Anglikánská církev se v minulosti označovala jako via
media (střední cesta) mezi katolictvím a protestantismem, své místo v ní
měla jak katolicky orientovaná High Church, tak protestantská Low Church. S nástupem
arcibiskupa Careye se prosadilo liberální křídlo, kterému chybí smysl jak pro katolické,
tak evangelikální hodnoty. Latentní rozklad anglické církve se tak stal zřejmým
a získal obrátky. První, kdo církev opouští, je anglokatolické křídlo,
směřující k jednotě s Římem. Unie anglikánů s římskokatolickou církví
se zdála blízkou už před sto lety, Řím byl ochoten tolerovat vlastní církevní
právo, liturgii a ženaté kněze. Episkopát z Anglie a Walesu však unii
zabránil a dokonce dosáhl i vyhlášení o nicotnosti anglikánských svěcení. To bylo ovšem takříkajíc v předekumenické
epoše. Situace se však opakuje - i dnes si angličtí biskupové prosadili
.bezpodmínečnou kapitulaci" přestupujících anglikánů. Přesvěcování kněží je
podmínkou jejich dalšího kněžského působení. I kněží, u nichž není pochybnost o
platnosti svěcení (tj. tam, kde
spolukonsekroval starokatolický biskup), jsou přesvěcováni, třebaže tito jen
podmínečně. (Na takovou praxi pamatují starocírkevní koncily exkomunikací
dotyčného biskupa.)
Ekumenický pokrok lze spatřovat snad v tom, že se u
přestupujících kněží mluví o .kontinuitě ministeria". Přestupující anglikáni
přinášejí jako vklad newmanovskou teologii, živý vztah k liturgii, která
se v anglické římskokatolické církvi koná dosti chladně a formalisticky,
zkušenost ženatého duchovenstva a v neposlední řadě i anglický původ, což
je pro anglické katolíky, považované za cizorodý prvek (.irish mission")
podstatnou věcí. Z hlediska
ekumenismu však rozklad klasického anglikánství i způsob přístupu k přestupujícím
anglikánům těžko zapíšeme jinam než do seznamu nevyužitých šancí. Zaznamenáme
však jako důležitý fakt, že negativní stanovisko Říma bylo opět na objednávku
domácí biskupské konference - fakt, který je důležitý nejen pro církev v Anglii.
(Zpracováno podle St. Olav 7-1994)
Poslední komentáře