Z dopisů čtenářů

Už nám leze krkem, že se často zabýváme Janem Husem. Kdyby se lidé raději modlili za pokoj jeho duše. (. . .) Co chceme vylepšit na událostech ve středověku, za které my neneseme přece žádnou odpovědnost? (. . .) A nepřátelé spásy mezitím nezahálejí, ba pilně a vytrvale pracují. (. . .) Nežli mařit čas neplodnými spory, bylo by lepší modlitbou společnou, krásným osobním příkladem a šlechetnými slovy podle Písma pomáhat šířit Boží království lásky a pokoje.

(z dopisu čtenáře J. O.)

(. . .) Vytýkám-li svému bratru (v dobrém úmyslu) jeho nedostatečnost a chyby, znamená to, že ho mám rád, že mi na něm záleží a že od něho očekávám něco víc. K reakcím z katolické strany (především Perspektivy, červenec 95) bych rád jenom doplnil, že Josef Zvěřina není v české katolické církvi ojedinělý zjev, jak by se mohlo z článku bratra Rejchrta zdát. Patřím k té generaci, která pamatuje nejen Zvěřinu, ale i ty, od kterých mohl mnoho převzít. Jemu podobným tónem zněly v různých situacích a časech (.zapomenutá paradigmata"?) hlasy Metoda Klementa, Metoděje Habáně, Adolfa Kajpra, AntonínaMandla, Bonaventury Bouše, Míly Máši či Václava Malého - to jen namátkou. . . (. . .)

(K Rejchrtovu článku .Kde jste, Zvěřinovi žáci" a Sarkanderovské polemice čtenář J. A. D.)

Již po léta žiji na severoamerickém kontinentě po tom, co jsem získal určité církevní zkušenosti v Jižní Americe a jinde. Na tomto kontinentě, kde římskokatolická církev musí žít nejen bok po boku s mnoha protestantskými církvemi a sektami, s pravoslavnými a jinými Krista se dovolávajícími křesťany, kde děti ve veřejných školách nejednou poznávají, že jejich kamarádi z hinduistických, buddhistických a někdy i ateistických rodin jsou stejně dobří a někdy i lepší než jejich katoličtí přátelé, na tomto kontinentě dnes přístup k pastoraci musí být jiný, otevřenější a hlubší než třeba v Polsku nebo v Itálii.

Svou rodnou vlast jsem od r. 1990 navštívil asi pětkrát a určitě bych se do ní vrátil, kdybych nebyl dnes, po 45 letech exilu, vázán zde. A ten dojem, který mám, je, že ta naše malá (. . .) rodná zahrádečka se svými náboženskými těžkostmi se dnes dosti podobá severoamerickému kontinentu s tím rozdílem, že zde je dnes poměrně více praktikujících a obětavých křesťanů než u nás doma. I když naše křesťanské kořeny, národní tradice a kultura sahají mnohem dále do minulosti než tradice americké a kanadské, přece jen bychom se mohli ledasčemu od amerických a kanadských katolíků přiučit.

Při čtení řádků pisatele TOTUS-TUUS na str. 44, G 7-8, se mi vynořily vzpomínky zašlých časů, kdy před válkou jsme stáli pod vedením svých učitelů ve školní tělocvičně na stupínku a mávali praporečky a zpívali: .Tatíčku náš Masaryku. . ." O šest let později ve školních třídách visel obraz Hitlera s knírkem a my jsme byli většinou týchž učitelů cvičeni v tom, jak zvednout pravici a pozdravit .Heil Hitler", až do školy přijde německý inspektor. Já jsem se chvěl strachem, protože jsem byl odhodlán to neudělat. Německý inspektor nikdy nepřišel. A netrvalo dlouho a měli jsme Gottwalda a psaly se básně na Stalina, dělaly se průvody a ohnivě se řečnilo o jeho géniu a neomylnosti. . .

Co tím říkám? Jak snadno a běžně se člověk v teologii setkává s ideologiemi, které se za teologii vydávají. A jak tomu je s článkem .Psi ať štěkají, karavana jde dál," podobně tomu je i se sarkastickým fejetonem .Efektivní řízení na vysoké úrovni" na str. 35, i když je namířen opačným směrem.  Prozrazuje inteligenci, informovanost, vhled do vnější situace církve a s ním spojenou frustraci vrcholící v cynismu. Pisateli se nedivím (jako chápu i toho prvního), ale takto se daleko nedostaneme, nejdále do naprostého nihilismu. (. . .)

Dobře, že uveřejňujete upřímné dopisy čtenářů bez cenzurování. (. . .) Jsou hlasem církve zespodu, který je nutný (. . .) i když se to zdá být přiléváním oleje do ohně a mnoha dobrým lidem to je pochopitelně nepříjemné. Podobně se to dělá v mnohém katolickém tisku na tomto kontinentě a jinde ve světě. A ten tisk je přístupný v mnoha katolických kostelích, protože moderní katolík má určité vzdělání a je informovanější ze světského tisku, televize a rádia, než byl katolík před 40 lety a dále v minulosti. (. . .) Všem nám běží nejen o jednotu křesťanstva na celém světě a o úřad služebné lásky Petra v Římě, nýbrž také o pravdu a osvobození z fašistických a triumfalistických tendencí, které jsou jednou ze zábran jednoty a jednou z příčin tříštění církve a které mnoha lidem určitého psychologického typu velmi vyhovují.  Dnes je nutno na hlubiny a ty může, kdo chce, nalézt v Getsemanech také.  Getsemany nejsou pro děti. Dětem je třeba věnovat jinou pozornost, jak to často a správně dělají v Katolických novinách.

(z dopisu čtenáře J.)