Jste zde

Ožehavé otázky dnešních lidí - role ženy a celibátu v církvi

Bernhard Häring - Moje zkušenost s církví

Ukázka z knihy vydané nakladatelstvím Herder ve Freiburgu (7. vydání, 1989, úvod a otázky Gianni Licheri)

Rozuměl-li jsem dobře, patří otázka role ženy v manželství a rodině, v církvi a ve světě do samého středu evangelia míru a vykoupení. Právě tak to chápu. "Mužská církev" se nad tím musí ještě hodně zamyslet. Jednostranná nadvláda muže je opravdu výrazem pádu do hříchu a stále znovu i otráveným pramenem násilí ve světě. Jistě, církev přijímala v průběhu všech staletí Marii jako velký Boží dar - a to ji uchránilo před mnoha omyly. Ale mužové na vedoucích místech církve často a v mnoha ohledech jinakost ženy a její rovnoprávnost nepřijímali. Žena byla chválena za svou ochotu sloužit, mužové ji však nepřijali jako model pro své vlastní postavení "služebníků". Mluvilo se o ženství a o sexualitě, aniž by bylo ženám církve dovoleno říci otevřeně své slovo, přinést vlastní příspěvek. Celkem je asi - bohužel - třeba říci: ženě nebylo v církvi (dostatečně) nasloucháno. Zastáváte názor, že by ženě mohlo a mělo být zpřístupněno i svátostné kněžství? Dnes a zde nedávám této otázce prioritu. Nezdá se mi ještě, že by již nastal čas, kdy bychom o tom mohli s rozvahou a v pokoji přemýšlet nebo diskutovat. Církev je ještě příliš klerikalizována, než aby mohla zaručit pravý životní prostor pro ženy v kněžském úřadě. Kromě toho je v pravoslavných církvích odmítání ordinace žen ještě téměř obecné, a to s velkým důrazem. Domnívám se, že to tam není výrazem jakéhosi pohrdání ženou anebo nepřátelství k ní. Pomysleme, jak vážená je v pravoslaví farářova žena. Pravoslavní jsou také zásadně ochotni dát ženám možnost jáhenského svěcení a odpovídající roli ve svých církvích. Jelikož však nikdy neměli centrální církevní vedení srovnatelné s římskou kurií a na základě svého chápání církve ani nic takového nechtějí, je u nich mimořádně nesnadné měnit zavedené církevní řády a tradice. To se musí brát naprosto vážně. Protože římskokatolická církev stojí tak blízko pravoslavným církvím a protože se i ekumenicky s nimi opět sblížila, měla by ordinace žen v tomto okamžiku být ponechána stranou. Kromě toho přinášejí své zkušenosti církve vzešlé z reformace a anglikánské společenství církví a podle úsudku mnohých jsou tyto zkušenosti velmi pozitivní a mohou být ještě lepší. Podle mne mohou a mají být bez otálení vykonány následující kroky: všichni laici a přitom obzvláště ženy mají hovořit a spolupracovat v rozhodujících grémiích na všech úrovních, poněvadž téměř všechna rozhodnutí postihují právě tak ženy jako muže. Jde tedy o pronikavé odklerikalizování. Ženy, včetně významných zástupkyň feministické teologie, mají být zastoupeny i v Kongregaci pro nauku víry a ve všech teologických komisích na nižší úrovni. Tak by muži ve vedení církve měli projevit, že jim nejde o nadvládu ke škodě ženy, ale o citlivost pro dlouho nedotčenou tradici. Samy ženy a ženskost mají být ve všech úvahách o sexuální morálce zcela novým způsobem slyšeny a brány v potaz. Nedá se přece popřít, že celibátní mužská církev od Řehoře z Nyssy přes Augustina a Tomáše až k encyklice "Casti connubii" až do dneška naslouchala jen vybraným přitakávačkám, a i těm jen velmi zřídka. To by pak měla úřední církev vykonat nad touto historií velmi vážnou a smutnou práci a také prosit pokorně ženy za odpuštění? To neplatí, myslím, jen pro nositele vysokých úřadů, ale i pro nás teology. Právě i teologové udělali v průběhu dějin až do dnešního dne takové výpovědi o ženě a o jejím postavení v církvi a světě, jaké by nám jistě vyhnaly ruměnec studu do tváře. Už tu opravdu není důvod a prostor pro triumfalismus. Obraty jako "církev přece vždy hájila důstojnost a rovnoprávnost ženy" nejsou jednoduše možné. Jistěže byli muži, kteří to z části dělali, museli však za to platit příslušnou cenu nebo jim nebylo nasloucháno. Bylo však docíleno i chvályhodných pokroků. Poukazuji také na prohlášení sv. Terezie z Avily a sv. Kateřiny Sienské za učitelky církve Pavlem VI. Tato zkušenost snad nebyla ještě dostatečně doceněna. Pomysleme však, jak jsou až do dnešních dní poručníkovány řeholnice a ženské řády, a sice často velmi hrubě. Ještě během Druhého vatikánského koncilu se nepodařilo začlenit řeholnice do koncilní Komise pro řeholníky. Předseda oné komise na příslušné petice odpověděl, že by se to snad mohlo uvážit při třetím nebo čtvrtém vatikánském koncilu - pevně přesvědčen, že zůstane u Druhého vatikánského koncilu. Velký seminář v Římě byl až do dob koncilu smutným symbolem. Studenti (seminaristé, kandidáti kněžského úřadu) nesměli přijmout návštěvu ani vlastních tělesných sester. Otec a matka je nesměli navštívit společně. Ani řádové sestry nesměly být přítomny v tomto semináři, ani za účelem péče o nemocné - vše s ohledem na "asexuální" výchovu k celibátu. Podobně (mnozí!) mužové církve věřili, že řeholnice musí kvůli panenskosti pokud možno zapomenout na své ženství a ženskost, místo co by je správně zhodnotily. Msgr. Landucci, dlouholetý rektor tohoto semináře, popsal tuto výchovu asexuálních mužů k celibátu v knize, které dal ještě k tomu titul "Moderní seminární výchova". Landucci měl před koncilem velký vliv v italském episkopátu a po koncilu v konzervativních kruzích. Jedny italské odborářské noviny otisky bez komentáře příznačné stránky z této knihy, aby tak zesměšnily římskou seminární výchovu. Tyto výstřelky nesmějí sice být zevšeobecňovány, nemůžeme je ale ignorovat, když dnes musíme zápasit s novým náporem pohlavního rigorismu v oblasti církevní kariéry. Tyto věci je třeba nazvat pravým jménem, jelikož právě z těchto kruhů je stále znovu slyšet tvrzení, že krizi celibátu způsobil jen Druhý vatikánský koncil a progresívní teologové. Sám jsem byl žádán o terapii exseminaristy a kněžími, kteří nevyšli z takové výchovy bez neuróz. Pochopila a prezentovala podle Vašeho mínění celibátní mužská církev smysl a cíl lidské sexuality vůbec správně? Řehoře Naziánského, na rozdíl od Řehoře z Nyssy, můžeme uvést jako biskupa a učitele církve, který věrně a šťastně předkládal názor Bible. Písněmi chválí důstojenství manželství, konkrétně něžnou manželskou lásku své matky, která svého muže (Řehořova otce) přivedla k víře a obohatila ctnostmi, které z něho učinily příkladného biskupa (tedy případ ženatého biskupa, jemuž se cestou ke spáse stala správně křesťansky chápaná manželská láska). Podobně vyslovuje Řehoř básnickou velepíseň manželské lásky i při příležitosti sňatku své sestry. V pravoslavné církvi nalézal tento duch vždy znovu vynikající zastánce. V církvi západní se těžkou hypotékou stal jinak velký a geniální Augustin. Podle něho byl původním Božím plánem - podobně jako u Řehoře z Nyssy - bezpohlavní člověk, jemuž by bylo dáno rozmnožovat se čistě duchovními akty. Sexualita podle Augustina patří ke "druhému stvořitelskému plánu" a má jako pohlavní akt podle něho v sobě cosi znehodnocujícího, co však může být odčiněno pouze výslovným úmyslem plození. Tomáš Akvinský je proti Augustinovi pokrok, ale přece ještě dalece zajatec oné tradice.

Encyklika "Casti conubii" Pia XI. zcela následuje augustinskou tradici. A přece v průběhu dějin vždy existovaly i jiné, zdravější proudy. Mám na mysli, že např. německý a podobně francouzský episkopát vydával v posledních desetiletích velmi užitečná vyhlášení ke správnému pochopení. Přitom pomáhali v manželství žijící laici. Otázka však zůstává: nemusí muži řízená církev, bude-li v budoucnosti mluvit o otázkách sexuality, stejně nechat dojít sluchu i hlasu ženy, a to zcela novým způsobem? Předně musí zřetelněji rozlišovat mezi čistotou těch, kdo žijí celibát pro království Boží, která je charakterizována zdrženlivostí, a mezi láskyplným sjednocením určenou manželskou čistotou. Už teď se mi zdá, že se v církvi čtou více práce o pohlavní etice napsané laiky, muži i ženami, než spisy celibátních mužů, které jednoduše opakují staré formy. Myslím, že na tomto poli není důvod k triumfalismu, ale jen k vážné práci. Aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, musí se však povážit, že církev vedla od prvních století nesnadný zápas proti pohlavnosti nepřátelským proudům jako manicheismu a gnosticismu, a přitom ubránila podstatné lidské hodnoty. Existuje vůbec pravé přitakání celibátnímu povolání bez niterného přijetí vlastní sexuality? Volba života ve stavu svobodném pro Boží království bezpodmínečně předpokládá vysoké hodnocení manželské cesty. Nepřátelství k tělu a dokonce nepřátelství k ženě by zbavily hodnoty a znemožnily zdravé vytrvání v takto zvolené neženatosti. Počáteční deformace však mohou za určitých okolností být překonány skutečnou obnovou orientace, a tak zahojeny jimi zasazené rány. Kdo překonal takovou krizi růstu, ten většinou může pomáhat i jiným. Dovolte mi indiskrétní otázku: znamená celibát pro Vás samotného oběť? Nebyl občas i těžkým břemenem? Na to chci odpovědět bez vytáček: při mém rozhodnutí pro kněžství a řeholi to pro mne nebyla snadná oběť. Zažil jsem v domě svých rodičů šťastné manželství a rodinu. Moji rodiče až do vysokého stáří nejen jeden druhého milovali a vážili si. Zůstávali i jeden do druhého vskutku zamilováni. Sám jsem si jako mladý muž uměl dokonale představit, co by pro mne mohlo znamenat šťastné manželství s ušlechtilou, moudrou a krásnou ženou. Byl jsem velmi citlivý pro náklonnost a nebyl jsem ani slepý, když jsem viděl, že se líbím některé sympatické dívce. Proč to popírat? Patří to k normálnímu lidství. Nikdy jsem netrpěl nepřátelstvím k ženám či podobnými pocity. Právě proto, že vysoce hodnotím tu druhou cestu, manželství, byla pro mne tak jako pro mnoho jiných volba neženaté čistoty pro nebeské království obětí, citelným zřeknutím, smysluplným pouze s ohledem na plnou svobodnou disponovatelnost pro věc evangelia, pro lásku právě i pro nemilované a zarmoucené. Ve svém celibátu, který nijak nenarušil moji radost a mé štěstí, poněvadž jsem objevil jeho smysl, jsem vždy viděl povzbuzení pro ty, kdo z různých důvodů zůstali proti své vůli svobodní, a pro rozvedené, kteří již nemohou znovu vstoupit do manželství. Jasné mi ale bylo i to, a chápu to dnes ještě mnohem lépe než na počátku: aby bylo možné žít bez manželství, aniž by tím byl člověk deformován, je zapotřebí podpory nějakého společenství a přátelství. Proč bych měl zamlčovat, že mě na okamžik přepadalo něco jako závist, potkal-li jsem své přátele z mládí s jejich šťastnými ženami a krásnými dětmi. Avšak přesto mi podobná setkání pomáhala lépe pochopit své povolání a jeho krásu, být vděčnější za tolik lásky a vděku, který jsem všude od mnoha lidí zakoušel. Jen jako příklad uvádím, že mi tak mnoho afrických biskupů či teologů píše: "Tvůj syn Albert, Tvůj syn Petr. . ." To rozhodující na celibátu je, že člověk zůstává schopný lásky a vděčný. Jsou-li pak náznaky začínající zamilovanosti z některé strany, je třeba jasně rozlišovat mezi takovými náznaky a základním rozhodnutím, které má z toho vyjít posíleno. Zakyslé "staré panny" a kyselí, citově chladní "staří mládenci" nemají jistě s pravým celibátem nic co dělat. Niterným zdrojem síly svobodně žitého celibátu je radost z Pána a účast na konání Jeho lásky k lidem, předně k těm, kdo nejsou milováni. Věříte, že historicky vzniklé spojení celibátu a připuštění ke kněžství musí platit ještě i dnes? Mohu si dobře představit mnohé ženaté muže z mnoha zemí jako dobré a úctyhodné kněze. Sám jsem poznal celé množství pravoslavných ženatých kněží a příkladných evangelických pastorů. Nezřídka jsem byl hostem na evangelických farách. K mnoha z nich vzhlížím s obdivem. Mám zato, že bychom měli revidovat historicky podmíněný pojem "dokonalé čistoty", abychom překonali psychologickou překážku pro svěcení ženatých mužů. Když jsem psal knihu "Zákon Kristův", zalíbila se mému vydavateli Dr. Erichu Wewelovi kapitola o manželské čistotě a čistotě svobodných a přečetl ji své ušlechtilé ženě. Když slyšela, že jsem pojem "dokonalá čistota" vyhradil svobodnému stavu, poznamenala: "Ale Erichu, nesnažíme se i my jako manželé žít v dokonalé čistotě?" Můj vydavatel mi to vyprávěl, načež jsem bez meškání změnil slovník. Nikdo z nás nemůže tvrdit, že by byl v čistotě naprosto dokonalý, i když žijeme naprosto zdrženlivě. Je tato čistota zcela prostoupena láskou? Uvolňuje lásce všechen prostor? V nejlepším případě jsme na cestě. Ale právě tak na cestě jsou ušlechtilí mladí lidé, kteří směřují k manželství. Odvážím se tvrdit, že mnozí manželé jsou lépe a rozhodněji na cestě ke skutečné manželské čistotě, než leckterý celibátník na cestě ke skutečné zdrženlivé čistotě. Pouze ztotožní-li se čistota jednostranně se zdrženlivostí, lze pojem "dokonalá čistota" rezervovat svobodným. Manželé jsou povoláni ke svatosti stejně jako svobodní a nezřídka své povolání následují dokonce lépe, než my následujeme svoji cestu. Všechno to musí být výslovně řečeno předtím, než budeme věcně diskutovat dnes tak palčivou otázku svěcení osvědčených ženatých mužů. Kristus povolal za apoštoly ženaté a podle Pavlovy zprávy bral Petr svou ženu s sebou na misijní cesty. To nijak neumenšovalo jeho věrnost apoštolskému úřadu. Nyní přímo k věci, o které jsem mnoho přemýšlel a radil se i s jinými. Současná situace v "latinské" církvi (západní, římská církev) je podle mne neudržitelná. V rozsáhlých částech této církve máme velký nedostatek autentických povolání k celibátu. Z toho důvodu existuje mnohde tendence světit mladé muže, kteří nejsou ve všech ohledech vhodní k pastýřské službě a často ani k naplnění celibátu. Velká část katolíků nemá pravidelnou příležitost k účasti na slavení eucharistie a přijímání svátostí, včetně svátosti umírajících. Právo na pravidelnou účast na eucharistii pochází ze slavnostního odkazu, zmocnění Ježíšova: "To čiňte na moji památku. Vezměte a jezte všichni!" Církev to dokonce výslovně vykládá tak, že se všichni podle možnosti musejí účastnit mše každou neděli a svátek. Na druhou stranu však je připouštění ke kněžství jen pro svobodné čistě lidská tradice. V případě konfliktu by přece mělo být jasné, že božské zmocnění musí mít přednost. V nynější společnosti existuje výrazné cítění práva na manželství jako práva základního především proto, že osamocený, nezačleněný do žádné rodiny, se cítí osamělý - uprostřed všeho ruchu života. Neženatost pro Boží království se s Boží milostí nechá poměrně snadno uskutečnit v řádovém společenství anebo kněžských sdruženích podobného druhu. Východní církev, která světila a světí ženaté se stabilními rodinnými poměry, přitom měla vynikající povolání k řeholnímu stavu. Nechyběla by ani v církvi západní, kdyby se více důvěřovalo působení Ducha Svatého než kanonickým předpisům. 

Nechtěl bych být špatně pochopen ve smyslu, že by nyní měli diecézní kněží být začleněni do trhu sňatkových zprostředkovatelů. Usiluji o pochopení pro ty, kteří neunesli celibát. Ale můj hlavní záměr je, že západní církev nesmí kvůli předpisu o celibátu upírat velké části, ba dokonce většině věřících na základě této lidské tradice a zákonodárství právo na pravidelnou účast na eucharistii. I následující budiž ještě poznamenáno: prezentuje-li se zásadně celibát jako bezesmyslný, činí se připuštění ženatých mužů ke kněžství zbytečně nesnadným. Chtěl bych proto výslovně zdůraznit cenu charismatu pro celibát. Měl jsem v Africe stále znovu příležitost poznávat a obdivovat velkolepé katechety a jejich ženy. Jaký duch víry a oběti! Jaká lidská blízkost ke druhým věřícím! Nyní smějí - díky Bohu - přinejmenším slavit bohoslužbu slova, většinou i udílet svaté přijímání. K čemu však musejí tito muži konat cesty 50 a více kilometrů, aby vyzvedli konsekrované hostie! Proč se jim zabraňuje vyslovit slova proměňování jen proto, že mají (právě tak obětavou) ženu a hejno dětí? Je ještě možné učit, že svobodný stav je vyšší než manželský? Domnívám se, že tento jazykový obrat pochází ze středověkého pojmu stavů. Mezi Kristovými učedníky by takové pojmy měly být neznámé. Jsme všichni před Bohem sestry a bratři. Jsme všichni zcela a plně povoláni ke svatosti a niterné lásce k Bohu. Myslím si však, že Duchem Svatým inspirovaná neženatost pro Boží království je charisma, na které nesmí povolaný být domýšlivý. Ve světě, ve kterém hrozí nebezpečí nechat se jím pohltit, má určitou naléhavost, za určitých okolností dokonce pronikavost. To však nelze vyjadřovat nomenklaturou vyšší - nižší. Cením si svého povolání. Bylo by však bláhové si myslet, že na základě svého povolání stojím výše než třeba moji rodiče, kteří přinesli přece jistě víc obětí než já. Jde o odlišnost darů Ducha a povolání. Ale nikdo ať se nepyšní svým stavem!

K "Rozhovoru na papíře".

Žena v církvi, ač nepatří k hlavnímu tématu dopisu Johna Batisty, není jistě tématem okrajovým. Prof. Švejcar nedávno v rozhovoru pro Lidové noviny vyjádřil názor, že velký vzestup ženy v naší době je obranou přírody proti zlu a ničení, které páchá muž. Vzestup ženy však jistě nenastal v rovině biologické, pouze v rovině společenské a to ještě mnohdy "s úvozovkami". Bylo by krásné, kdyby hlavní nosnou myšlenkou emancipačního hnutí žen byla změna agresivního postoje člověka vůči člověku a vůči přírodě. Obávám se však, že převážně tomu tak není. Svět ani církev nebude lepší, jestliže se dokáže, že žena stačí na stejné funkce jako muž a bude se od něj nadále vnitřně oddělovat postavením konkurenta. Dnes už není pochyb, že žena inteligenčně stačí na stejné funkce jako muž, ovšem v mnoha případech tím vůbec nenaplňuje své poslání a povolání. Místo ženy při přetváření světa k lidštější, autentičtější podobě bude podle mého názoru natolik silné, nakolik se jí v tom nejhlubším slova smyslu podaří získat srdce muže. Jistěže s klasickým arzenálem ženských ctností při tomto úkolu nevystačí. Aby se ovšem pro muže mohla stát stálou a živou výzvou ke změně smýšlení, musí být od něj v celosti přijímána, musí být přijaty nároky, které soužití muže a ženy klade. Proto se velice přimlouvám za zdobrovolnění celibátu, té možnosti ženy působit bezprostředně na srdce muže i v církvi. Proto vítám možnost žen studovat, vyjadřovat své názory, vykládat Boží slovo a všemožně aktivně se podílet na životě obce. Nesouhlasím však s úvahami o možné ordinaci žen. Nejsou-li proti ní důvody dogmatické, jsou proti důvody přirozené. Žena není přirozenou autoritou muže. Autorita morální podle mého názoru k ordinaci nestačí. To, co svatý František (který tak významně ovlivnil tvář církve) nechtěl přijmout z pokory - totiž autoritu spojenou s ordinací, by mělo být ženám vlastní. Jen pochopit krásu této spirituality.

Jana