Na cestě k ekumeně bez bariér

Konference německého regionu mezinárodního ekumenického společenství (IEF) v Herrnhutu - Ochranově

Herrnhut, česky Ochranov, ani ne třítisícové městečko v nejvýchodnějším cípu Německa nedaleko hranic s Českou republikou a Polskem, je místo mimořádného významu nejen pro dějiny střední Evropy, ale bez nadsázky pro dějiny světové. Právě zde se totiž v roce 1722 usadili z Moravy vyhnaní členové pronásledované Jednoty bratrské a zde, pod ochranou hraběte Mikuláše Zinzendorfa, založili doslova na zelené louce osadu, která se v následujících desetiletích a staletích stala střediskem misijní činnosti neobyčejné svým dosahem, intenzitou i étosem. Její působnost zasáhla zřejmě všechny kontinenty a zachovává si svůj význam dodnes.

Tolik snad stručné historické heslo o místě, kde se ve dnech 28.-31. července 2008 konala konference německého regionu Mezinárodního ekumenického společenství (IEF). Pozváni byli i členové regionů polského, českého a slovenského, jimž se díky německým pořadatelům dostalo značné slevy z ceny za pobyt. Tématem setkání byl život křesťanů před a po přelomovém roku 1989, zkušenosti z let totality i bezmála dvou desetiletí následujících.

Volba místa setkání byla šťastná hned z několika hledisek. Herrnhut, místo bohaté historickou pamětí, se stal rodištěm nové církve, nového typu misijní činnosti - takové, která dokázala překonávat rasové a sociální bariéry, a tak se v koloniálních oblastech stát skutečným kvasem v duchu evangelia. Také IEF, seskupení křesťanů několika zpočátku jen západoevropských zemí, si od svého vzniku v roce 1967, v atmosféře živé naděje na sblížení a jednotu křesťanů, kladla a klade za cíl „být již dnes církví zítřka" - tedy překonávat přetrvávající neshody a překážky mezi křesťanskými církvemi a ukazovat odvážně cestu k jednotě.

Takového cíle pochopitelně není snadné dosáhnout, o obtížnosti cesty k „církvi zítřka" svým způsobem svědčila i ochranovská konference. Záměrem organizátorů pravděpodobně bylo volbou tématu, které všechny spojuje a zároveň není, či by nemělo být, nijak kontroverzní, umožnit opravdu přátelské setkání bez rušivých prvků a napětí. Hlavní příspěvky mluvčích za jednotlivé regiony byly vybrány tak, aby pokrývaly celou škálu oblastí života křesťanů - od oficiálních představitelů (biskup evangelické církve Horní Lužice Klaus Wollenweber za Německo) přes akademické teology (prof. Zygfryd Glaeser z polské Opole) a duchovní působící přímo „v terénu" příhraniční spolupráce (husitská farářka z Hrádku nad Nisou Hedvika Zimmermannová) po svědectví „prosté" věřící (Mária Ničová z Bratislavy). Na výběr bylo dále z několika zajímavých pracovních a diskusních skupin s rozmanitými tématy - od dějin Herrnhutu přes biblickou reflexi nad tématem smíření a problémů ve vztazích mezi jednotlivými národy (respektive mezi Němci a ostatními národy) až po důležité otázky nedávné církevní historie. Z hlediska českých účastníků byla v tomto směru zvláště zajímavá skupina vedená profesorem Hansem Jorissenem z Bonnu, zaměřená na zkušenosti a problémy podzemní církve v českých zemích.

Prvním a nejočividnějším nedostatkem konference byla disproporce v počtu a složení účastníků, daná samotnou velikostí a strukturou jednotlivých regionů IEF. Zatímco německá výprava byla podle očekávání početná (kolem šedesáti účastníků), z polské strany se dostavila jen čtveřice, přibližně stejný počet dorazil ze Slovenska, českou stranu zastupovalo účastníků jedenáct. Zamýšlený efekt mezinárodního setkání tak byl do značné míry setřen. Závažnější než počty účastníků byla různost pohledů a perspektiv, která vycházela najevo ve vystoupeních jednotlivých mluvčí. Zatímco profesor Glaeser se soustředil na potřebu „pokřesťanšťování" Evropské unie a svůj proslov doslova prošpikoval výroky papežů a biskupů, čímž nevyhnutelně vzbudil dojem, že z polského pohledu znamená „křesťanský" především či výhradně „(římsko)katolický", farářka Zimmermanová mluvila o konkrétních zkušenostech některých aktuálních projektů v příhraniční spolupráci a Mária Ničová poskytla velmi osobní a živé svědectví o životě křesťana v letech totality. Z rozmanitosti, která by se mohla navzájem vhodně doplňovat, se tak trochu stalo několik mimoběžných témat, která se dotýkala jen málo nebo vůbec. Jakoby to všechno, co bylo řečeno, nedávalo žádný celkový obraz - snad jen v podobě roztříštěné mozaiky, kterou spojuje pouze fakt, že jsme „tak nějak" sousedy a žijeme vedle sebe. Přitom by bývalo bylo poměrně snadné tuto mimoběžnost odstranit, například tím, že by se všechny hlavní příspěvky věnovaly zkušenosti života v nesvobodě a její reflexi v současnosti.

Jednou z podstatných složek všech setkání IEF je společné slavení - především eucharistická liturgie. V chápání mnoha jejích členů je to právě otevřený postoj ke společnému slavení večeře Páně, co činí z IEF „církev zítřka". V programu setkání v Herrnhutu eucharistická bohoslužba nebyla, oproti zvyklosti mezinárodních konferencí i setkání německého regionu. Je pravděpodobné, že i v tomto případě šlo o snahu vyhnout se kontroverzní otázce, kterou je společné sdílení stolu Páně především pro polské katolické účastníky. Nepřítomnost eucharistické bohoslužby chápali někteří čeští účastníci jako ochuzení, jako projev nedostatku odvahy a rezignace na základní nosnou myšlenku IEF - překonávání bariér, v tomto případě v chápání a porozumění základní křesťanské svátosti a zároveň symbolu jednoty křesťanů.

Namísto eucharistie byla na závěr konference zařazena bohoslužba smíření, zaměřená na odpuštění vin minulosti. Jejím záměrem bylo symbolicky vyjádřit zátěž dějin (čtyři kameny přinesené zástupci jednotlivých regionů), její přijetí a smíření vedoucí k otevřenosti k druhým (podávání chleba se solí). Tato liturgie, přes působivost dějiště - velkého sálu jednoty, působila poněkud rozpačitým dojmem. Především byla příliš jednostranně zaměřena na německou historickou vinu, což bylo sice vzhledem k vysokému průměrnému věku německých účastníků pochopitelné, z perspektivy českého účastníka nejmladší generace však působilo neaktuálně a poněkud samoúčelně - jako by si Němci za účasti několika „symbolických" zástupců sousedních národů zahlazovali své historické svědomí. Problematické bylo také zařazení rozdílení chleba se solí na místě eucharistie - mohlo totiž být chápáno jako jistá „náhražka", únik k neproblematickému a poněkud lacinému gestu. Je ovšem potřeba dodat, že tyto kritické výhrady do jisté míry překrylo, jak je na akcích IEF obvyklé, nadšení účastníků.

Dnešní Herrnhut je svou úpravností jakousi „západní enklávou" v prostředí východního Německa - nově přestavěné budovy jsou komfortní a ve vysoké míře bezbariérové. V oblasti „Trojzemí" - trojúhelníku mezi Německem, Polskem a Čechami s centrem v hraniční Žitavě (Zittau) čile funguje turistický ruch a vzájemné kontakty, dříve přísně střežené hranice jakoby už ani neexistovaly. Herrnhutské setkání IEF své bariéry mělo a na své hranice ukazovalo. Snad aby si všichni účastníci mohli připomenout, že ekumenické vztahy, stejně jako lidské vztahy vůbec, nikdy nejsou zcela bezbariérové. Možná takové ani být nemohou - to však neznamená, že nemá smysl o odstraňování bariér a otevírání hranic usilovat. I když je to cesta snad ještě obtížnější než ta, kterou prošly hraniční stanice v „Trojzemí".