Čiňte pokání

Kázání pronesené 9. července 2000, t.j. 6. tamúzu 5760, v Domažlicích. Čtení: Jonáš 3, 1–9; Jak 5, 7-11.19-20; Luk 15, 1-7.

Metanoia nebo tešuva?

Bratři a sestry, spojovacím článkem všech tří biblických textů je pobídka: čiňte pokání. V I. čtení ninivský král vyhlásil na radu Jonášovu půst, pokání a modlitbu pro celé město, aby tak odvrátil jeho možný zánik. Doslova řekl: „Každý ať se odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou“. II. text z listu Jakubova je více osobní a promlouvá k člověku individuelně. I zde čteme o pokání. Je vyjádřením díků tomu, kdo ovlivní druhého, aby opustil cestu, která je omylem, která nevede k Bohu. „Ten, kdo odvrátí hříšníka od bludné cesty, zachrání jeho duši“.

Ne jinak je tomu s III. textem. Četli jsme: „Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují“ (Lk 15, 7; srov. TB Berachot 34b). Krátký text Podobenství by mohl být ještě zkrácen a přitom by zůstal sdělný. Čteme tu: do Ježíšovy společnosti přicházejí hříšníci. Poté následuje hlasitá a rozpačitá poznámka farizejů a po vynechání podobenství o ztracené ovci by mohla následovat prostě jen Ježíšova odpověď-reakce na poznámku p’ruším, farizejů. Ježíš ji nicméně nevysloví, namísto toho – jak bývá jeho pedagogickým záměrem -, vypráví podobenství o ztracené ovci a radosti nad jejím nálezem. Podobenství však jen dotváří a doplňuje stručnou odpověď uvedenou na závěr.

Kdo je hříšník a kdo spravedlivý v našem textu? Kdo jsou ti, kteří pokání potřebují a ti, kteří tuto potřebu nemají? Proč ti, kteří se kají jsou pod úhlem věčnosti více ceněni než ti, kteří se již ze svých vin, omylů a chyb vyznali, tedy než ti, kteří jsou v našem textu uváděni jako cadikim, spravedliví?

Slovo POKÁNÍ, řec. metanoia, tak jak je užit v řecké verzi Nového zákona znamená „obrat“, nejčastěji se objevuje ve slovním úzu coby obrat od starého stylu života k novému. POKÁNÍ tedy v řeckém smyslu slova je začátek nového nábožensko – mravního života. Pokání je nutnost nezbytná k odpuštění vin.

Nicméně, Ježíš Kristus nebyl Řek a řečtina nebyla jeho mateřským jazykem. Byl Žid a mluvil aramejsky. Hebrejsky, stejně tak jako aramejsky pokání zní tešuva, od slovesného kořene J-Š-V, „vrátit se“. Slovo samo pak znamená nikoliv odvrátit-se-od ale vrátit-se-k.

Podle halachy, židovského zákona, probíhá tešuva v pěti etapách: 1. uvědomění si viny; 2. lítost; 3. zpověď; 4. prosba o odpuštění; 5. rozhodné úsilí odvrátit se od nepravého způsobu chování.

Již v době Ježíšově, v době, kdy se odehrál příběh zaznamenaný v oddíle Podobenství o ztracené ovci“ se zbožní Židé modlili dvakrát denně v ranních a odpoledních modlitbách šacharit a mincha, v 5. požehnání modlitby Amida tento text: Přiveď nás zpátky, náš Otče, ke své Tóře a přibliž nás, náš králi, ke službě Tobě. Vrať nás v úplném pokání před Tvou tvář. Buď požehnán, Hospodine, který vyžaduješ pokání“.

Ježíš byl Žid a jeho posluchači byli rovněž Židé. Nicméně chudí, slabí, nemocní, opovrhovaní. Četli jsme: „Do jeho blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli“ (Lk 15, 1). Oni jsou těmi, kteří činí pokání, kteří se vracejí zpět k víře svého lidu, své tradici, svému náboženství. Vracejí se zpět k Tóře, kterou Ježíš vykládá nově, způsobem, který jimi hýbe, který je přitahuje, oslovuje a naplňuje. Ježíš je učí, stoluje s nimi, naslouchá jim a přijímá je i s jejich pověstí. Ti se pravděpodobně 5. požehnání modlitby Amida dvakrát denně nemodlili. Ačkoli by měli kde a u koho. Mohli jít zajisté za p’ruším. P’ruším byli muži obrovské učenosti, víry a vlivu. Ježíš se od nich lišil. Patrně ne menší učeností, ale nestejným ohledem, soucitem, láskou, porozuměním a milosrdenstvím. V tom je Ježíš jiný, odlišný a jedinečný.

Hříšníci za ním přicházeli a on je přijímal. Našli k němu důvěru, vrátili se zpět ke svému lidu Izraele, jeho tradici, náboženství, k jeho Tóře a jejím přikázání. Učinili tešuva, pokání, návrat. Ne snad, že by Ježíš řekl a učil, co nebylo učeno před ním či v jeho době jinými rabíny. Učinili tešuva díky Ježíšovi a díky jeho přijetí. Přijal je i s jejich pověstí a jejich chybami. Nekáral, nemoralizoval, neodsuzoval je. Hříšníci se díky Ježíšovi vrátili k životu podle spolehlivých mravních norem Tóry. Jejich návrat je pro nás znamením Ježíšovi moci, jinakosti a poslání. A rovněž i výzvou k následování.

V Husových šlépějích

Před 600 lety o této neděli, třetí neděli po svaté Trojici, kázal na stejný text v Betlémské kapli mistr Jan Hus, jehož den úmrtí jsme si ekumenickou bohoslužbou připomněli ve čtvrtek 6. 7. 2000 ve sboru ČCE ve Kdyni. Jménem Kristovým ve svém kázání volal po pokání a vybízel k němu kněze prodávající odpustky za drahý peníz chudému člověku. Káral a pranýřoval slovem církev své doby, bohatou a mravně rozloženou. Žádal veřejně a naléhavým hlasem, aby klérus činil tešuvu, pokání a návrat k závazkům svého stavu, návrat k Písmu, které je normou, cestou a směrem jejich následování Ježíše.

Připojuji k jeho hlasu svůj a kritizuji církev, ne snad kvůli jejího bohatství – vždyť je až hanebně chudá – ale kvůli způsobu, jakým svévolným, násilným a povrchním způsobem vykládá Písmo a Ježíšova slova, jehož chce být učednicí a následovnicí. Ježíšova slova, rady, přikázání a podobenství uchopuje a vykládá bez respektu k tradici vyvoleného lidu Izraele, bez vědomí obrazné řeči hebrejštiny, bez vztahu k současnému židovství. Následovat Ježíše je cesta kříže, kterou se má a musí každý kazatel, každý vykladač Písma vydat. Je ve službách Nejvyššího a stojí pod odpovědností ne jen za uzavřený kruh souvěrců svého sboru, ale za člověka zástupně – křesťana a Žida přednostně. Následovat Ježíše je cesta kříže, cesta pilného studia Písma a rabínské literatury, svátků, tradice, dějin a řeči. Bez této základní, byť nezbytné výbavy se křesťanský kazatel nevyhne chybnému, povrchnímu, jednostrannému a zaujatému výkladu novozákonních textů namířených proti Židům, lidu Ježíšova.

Jan Hus volal kněze k návratu k Písmu jako normě křesťanského života. Jdu v jeho krocích a volám stejným káravým hlasem: křesťané, staňte se opravdovými následovníky Ježíšovými. Čiňte tešuva, konejte pokání. Podobte se mu nejen ve zbožnosti a modlitbě, v intimitě jeho vztahu s Bohem Otcem ale i učenosti. Přijměte za své micvy, příkázání, které upřednostnil jako nejdůležitější a angažujte se stejným způsobem pro člověka. Ježíš říká: „Já jsem cesta, pravda i život“. Jděte tedy po vaší cestě kříže do věčnosti s Ježíšem, vedle něj a skrze něj. S Ježíšem Židem, rabínem a léčitelem, jehož ve víře přijímáme jako Mesiáše, jako Syna Božího, jako zmrtvýchvstalého Pána, který za naší spásu položil svůj život na oltář smrti.

Modlitba na závěr

Bože náš a Otče Ježíše Krista, učiň nás pravými učedníky Ježíšovými. Daruj církvi kazatele vzdělané v judaismu, kteří přestanou špatným výkladem šířit antisemitismus v církvi. Amen.