026 - únor 1993

Editorial

Probudili jsme se do 1. ledna 1993, a aniž byl vyslechnut hlas rozumu a hlasy miliónů našich lidí, neviditelná ruka politikaření, sobectví a v neposlední řadě i kapitálu a velmocenských zájmů rozetla Československo. Není asi co slavit - ale čísi "arogance moci" se rozhodla ke zvýšení lesku oslavy zapojit i církve. Ale původní obavu, že si moc církve zase ochočí a znovu je v očích veřejnosti sníží na poslušné lokaje státu, rozptýlilo kázání děkana evangelické fakulty Jakuba Trojana, muže, který si nikdy nezadal s komunistickou mocí. Toto kázání, které přinášíme, ukazuje, kde je vlastní místo křesťana v politice. Má být krisí (krisis = soud), kritikou a soudem. To není destrukce, ale naopak odpovědnost. Udivuje, že někteří vážení katolíci se prý chtějí veřejně od Trojana distancovat. Oficiální vyjádření (KT 3/93) ostentativně o obsahu kázání mlčí. Nebudeme-li jako křesťané "přednostně na straně chudých", nárůst cen a lidská bezmoc zvětšuje tento zástup, budeme-li k tomu nečinně přihlížet, pak ztratíme smysl svého bytí, sůl země se zkazila. Aroganci moci se však zalíbilo i v samotném aparátu církve.

Exkluzivní rozhovor s prof. Bernhardem Häringem ukazuje některé problémy z jeho světových zkušeností a perspektiv. Ale i naši slovenští přátelé mají problémy. Ukázka vztahu arcibiskupa Sokola k Božímu lidu je bolestně výmluvná. Ty, kteří se lopotili v dobách minulých, aby sloužili církvi, kteří riskovali životy své i svých blízkých, pro něž Kristus, jeho církev a služba stály na prvních místech, jistě nenechal lhostejnými film režisérky Hanauerové Vzpoura pastýřů. Filmařsky i režijně dobře udělaná práce. Ale! Celkové vyznění: Mons. Dr. Oto Mádr a jeho lidé (na prvním místě doc. Dr. Tomáš Halík) jako jediní režiséři skryté církve a v jednom momentě i inspirátoři "sametové revoluce". Nikdo nepopírá velký vklad Mádrův do činnosti podzemní církve, je opravdu podstatný, ale dějiny nelze zjednodušovat. Kde jsou ti ostatní? Kde je těch asi 20 tajných biskupů, 600 kněží, tisíce obětavých věřících? (Výjimku udělali jen v případě do nebe volající brutality užité komunisty proti P. Coufalovi a P. Švandovi, kteří už stejně nemohli promluvit.) Jde skutečně o to je vymazat z dějin, nechat je vymřít, jak tomu mnohé signály napovídají? Má se "modus moriendi" církve realizovat právě na nich? A nebyl právě filmový dokument příležitostí pro ty, kteří tvrdí, že jim chtějí pomoci, příležitostí ukázat pravdu ne pouze dílčí, ale v celé její složitosti a plnosti? Nestalo se, to však nic neubírá na naší vděčnosti a úctě k těm, o nichž film byl. Třeba příště.

Václav Podskalský