Nové paradigma světa – Jednota

Kázání na text J 17:20-26 při ekumenické bohoslužbě o 4. adventní neděli 19. 12. 1999, tj. 10 Tevetu podle židovského kalendáře.

Milí přátelé, bratři a sestry v Kristu, text evangelisty Jana, který pro tuto adventní nedělní bohoslužbu vybrala Česká biskupská konference a Ekumenická rada církví, je modlitbou. Dobové pozadí textu je toto: Ježíš ve své poslední, dlouhé řeči v kruhu učedníků rekapituluje tři uplynulá léta svého života. Pašijový týden tehdy již začal a v den našeho příběhu se žáci sešli se svým rabbim, se svým mistrem k sederové večeři. Sedí společně kolem kulatého stolu ve večeřadle a Ježíš je znovu a znovu naléhavým hlasem posiluje ve víře. Odkazuje na Písmo a vztahuje slova proroků a žalmisty na sebe, připomíná jim skutky lásky a milosrdenství, které udělala a kterým byli svědky, modlí se za ně. Nezbývá mu mnoho času. Již zítra ho přijdou zatknout. Hodina odchodu z tohoto světa se přiblížila a učedníci jsou rozpačití.

Ježíš se modlí a jeho přímluvná modlitba za učedníky míří dál než je onen uzavřený počet stolovníků, posmutnělých kvůli slovům svého mistra: „Neprosím jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří,“ říká, „aby všichni byli jedno, jako ty Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mně poslal.“

Jednota v dnešní moderní společnosti

Slovo „jedno“, „jednota“ se v přečteném oddílu opakuje celkem čtyřikrát a vedle dalších slov – „láska“ a „poznání“, se stává tím hlavním motivem v tomto oddílu závěrečné Ježíšovy modlitby. Jednota je hodnota, na které Ježíšovi mimořádně záleží. Mluví o jednotě víry a vyznání, že Ježíš je Bohem poslaný Mesiáš, který přišel na scénu tohoto světa, aby smířil člověka s Bohem.

Není to troufalost mluvit o jednotě právě v naší době a naší epoše, jejímž znamením je rozdělení církve, individualizace, separace a soustředěnost na detail? Národy a velmoci se rozpadají jak nesoudržné nádoby a s nimi pakty, svazy a družstva. Trend „individualizace“ a „zdetailování“, který je rysem dnešní moderní vědy, pronikl i do sociálně-politické sféry života společnosti. Věda se už nesoustřeďuje na celek ale právě naopak – na detail, aby ho prozkoumala odděleně. Trend separace se neméně tragicky objevuje i v životě privátním a soukromém. Rozpadají se manželství vinou nejednoty a individualizace obou partnerů.

Ježíš mluví o jednotě víry a vyznání v jeho poslání, v jeho mesiášství, v jeho vykupitelské úloze. Čtyřikrát po sobě opakuje tuto prosbu, jako kdyby předjímal budoucí rozdělení kruhu svých žáků z doby jeho a z doby pozdější. Rozdělení začíná opravdu velice brzy. A to přímo v jádru křesťanského společenství: nejdříve mezi Ježíšovými učedníky, pak ve sborech, které založil apoštol Pavel, a od století čtvrtého znovu a znovu se od těla jedné obecné církve oddělují sídelní církve biskupství a sbory na Středním východě. A dělení neustává. V 11. stol. se odděluje církev východní byzantská, v 16. stolu vznikají církve evangelické, a od nich se opět dělí a štěpí nové a nové křesťanské církve. Každá z nich si chce podržet svůj svéráz, teologické důrazy a charisma.

Jednota církve je jednotou Otce a Syna

Ježíšova modlitba za učedníky jeho učedníků – kterými jsme právě my – vyslovuje prosbu, aby byly uvedeni v dokonalost jednoty. Aby byli jedno jako Bůh je v Ježíši a Ježíš v Bohu. Tento vztah vzájemnosti a jednoty nám Ježíš ve své modlitbě staví před oči. To je ona dokonalá jednota, kterou Ježíš uvádí. A právě takováto jednota, která by byla těsná jako je vztah Ježíše a Boha, kterou ve víře přijímáme jako identickou, mezi křesťanskými církvemi není. Jistě, jsme za jedno ve vyznání, že Ježíš je zmrtvýchvstalý Pán. Nejsme však za jedno ve způsobu a cestách tohoto vyznání.

Dnešní ekumenické setkání je bohoslužba slova. Její liturgie není ani specificky římskokatolická, neboť se nevysluhuje eucharistie, a není ani specificky evangelická, neboť její bohoslužebný pořad se liší. Je kompromisem mezi oběma liturgiemi a oběma cestami, které vedou k Bohu. Je řešením, které bere ohled na obě dvě strany. Ale není jednotou. Je umělým kompromisem, aby se setkání křesťanských církví mohlo vůbec uskutečnit. Tato bohoslužba je ekumenická. Vzniklá z dobré vůle zástupců křesťanských církví, je doporučena „shora“ – papežem, kardinálem, biskupem. Jenže ekumena není a nesmí být závislá jen a pouze na doporučení biskupů. Ježíš je pánem církve. Biskup jen jeho služebník. A Ježíš se modlí, aby byli jedno, a opakuje svá slova čtyřikrát.

Jednota mysli a srdce, jednota víry a vyznání. Jak?

Cesta k jednotě není výprodej stříbra, není úhyb z tradice, zvyků, řádů a pořadů. Cestu k jednotě – pro začátek – spatřuji v respektu k odlišnostem. Cestu k jednotě dále spatřuji ve společných aktivitách. A cestu k jednotě spatřuji v pozvání ke sdílení – společných biblických v evangelických kostelích a modlitebnách a společné eucharistie v římskokatolických chrámech, ke které bude umožněn přístup i evangelickým věřícím.

Řecké slovo oikumené znamená obydlený svět či lidstvo. Tedy v jistém smyslu svět již ekumenizovaný – obydlený i bez našich bohoslužeb. Je plný lidí různé pleti a různých jazyků, tradic, zvyků a náboženství. Polovina tohoto světa jsou křesťané. Nicméně nejednotní. Neklaďme si neřešitelné úlohy. Nechtějme jej sjednotit celý. Pokusme se nicméně, znovu a opět, o jednotu té křesťanské půlky světa. Jednota je směr, je ukazatel, je paradigma. Ježíš nám dává dva nástroje na cestu – lásku a poznání. Naslouchejme jeho výzvám a osvojujme si je coby přikázání. Miluj a poznávej! To jsou dva klíče, doporučené a spolehlivé. Miluj a poznávej! – to jsou dvě cesty k ozdravení vztahů, které nám rabbi Ježíš, kterého ve víře přijímáme a vyznáváme coby vzkříšeného Pána, zanechal za dědictví. Amen.