Jste zde

Keltské křesťanství

Historie keltského obyvatelstva v Evropě

Asi kolem r. 1000 př. Kr. přišli Keltové od východu a usadili se v Evropě v oblasti jižního Německa a v Rakousku kolem Solnohradu. Tato raná keltská kultura (700-500 př. Kr.) se jmenuje hallstattská podle vesnice v Rakousku, kde byl objeven starodávný keltský hřbitov. Druhé období keltského vlivu je známo pod jménem La Tene, což je místo ve Švýcarsku (500-100 př. Kr.). Keltové se pohybovali dále na západ do Francie (Galie), Španělska, Británie a Irska a později do Malé Asie (Galacie) a Itálie.  Keltský jazyk se uchovával ústní tradicí spolu s jejich učením, které předávali dál jejich učitelé náboženství (druidové). Ti si pamatovali a učili dál své tradiční vědomosti a posvátnou historii, a to veršovanou formou.  Dar poezie, výtvarného umění a hudby byl v keltské tradici vysoce ceněn.  Porážka Galie Římany v 1. stol. po Kr. znamenala konec velkého národa Keltů v předkřesťanské Evropě. Kulturní a náboženské tradice přežívaly silně v místech, která zůstala většinou nedotčena římským vlivem, včetně Irska a severu a západu Britských ostrovů.

První Keltové přišli do Irska pravděpodobně ze Španělska už v 6. stol. př.  Kr., ale mnohem více jich přišlo z Galie a Británie. Přechod Keltů v Irsku ke křesťanství se odehrál rychle díky misionářské práci sv. Patrika a jeho následovníků. Irské místní církve založené Patrikem byly zřejmě zřizovány podle římského vzoru a měly diecézní strukturu, ale to se neosvědčilo.  Během .zlatého věku" keltského křesťanství (5.-9. stol.) přijala místo toho keltská církev klášterní systém, který sledoval vzor pouštních monastýrů v Egyptě, jak je známe dokonce i dnes.

Irsko následovalo východní (pravoslavnou) spíše než západní (římskou) tradici výpočtu data Velikonoc a bylo silně ovlivněno východní klášterní spiritualitou.  Po 700 let za raného keltského období existovala rušná námořní doprava mezi oblastí Středozemního moře a Irskem, která měla za následek koptské a východní vlivy na keltskou církev.

Abychom porozuměli vývoji keltského křesťanství, musíme se nejdříve vrátit ke stavu církve ve 4. stol. a ke koptským klášterům v egyptské poušti.

Keltské křesťanství a otcové pouště

Po tolerančním patentu, vydaném císařem Konstantinem r. 314, se dramaticky změnilo klima pro křesťanskou misijní činnost a evangelizaci uvnitř Římského impéria. Rozvíjela se diecézní struktura podle římského vzoru, ale velmi brzy byl zaveden také klášterní systém po vzoru velkých pouštních monastýrů v Egyptě, Sýrii a Palestině.

Jedinečná a citlivá křesťanská spirituální tradice se rozvinula v pouštních bratrstvech v Egyptě a usměrňovali ji ti, které dnes známe jako otce pouště.  Byla založena na přísné askezi a podřízenosti Bohu a měla obrovský vliv na následovníky v Evropě a zvláště v Irsku. Sv. Martin z Tours (biskup v Tours ve Francii v r. 371) povzbudil mnišský asketismus a v Evropě byly zakládány komunity velmi podobné těm, které bychom našli v egyptských klášterech.

Víra misionářů a šiřitelů víry, kteří přinesli křesťanství z Galie do Británie a Irska v 5. a 6. stol., byla hluboce zakořeněna v učení a příkladu otců pouště.

Model klášterního života a společenství, jaký se vyvinul v Egyptě, byl mnohem působivější v kmenovém uspořádání Irska, kde nebyla velká města a kde byla vžitá tradice místního představeného s autonomní autoritou (podobnou opatům). Irsko bylo v té době v západní Evropě jedinečné tím, že mělo nezávislá pravidla církevní struktury, vytvořená představenými klášterních společenství podle příkladu východní církve.

Keltská spiritualita - spiritualita pouště

Keltské křesťanství bylo charakterizováno silným smyslem pro realitu zla a hříšnosti a potřebu vykoupení a odpuštění. To bylo velmi charakteristické pro pouštní duchovní tradici, podle níž mniši odcházeli do pustiny bojovat proti pokušení a potlačit vášně. Spiritualitu pouště hlásal jako první sv. Antonín Egyptský (251-356) a sv. Pachomius a pak jejich následovníci.  Překlady Athanasiova Života Antonínova spolu se spisy těch, kdo sami navštívili a vyzkoušeli poušť (jako např. Jan Kasián), také přispěly k rozšíření pouštního mnišství v Evropě. Jádrem pouštní zkušenosti byla víra, že Bůh dlí v pustině a my musíme nejdřív vstoupit do pouštní zkušenosti, abychom s ním mohli být sjednoceni.

Podle keltské tradice mohl odejít mnich dočasně nebo natrvalo pod vedením .anamchary" čili přítele duše na opuštěné místo, zvané v irštině diseart nebo desert. Poustevníci trvale žili v nějaké kobce nebo poustevně.  Jiní mniši opouštěli komunitu jen dočasně a vraceli se po určité době osamění. Pro ně byly každodenní činnosti snesitelné jen díky období úniku a spirituální reflexe v tichu a izolaci. Jako sv. Antonín, který uposlechl příkazu evangelia: .Jdi, prodej vše, co máš, rozdej chudým a následuj mě!", hledali keltští světci samotu a naprosté sebezapření jako služebníci Boha (Ceili De).

Vývoj keltského klášterního systému v Irsku

Raný systém klášterů v Irsku pohltil zcela veškerou kulturu země. Kláštery a společnost tvořily do té míry celek, že kláštery poskytovaly základní záruky pro obyvatelstvo. Poskytovaly bydlení a stravu, výcvik a zaměstnání, záštitu umění, udílely almužny a útulek potřebným. Klášter byl střediskem vzdělanosti, rozvoje obce, ekonomické a obchodní činnosti stejně jako evangelizace, duchovní obrody a očisty.

Kláštery se staly středisky vzdělávání a průkopníky kulturního rozvoje, spojovaly nové znalosti získané na evropském kontinentě se starými tradicemi, vyjádřenými poezií, příběhem nebo písní. Těšily se úctě jako svatá místa, kde se předěl nebo závoj mezi hmotným a duchovním světem stává sotva znatelným a křesťanské hodnoty zcela zřejmými.

Typický klášter byl obehnán hliněným nebo kamenným valem, podobně jako řadová rodinná pevnost. Hlavní budovou byl malý dřevěný nebo kamenný kostelík s doškovou střechou. Když bylo třeba, malé kostelíky se rozšiřovaly. Dále tam mohla být písárna, škola, dům pro poutníky, aby bylo učiněno zadost keltské pohostinnosti, a jednotlivé cely nebo chatky pro mnichy. V některých klášterech byly dílny pro zručné řemeslníky. Studovala se Bible a přepisovaly rukopisy evangelií a žalmů. V těchto raných keltských klášterech vznikaly krásné ilustrované rukopisy jako je Keltská kniha a Lindisfarnský evangeliář.

Keltské kláštery tedy měly více společných rysů s pravoslavným pouštním monastýrem než s kteroukoli jinou institucí, a to včetně přísného asketismu, který byl příznačný pro světce pouště a velice přitažlivý pro heroického ducha, jakým oplývali Keltové. Synoda ve Whitby v r. 664 oficiálně podřídila keltskou církev autoritě Říma, ale keltské křesťanství i nadále prokazovalo pozoruhodné kvality a rysy, které jsou v Evropě jedinečné podnes.

Poutnictví a keltské dědictví v Evropě

Keltské křesťanství se vyznačovalo spirituální vitalitou a dynamikou, jež byla tvůrčí i dobrodružná, zakořeněná v kontemplaci, modlitbě a duchovní kázni, ale vždy otevřená bezpodmínečné výzvě Boží. Duchovní horlivost, jaká se vyvinula zvláště v Irsku, přiměla mnohé věřící opustit rodnou zemi a vydat se na poušť, což bylo hledáním naprosté závislosti na Bohu. Ostatní Evropa těžila pak z tohoto keltského exodu a .exilu" z keltské pouště.  Velká putování a odchody z Irska do Evropy začal sv. Kolumbán, který opustil domov v Derry v Irsku a založil klášter Iona ve Skotsku v r. 565. Sv.  Aidan - jeden z Kolumbánových žáků - opustil Ionu, aby založil klášter Lindisfarne v severní Anglii (na místě zvaném dnes Svatý ostrov, jehož návštěva byla součástí Durhamské konference).

Sv. Kolumbán (zemřel r. 615), keltský putující mnich a evangelizátor, se vydal do Evropy z Bangoru v Severním Irsku a založil slavné kláštery v Luxeil ve Francii, v Bregnanz ve Švýcarsku a v Bobbio v Itálii. Na počátku 8. stol se v důsledku misijního náporu keltského křesťanství dostaly stovky evropských klášterů pod přímý vliv keltských křesťanských tradic.  Doufáme, že součástí významu durhamské konference se stane také hluboké ocenění společného dědictví a identity, již sdílíme spolu s ostatní Evropou díky keltským tradicím, které rozkvetly ve Francii, Německu, Španělsku, Itáli, Skotsku, Walesu a části severní a jihozápadní Anglie a můžeme se s nimi setkat i jinde.

Velká duchovní moudrost a horlivost keltské církve, která inspirovala řadu putování čili peregrinatio, vedla ke zřetelné expanzi keltského křesťanství v Evropě. Poutníci opouštěli domovy, rodiny a přátele a vše, co jim bylo drahé, a vydávali se do neznáma s romantickým vědomím úplného potlačení sebe sama, aby se stali poutníky a společníky Božími.

Putování jako duchovní cesta

Fyzické putování směrem ven bylo manifestací hledání uvnitř lidského nitra a konečným cílem bylo dosáhnout oné nebeské domoviny, kde už existuje jen Bůh.

Pouť poskytla svým účastníkům příležitost k větší víře a jinému druhu mučednictví, zvanému bílé mučednictví, jež zahrnovalo poslušnost Bohu naprostým potlačením sebe a opomíjením bezpečnosti. V tomto kontextu je třeba pochopit význam klášterů v Ioně a Lindisfarne a Cuthbertovy poustevny na ostrovech Farne. Těsné spojení mezi poutí a misií je hluboce zakotveno v keltské tradici. Mnohá místa v Evropě stále připomínají jména keltských mnichů, kteří předali své náboženské zanícení a lásku ke Kristu klášterům, jež založili.

Uzdravování

Keltové dbali na svět přírody kvůli uzdravování a věřili, že ozdravující síly přírody jsou součástí Boží moci a esencí Kristova poslání. Keltský způsob uzdravování bral v úvahu celou osobnost, neboť věřili, že tělo nemůže být uzdraveno bez duše a že ani tělo, ani duši nelze uzdravit bez Boha.  Často používali vodu k léčebným účelům a uzdravovací schopnosti přičítali některým přírodním studním a pramenům a také posvátným hájům a horám, kde světci zvítězili v boji nad hříchem a pokušením. Snad právě díky tomuto soustředění na stvoření a uzdravování promlouvá keltské křesťanství k dnešnímu světu, v němž se všichni ocitáme ve stavu naléhavé potřeby spirituální a materiální regenerace.

Se svým silným zdůrazňováním stvoření a vykoupení zůstala keltská církev vždy věrná Bibli a ortodoxní teologii a doktríně. Keltské křesťanství, stejně jako učení otců a matek pouště, kladlo důraz na obrovskou cenu a svatost všeho stvořeného života a jeho stěžejní úlohu v Božím plánu vykoupení.

John Macquarrie ve své knize Cesty spirituality říká:

.. . . vědomí Boží blízkosti ve stvoření bylo tak silné v keltské spiritualitě, že dosahovalo téměř až k panteismu. Ale pročtení typických keltských básní a modliteb nás přesvědčí o tom, že Boží přítomnost byla ještě silněji procítěna v každodenním běhu lidských povinností a na významných životních křižovatkách." Ranní vstávání, zažíhání ohně, cesta do práce, uléhání na lože, odchod na cesty, vybírání domu, změna životní náplně a zvláště narození a smrt byly příležitostí k rozpoznání Boží přítomnosti.

Keltská poezie a modlitby

Snad nejlépe je keltská duchovní tradice zachována v poezii a modlitbách.  Ester de Wall ve své knize Ucelený svět (A Word Made Whole) uvádí příklady, které ukazují, jak víra a vědomí Boží přítomnosti byly zakotveny v každodenním životě. Například následující modlitbu pronášeli ráno při rozžínání ohně v krbu:

Dnes ráno zažehnu oheň

v přítomnosti svatých nebeských andělů.

Bože, rozžehni v mém srdci

plamen lásky k bližnímu.

Trojnásobná modlitba k Bohu jako stvořiteli, Vykupiteli a Posvětiteli (Otci, Synu a Duchu sv.), která byla obvyklá večer před spaním, podtrhuje důvěrnost s Bohem, běžnou v keltské tradici a silně připomínající Šalamounovu Píseň písní.

Dnes večer budu uléhat s Duchem svatým

a Duch svatý bude ležet se mnou celou noc.

Dnes v noci budu ležet se Třemi, které miluji,

a ti Tři, které miluji, budou ležet se mnou.

Spiritualita a stvoření

Podle keltského chápání Boha svět náleží Bohu a je svatý, protože Bůh ho stvořil. Země a nebe, příroda a milost, viditelné a neviditelné patří k sobě.  Na jedné straně je velký cit pro přírodu a důvěra v Boha stvořitele, který pečuje o všechny tvory včetně zvířat a celou přírodu. Svatá Brigita (Brigid), známá irská světice, nazývala Boha Pánem živlů. Tvůrčí moc boží byla patrna všude v přírodě a v tom, jak nás k přírodě připoutává.  Keltské křesťanství nám pomáhá přiblížit se k Bohu, který se odhaluje a dává poznat v Božím řádu stvoření.

Ve svém Vyznání (Confession) sv. Patrik sděluje, že se modlil stokrát za den a stokrát za noc. Často to bylo venku, někdy v souboji s přírodními živly - zemí, větrem, deštěm, mořem a oblohou. Patrikova zkušenost podtrhovala základní poučku keltského křesťanství, která praví, že země je svaté místo, kde se setkal přírodní svět s božským.

Sv. Kolumbán odkazuje na tuto tradici, když říká: .Chcete-li znát Stvořitele, nejdříve poznávejte stvoření." Prostřednictvím těsného sepětí s Bohem v přírodě keltští světci objevovali skryté hlubiny v sobě - svatý prostor a smysl pro společenství se světem, s jinými lidmi a s Bohem.  V tradiční modlitbě, která možná zachycuje keltského ducha lépe než kterákoli jiná, v Krunýři sv. Patrika, je vzýván Kristus, aby objal a ochránil Boží přítomností, rozpoznávanou v každém aspektu naší existence.

Kriste, buď se mnou, Kriste ve mně,

Kriste za mnou, Kriste přede mnou,

Kriste vedle mě, Kriste, který nade mnou zvítězíš,

Kriste, který mě utišíš a osvěžíš,

Kriste pode mnou, Kriste nade mnou,

Kriste v tichosti, Kriste v nebezpečí,

Kriste v srdcích všech, kdo mě milují,

Kriste v ústech mého přítele i cizince.

Tak dospíváme k poznání, že keltské křesťanství nikdy neznamenalo negaci světa, ale svět plně potvrzovalo. Mniši žili současně v samotě, ale také ve společenství. Klášter byl středem, kolem něhož obíhal společenský život, byl místem ochrany a pohostinství, místem práce a tvořivosti, místem umělecké i výrobní energie stejně jako duchovní obnovy. Byl to také skutečný svět, kde byla zřejmá přítomnost hříchu a temna, lidské slabosti a nedostatečnosti. Svým zájmem o blahobyt společenství a snahou obstarat prostředky ke krytí potřeb se klášterní osady staly průkopníky budoucích center hospodářské, zemědělské a obchodní činnosti, nejen místy spirituální regenerace.

Keltské křesťanství rozpoznalo potřebu celistvosti a smíření. Cit pro jednotu přírody a Boha, který charakterizuje jeho postoj, podtrhuje i v nás potřebu celistvosti v místním, národním nebo mezinárodním společenství.  Hlubší nahlédnutí do keltských tradic je v souladu s naší vlastní potřebou ozdravění a plnosti a poukazuje na ono tvůrčí vzájemné sepětí s Bohem i lidmi, které tak toužíme uvést do dnešního světa.

Tato potřeba ozdravění a milosti je nad jiné zřejmá v severovýchodní Anglii, místě konání konference. Na pohřebištích, jimiž jsou stará průmyslová města jako Jarrow, stejně jako v městských pustinách Evropy, je potřeba tvořivé obnovy tak reálná jako v raném středověku. Zazvučí prameny v divočině, v městských pouštích průmyslové společnosti, aby napojily touhu po hlubší duchovní a materiální jednotě?

Až navštívíme kostelík sv. Pavla v Jarrow nebo budeme naslouchat šeptání andělů ve větru na Lindisfarne, kéž Kristus tak, jako vedl keltskou církev a staré světce, vede i nás na naší neustálé pouti.

Přeložila Ludmila Hasalová

Marcus Losack studoval teologii na Christ‘s College v Cambridge a na Salisbury and Wells Theological College, a pak byl vysvěcen v chesterské diecézi. Na Irské ekumenické škole získal titul magistra (MA) ekumenismu.  Po pastorační práci v Anglii, Irsku a Libyi působil v letech 1989-92 na St. George‘s College v Jeruzalémě. Nyní žije v Irsku, pracuje jako farář a prostřednictvím organizace Ceile De (Spolu s Bohem) rozvíjí svůj zájem o keltskou spiritualitu a spirituální tradice pouště.