Jste zde

Protestantské základy demokracie

Pojem demokracie pochází z řečtiny a znamená „vláda“ (kratein) „lidu“ (demos). Při bližším pohledu se však demokracie jeví jako směs rozmanitých sociálních, politických a právních idejí a institucí. V demokracii jsou obsaženy ideály svobody, rovnosti a bratrství, pluralismu, tolerance a soukromé sféry. Vládní moc je omezená, všem přístupná a všemi volitelná. Pro demokracii je typická ústava a charta občanských a politických svobod, systém zastoupení lidu, kontroly a politické rovnováhy a zaručená procesní práva při civilních i trestních soudních procesech. Nadto se demokracie kromě jiného hlásí k vládě většiny a ochraně menšin, k pravidelným všeobecným politickým volbám, státem podporovanému vzdělávání a programům sociální péče, jakož i k ochraně a podpoře soukromého vlastnictví a tržního hospodářství. Přesto nemá demokracie závaznou formu. Dnes existují na světě desítky demokracií, které přetavily elementární demokratické ideje a instituce do rozmanitých politických forem.

Demokratické ideje a instituce mají na Západě dlouhou tradici. Klasičtí řečtí a římští spisovatelé jako Aristoteles a Cicero stavěli demokracii do protikladu k monarchii a aristokracii a desítky středověkých a raně novověkých katolických autorů jejich vývody převzaly a dále rozvíjely. Malá společenství jako řecká polis, středověký klášter, raně novověký cech či koloniální osada praktikovaly různé formy přímé demokracie. Právní dokumenty od Ediktu milánského (313) až po Petition of Right (1628) se zabývaly tématy jako svobody, práva a privilegia obyvatelstva. Avšak až do 17. století šlo v těchto případech demokracie o náhodné, jednotlivé jevy. Stát a církev na Západě byly ovládány monarchistickými a aristokratickými státními teoriemi a vládními formami. Teprve v raném novověku se demokracie stala v pravém slova smyslu teorií a formou civilní vlády a organizace společnosti.

Protestantská reformace

Protestantská reformace 16. století byla jedním z katalyzátorů vývoje politické demokracie na Západě v období raného novověku. I když se nikdo z předních protestantských reformátorů nezasazoval o demokracii jako takovou, v jejich nové teologii se to demokratickými prvky jen hemžilo. Už počátek reformace byl hlasitým voláním po svobodě – po osvobození individuálního svědomí od katolického církevního práva a klerikální kontroly, osvobození politických funkcionářů od církevní moci a církevních privilegií, osvobození místního kléru od centrální vlády a papežských vymahačů peněz. „Svoboda křesťana“ byla společným heslem rané reformace. Povzbuzeni příkladem Martina Luthera, který v roce 1517 vyhlásil svých 95 tezí a v roce 1520 spálil církevní zákoníky, pranýřovali vedoucí reformátoři zákony a autority středověké církve s dosud nevídanou ostrostí a na základě nové protestantské teologie naléhali na uskutečnění radikálních politických reforem.

Reformace s konečnou platností rozštěpila jednotu západního křesťanstva. Tím vznikly předpoklady pro moderní západní systém politického a náboženského pluralismu. Reformace ukončila politickou vládu klerikálních úřadů a církevního práva, a tím vybavila civilní autority a občanské právo novými pravomocemi. Reformace ukončila primát institucionálního křesťanství a položila nový důraz na roli jednotlivce v ekonomii spásy a na individuální práva z ní vyplývající. Luteráni, novokřtěnci a kalvinisté zformovali tři nejdůležitější politické modely protestantismu, které později významně ovlivnily vývoj demokracie.

Luteráni

Luteránská reformace učinila z křesťanské víry záležitost teritoriální a místnímu křesťanskému úřadu dala výrazně větší moc. Luther nahradil středověkou teorii dvou mečů svou novou naukou o dvou říších. Argumentoval tím, že „neviditelná“ církev říše nebeské, tj. království Božího, je dokonalým společenstvím svatých, kteří všichni stojí před Bohem nadáni stejnou důstojností, těší se dokonalé křesťanské svobodě a své záležitosti spravují v souladu s evangeliem. „Viditelnou“ církev říše pozemské tvoří naproti tomu jak svatí, tak hříšníci. Její členové stojí rovněž přímo před Bohem a těší se rovněž svobodě svědomí – včetně svobody tuto viditelnou církev opustit. Kromě toho mají přístup k překladu Písma svatého do národního jazyka, mohou se ve větší míře účastnit liturgie a do značné míry se podílet na vedení církve. Avšak na rozdíl od církve neviditelné potřebovala církev viditelná jak evangelium, tak lidský zákon, aby mohla spravovat vztahy svých členů k Bohu i ke spoluvěřícím. Klérus musel používat evangelium a úřad musel používat zákon.

Luther trval na tom, že církev nesmí být ani politickou ani zákonnou autoritou. Církve nemá ani meč ani soudní moc ani zodpovědnost za vedení každodenních politických či právních záležitostí. Od církevních hodnostářů a teologů se sice vyžadovala bdělost, neboť jejich povinností bylo úřadu i poddaným zvěstovat zákon Boží a rovněž museli po způsobu proroků zaujímat stanovisko vůči nespravedlnosti a tyranii. Ale formální právní autorita byla v rukou státu, a nikoli církve, v rukou úřadu, a nikoli kléru.

Luther a jeho stoupenci považovali místní úřad za božího zástupce, který je povolán, aby vypracoval přirozené právo a byl v rámci své lokality odrazem božské spravedlnosti. Nejlepším zdrojem a shrnutím přirozeného práva bylo Desatero a jeho výklad v morálních principech bible. Úřady měl od těchto všeobecných zásad přirozeného práva odvodit specifické předpisy lidského práva, odpovídající místním podmínkám. Luther a jeho stoupenci považovali nadto místní úřad za „zemského otce“: jeho povinností bylo starat se o své politické poddané jako o vlastní děti a jeho političtí poddaní ho museli „ctít“ jako svého otce. Povinností úřadu jako milujícího otce bylo zachovávat mír a chránit osoby svých poddaných, jakož i jejich majetek a pověst. Musel svým poddaným bránit v tom, aby sami sobě škodili opilstvím, obžerstvím, hazardní hrou, prostitucí a jinými neřestmi. Musel zajišťovat péči o své poddané prostřednictvím dobročinného fondu, veřejného chudobince a hospice pro umírající. Musel je vzdělávat pomocí veřejné školy, veřejné knihovny a veřejné řečnické tribuny. Musel uspokojovat jejich duchovní potřeby tím, že napomáhal službě místní církve a skrze civilní legislativu týkající se bohoslužby a desátku podporoval návštěvu kostela a účast na bohoslužbě.

Tato metafora o dvou tvářích křesťanského úřadu jako vznešeného zástupce božího a milujícího otce místní obce byla v následujících třech stoletích základem luteránské politické teorie. Podle ní je politická autorita svým původem božská, avšak svým působením pozemská. Vyjadřuje jak tvrdé boží odsouzení hříchu, tak jeho něžné milosrdenství vůči hříšníkovi. Zosobňovala jak boží zákon, tak bohatství tradice místní obce. Ve svém prorockém zaměření závisela na církvi, ale při výkonu soudní pravomoci ji zcela zastupovala. Každá z obou součástí této metafory křesťanského úřadu by sama o sobě mohla být vykládána jako recept na tyranské zneužívání nebo státní poručníkování. Ale dohromady poskytovaly oba obrazy Lutherovi a jeho stoupencům ústřední prvky křesťanského republikanismu a právě vznikajícího křesťanského sociálního státu.

Logicky nahradily luteránské úřady v raně novověkém Německu a ve Skandinávii tradiční katolické církevní právo novými luteránskými občanskými právy, týkajícími se náboženského učení a bohoslužby, církevní správy a dohledu, manželského a rodinného života, vzdělání a péče o chudé, veřejné morálky a pořádku pro konkrétní místní obec. Mnohé z těchto místních luteránských reforem zákonů se konstitučně opíraly o zásadu Cuius regio, eius religio, zaručenou Mírem augsburgským (1555) a potvrzenou Mírem vestfálským (1648). Tato zásada opravňovala každý místní úřad, aby pomocí občanských zákonů v příslušné obci nastolil přiměřené formy náboženského učení, bohoslužby, liturgie, dobročinnosti a vzdělání – přičemž jinověrcům bylo právně zaručeno slavit bohoslužby doma a také děti vzdělávat soukromě, anebo v klidu a míru opustit obec. Tato nová konstituční politika učinila z německé části Svaté říše římské s jejími více než 350 státy pravé eldorádo náboženského a politického pluralismu.

Novokřtěnci

Na rozdíl od luteránů se novokřtěnci jako Jakob Hutter, Peter Rideman, Menno Simons a jiní zasazovali o to, aby byla oblast vykoupená (náboženství a církev) přísně oddělována od oblasti padlé (politika a stát). Ve svém závěrečném Schleitheimském vyznání se novokřtěnci vyslovili pro novozákonní ideály pospolitosti a asketické zásady apoštolské církve. Nakonec se rozpadli na různé skupiny: Amishové, němečtí bratři, huttereři, menonité, švýcarští bratři a další. Některé z těchto odštěpených skupin – především ty, které se cítily zavázany tradici Thomase Müntzera – byly politicky radikální nebo utopistické. Avšak do konce 16. století se z většiny novokřtěneckých obcí vyvinuli křesťanští separatisté.

Kvůli dodržování zásad askeze se novokřtěnci stáhli z občanského života do malých, soběstačných a vrcholně demokratických náboženských společenství. Pokud se taková společenství příliš zvětšila nebo stala-li se nejednotnými, začala cíleně vytvářet kolonie, takže se nakonec rozšířila z Ruska do Irska a odtud až do nejzazších končin Severní Ameriky. Vnitřně v těchto společenstvích vládly zásady jako panenství, prostota, láska k bližnímu a neozbrojenost. Co se týče bohoslužby, liturgie, pořádku, výživy, oblečení a vzdělání, vytvářeli si vlastní interní měřítka. Své vnitřní záležitosti v otázkách vlastnictví, smluv, obchodu, manželství a dědictví řešili nezávisle na státních zákonech.

Stát byl pro většinu novokřtěnců součástí padlého světa, kterému bylo třeba se pokud možno vyhýbat. I když bylo boží stvoření kdysi dokonalé, nyní byl svět ovládán hříchem a neměl s dokonalostí Kristovou a denními zájmy věřících nic společného. Bůh dovolil světu přežít tím, že ustanovil státní úřady, oprávněné vykonávat nátlak a násilí, aby byl zachován alespoň minimální pořádek a klid. Proto mají křesťané poslouchat politické autority, pokud to Písmo předepisuje, jako např. při placení daní nebo registraci majetku. Ale aktivní účast na světě či interakce s ním jsou pro ně vyloučeny. První novokřtěnci novověku byli pacifisté a volili raději výsměch, vyhnanství nebo smrt, než by se aktivně účastnili války. Většina novokřtěnců kromě toho odmítala přísahat a nezúčastňovala se voleb a civilně právních sporů ani občanských oslav a shromáždění. Tento odpor vůči politickým a občanským aktivitám vyvolával často prudké represálie ze strany katolíků i protestantů. Až do 18. století byli novokřtěnci stále znovu vystavováni vlnám rozhořčeného pronásledování.

Přesto, že byli novokřtěnci z počátku neoblíbeni, nakonec se jejich teologický separatismus stal významným zdrojem argumentů pro západní politiku, prosazující odluku církve od státu a ochranu občanských a náboženských svobod. Právě tak důležité pro pozdější politický vývoj bylo nové učení o křtu dospělých. Toto učení propůjčilo novou hodnotu náboženskému volnímu rozhodnutí – na rozdíl od tradičních teorií, pro něž byla víra určena zrozením nebo predestinací. Podle teologie novokřtěnců bylo dospělé individuum vyzýváno k vědomé a svědomité volbě neboli, abychom zůstali u metafory, k překonání dělicí zdi mezi padlým světem a říší náboženství a k účasti na dokonalosti Kristově. Pozdější evropské a severoamerické svobodné církve proměnily tuto zásadní metaforu v mocnou základnu pro svobodu svědomí a pro volné praktikování náboženství a aplikovaly ji nejen na křesťany, nýbrž nakonec na všechny mírumilovné věřící.

Kalvinisté

Kalvinistická reformace volila kurs probíhající mezi erastianismem luteránů, kteří církev podrobili státu, a asketickým přístupem novokřtěnců, kteří se snažili církev od státu a společnosti oddělit. Podobně jako luteráni trvali kalvinisté na tom, že každá místní obec má být zřetelně křesťanským společenstvím, které dodržuje všeobecné zásady přirozeného práva a odvozuje z nich podrobné pozitivní zákony náboženské praxe, dodržování sabatu, veřejné morálky, manželství a rodinného života, sociální péče, veřejného vzdělávání aj. Podobně jako novokřtěnci trvali kalvinisté na zásadním oddělování církevních úřadů a činnosti od úřadů a činnosti státu a nechávali na církvi, aby se v otázkách nauky a liturgie, struktury obce a vlastnictví spravovala sama, bez jakéhokoli vměšování státu. Ale na rozdíl od obou jmenovaných skupin trvali kalvinisté na tom, že funkcionáři církve a státu mají při utváření křesťanského života obce a formování křesťanského občana pracovat ruku v ruce.

Vycházejíce ze spisů ženevského reformátora Jana Kalvína zdůrazňovali kalvinisté výchovný přínos přirozeného a pozitivního práva. Luteráni vyzvedávali občanský a teologický užitek přirozeného práva: hříšníky odvrací od výstřelků hříchu a vede je ke kajícnosti. Kalvinisté zdůrazňovali kromě toho výchovný užitek přirozeného práva: seznamuje lidi s literou i duchem zákona, s občanskou morálkou lidské povinnosti i duchovní morálkou křesťanského snažení. Zatímco luteránští stoupenci Filipa Melanchtona tento výchovný aspekt přírodního práva převzali do své teologie, kalvinisté jej nadto učinili podstatnou součástí své politiky. Dále pak byli přesvědčeni, že nejen přirozené právo boží, nýbrž i pozitivní právo státu může plnit tento trojí účel – občanský, teologický a výchovný.

I právní roli církve při řízení křesťanské obce zdůrazňovali kalvinisté více než ostatní protestanti. Luteráni třetí generace přenechávali oblast zákona v maximální míře křesťanským úřadům. U novokřtěnců hrála církev ve vztahu k zákonům důležitou roli, která se ovšem týkala jen dobrovolných členů asketicky a v ústraní žijícího církevního společenství. Kalvinisté naproti tomu zahrnovali hodnostáře místní církve přímo do výkonu práva pro veškerou křesťanskou obec, bez ohledu na jejich spojení s církví. V Kalvínově Ženevě příslušela tato politická odpovědnost církve do značné míry konzistoři, volenému orgánu složenému z občanských i náboženských hodnostářů, kteří byli původně právně kompetentní v oblasti manželství a rodiny, dobročinnosti a sociální péče, bohoslužby a veřejné morálky. U většiny pozdějších kalvinistů – u francouzských hugenotů, holandských pietistů, skotských presbyteriánů, německých reformovaných i anglických a amerických puritánů – se tato ženevská konzistoř změnila v grémium složené z pastorů, starších, jáhnů a učitelů, které řídilo konkrétní místní církevní společenství a v širší oblasti života křesťanské obce hrálo méně strukturovanou politickou a právní roli. Přesto měl místní klérus stále ještě velký vliv když šlo např. o to radit úřadu ohledně pozitivního práva místní obce. Místní církve a jejich konzistoře byly nadto celkem autonomní, když šlo o organizaci jejich vlastního učení, liturgie, dobročinnosti, obce a majetku, jakož i o uvalování církevních trestů na jejich členy.

Co se týče teorie a členění vlastní církve, kalvinisté kombinovali státoprávní a demokratické principy se zásadou duchovní svobody. Zaprvé vyžadovali respekt vůči vnitrocírkevnímu právnímu uspořádání. Vypracovali podrobné zákony, které určovaly církevní učení a disciplinární opatření, práva a povinnosti funkcionářů a členů obce, jakož i postupy a metody konzistorních soudů. Tím byla církev chráněna před zásahy státního zákona a před změnami poměrů mezi jejími členy. Prostor pro vlastní úsudek církevních hodnostářů byl omezený. Členové církve znali své duchovní povinnosti. Měla-li být stanovena nová pravidla, byla diskutována a veřejně vyhlašována. Záležitosti vyžadující přezkoumání se předkládaly konzistoři. Strany, které chtěly projednat sporný případ, se obracely na státní úřady teprve po vyčerpání všech církevně právních možností. Zadruhé vyžadovali kalvinisté respekt vůči vnitrocírkevním demokratickým postupům. Církevní hodnostáři byli voleni obcí, delegáti do církevních synod svými kolegy. Církve měly pořádat pravidelná shromáždění obce a členům, kteří se účastnili Večeře Páně, dát příležitost k vyjádření názorů a uplatnění nároků. Podmínkou takového demokratického postupu byla ochota měnit učení, liturgii a strukturu obce, uvádět do praxe nové pohledy a názory, korigovat poklesky a nešvary kléru a opouštět názory a rušit instituce, jejichž užitek a pravdivost nebyly nadále udržitelné. Zatřetí vyžadovali kalvinisté respekt vůči vnitrocírkevní svobodě. Křesťanským věřícím mělo být ponecháno na vůli, zda do církve vstoupí nebo z ní vystoupí, měli být členy církve bez obav z fyzického nátlaku a pronásledování a měli se shromažďovat, modlit a přijímat svátosti beze strachu z politických represálií; dále měli mít možnost volit církevní funkcionáře, debatovat o otázkách víry a disciplíny a projednávat je a konečně počínat si v záležitostech víry spadajících do jejich individuálního uvažování (adiafora) bez nepřiměřených zákonných a strukturálních omezení.

Tyto tři základní ekleziologické principy do sebe vzájemně zasahovaly, a tím zajišťovaly jak reformu, tak pořádek. Demokratické postupy měly zaručovat, aby právní stát nezvýhodňoval zkostnatělou a staromódní ortodoxii. Právní stát měl zase zaručovat, aby demokratický princip nezvýhodňoval víru ovlivněnou krátkodobými módními jevy a názory veřejnosti. A svoboda individua bránila tomu, aby se forma vedení společnosti a demokratické principy zvrhávaly v tyranii vůči duchovním menšinám. Všechny tyto principy dohromady dávaly církvi schopnost vytvářet trvalou rovnováhu mezi právem a svobodou, strukturou a duchem, pořádkem a inovací, dogmatem a individuálními záležitostmi víry. Kromě toho pomáhaly kalvínským obcím, často od sebe velmi vzdáleným, aby se přizpůsobovaly místním podmínkám a začleňovaly se do nich a aby též přebíraly a prohlubovaly místní duchovní a kulturní zvláštnosti, aniž by ztrácely podstatu své náboženské identity. Tato integrační církevní teorie, kombinující principy právního státu, demokratické postupy a individuální svobodu, nezůstala přirozeně bez důsledků na pozdější formy státu, které z ní vyvinuli kalvinisté a jiní protestanti.

Politická radikalizace protestantismu

Náboženské pronásledování a náboženské války pozdního 16. a 17. století byly pro protestanty popudem, aby z těchto raných teologických názorů vyvodili radikální demokratické obsahy a umožnili první demokratické revoluce v západním světě. Ve čtyřicátých a padesátých letech 16. století se císař Karel V. pokusil prosadil nové výnosy tridentského koncilu v luteránských státech Svaté říše římské válkou a obléháním. V šedesátých a sedmdesátých letech se francouzské království snažilo vzmáhající se kalvinismus potlačovat, což vyvrcholilo barbarstvím bartolomějské noci: během měsíce bylo surově zabito asi 100 tisíc protestantů. V sedmdesátých a osmdesátých letech téhož století rozpoutala španělská monarchie strašlivou inkvizici v Nizozemí, jíž padlo za oběť dalších 100 tisíc protestantů. V druhém a třetím desetiletí 17. století prováděli angličtí monarchové čistky mezi odpadlíky anglikánské církve a vyhnali z království desetitisíce protestantů. V reakci na každý z těchto zásahů povstávali nesčetní protestanti, a zvláště kalvinisté, aby se bránili proti tyranům, kteří pošlapávali jejich přirozená a ústavní práva.

Východiskem pro vznikající protestantské teorie demokratické revoluce byla všeobecná protestantská antropologie, podle níž je člověk svatý a hříšný zároveň – simul iustus et peccator, řečeno Lutherovou formulí. Na jedné straně jsou všichni lidé stvořeni k obrazu božímu a mají stejný přístup k Bohu. Každá osoba má zvláštní povolání od Boha, které však je svou důstojností rovno povoláním jiných osob. Každý je prorok, kněz a král a ve společenství je jeho odpovědností napomínat, sloužit i vést. Každý je tudíž vybaven svobodou žít, věřit a sloužit Bohu i bližnímu. Na druhé straně jsou všichni lidé od přírody hříšníci. Potřebují omezení morálního a občanského zákona, která je mají odvádět od neřesti a vést ke ctnosti. Potřebují společenství druhých, kteří je napomínají, slouží jim a pomocí zákona je s láskou řídí. A tak jsou lidé od přírody bytosti společenské, včleněné do rodin, církví, škol a jiných sdružení. Taková sdružení – Bohem chtěná a lidskou úmluvou zřízená a přísahou Bohu stvrzená – jsou zásadně důležitá, aby mohl jednotlivec prospívat a stát fungovat.

V pozdním 16. a pak v 17. století začaly různé protestantské skupiny v Evropě a nakonec i v severoamerických koloniích vytvářet z této rané protestantské teologie demokratickou teorii. Protestantská teologie osoby byla přetavena do demokratické společenské teorie. Protože před Bohem si jsou všichni lidé rovni, musejí si být rovni také před politickými zástupci Boha ve státě. Protože Bůh vybavil lidi přirozenou svobodou žít a věřit, musí jim stát zaručovat tomu odpovídající občanské svobody. Protože Bůh povolal všechny lidi, aby byli proroky, kněžími a králi, musí jim stát zaručit svobodu projevovat se ve společenství, slavit bohoslužbu a brát na sebe vedoucí funkce. Protože Bůh stvořil lidi jako bytosti společenské, musí stát podporovat rozmanitá sociální zařízení, jmenovitě církev, školu a rodinu. Protestantská teologie svazku bratrstev (Bundesgenossenschaften) byla přetavena do teorie demokratické ústavy. Společnosti a státy se musejí opírat o záměrně sepsané pakty, smlouvy či konstituce, přičemž smluvní strany přísahají na takový oboustranný pakt před Bohem a jedna před druhou. Tyto zakládací dokumenty popisují ideály a hodnoty společenství, definují práva a odpovědnosti občanů a stanoví moc a výsady nositelů úřadu. Protestantská teologie hříchu byla přetavena do teorie demokratické politiky. Politický úřad musí být chráněn proti vrozené hříšnosti politického hodnostáře. Moc musí být rozdělena na moc výkonnou, zákonodárnou a soudní, které se vzájemně kontrolují. Nositelé úřadu musejí být do svých úřadů voleni na omezenou dobu. Zákony musejí být jednoznačně kodifikovány, jejich spravedlnost a prostor pro výklad důkladně zkoumány. Kdyby držitelé úřadu svůj úřad zneužívali, je třeba jim odmítnout poslušnost; kdyby ve zneužívání úřadu pokračovali, musejí být svého úřadu zbaveni, v nejhorším případě za použití ozbrojené síly.

Tyto demokratické ideje protestantismu patřily k hnacím silám při povstáních luteránů v Magdeburku, francouzských hugenotů, holandských pietistů a skotských presbyteriánů proti jejich monarchistickým utlačovatelům v pozdním 16. století – povstáních, která zplodila tak kritické dokumenty jako Magdeburské vyznání (1550), Vindicae Contra Tyrannos (1579), Haagské prohlášení samostatnosti (1581) a Dialogue Concernig the Rights of the Crown and the People of Scotland (1601). Tyto demokratické ideje protestantů hnaly anglické puritány do občanské války v letech 1640-1660, která omezila královské výsady, dala více moci parlamentu a zástupcům lidu a nakonec vedla k proslulým dokumentům Bill of Rights a Toleration Act z roku 1689, jakož i k četným dalším pozdějším formulacím 18. století. A konečně se demokratické ideje protestantů podílely i na vypuknutí americké revoluce v roce 1776, na vzniku nových státních a spolkových ústav v období mezi léty 1776 a 1791 a, last but not least, na Prvním dodatku ústavy USA a v něm obsažených svobodách náboženství, projevu, tisku a shromažďování.

V Americe 19. století se četní protestanti spojili s jinými, aby vypracovali a rozšířili ústřední konstituční formy federalismu a rozdělení moci a aby prostřednictvím ústavy zaručili principy právního státu a stejné ochrany všech před zákonem. Zasazovali se také za zrušení otroctví, zřizování veřejných škol, reformu zákonů o manželství a rodině, za prohibici, umírněnost a jiné morální reformy, jakož i za rozšíření politických práv – i když každá z těchto reformních snah natrvalo rozštěpila presbyteriány, luterány, novokřtěnce a jiné konfese na dva tábory: jeden spíše konzervativní a druhý spíše progresivní. Některé z těchto protestantských demokratických reforem se odrazily v sociálně evangelijním hnutí, které založili Walter Rauschenbusch a jeho spolupracovníci na začátku století na obou pobřežích Atlantiku. K pozdějším představitelům protestantské demokratické teorie patří osobnosti jako H. Richard a Reinhold Niebuhr v Americe a Karl Barth a Dietrich Bonhoeffer v Evropě. K výraznému omlazení a reformě teorie došlo bezprostředně po první i druhé světové válce.

Dnes se většina klasických evropských církví prakticky nepodílí na demokratické politice hlavního proudu – i když luteránské církve mají stále ještě morální vliv na politiku v Německu a ve Skandinávii a někteří anglikánští a evangelikální intelektuálové v Anglii a Skotsku dosáhli v politice proslulosti. Vliv amerického protestantismu na demokracii a uvnitř demokracie je rovněž spíše neurčitý a rozředěný, i když v „černošských církvích“, mezi reformovanými a evangelikálními akademicky vzdělanými lidmi, obránci lidských práv a politickými skupinami a v politických hnutích jako Moral Majority a Christian Coalition existují i dnes zájmové svazy pozoruhodné intelektuální a institucionální síly.

Zatímco politický vliv protestantismu hlavního proudu v Severní Americe a také v Zá­padní Evropě koncem 20. století zřetelně ustoupil do pozadí, v Latinské Americe, Africe a Východní Evropě, a také v Jižní Koreji, Japonsku, Hongkongu, Číně a v jednotlivých oblastech indického subkontinentu zesílil. Zvláště v Africe, Latinské Americe a Východní Evropě fungovaly protestantské misijní církve pod knutou fašistických, socialistických nebo koloniálních vlád po celá desetiletí jako útočiště svobody. Podobně jako jejich americké a evropské protějšky byly i tyto církve demokraticky organizovány. Sloužily jako společenská centra pomoci chudým, vzdělávání, zdravotní a sociální péče. Napomáhaly vzniku dobrovolných organizací, poskytovaly útočiště politickým disidentům a podporovaly demokratická reformní hnutí a hnutí obnovy. Kromě toho relativizovaly místní společenskou hierarchii tím, že trvaly na tom, aby bible byla k dispozici v národním jazyce, aby bylo umožněno vzdělávání všech lidí a aby byla každá politická autorita poměřována autoritou boží. Tak v oněch dlouho potlačovaných společnostech poskytovaly demokratické vzory a záštitu proti autokracii a nyní hrají klíčovou roli v demokratických hnutích, která jsou v těchto regionech mezitím na postupu.

Bibliografie

Hatch, Nathan O., The Democratization of American Christianity, New Haven, CT 1989

Huber, Wolfgang (ed.), Protestanten in der Demokratie, München 1990

Kingdon, Robert M. a Robert D. Linder (eds.), Calvin and Calvinism: Sources of Democracy?, Lexington, MA 1970

Klaasen, Walter, Anabaptism in Outline: Selected Primary Sources, Scottdale, PA 1981

Nichols, James H., Democracy and the Churches, Philadelphia, PA 1951

Niebuhr, H. Richard, The Kingdom of God in America, New York 1959

Niebuhr, Reinhold, The Children of Light and the Children of Darkness: A Vindication of Democracy and a Critique of its Traditional Defence, New York 1960

Noll, Mark A., One Nation Under God? Christian Faith and Political Action in America, New York 1988

Walzer, Michael, The Revolution of the Saints: A Study in the Origins of Radical Politics, Cambridge 1965

Witte, John jun., Law and Protestantismus: The legal Teachings of the Lutheran Reformation, Cambridge 2002

Witte, John jun., The Reformation of Rights: Law, Religion, and Human Rights in Early Modern Calvinism, Cambridge 2007

Z Concilia 4/2007 přeložila Helena Medková