Nejsnazší je shodit bomby

V dobách komunistické vlády to bylo v jistém smyslu mravně lehké - většinou bylo jasné, kde je pravda a kde lež, co je dobré a co je podlé. Stáli jsme na straně dobra a zvykli jsme si na to. Tento zvyk jsme přenesli i do nové situace, ale její novost je mimo jiné právě v tom, že většinu konfliktů už nemůžeme jednoznačně vidět jako boj dobra se zlem. Zvyk nás však nutí dávat jedněm nálepku zlých a druhým fandit. Josef Zvěřina jednal jasnozřivě už krátce po listopadu 1989, když mu byla předložena k podpisu petice proti jistému politikovi a on svůj podpis pod ni odmítl. My ostatní jsme většinou ještě dlouho a v mnoha věcech mylně viděli boj dobra se zlem. Týká se nejen domácí scény: Se "spravedlivým rozhořčením" jsme sledovali operaci v Perském zálivu a trvalo nám dosti dlouho, než jsme rozpoznali, že ani jedna ze stran si nezaslouží nějaké naše zvláštní sympatie a že na boj proti bagdádskému vládci doplácejí zejména chudí lidé a jmenovitě křesťanská menšina. V konfliktu v Jugoslávii se také v první chvíli zdálo, že jde o boj demokratů s nepoučitelnými komunisty v Bělehradě. Protože zde je situace pro nás srozumitelnější, dosti rychle se ukázalo, že ani zde nelze jednu ze stran ztotožnit s dobrem a druhou (třetí) se zlem. Není nevinných v tomto konfliktu, není svatých v této válce, tak celkem shodně zněly komentáře východních i západních stanic, které jsem lovil v éteru v polovině léta. Lze pochopit nadšení, s kterým lidé zdivočelí válkou sledovali ohňostroj bomb dopadajících na ty druhé. Nechce-li člověk jako Kristus vložit do konfliktu sám sebe a své zájmy, pak je nejsnazší shazovat s výšky bomby. Na dobré i na zlé. Tak jako váš nebeský Otec dává svítit slunci a sesílá déšť.

Jaroslav Vokoun