní formu. Nicméně „ Papežská rada pro laiky (...) je dosud převážně uznávala jako soukromá mezinárodní kanonická sdružení papežského práva" (Bernard Sven Anuth, Der Neokatechumenale Weg/Cesta nového katechumenátu. Dějiny-vnější forma-právní charakter, Würzburg 2006, str. 416).

Movimenti spolu s dalšími charismatickými, pentekostálními a evangelikálními skupinami a hnutími se tedy sejdou ke svému druhému Evropskému kongresu (9. 12. května 2006) ve Stuttgartu. Budeme tuto událost bedlivě sledovat.

3. Křesťanské církve ve sjednocující se Evropě

Společenství evangelických církví v Evropě (Gemeinschaft Evangelischer Kirchen in Europa, zkr. GEKE)

Léta, která právě prožíváme, jsou důležitá jak pro sjednocování Evropy, tak pro křesťanské církve ve sjednocující se Evropě. V Budapešti právě skončilo 6. plenární shromáždění „Společenství evangelických církví v Evropě" (GEKE), konané pod heslem „Utváříme společenství-evangelický profil v Evropě", se zástupci 105 evangelických církví Evropy a Jižní Ameriky (12. - 19. 9. 2006). V budoucnu bude sekretariát GEKE, jehož generálním tajemníkem je vrchní církevní rada Michael Bünker, sídlit ve Vídni.

Projektová studie „Forma a formování protestantských církví v proměňující se Evropě" má dát GEKE zřetelnou strukturu a učinit hlas protestantismu v Evropě zřetelnějším. Projektová studie „Evangelicky evangelizovat-perspektivy pro církve v Evropě" zdůrazňuje duchovně misionářský úkol evangelických církví, vycházející z bible, a nabízí konkrétní misijní projekty z různých oblastí Evropy jako misijního území.

Kromě toho bylo na programu bilancování dokumentu GEKE a Evropské baptistické federace (Europäische Baptistische Föderation, zkr. EFB) k tématu křest. Křest se chápe jako jádro křesťanského iniciačního procesu. Průběžný výsledek vítá řada zástupců evangelických církví.

V Německu uznávají v současné době různé baptistické obce vedle křtu věřících i jiné formy členství v obci: 76 % členů tvoří pokřtění věřící, 27 % „odůvodněné výjimečné případy podle zvláštních pravidel", 7 % lidé pokřtění jako kojenci na základě svého svědectví víry (Die Gemeinde 13/06, str. 10). Zároveň bylo na poslední celostátní konferenci konstatováno: „Křest věřících je jediná biblí dosvědčená forma křtu. Nekřtíme kojence, nýbrž pouze plnoprávné lidi. Na základě svědectví víry křtíme každého, kdo po křtu touží, i když byl pokřtěn jako kojenec. Nepřijímáme nikoho, kdo neuznává křest věřících." Vzhledem k velké autonomii kongregacionalistických baptistických obcí se bude muset na otázce „křest kojenců a křest věřících" dále pracovat. Růst proti trendu.

Připomeňme, že v rámci nadcházejícího oficiálního vzájemného uznání křtu (netýká se baptistů) v církvích Pracovního společenství křesťanských církví (Arbeitsgemeinschaft christlicher Kirchen, zkr. ACK) v Německu  připravují Institut pro výzkum konfesí a Johann-Adam-Möhler-Institut společně příspěvek k tématu křest.

Mezitím se leuenberský model společenství církví se sdílením „kazatelny a večeře Páně" na základě jednoho evangelia rozšířil i do jiných koutů Země. V oblasti napětí na Blízkém Východě podepsaly a přijaly Leuenberskou konkordii v rámci „Ammánského prohlášení" k jednotě v usmířené rozmanitosti tyto církve: Nilská synoda Evangelickoprotestantské církve v Egyptě, Synoda Evangelické církve Iránu, Národní evangelická církev v Kuvajtu, Národní evangelická církev v Jordánsku a Svaté zemi a Sdružení Arménských evangelických církví na Blízkém Východě, které dohromady představují 1,3 milionu křesťanů.

Podobný krok lze očekávat i od protestantských církví Latinské Ameriky.

Ekumenické shromáždění v Sibiu v r. 2007

Ve dnech 4.-9. září 2007 se bude konat v Sibiu (Rumunsko) 3. ekumenické shromáždění Konference evropských církví (Konferenz Europäischer Kirchen, zkr. KEK) a Rady Evropských biskupských konferencí (Consilium Conferentiarum Episcoporum Europae, zkr. CCEE) pod heslem „Světlo Kristovo svítí na všechny. Naděje Evropy - obnova a jednota."   Po prvním evropském shromáždění v Basileji 1989 a druhém ev­ropském shromáždění v Grazu 1997 se Sibiu 2007 plánuje jako pouť. Je to první shromáždění všech křesťanů Evropy v zemi, kterou formovalo pravoslaví. Má předložit veřejnosti ve sjednocující se Evropě témata, jež přinesla Charta oecumenica, a být oslavou společné víry.

Tuto ekumenickou událost sleduje a na její přípravě se podílí Institut pro konfese, a to jak prostřednictvím posledního zasedání referentů Evangelické církve v Německu pro katolictví a ekumenu na téma „Církevní koncepce Evropy (GEKE, KEK, CCEE, EBF)", konaného v Bensheimu, tak také pomocí projektu „Healing of Memories".

Křesťanská víra, církve a evropská kultura

Kulturní identita a otázka hodnot se staly po poslední přednášce Josepha Ratzingera před jeho zvolením papežem na téma „Evropa v krizi kultur" (1. 4. 2007), po prorocké kritice Josepha Weilera, židovského odborníka v oboru mezinárodního práva, na adresu evropské „kristofobie", a po prudké diskusi o preambuli návrhu evropské ústavy znovu akutními tématy ve sjednocující se Evropě. Jde o to, aby krize víry a ztráta křesťanských hodnot a ctností byly překonány na podkladě křesťanské víry. Ve společnosti nábožensky pluralistické, sekularizující se a zároveň postsekulární jde o problém identity a rozdílnosti, rozdílnosti a dorozumění, dorozumění a společenství, jehož řešením je tolerance vycházející z identity, křesťansky řečeno, tolerance vycházející z víry. Jen ten, kdo umí odpovědět na otázku „Kdo jsem?, Kdo jsme?", může být otevřený dialogu, tolerantní a schopný spolužití. Tolerovat přitom neznamená pouze snášet, nýbrž přijímat druhého v jeho jinakosti na základě lidské důstojnosti a lidských práv, na základě křesťanského chápání člověka a skutečnosti, na základě křesťanských hodnot. Tím, že se přitom učíme chápat nově, z pohledu druhého, také sami sebe, aniž bychom přišli o vlastní identitu, stávají se druzí obohacením našeho sebechápání. Setkání a dialog, spolužití a spolupráce přitom zahrnují křesťanské svědectví „o naději, která nám byla dána".

Rok 2008 byl v Evropě prohlášen „Rokem dialogu mezi kulturami". Protestantské církve přispějí k těmto procesům komunikace a spolužití svým kulturně formujícím významem, pramenícím z hlásání ospravedlňujícího slova trojjediného Boha - podobně jako to činí církve ortodoxní i církev římskokatolická. Růst proti trendu.

4. Nevyrovnaný dluh. Nevyřízený koncil

Diskuse o relevanci koncilových textů

Uvnitř římskokatolické církve se diskutuje o relevanci výnosů II. vatikánského koncilu. Papež Jan XXIII. chápal II. vatikánský koncil (1962 - 1965)  jako duchovní událost. V „aggiornamentu" se měla projevit identita a relevance obnovující se římskokatolické církve (ecclesia semper reformanda). Dogmatické konstituce o církvi a o Zjevení, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě, dekret o ekumenismu, prohlášení o poměru k jiným náboženstvím a k náboženské svobodě aj. jsou dokumenty otevření se a obnovy.

Koncilní historik Guiseppe Alberigo vykládá ve své „Storia del Concilio Vaticano" „aggiornamento" jako „novou inkulturaci Zjevení (...) v lidstvu, které prodělává převrat". Naopak biskup Agostino Marchetto v textu „Il Concilio Ecumenico Vaticano II. Contrapunto per la sua storia" vidí II. Vaticano jako část „hvězdného systému" všech ekumenických koncilů v dějinách církve. V přijímání II. Vaticana stojí tedy proti sobě na jedné straně hermeneutika reformy, a na druhé straně hermeneutika diskontinuity. Papež Benedikt XVI. prohlásil za závaznou první z nich.

Rozhodující význam jako hermeneutický klíč pro koncilové texty má přitom Codex Iuris Canonici 1983 (zkr. CIC). Otázka zní: Jsou koncilové texty jako sbírka textů z „rodu ústavních textů", takříkajíc jako zásadní „ústava církevního života z víry", jak zdůrazňuje Peter Hünemann, anebo mají pro církevní interpretační a rozhodovací postupy normující význam kodikarická ustanovení časově pozdějšího CIC (1983), jak míní Bernard L. Miller. Tato kontroverze souvisí s napětím mezi teologií a církevním právem, které je zřejmé i mezi římskokatolickými církevními právníky: na jedné straně Ernst Wolfgang Böckenförde (Rom hat gesprochen, die Debatte ist eröffnet/Řím promluvil, debata je zahájena, v: Frankfurter Allgemeine Zeitung, 7. 12. 2005, str. 39; Über die Autorität päpstlicher Lehrenzykliken/O autoritě papežských encyklik o učení, v: ThQ 186 2006, str. 22 a další), Myriam Wijlens (Conversion with or without Church Law, v: ÖR BH 73) či Dagmar Keller (vyd.: Bekehrung und Identität/ Obrácení a identita, str. 83-101), a na druhé straně mj. Norbert Lüdecke (Der CIC von 1983: Krönung des II. Vatikanum/CIC 1983: korunovace II. Vaticana, Paderborn 2000) a Georg Bier (Die Rechtstellung des Diözesanbischofs nach dem CIC von 1983/Právní postavení diecézního biskupa podle CIC 1983, Würzburg 2001).

Smysl pro víru Božího lidu a totální církev

Rozprava o relevanci výnosů II. vatikánského koncilu se konkretizuje v diskusi o významu smyslu pro víru Božího lidu pro přijímání a závaznost učitelských prohlášení, pro církevní zvykové právo, pro debatu o modelu totální církev/jednotlivé církve na jedné straně (Joseph Ratzinger) a modelu univerzální církev/místní církve na straně druhé (Walter Kasper). Model totální církev/jednotlivé církve spojený s centralizující funkcí kurie a právním nárokem  poslední platnosti učitelských výroků dostal v pokoncilových letech dominantní význam. Z poslední doby budiž poukázáno např. na rozhodnutí kurie, že angažovanost v organizaci Donum vitae, která v Německu poskytuje poradenství těhotným ženám, a zaměstnanecký poměr v římskokatolické církvi se vzájemně vylučují.

5. „Milostí svou, Pane, proměň svět." - 9. plenární shromáždění Ekumenické rady církví (Ökumenischer Rat der Kirchen, zkr. SRC) v Porto Alegre.

Propojení konferencí konfesních světových svazů

Mnohé konfesní světové svazy uspořádaly v posledních letech svá plenární shromáždění. Připomeňme 10. plenární shromáždění Lutherského světového svazu s jeho 66 miliony členů ve Winniepegu (21. - 31. 7. 2003) „Ke spáse světa", 24. generální shromáždění Reformovaného světového svazu s přibližně 75 miliony členů v Accře (30. 7. - 12. 8. 2004) „Aby všichni měli živost v plnosti", Světovou radu metodistických církví s více než 70 miliony členů v Seoulu (18. - 24. 7. 2006) „Boží smíření v Kristu". O propojení konferencí konfesních světových svazu se mluví už delší dobu.

Metodisté souhlasí s prohlášením o ospravedlnění (Augsburk, 31. 10. 1999)

Na světovém setkání metodistických církví bylo při slavnostní bohoslužbě 23.  7.  2006 přijato „Společné prohlášení k nauce o ospravedlnění". Za tři partnery podepsali „Oficiální společné stvrzení" Walter kardinál Kasper, farář Dr. Ishmael Noko, biskup Sunday Mang a pastor Dr. Georgie Freeman. Po „Stanovisku metodistů", v němž metodisté předkládají vlastní profilované teologické akcenty, následuje „Oficiální společné stvrzení":

„V tomto stanovisku stvrzují Světová rada metodistických církví a její členské církve svůj zásadní věroučný souhlas s učením, jak bylo vysloveno ve Společném prohlášení k nauce o ospravedlnění, podepsaném 31. října 1999 Lutherským světovým svazem a Katolickou církví.

Podepsaní partneři Společného prohlášení k nauce o ospravedlnění vítají shora zmíněné stanovisko Světové rady metodistických církví a jejích členských církví. V něm je vysloven a vysvětlen souhlas metodistů s konsensem v zásadních pravdách nauky o ospravedlnění, jak ji formuluje Společné prohlášení k nauce o ospravedlnění.

Vycházejíce ze společného stvrzení zásadních pravd učení o ospravedlnění, zavazují se všichni tři partneři, že se budou společně zasazovat o prohlubování svého společného chápání ospravedlnění při teologickém studiu, učení a kázání.

To, čeho bylo až dosud dosaženo a k čemu se teď zavázali, považují katolíci, luteráni a metodisté za část svého úsilí po plném společenství a společném svědectví před světem, jak to odpovídá vůli Kristově pro všechny křesťany."

I v tomto případě jde o milník na cestě ekumeny. Růst proti trendu.

29. mezinárodní kongres starokatolíků „Naděje, která v nás žije. Starokatolíci a anglikáni v Evropě" se konal ve dnech 7. - 11. 8. 2006 ve Freiburgu u příležitosti 75. výročí eucharistického společenství s anglikány.

V r. 2009 se bude konat příští Lambethská konference celosvětového anglikánského církevního společenství, trpícího problémy homosexuality a biskupského svěcení žen. I z hlediska finančního vyvstává otázka, do jaké míry by bylo smysluplné či nutné  plenární shromáždění konfesních světových svazů lépe propojit a časově koordinovat.

Porto Alegre-ekumenický realismus

9. plenární shromáždění Ekumenické rady církví (Ökumenischer Rat der Kirchen, zkr. SRC) se sešlo letos (14. - 23. 2. 2006) v Porto Alegre. Je příznačné, že jeho motto „Milostí svou, Pane, proměň svět" má formu modlitby. Společnou bázi tohoto ekumenického svátku, jehož se zúčastnilo téměř 1000 delegátů z různých křesťanských církví (i jednotlivců z řad evangelikálů a pentekostálních) a 3000 pozorovatelů z více než 130 zemí tvořily bohoslužby, slavené podle návrhů „zvláštní komise" SRC a ortodoxních církví jako „interkonfesní společné pobožnosti" či jako „konfesní společné pobožnosti".

Zpravodajství v médiích bylo jistě-jak jsme všichni pozorovali-vzhledem k významu tohoto celosvětového církevního shromáždění nepatrné, skutečně minimální. O to vyhraněnější byla dodatečná hodnotící diskuse, pohybující se mezi termíny „bezvýznamný" a „sněm světové církve" na jedné a „inspirující ekumenická zkušenost" na druhé straně.

Charakteristickým rysem tohoto plenárního shromáždění Ekumenické rady církví (SRC) byly ekumenický realismus a pragmatismus, vyjádřené heslem „už dost řečí o krizi" (vydavatel ÖR). Lze konstatovat, že ortodoxní delegáti se po turbulencích 8.  plenárního shromáždění v Harare intenzivněji účastnili průběhu jednání, používajíce metody konsensu, a dále že finanční problémy Ekumenické rady církví (SRC) jako společenství církví a nástroj jednotného ekumenického hnutí jsou zatím vyřešeny (také právě snížením stavu personálu z 350 na současných 150 spolupracovníků).

Porto Alegre: témata a závěry

Nejdůležitějšími tématy byly: 1. jednota církve, 2. křesťanské svědectví a náboženská pluralita, 3. hospodářská spravedlnost, 4. překonání násilí.

„Ekumena jednoty" a „ekumena spravedlnosti" byly-přes všechna napětí-spojeny dohromady na základě „duchovního ekumenismu".

Veřejný ohlas a veřejnou kritiku vyvolala nediferencovaná a částečně nekompetentní globalizační debata o hospodářské spravedlnosti (MdKI 57, 2006, str. 23 a další). Toto téma je velkou výzvou pro dnešek i pro budoucnost; aby bylo možno dosáhnout účinných změn, je třeba na něm jako na „tématu budoucnosti" intenzivně dále pracovat na nejrůznějších úrovních, jak zdůraznil na poslední schůzi ústředního výboru Ekumenické rady církví (SRC) v Ženevě odcházející zahraniční biskup Evangelické církve v Německu (EKD) Rolf Koppe.

Důležitá byla bilance v polovině „Desetiletí za překonání násilí". Vzhledem k řadě bojišť a krizových ohnisek na celém světě i k napětí mezi náboženstvími a kulturami zůstává také toto téma nadále výzvou pro křesťany a církve na všech úrovních.

K tématu „církevní jednota" poznamenal předseda shromáždění Aram I. ve své bilancující zprávě sebekriticky: „Pro mnohé už není jednota ekumenickou prioritou, nýbrž teologickým tématem k diskusi, nebo v nejlepším případě eschatologickým cílem." Proto vyžadoval: „Rada musí znovu zdůraznit rozhodující význam viditelné jednoty." 9. plenární shromáždění Ekumenické rady církví (SRC) se usneslo v tomto smyslu: „Viditelná jednota církve Kristovy a možnost jeden druhého přivítat u stolu Páně, vzájemně uznávat úřad a společně se zasazovat za usmíření na světě-to je nakonec vize, kterou chceme skrze milost Boží uskutečnit. Tento sen nesmíme ztrácet ze zřetele a k jeho realizaci musíme dělat konkrétní kroky."

V bilanční zprávě Arama I. byly jmenovány tyto konkrétní cíle:

1. Společný termín Velikonoc (v průběhu konference samé toto téma zapadlo).

2. Posílení konvergenčního procesu „křest, eucharistie a úřad"-tento cíl je zaměřen na oficiální vzájemné uznání křtu, jak je v současnosti připravují církve Pracovního společenství křesťanských církví (Arbeitsgemeinschaft christlicher Kirchen, zkr. ACK) v Německu. Otázka úřadu, spojená s apoštolskou posloupností, zůstává ovšem v ekumenickém společenství tématem, které církve rozděluje. Ale-jak známo-i při vnitrocírkevním dorozumění evangelických církví v Německu to při tématu „ordinace a úřad" vázne. Po intenzivních diskusích a zaujímání stanovisek a po kritice návrhu textu „Ordinace a úřad" - např. z úst Waltra kardinála Kaspera-chce biskupská konference Spojené evangelicko-luterské církve Německa (Vereinigte evangelisch-lutherische Kirche Deutschlands, zkr. VELKD) brzy vydat doporučení, které  v CA XIV zmiňuje povolání k veřejné službě hlásání slova a udílení svátostí skrze ordinaci a pověření „pro loco et tempore".

3. Jedno společné ekumenické shromáždění dohromady s konfesními světovými svazy.

Uvidíme, do jaké míry bude tento cíl uskutečnitelný již při příštím plenárním shromáždění Luterského světového svazu 2010 ve Stuttgartu. Měl by být pevně naplánovaný pro příští plenární shromáždění Ekumenické rady církví (SRC) v r. 2013. Novým krokem na této cestě byla společná návštěva delegací Ekumenické rady církví (SRC), Konference evropských církví (KEK), Luterského světového svazu (LWB) a RWB v Beirutu a Jeruzalémě (10. -15. 2006) s cílem zprostředkovat mír na Blízkém Východě.

Téma: církev

Usilování o jednotu s Ekumenickou radou církví, jako společenstvím církví a nástrojem jednotného ekumenického hnutí, se odpovídajícím způsobem projevilo v kladení ekleziologických akcentů. Oddělení pro víru a církevní ústavu (od setkání v Löwen 1971 s účastí římskokatolických zástupců) předalo nyní veřejnosti - poté, co zaujalo postoj ke konvergenčnímu dokumentu „Podstata a určení církve" (MdKI 53, 2002, str. 63 a další) -  přepracovaný konvergenční dokument „Podstata a úkol církve", zdůrazňující misionářský rozměr bytí církve. Kontinuálně i proměnlivě se rozvažovalo o tématu „církev" či „jednota církve" od setkání v Lausanne 1927, vlastně už od Edinburgu 1910, přes III. plenární shromáždění Ekumenické rady církví v New Delhi 1961 a VI. plenární shromáždění Ekumenické rady církví v Canbeře 1991 až po Porto Alegre, a i po něm.

Paralelně byl v Porto Alegre schválen ekleziologický text „Povolání být církví. Pozvání církvím, aby se znovu chopily své povinnosti hledat jednotu a prohlubovat vzájemný dialog." Text vyzývá k tomu, abychom jeden druhému vydávali počet z „již získaných zkušeností" a abychom stále měli na mysli „pokrok multilaterálního a bilaterálního dialogu, jakož i následujících deset otázek:

1. Jak dalece může každá církev vnímat věrný výraz apoštolské víry v životě, bohoslužbě a ve svědectví svém i ostatních církví?

2. Kde nalézá každá církev ve víře a v životě ostatních církví věrnost ke Kristu?

3. Rozpoznává každá církev v životě jiných církví společný základní vzor křesťanské iniciace vycházející ze křtu?

4. Z jakého důvodu považují mnozí za nutné, jiní za přípustné a opět jiní za nemožné, sdílet večeři Páně s věřícími z jiných církví?

5. Jak může jedna církev uznávat řádné úřady druhé církve?

6. Do jaké míry se může každá církev podílet na spiritualitě druhých církví?

7. Jak dalece se každá církev solidarizuje s druhými, jde-li o problémy jako politická hegemonie, pronásledování, útlak, chudoba a násilí?

8. V jaké míře se bude každá církev podílet na apoštolském úkolu druhých?

9. Do jaké míry může každá církev organizovat náboženskou výuku a teologické vzdělávání spolu s druhými církvemi?

10. Jak dalece se může každá církev účastnit společné modlitby a bohoslužby s druhými?

Budou-li se církve zabývat těmito otázkami, poznají, ve kterých oblastech svého života potřebují obnovu, a najdou nové možnosti, jak prohlubovat vztahy k církvím jiných tradic."

Realizace

Toto jsou otázky, jimiž se „ekumena života" ve svých rozbězích zabývá, vycházejíc ze společných ekumenických zkušeností, otázky, které mají být stále znovu začleňovány do života obcí a církví. Jsou to otázky, které jsou jiným způsobem zahrnuty do konkrétních „doporučení" pro „společnou ekumenickou cestu s prohlášením Charta Oecumenica", vypracovaných Ekumenickou centrálou ACK v březnu 2006, které jsou formulovány v „rámcových dohodách pro ekumenická partnerství" (Evangelická zemská církev v Bádensku a Arcidiecéze Freiburg z 27. 5. 2004; Evangelicko-katolická komise biskupství Paderborn a Münster, Evangelické církve Vestfálska a Zemské církve kraje Lippe z 28. 11. 2005), jejichž účinek se konečně projevuje v přípravě Německého evangelického církevního sněmu (DETK) v Kolíně n. R. pod heslem „Živé a mocné a ostřejší" (Žd 4,12) ve dnech 6. - 10. 6. 2007 a Ekumenického církevního sněmu (ÖKT) v Mnichově 2010 a které např. nacházejí odezvu v odsouzení aktivní euthanasie ze strany evangelické i římskokatolické a v jasném rozhodnutí zachovat trestně právní zákaz usmrcení na vlastní žádost (Tisková služba EKD z 13. 7. 2006, Pressemitteilung 147/06. Obsahuje pro budoucnost důležité jazykové rozlišení: doprovázení umírajících, terapie na konci života, nechat zemřít, pomoc při sebeusmrcení, zabití na vlastní žádost). Růst proti trendu.

Křesťanské svědectví a náboženská pluralita

Téma „křesťanské svědectví a náboženská pluralita" spadá od Světové konference o víře a církevní ústavě v Kuala Lumpur (28. 7. - 6. 8. 2004) rovněž do tohoto oddělení Ekumenické rady církví. Při kvalitativním, tj. teologickém rozlišování mezi „ekumenou křesťanských církví" a „světovým společenstvím náboženství" je třeba v souvislosti s identitou a rozdílností, rozdílností a dorozuměním, dorozuměním a spolužitím vycházet z tolerance založené na identitě. Jde o toleranci, která uznává druhé, je otevřená dialogu a podává svědectví, opírajíc se o křesťanskou jistotu víry a pravdy. V pluralitě náboženských nároků na platnost, jak je staví poziční pluralismus, je prostřednictvím dialogu a spolužití slovem i činem dosvědčována potvrzující se pravda v Ježíši Kristu, tedy vydáván počet z naděje, která nás nese. Růst proti trendu.

V tomto smyslu formuloval arcibiskup z Canterbury Rowan Williams ve své hlavní teologické přednášce-jednom z vrcholů celé konference-citlivě a obezřetně, avšak zároveň teologicky zřetelně: „Křesťanská víra nevznáší v prvé řadě nárok, že ona na rozdíl od všech svých konkurentů nabízí jedině platný myšlenkový systém; jejím nárokem je spíše, že stojíme-li na místě Kristově, lze žít v takové blízkosti Boha, že žádný strach nebo neúspěch nemůže nikdy zrušit Boží angažovanost pro nás, a v takové intenzitě vzájemného dávání a chápání, že nás žádný konflikt a žádná roztržka mezi lidmi nemůže přimět k nekontrolovatelnému vzájemnému zraňování." Toto chápání nikoho nevylučuje: „Místo Kristovo je otevřeno všem, kdo chtějí vidět, co vidí křesťané, a stát se tím, čím se stávají křesťané." Rowan Williams tak otvírá perspektivy, které v souvislosti s „náboženstvím a násilím", „náboženstvím a tolerancí", „tolerancí a identitou", „tolerancí z identity", „dialogem, soužitím a svědectvím", „křesťanskou vírou a nekřesťanskými náboženstvími" (EKD-Texte 77) v Německu a v Evropě mohou formovat soužití křesťanů a církví s lidmi jiných náboženství a kultur.

V tomto kontextu je možno jmenovat i vrcholné náboženské shromáždění v Moskvě, pořádané Ruským ortodoxním patriarchátem v časném létě r. 2006, a třetí Mírovou modlitbu v Assisi ve dnech 4. - 5. září 2006 (předchozí se konaly v letech 1986 a 2002).

Ortodoxie

9. plenárního shromáždění SRC v Porto Alegre se ze strany ortodoxních-na rozdíl od Harare-zúčastnila delegace Jeruzalémského patriarchátu, vedená arcibiskupem, dva metropolité Bulharské ortodoxní církve jako pozorovatelé a jednadvacetičlenná delegace Moskevského patriarchátu v čele s biskupem. Podle výsledků „Zvláštní komise pro účast ortodoxie na světové církevní radě" (1998-2002) se zde ortodoxní účastníci aktivně podíleli na diskusních a konsensuálních procesech. Hilarion, biskup vídeňský a rakouský, konstatoval: „Podle názoru metropolity Genadia ze Sassimy (patriarchát konstantinopolský) bylo 9. plenární shromáždění Světové rady v Porto Alegre (Brazílie) ‚ortodoxním shromážděním‘." (Ortodoxie Aktuell 4/2006, 2).

Připomeňme na tomto místě téměř padesátiletý proces dialogu Evangelické církve v Německu (EKD) s Moskevským patriarchátem; v dubnu 2005 došlo k 23. setkání k bilaterálnímu teologickému dialogu v Moskvě. V rámci tohoto dialogu slavil předseda rady, biskup Wolfgang Huber, spolu s patriarchou Alexejem II. a na jeho pozvání společnou modlitební bohoslužbu v patriarchově soukromé kapli u příležitosti 60. výročí konce 2. světové války (MdKI 57, 2007, str. 30 a další).

Informativní přehled vztahů, dialogů a spolupráce mezi oběma církvemi v historii i současnosti podává dvojjazyčný sborník paralelních příspěvků, vydaný církevním úřadem EKD a zahraničním úřadem Moskevského patriarchátu. Je to vynikající publikace a její rozšíření by bylo žádoucí-a to právě v Rusku.

Papež Benedikt XVI. signalizoval od počátku svého pontifikátu několikrát, že mu velmi záleží na zlepšení poměru k Ruské ortodoxní církvi a na znovuzahájení přerušeného dialogu mezi ortodoxními a katolíky. Už jako profesor napsal: „Řím už nemusí vyžadovat od Východu více z nauky o primátu, než bylo formulováno a praktikováno již v prvním tisíciletí. Nazval-li 25. 7. 1967  patriarcha Athenagoras papeže při jeho návštěvě ve Phanaru nástupcem Petrovým, nejctihodnějším mezi námi, představeným lásky, vyslovil tím tento velký církevní vůdce podstatný obsah výpovědi o primátu z prvního tisíciletí, a víc nemusí Řím vyžadovat. Sjednocení by zde mohlo nastat na základě toho, že Východ přestane potírat západní vývoj posledního tisíciletí jako herezi a akceptuje katolickou církev jako právoplatnou a pravověrnou v té podobě, k níž ona v té době dospěla, a na druhé straně Západ uzná církev Východu za právoplatnou a pravověrnou v té podobě, kterou si zachovala" (Joseph kardinál Ratzinger, Theologische Prinzipienlehre, Mnichov 1982, str. 209).

Jak známo, postkoncilový dialog mezi ortodoxními a katolíky, zahájený v r. 1979, byl přerušen; důvodem byl uniatismus, obviňování z proselytismu ze strany ortodoxních (kvůli „kanonickému teritoriu" ortodoxní církve) a v neposlední řadě i papežský nárok na primát. Z těchže důvodů nedošlo k pozvání polského papeže ruským patriarchou, což si Řím přál. Volbou německého papeže Benedikta XVI. toto přání znovu ožilo. Bylo iniciováno i obnovení dialogu mezi ortodoxními a katolíky. Kromě toho navštíví papež Benedikt XVI. letos v listopadu ekumenického patriarchu Bartholomaia I.

Zda a jak bude poměr římskokatolické církve k církvi ortodoxní ovlivněn skutečností, že se 265. římský papež v papežské ročence 2006 vzdal titulu „patriarcha Západu", to by mohl objasnit samotný Benedikt XVI. Ortodoxní strana to posuzuje dílem skepticky.

Papež je - jak známo - biskup římský, zástupce Ježíše Krista, nástupce knížete apoštolů, nejvyšší pontifex universální církve, primas italský, arcibiskup a metropolita římské provincie, suverén státu Vatikán, služebník služebníků Božích-a právě také patriarcha Západu. Budoucnost ukáže, zda rezignace na tento titul znamená pouze odhození historického balastu, nebo nárok na „universální patriarchát" a „ohlášení pyramidální Communio-Theologie"(Anastasios Kallis).

Zvláštní zmínku v této souvislosti zasluhuje nápadné zjištění: existují ortodoxní hlasy pro společnou „alianci" evropských katolíků a ortodoxních, namířenou proti „sekularismu, liberalismu a relativismu" a zastávající křesťanské hodnoty v otázkách sociálních a etických - představuje je např. Hilarion, biskup vídeňský a rakouský (KNA-ÖKI z 14. 2. 2006, str. 1 a další; viz MdKI 57, 2006, str. 49 a další). Jak známo, Ekumenický patriarchát založil své zastupitelství v Bruselu, r. 1998 následovala Církev řecká a v roce 2002 zřídil i Moskevský patriarchát vlastní zastupitelství při evropských institucích. Úkolem těchto ortodoxních zastupitelství v Bruselu je sledovat vývoj politických diskusí a rozhodovacích procesů v Bruselu a vnášet do diskuse stanovisko ortodoxních církví, zvláště v etických otázkách. Tato aktivita ortodoxních v Bruselu se pojí s kritikou západního sekularismu, liberalismu a relativismu, takže se nabízí aliance katolíků a ortodoxních a napomínání papeže Benedikta XVI. souzní s hlasy ortodoxních. Jistě je to také kritická interpelace na reformátorské církve a jejich jistotu víry. Růst proti trendu.

6. Celková povětrnostní situace z hlediska nauky o konfesích
zaměřené na ekumenu

Načrtnout celkovou perspektivu ekumeny z hlediska nauky o konfesích je obtížné. Na jedné straně charakterizují stav ekumeny metafory jako „stagnace", „doba ledová", „status quo", na druhé straně dávají výrazy jako „žár v popelu" či „vášnivé zaujetí pro ekumenickou budoucnost" tušit nové impulsy pro cestu ekumeny. Žijeme v nepřehledném a nesynchronním mezidobí, v němž dochází ke kontroverzím a konfliktům mezi ekumenou konsensu a ekumenou diferencí a hledají se nové metody a cesty. Požadavkem doby je vytrvalost, a ta je, jak známo, darem Ducha svatého. Jde o vytrvalost, která-při všech diskrepancích-signalizuje vášnivé zaujetí pro ekumenickou budoucnost: perspektivou profilované ekumeny je „ekumena profilů" jako růst proti trendu, vycházející z nauky o konfesích zaměřené na ekumenu.

Ekumena roste zdola jako „ekumena života" a její základ tvoří duchovní ekumenismus, jak zdůraznil Walter kardinál Kasper na Katolickém setkání v Ulmu; je prožívána díky společnému daru křtu v místních obcích a místních církvích jako koinoia  modlitby, společného svědectví o Kristu a politické odpovědnosti, zaměřené v našem globalizovaném světě proti uctívání trhu a ve prospěch lidí trpících nespravedlností a žijících na okraji společnosti. Koinoia a konsens, ekumena lásky a pravdy jsou zde prožívány ve víře založené na zaslíbení slova Božího, působícího v Duchu. Tak to zdůraznila ekumenická  „Teologie života" Ekumenické rady církví (SRC), která chce spojit tři proudy: zápas o pravdu ve „víře a církevní ústavě", „odpovědnost v církvi a společnosti" a křesťanské „misijní  poslání". Vycházejíce z profilovaného konfesního sebechápání a zakořenění v církvi, což znamená schopnost vzájemně se obdarovávat a obohacovat, se musíme stále znovu společně ptát po duchovních intencích životní praxe.

Právě mladí účastníci a účastnice 9. plenárního shromáždění SRC v Porto Alegre, právě mladí vikáři a vikářky, faráři a farářky, jakož i angažovaní členové obcí se staví proti řečem o krizi ekumeny a zdůrazňují: „Ekumena není přídavek, nýbrž patří principiálně k podstatě církve" (MEET-More Ecumenical Empowerment Together). Právě mladí evangeličtí, římskokatoličtí i ortodoxní vědci-v neposlední řadě z východoevropských univerzit a ústavů-dávají svoji duchovní sílu, kompetenci a svůj čas do služeb badatelských projektů v oboru nauky o konfesích zaměřené na ekumenu a misionářských („Societas Oecumenica"). Ti všichni se staví proti „frustraci v institucionalizované ekumeně", chtějí „uvést věc do pohybu" („Sassnitzká iniciativa") z pocitu zodpovědnosti za „vydávání počtu z naděje, která je nám dána" (1P 3,15) v naší multireligiózní,  sekularizující se a zároveň postsekulární společnosti, majíce jistotu o Bohu a životě, která otvírá budoucnost: budoucnost Boží. Určitě přitom nejde o „přechodné vzedmutí", nýbrž o růst proti trendu.

„Evangelické a ekumenické"-obojí je dnes na ekumenické cestě křesťanského svědectví  v souvislosti s identitou a rozdílností, rozdílností a dorozuměním, dorozuměním a společenstvím vzájemně spojeno. „Co potřebujeme, je motivující křesťanská dynamika, která budí v bližních nadšení pro víru." (Elizabeth Parmentier 7. 8. 2006)

Přeložila Helena Medková

Komentáře

Ahoj všichni, jen jsem chtěl sdělit své nadšení: je mi pouhých 17 let a před necelým rokem jsem mohl poznat našeho pána a spasitele, Ježíše krista, teď vím, že nebýt jeho, tak bych ze světa odešel mrtev, zachránil mě, uvěřil jsem tak, že vlastně na střední škole, jsem měl učitele NJ a měl jsem poměrně dobré známky a najednou v písemkách začaly být samé pětky a ani podpisy tam nebyli, a já ani nevěděl, že náš profesor NJ je křesťan
alu mi začal číst v bibli ajá postupně začal sám za ním chodit, aby mi ještě čettl, on to vyřešil tím, že mě přivedl do křesťanského sboru v Litoměřicích, atam jsem zůstal, poněvadž, jsem byl závislý na drogách, jen díky tomu, že jsem se dozvěděl,že jsem adoptivní a rodiče mi to nepověděli ajá utekl, apak jsem to řešil tím, že jsem kouřil trávu, ale náš učitel to tak nenechal a já uvěřil
Tak jen jsem chtěl sdělit toto, protože jsem teď šťastný
Petr