Jste zde

Lex orandi

autor: 

Lex orandi, lex credendi, říká pradávná křesťanská zásada: jak se modlíme, tak také věříme. Někdy se to vykládá tak, že nelze hlásat věci, které již předtím nebyly obsaženy v modlitbě. Širší pojetí může být, že modlitba je svědectvím víry: svědectvím jak ve smyslu „svědčit druhým o víře" tak ve smyslu „ukazovat, jaká naše víra opravdu je", tady odhalovat její kvalitu. To platí jak na úrovni jedince, tak i na úrovni obce a celé církve. Samozřejmě především záleží na upřímnosti, na správném smýšlení modlitebníka. Ale slova, kterými se modlitba vyjadřuje, jsou také důležitá, tím spíše tam, kde se jedná o předepsané liturgické texty. Protože tady nemluví jen jedinec, kterému se odpustí, přeřekne-li se občas nebo zakoktá, ale mluví tu i tisíciletá tradice víry, slyšíme tam Ježíše, slova apoštolů i hlasy Otců.

Václav Konzal je filolog, který se po druhém vatikánském koncilu podílel na překladech obnovené katolické liturgie do češtiny. Díky jemu a jeho tehdejším kolegům překladatelům se dnes česká a moravská katolická církev těší liturgii v jazyce přesném, krásném a především zbožném, schopném modlitby. Od něho také pochází první text tohoto čísla Getseman, otevřený dopis kardinálu Vlkovi. Václav Konzal v něm protestuje proti tomu, jakým způsobem se připravuje revize překladu liturgických textů. Revize, opírající se o římskou instrukci Liturgiam authenticam, totiž má za cíl přiblížit českou liturgii jejímu latinskému originálu. Konzal dokládá, že se tak často děje mechanicky, doslovným překládáním bez porozumění tradici, duchu obou jazyků a někdy i přesnému významu slov.

Že je dopis otevřený, znamená, že na něj původní adresát nereagoval. Jinak by zůstal soukromý, mezi Václavem Konzalem a Miloslavem Vlkem. Doufejme, že aspoň touto cestou dopis dojde ke svým nejvlastnějším adresátům, tedy těm, kdo nesou odpovědnost za českou liturgii, a bude vzat vážně. V záplavě dnešního často upadlého používání jazyka, jak je přináší moderní uspěchanost a ztráta literární tradice, je poslech nádherné češtiny v liturgii jak občerstvením, tak hlavně upozorněním: zde se odehrává cosi významného, cosi, kvůli čemu se vyplatí pečlivě vážit každičké slůvko: Lex orandi, lex credendi.

Nejvíce místa v tomto sešitku zabírají dva texty z oblasti politické. John Witte ml. pod titulem Protestantské základy demokracie popisuje, jak mocný impuls rozvoji demokracie v dnešním slova smyslu vyšel z reformace v 16. století. Každý ze tří hlavních proudů reformace dal podle něho rozvíjející se moderní formě vlády něco cenného a specifického. Končí ovšem trochu pesimisticky, přinejmenším pro naši část světa: „Dnes se většina klasických evropských církví prakticky nepodílí na demokratické politice hlavního proudu." Je tomu tak proto, že nemají už co říci k dalšímu vývoji struktur, u jejichž zrodu často samy stály?

Ve druhé studii, Koľko demokracie je vhodnej pre cirkev? si autor Inocent-Mária V. Szaniszló klade otázku přesně opačnou, tedy nikoli vliv církví na demokracii, ale to, jak mnoho demokracie potřebuje sama církev. A já se ptám, zda to zároveň není odpověď na otázku předchozího textu: Možná evropské církve k demokracii mlčí proto, že už jí samy mají méně než jejich světské okolí. Možná se dostaly do vleku namísto co by vedly.