193 - duben 2008

Inocenc II.

Inocenc II. (papežem od 1130, † 1143, Řím) nepatří v dějinách papežství k postavám nejvěhlasnějším. Jeho životní osudy by snad naopak bylo možno chápat jako názornou ukázku kariéry „průměrného" středověkého papeže, která však nepostrádá dramatičnosti. Charakterizovaná je spory s vzdoropapežem, krátkodobými prohrami i zdánlivými vítězstvími, kočovným životem, přítomností na nesčetných synodách i stálým stykem s nejmocnějšími a nejvlivnějšími muži své doby (mezi něž se Inocenc po většinu svého života počítat nemohl...).

Gregorio Papareschi se narodil v rodině spřízněné se starobylým římským rodem Guidoni a od počátku byl určen pro církevní kariéru. V r. 1116 je poprvé doložen jako titulární kardinál-jáhen při S. Angelo. V této funkci stál po boku několika papežů, v jejich službách byl legátem ve Francii a ve Svaté říši, kde dojednával uzavření konkordátu mezi císařem a papežem ve Wormsu r. 1122.

Okolnosti papežské volby po smrti Honoria II. 13. února 1130 obnažují politickou podstatu středověkého papežství. Již 14. února se volby chopila klika kardinálů v čele s papežským kancléřem Haimerikem a poněkud nestandardně se rozhodli delegovat akt na skupinu osmi zástupců, kteří chvatně zvolili kardinála Papareschiho. O pouhé tři hodiny později však ostatní přítomní kardinálové zvolili většinou hlasů papežem kardinála Pietra Pierleoniho, zástupce rodiny znesvářené s rodem Frangipani - hlavními římskými straníky kancléře Haimerika. Papareschi byl de facto zvolen menšinou kardinálských hlasů. O tom, že do dějin vstoupí jako papež Inocenc II. zatímco jeho protivník bude zván vzdoropapežem Analektem II., rozhodl nakonec dekret z půli 11. století, který většině hlasů kardinálů-biskupů (a ta stála skutečně na straně Inocencově) přiznává větší váhu než většině hlasů všech kardinálů, tedy kardinálů-biskupů, kardinálů-kněží a kardinálů-jáhnů. Tento dekret byl pak paradoxně zrušen ještě za Inocencova života v r. 1139.

Vzhledem k tomu, že Analekta podporoval mocný římský patriciát, musel Inocenc krátce po svém zvolení Řím opustit. Navštívil všechna tehdejší zaalpská mocenská centra a obratnou diplomacií si zajistil uznání ze strany francouzského krále (zde pomohla zejména výmluvnost opata Sugera ze St-Denis a autorita Bernarda z Clairvaux), německého krále Lothara III. a Jindřicha I. Anglického. V roce 1133 se Inocenc cítil dostatečně silný na otevřený střet s protivníkem, jehož v římském opevnění podporoval normanský vládce jižní Itálie a Sicílie Roger II. Inocenc vjel do Říma s vojenským doprovodem vedeným Lotharem III., který byl v lateránské basilice slavně korunován císařem. Krátce poté, co německá výprava opustila Svaté město, však vyšlo najevo, že tato demonstrace Analektově pozici v nejmenším neuškodila - Inocenc musel Řím opustit podruhé a uchýlil se do Pisy. Konec sváru přinesla až smrt vzdoropapeže Analekta v r. 1138. Jeho přívrženci sice zvolili nástupcem Viktora IV., ale ten záhy na naléhání Bernarda z Clairvaux rezignoval a Inocenc II. se mohl nerušeně chopit úřadu.

Následky osmiletého schismatu měl zahladit II. lateránský koncil, který papež svolal na duben r. 1139. Vedle podpory církevní reformy (opakovaný zákaz simonie a pranýřovaná poživačnost a módní extravagance v řadách kléru), bylo hlavním cílem koncilu konečné zúčtování s dědictvím Analektovým: jeho výnosy byly anulovány, jím ordinovaní nositelé úřadu až na výjimky suspendováni a Roger II. byl exkomunikován. Bernardovi se papež za účinnou pomoc odměnil zavržením učení jeho úhlavního protivníka Petra Abélarda, jakož i učení Abélardova žáka Arnolda z Brescie, který navíc svými názory na podstatu a vztah církevní a světské vlády a svými veřejně projevovanými pochybnostmi o pravosti „Konstantinovy donace" ohrožoval samotné základy tehdejší papežské moci.

Inocenc II. zemřel 24. září 1143 a je pohřben v římské basilice S. Maria in Trastevere, kde je ctěn jako fundátor dnešní podoby kostela.

Jan Klípa