Jste zde

Knihovnička

autor: 

Vyznání Aurelia Augustina a Evangelium podle Dickense

G. K. Chesterton ve své Orthodoxii píše, že svatý se stal svatým právě proto, že si uvědomil svoji hříšnost. Tato myšlenka se plně objevuje v knize, která už po mnoho staletí oslovuje hledající křesťany téměř všech konfesí, ve Vyznání Aurelia Augustina (nakl. Kalich 1999). Tato kniha je povzbuzením pro každého na cestě ke Kristu – ukazuje, že nikdy není pozdě. V první části Augustin pokorně vyznává svoje životní bloudění, a ve druhé části knihy představuje boží milosrdenství. Díky jeho poznání může napsat: ,,Z lásky k Tvé lásce píši tuto knihu“.

Evangelium podle Dickense (Kalich 1999) je zdařilým pokusem Charlese Dickense o převyprávění evangelií do jazyka srozumitelného dětem, které Dickens napsal pro svoje ratolesti, přičemž se přísně a s úctou držel biblického textu. Díky autorovi a dobrému překladateli není poznat, že jde o dílo napsané před 150 lety. Je to jeden z nejzdařilejších pokusů o stručné, srozumitelné podání základního obsahu Nového zákona.

-ph-

Ekumenický katechismus, Heinz Schütte, 1999, Vyšehrad

Nelze dost vyzdvihnout užitečnost detailního studia skutečných rozdílů a skutečné míry shody mezi hlavními proudy reprezentujícími křesťanství v konci dvacátého století. Když má odborník vymezit míru shody v konkrétních bodech konfese evangelíka, katolíka, pravoslavného, řídí se při tom především citem, málokdy autentickými dokumenty. Podobně i ekumenicky angažovaný běžný věřící je často odkázán spíš na své vlastní představy než na fakta. Pak ovšem je „ten druhý“ vzdálen nebo naopak blízký „správné“ víře právě tolik, kolik si pamatuje kladného nebo záporného z hodin náboženství ve svém mládí. Nelze se divit, že pak značná část našich postojů nemá docela žádnou objektivní hodnotu a jeden nevidí žádné rozdíly, druhý je vidí skoro všude. Jako příklad nespolehlivosti našich vzpomínek a tedy i užitečnosti spolehlivé příručky uveďme autentický citát z teologicky citlivé oblasti.

Zkusme nejprve odhadnout, do které z tradic patří a kdy asi byl formulován:

„Jsme ospravedlňováni „bez zásluhy“: tak se tomu říká proto, že nic z toho, co ospravedlnění předchází, ani víra, ani skutky, nezasluhuje milost ospravedlnění. Neboť jestliže je to milost, pak není ze skutků, jinak by nebyla milost milostí, jak říká apoštol (Řím 11, 6)“

Ač by se to leckomu zdálo, citát nepatří do arsenálu evangelické reformace, ale tvrdí to katolický koncil Tridentský v šestnáctém století, srov. DS 1576. (Ekumenický katechismus, s. 111)

Úkol shromáždit rozhodná svědectví o aktuální autentizované interpretaci předmětu víry z hlediska současného uvědomělého anglikána, evangelíka, katolíka, pravoslavného i starokatolíka na sebe vzal katolický teolog a filosof Heinz Schütte, profesor systematické teologie na významných německých universitách, dlouholetý poradce vatikánského Sekretariátu pro jednotu křesťanů a spolupracovník Ekumenického institutu J. A. Möhlera. Jeho katolické angažmá vůbec neznamená, že jde o katolickou představu nebo o více či méně sofistikovanou taktiku trojských koní proselytismu z té nebo oné strany dialogu. Žádný odpovědný příslušník kterékoli z křesťanských církví nebude „ptáčkům zpívat tak, aby je lapil“ a nebude ekumenický souzvuk předstírat.

K dílu přizval Schütte řadu odborných kritiků nekatolických, protože mu jde o službu skutečné jednotě. Ta se může opírat jen o opravdu kritické úsilí rozpoznat a respektovat skutečné překážky svědomí formovaného různými křesťanskými tradicemi. Úctyhodná kázeň nutila autora vybírat literární doklady pro konsenzus z mnoha zdrojů a pečlivě evidovat, kde si čtenář může ověřit i delší kontext citované teze. Nabízí tak jednak kritický přehled obecného (ekumenického) konsenzu, jednak umožňuje čtenáři porovnat to „obecně křesťanské“ s tou nebo onou formulací autentizovanou dosud jen v některé z církví. Přejná doporučení předmluvy čelných církevních představitelů všech hlavních církví příslušného regionu naznačují, jak úspěšně se takový nelehký záměr zdařil. Hierarchové a představení církví v Německu souhlasně doporučili vydání originálu 1993. Také představení a reprezentanti českých církví doprovodili dílo ve vydání Vyšehradu v roce 1999 podobně. Že pouhých šest let poté dostávají čeští teologové i aktivní laici všech církví takovou praktickou, přehlednou a při tom spolehlivou příručku do rukou v překladu Jaroslava Vokouna, za to vděčíme mimořádnému rozhledu redaktora Jaroslava Vrbenského i jeho osobním kontaktům se zahraničními nakladateli i s jejich význačnými autory a českými překladateli.

Schütte rozdělil svá pátrání po autentických dokumentech o dnešních shodách a rozdílech v pojetí víry křesťanů do tří struktur, které pojednal samostatně: slavnostní vyznání víry (sleduje symbolum starověkých ekumenických koncilů), smysl a role církve (ekumenická eklesiologie), smysl a formy křesťanského života (křesťanská praxe). Prvou část originálu „Glaube im ökumenischen Verstandnis“ vydal Vyšehrad s titulem: „Ekumenický katechismus I – Víra všech křesťanů“.

Český nakladatel musí počítat s omezenou poptávkou, a proto faktická prodejnost prvého dílu rozhodne, zda se vydají česky i další dva díly. Všechny díly jsou ovšem navzájem relativně nezávislé; kdo vlastní prvý díl, má v rukou nikoli snad jen fragment, ale smysluplné výsledky. Pokud by se však někdo těšil spíš na některý z dalších dílů, měl by uvážit, že na české vydání dalších dílů dojde jen poté, co se na trhu ukáže přiměřený zájem o díl prvý.

Kniha psána i přeložena tak jasně a přehledně, že jí snadno porozumí i laik. Pečlivý výběr tezí zase na druhé straně zaručuje i odborníkům a studujícím, že příručka bude užitečná nejen v přítomné chvíli, ale neztratí svůj význam ani při rychlém rozvoji teologického bádání, kterého jsme svědky v různých oblastech současného světa. Rád za to veřejně děkuji všem, kdo nám takové dílo zpřístupnili, jde o vynikající službu universální církvi, církvím i jednotlivým věřícím.

Jan Konzal