Tři -ismy, které poškozují misii

Walbert Bühlmann, františkánský teolog a přední představitel teologie misie, říká: .Papež Jan Pavel II. využije každé příležitosti, aby - a to právem - kritizoval komunismus, kapitalismus a konzumismus, a označil je za ,hříšné struktury‚, za perverzi lidství, protože v nich není dostatečně uchována lidská důstojnost. I v církvi jsou tři neblahé -ismy, které neodpovídají důstojnosti křesťana a cílům koncilu, a tak nesou vinu na nechuti k církvi a na konfliktech v ní." Prvním kritizovaným -ismem je centralismus. Moderní pluralitní svět na jedné straně potřebuje pouto jednoty, jaké představuje papežství, na druhé straně umožňují moderní prostředky komunikace Římu zasahovat do detailů života místních církví způsobem, jaký nemá v dějinách církve obdoby. Je to zvláště nápadné po koncilu, který doplnil centralismus o kolegialitu biskupů. Pavel VI. se zabýval myšlenkou přenést pravomoci kurie včetně volby papeže na biskupskou synodu, tomu však kurie zabránila.  Římský centralismus podle W. Bühlmanna podporuje i .gorbačovský fenomén" - kurie viděla, že když se trochu povolí uzda, vše se rozletí. (Podle Bühlmanna půjde vývoj v bývalém SSSR k vytvoření nového společenství dalekosáhle autonomních celků, a Řím si pak z toho bude moci vzít příklad.) Podobně - utužením kázně - reagovali i čínští komunisté.  Druhým nebezpečným -ismem je legalismus - zákonictví, bazírování na církevním právu. Srovnáme-li Ježíšovy požadavky s praxí kurie, dospějeme k závěru, že výjimky z evangelia jsou povoleny, výjimky z církevního práva ne. Dějiny naštěstí ukazují, že i právo se vyvíjí - např. r. 582 odmítla synoda v Toledu .odporný způsob" individuální zpovědi, roku 1215 byla individuální zpověď přísně nařízena a dnes jde opět vývoj k umožnění společného rozhřešení.

Posledním kritizovaným -ismem je konzervativismus, jímž Bühlmann míní pouhé opakování starých teologických formulací - spíše tedy jde o jakýsi legalismus v teologii. Jan XXIII. dal koncilu úkol přeložit staré formulace do současné situace. Koncil trval jen tři roky a přinesl obrovské změny - což potom, kdyby trval 18 let jako Tridentinum! Proto také úkol aggiornamenta, zdnešnění církve, trvá i po koncilu.

Jako lék proti uvedeným -ismům doporučuje W. Bühlmann především vzít vážně teologii místní obce - nevymýšlet recepty pro církevní vedení a zahořkle je nekritizovat, ale žít na úrovni obce církev jako radostnou skutečnost, uskutečňovat ducha Ježíšova kázání na hoře. Druhým lékem je nefixovat svou pozornost na vnitrocírkevní konflikty, ale vidět bolesti a úzkosti lidí tohoto světa a angažovat se pro jejich překonání - tato cesta již mnohým vrátila radost víry a pocit, že to, co dělají, má smysl před lidmi i před Bohem. Třetím lékem je uzdravovat o sabatu jako Ježíš - osvobodit se od legalismu, vzít vážně svobodu svědomí a při zásadním respektu k normě se od ní dovést odchýlit tam, kde to vyžaduje dobro druhých lidí, neboť sabat je tu pro člověka, nikoli naopak. To je aktuální zejména v zaalpských zemích, o nichž platí úsloví, že .v Římě se dělají předpisy a na severu se dodržují", zatímco v románských zemích se proti nim nikdo nebouří, ani je příliš nedodržuje.

V současných konfliktech v církvi nejde podle Bühlmanna o jednotlivé sporné body, ale o konflikt předkoncilního a koncilního obrazu církve. Tyto dva modely budou ještě nějaký čas koexistovat, přičemž čas pracuje pro koncilní model. Pro dobu konfliktu těchto dvou modelů doporučuje Bühlmann loyální odpor proti pokusům restaurovat předkoncilní model církve, v tomto zápasu na sebe vzít určité oběti a přechodné škody, a to všechno se má dít v křesťanské kultuře konfliktu, přičemž je nutno vyloučit posměch a násilí.  Kdyby se opakoval reformační rozkol, znamenalo by to opět neštěstí pro obě strany.

Zpracováno podle knihy W. Bühlmanna Zivilcourage in der Kirche, Styria, 1992