To čiňte na mou památku

„Co může zabránit obci shromážděné k bohoslužbě, aby vyslovila slova ustanovení a pak přijímala posvěcený chléb?“ ptá se profesor Haag, známý římskokatolický teolog. I u nás je katolických kněží málo, i my bychom si tuto otázku měli položit. Co může zabránit obci, aby lámala chléb a sdílela kalich i bez „oficiálního“ kněze? Nikoli proti církvi, ne jako výraz protestu a neposlušnosti, ne jako pokus o velkolepou reformu, ale jako nouzové řešení v situaci, kdy kněží nepřicházejí a stále platí příkaz „to čiňte na mou památku“.

Samozřejmě, církevní hierarchie často nedělá dost proto, aby se nouze řešila méně radikálními prostředky. Posvátná kráva povinného celibátu, zákaz i jen uvažovat o kněžské službě žen, nepřipravenost k novým formám kněžské formace a pastorace, zátěž centralismu a konservatismu – to jsou spolupříčiny dnešního nedostatku kněží v mnoha zemích světa. Ale přece se v otázce profesora Haaga skrývá víc než jen reakce na lapálie působené katolickým obcím Svatou stolicí a vůbec různými svatými stoličkami na všech úrovních. A více než jen pokus o řešení jediného, byť palčivého problému liturgie. Domyšleno do konce jde o otázku, zda jsou dnešní církevní obce ještě něco víc než jen folklórní spolky tradicionalistů. Stojí nám křesťanství za to, abychom pro něj se vším rizikem hledali nové cesty? Jsme tak dospělí, abychom se dokázali rozhodovat sami za sebe, jít třeba i proti proudu? Oprostit se od poručníkování, konformismu, přežitků?

Dnešní katolická obec je v podstatě nesvéprávná, a tedy trpně smířená s osudem. Řeči o všeobecném kněžství se rády mluví, ale v praxi příliš neprojevují. Koneckonců je nesvéprávnost před vyšší instancí rozšířená v římskokatolické církvi všeobecně. Osud biskupa Dušana Špinera, o němž se v tomto čísle dočtete, to dobře ilustruje. Měli bychom konečně vyhnat tohoto ducha pasivity, netvořivosti a otrocké – ba „mrtvolné“ – poslušnosti, jíž zas samozřejmě leckdy odpovídá necitelná panovačnost.

Samozřejmě, ohrožuje to pravověrnost, jednotu a správnou distribuci mešních stipendií. Avšak kdyby Ježíš kdysi nedělal věci, které ohrozily židovské pravověří, jednotu Izraele a chrámovou kasu, tak bychom tu dnes křesťanství neměli. To čiňte na mou památku – neplatí to i tady?

Příloha tohoto čísla je věnována Emauzskému společenství v ČR. Ministerstvo práce a sociálních věcí mu krátí dotace, a tak prosí o pomoc. Jsou jistě dobré důvody, proč mu podporu poskytnout. Péče o bezdomovce a propuštěné vězně je nesmírně důležitá služba, vyžadující ke svému úspěchu spojit schopnosti péče o tělo, o ducha i o duši klientů. A nadto – v duchu svrchu řečeného – tato a podobné iniciativy ukazují jednu z cest, jimiž se v dnešní době může svobodné, tvořivé a aktivní křesťanství dát. Finanční problémy a nepřízeň státního i církevního establishmentu – nejsou to snad známky svatosti v dnešní době?