Amen

Hebrejské slovo amen (אָמֵן) znají všechna tři hlavní monoteistická náboženství. Možná je raně egyptského původu. Křesťanská liturgie hned na počátku výraz adaptovala jako aklamaci vyjadřují souhlas s pronesenou modlitbou. Amen znamená „skutečně", „opravdu", „je to tak", „ať se tak stane". V židovství bývá interpretováno i jako akronym אל מלך נאמן Él Melech Neémán, „Bůh král (je) věrný".

Biblický základ

Výskyt v bibli je poměrně četný (24x v SZ a 131x v NZ). Užití je pestré, např:

- Souhlas po každém z 12 prokletí tomu, kdo nedodržuje Zákon

- Dvojité amen uzavírající Žalm 89

- Amen uvozující důležité Ježíšovy výroky na řadě míst evangelií (u synoptiků jednoduché, v Janově evangeliu dvojité): „...Amen, amen, pravím vám..." znamená: „V pravdě vám říkám", „To, co říkám, je jisté".

- Amen uzavírá doxologii Otčenáše (Mt 6, 13) v některých pozdějších rukopisech

- Amen potvrzuje několik doxologií v listu Římanům (1, 25; 9, 5; 11, 36; 15, 33)

- Všechny Pavlovy listy jsou jím ukončeny (některé pouze v některých rukopisech)

- Podle Zjevení 3, 14 je Ježíš ten „jehož jméno je Amen, svědek věrný a pravý, počátek stvoření Božího"; Amen v téže knize i uzavírá celou bibli (Zj 22, 21)

Liturgie

Závěr anafory

Nejdůležitějším amen eucharistické liturgie je aklamace uzavírající velké díkůvzdání (eucharistickou modlitbu). Didaché, datované kolem r. 100, obsahuje v oddílu 10 díkůvzdání, končící slovy „Je-li kdo svatý, nechť přistoupí. Není-li někdo, nechť se obrátí. Maran atha. Amén."

I. apologie mučedníka Justina 65 datovaná kolem r. 150 vysvětluje smysl amen v rámci eucharistické liturgie: Když představený dokončí eucharistické díkůvzdání, „všechen přítomný lid zvolá souhlasné Amen. Amen je hebrejské slovo a znamená: Ať se tak stane!" Pak podle Justinovy apologie následuje rozdílení eucharistie.

Apoštolská tradice, spis dříve připisovaný Hippolytu Římskému, který však vznikal postupně mezi koncem 2. a 5. stoletím, uzavírá pomocí amen jak malé, tak velké eulogie (vč. eucharistické modlitby). Závěrečná doxologie již odpovídá dnes obvyklým tvarům: „Skrze něj Ti (patří) sláva a čest, Otci i Synu s Duchem svatým v Tvé svaté církvi, nyní i na věky věků. Amen."

Další aklamace

Některé liturgie obsahují další aklamace amen na důležitých místech anafory. Tak např. v liturgii sv. Jana Zlatoústého je potvrzení institučních slov svěřeno sboru:

Kněz skloní hlavu, pozdvihne pravici a žehná svatý chléb. Přitom hlasitě říká: „Vezměte si a jezte, toto je tělo mé a láme se za vás na odpuštění hříchů." Při těchto institučních slovech ukazuje jáhen na diskos, drže přitom orárium třemi prsty.

Sbor: Amen.

Kněz potichu: „Podobně vzal po večeři i kalich a řekl:" Kněz vztáhne pravici nad kalich, požehná jej a hlasitě říká: „Pijte z něho všichni, toto je krev má, krev Nového zákona, a vylévá se za vás a za všechny na odpuštění hříchů."

Jáhen opět ukazuje na kalich drže orárium třemi prsty. Sbor: „Amen."

Proměna svatých darů, je na Východě situována do epikléze. Jáhen svým Amen potvrzuje jednotlivé oddíly epikléze.

K proměně dochází během závěrečného trojitého amen, resp. posledního amen v trojici

Kněz stojí zpříma, dělá nad svatým chlebem kříž a říká: A učiň tento chléb vzácným tělem svého Krista ✠

Jáhen: Amen. A ukáže oráriem na kalich se slovy: Požehnej, Pane, svatý kalich.

K. žehná kalich a říká: A co je v tomto kalichu, učiň vzácnou krví svého Krista. ✠

J.: Amen. A hned ukáže oráriem na svatý chléb i kalich se slovy: Požehnej, Pane, oboje.

K. žehná svaté dary a říká: Skrze proměnění svým svatým Duchem. ✠

J.: Amen, amen, amen.

Při přijímání

V řadě liturgií přijímající pomocí amen stvrzují víru ve skutečnou přítomnost Krista v eucharistii.

Výhled

- „Nejdůležitější amen v liturgii" (na závěr anafory) bude zvýrazněn shromážděním ať již vícenásobným zpěvem, nebo zpěvem celé závěrečné doxologie.

- Dojde k rozšíření využití amen jako aklamace při bohoslužbách pro děti (např. při přímluvách)

- I v církvích vzešlých z reformace bude pravidlem, aby se shromáždění ztotožňovalo touto aklamací s předsednickými modlitbami. Když shromáždění nereaguje, nepřipojuje se, liturgickým jazykem tak vyjadřuje svůj nesouhlas...