Může být farnost společenstvím?

Do rubriky dialog v AD 9/94 přispěl plzeňský biskup František Radkovský článkem "Farnost má být společenstvím". Reagoval na stesk čtenářů poukazujících na "neprůchodnost" jejich faráře při zřízení farní rady či možnosti modlitebních setkání ve stylu spirituality Taizé. Je potěšitelné, že se redakce touto ožehavou otázkou "praktické eklesiologie" zabývá a jistě příhodně vybrala právě biskupa Františka, aby na takové stesky reagoval. Biskup František je muž dialogu schopný a sám byl výborným farářem. Dovolím si však s jeho názory polemizovat, aniž bych zpochybňoval jejich platnost v určitém úzkém spektru případů.

Domnívám se, že rada "pomáhat knězi tam, kde on potřebuje, a způsobem, jaký on potřebuje" může být pro řešení uvedeného problému zcela neúčinná. V případě kněze reflektujícího dalekosáhlé změny v pojetí církve po II. vat. koncilu je taková rada nadbytečná. Takový kněz sám vybízí ke spolupráci, je ochoten dávat druhým důvěru, odpovědnost. V případě kněze, který brání v rozvoji nejelementárnějších prvků života křesťanské obce (farní rady, společné modlitby) taková přání (rada) zavádí, i když ji dává jistě horlivý a jistě pastorálně vzácně odpovědný ordinář. Vždyť právě farní rada vytváří prostor k autonomní komunikaci se svým legitimním a uznávaným farářem o všech problémech, které koncilní otcové viděli jako problémy celého božího lidu, nejen samotného faráře a jeho libosti či nelibosti, jeho vzdělanosti či nevzdělanosti. Právě společná modlitba je výrazem společné odpovědnosti za břemena, která musí konkrétní farníci na sobě nést.

Domnívám se, že křesťané mají právo a dokonce povinnost vyplývající ze křtu spoluvytvářet církev ve všech křesťansky relevantních vrstvách - i v roli autentického svědectví víry církve, v roli prorocké, kněžské a dokonce i pastýřské. Výslovné pověření nejvyšší váhy k tomu laici už mají (srov. texty papežem podepsané věroučné konstituce Lumen gentium čl. 32 až 36). Toto pověření platí vždy, tedy bez ohledu, zda si to přeje i ten pan farář, který se svou bohorovně sebestřednou prý jedinečností od církve pravděpodobně vzdaluje. Nebyla by to žádná "konkurence, opozice či trucpodnik". Scházet se k modlitbě můžeme hned, farnost ani kostel k tomu nepotřebujeme. Pana faráře se sluší pozvat, ale pokud prý nemá čas či zájem, nemělo by nás to příliš znepokojovat. (Znepokojovat to má naštěstí někoho jiného, kdo za faráře nese kanonickou odpovědnost.)

Další vadu vidím v tom, jak se nešťastně bagatelizuje problém vzniku společenství. Farnost nelze jednoduše předělat na společenství. Každá z těchto struktur má úplně jiné charakteristiky, které nejsou obecně kompatibilní. (Muselo by se tomu věnovat velké a cílevědomé reformní úsilí z obou stran.

K tomu však nebyl a dosud není farář vychováván, o laicích nemluvě. Zatímco společenství sdružuje ty, kteří se spontánně (neformálně) identifikují se společným cílem, farnost je (formálně, tedy úředním ustanovením) ustanovena jako územní správa církve. Zatímco autorita ve společenství vzniká v něm samém, autorita farnosti - farář - je jmenován a poslán biskupem. Zatímco společenství má omezenou velikost danou omezenou kapacitou možností blízkých sociálních kontaktů, farnost může zahrnovat tisíce osob, které se ani při nejlepší vůli nemohou znát. Mezilidské vztahy mají své přirozené meze, nelze je dekretem obelstít.

Starobylá církev instituci farnosti neznala. Je to zřízení středověké, feudální, které dostalo definitivní a všeobecnou podobu na tridentském koncilu. Ve své době měla instituce farnosti jistě pozitivní reformní význam. Společnost byla tehdy všeobecně křesťanská, třebaže ne zcela katolická: katolická církev však porozuměla své povinnosti umožnit každému i organizačně, aby vůbec mohl plnit své dávno předtím definované povinnosti, např. účast na nedělní mší, aspoň jednoroční účast na eucharistii, tedy i aspoň jednoroční MOŽNOST zpovědi. Proto také v našem rakousko-uherském regionu dekretoval císař Josef II. takové (nové) hranice farností, aby každý věřící měl tuto povinnost lidsky schůdnou. Hranice platí navzdory demografickým změnám dosud, proto se už dnes často zcela míjí svým původním cílem. Tenkrát měl farář na starosti přehlednou skupinu lidí žijících pospolu. "Nedělní povinnost" bylo totiž možné splnit jen ve farním kostele, stejně tak povinnost velikonoční zpovědi. Proto farní kostel neměl být od poslední osady vzdálen víc než hodinu cesty pěšky; pokud někdo bydlel shodou okolností dál, neměl právní povinnost ve striktním smyslu slova.

Od té doby se mnohé změnilo a pokoušet se za každou cenu udržet farní strukturu je z objektivních důvodů anachronismus. Křesťané žijí v diaspoře, chybí faráři jako základní kameny ordo ecclesiae ve farnosti. Ve větších městech, kde je více kněží, si dnes lidé sami spontánně volí svou "farnost". Dějí se sice pokusy svěřit farnosti jáhnům či laikům, ale není to přijímáno ani faráři, ani laiky jako řešení právně rovnocenné (agitace "nepostradatelných" kněží kupodivu zabrala i u věřících; ti se k radosti intence a štolu inkasujících, domněle církevně významnějších, prý "platnějších" cítí odbyti, nepředsedá-li bohoslužbě a paradoxně tím spíše obřadům svátostin, např. na pohřbu, kněz) Pohřeb s biskupem je ovšem mnohem křesťanštější než s pouhým knězem, anebo nedejbože s laickým "asistentem". Můžeme se tomu smát, ale jen na právem zmocněných autoritách je, aby toto povědomí zvrátily. Zatím jáhen nic neznamená. I v oficiální eklesiologii předkládané "vyššími" orgány farářem počínaje, je poslední slovo faráře absolutně zavazující slovo "církve".

Dle mého názoru nelze zachránit poslání církve prostřednictvím farností jako JEDINÉHO možného modelu pastorace. Struktura církve vyžaduje důkladnější reformaci. Právě proto, že farnost již často nelze ani restaurovat, ani většinou přeměnit ve společenství, hledají se nové modely existence církevní obce. To by mělo být jednou z hlavních starostí biskupů. V době první evangelizace Evropy (dnes je před námi druhá!), kdy diecézní a farní systém neexistoval, ujal se systém klášterní. Klášter byl duchovní, intelektuální, hospodářskou i misijní základnou života církve. V něm byl prostor pro autentický život místní církve. Nemyslím, že by dnes historické řády a kongregace byly schopny podobnou úlohu převzít. Většinou jsou již za zenitem svých možností. Stejně tak různá i u nás populární hnutí laciné spirituality těžko sehrají církvetvornou roli (často právě proto, že se dětinsky pokoušejí restaurovat nerestaurovatelné). Existují však komunity nového typu (jako je např. nejznámější v Taizé), které pomáhají církev znovu vytvářet a hledat její smysl i v podmínkách radikálně jiných. Je to práce mravenčí, na několik generací. Ukazuje se, že nezáleží ani tak na konkrétní struktuře, ale aby skutečně byli spolu alespoň dva nebo tři v Kristově jménu. . . Jiný model struktury církve představují "základní skupiny". Např. v Latinské Americe je asi 100 000 těchto neformálně vzniklých skupin aktivně věřících. Často v nich slouží civilně ženatí kněží, kterých je např. v Brazílii dnes asi 80 % z celkového množství kléru. Kromě pozitivních rysů je možné mít i řadu výhrad k tomuto fenoménu, ovšem je třeba ho brát odpovědně na vědomí. I v sousedním Rakousku je asi 30 takovýchto základních skupin. Některé vznikly přerodem klasické farnosti, některé nezávisle na ní.

(Většina rakouských biskupů tyto iniciativy vycházející odspodu vítá!) Naší zemi prosazení nových pohledů teprve čeká. Souběžně s poklesem významu klasické farnosti je zapotřebí trpělivě zkoušet formy nové. Tyto nové buňky církve jistě musí být společenstvím a to v plném nezdevalvovaném slova smyslu. Měli bychom slovo "společenství" opatrněji užívat, nemáme jej ve své moci, je to pojem s objektivními, na nás nezávislými zákonitostmi. Mám dojem, že se stává nepoužitelným pro vyjádření svého obsahu podobně, jako se tak stalo se slovem "soudruh", nebo jako se děje se slovem "láska": Mnohdy se slovem společenství označuje skupina náhodně sešlých lidí v kostele či na faře.

Pokud slovem "farnost" myslíme základní buňku církve a nikoli církevněprávní potridentskou definici, pak mohu říci spolu s biskupem Františkem: farnost má být společenstvím. Ale jen ten to smí pravdivě opakovat, kdo ví, o čem je tu řeč. Farnost i společenství mají své existenciální zákony.