Dělničtí kněží: luxus pro církev?

• Pro jaké poslání světí a posílá odjakživa církev své kněze?
• Co reprezentuje uvnitř tohoto poslání službu Eucharistie?
• Jsou všichni povoláni ktomu, aby byli kněžími téhož druhu, stýmiž funkcemi a stoutéž službou?
• Není vtomto poslání možnost volby co konat anebo priority?

To jsou v hrubých rysech otázky, na něž se budu snažit odpovědět. Myslím, že v pozadí všech těchto otázek stojí také zásadní otázka kněží-dělníků.  Stále více a více chybí kněží pro farnosti, aby podporovali a prohlubovali víru křesťanů. . . To je znepokojující, (. . .) a proto je legitimní se ptát, zdali v takové nouzi není skutečně luxusem pro církev, mít ještě kněze - dělníky.  Tedy kněze, kteří nejsou určeni trvale a jedině pro službu křesťanům; takové kněze, kteří zasvětili to nejlepší v sobě samých i to, co přijali od církve, aby doprovázeli ty, kteří nežádají od církve nic?

Proč jsme kněžími?

Pro jaké poslání nás církev vysvětila na kněze? Odvolal bych se nejprve na prvotní církev, o níž se píše ve Skutcích apoštolů, v kapitole 6. Mám na mysli zvláště debatu, která velmi rychle vznikla mezi skupinou apoštolů a prvními křesťany. Úkoly, které na sebe museli brát apoštolové, se stávají stále těžšími a těžšími, velmi rychle roste počet křesťanů, apoštolové jsou přetíženi prací. Nemohou být k dispozici pro všechno a pro všechny. A tak se uvnitř různých skupin rodí obviňování. Skupina Řeků vyhledá apoštoly a otevřeně si stěžuje, že je znevýhodňována oproti Židům, že je opomíjena ve prospěch Židů.

Zdá se, že apoštoly velice mrzí celá tato aféra, která rozděluje členy církve.  Mrzí je to především proto, že záležitosti, kvůli kterým na ně křesťané stále více a více naléhají, byť by byly sebedůležitější, nejsou v jejich očích prioritními úkoly: jsou to úkoly správní, služba společenství (ve Skutcích apoštolů se nazývají .služba u stolu"). Apoštolové však nechtějí opustit své prvotní poslání, ono poslání, ku kterému je Kristus povolal, kterým není .služba u stolu", nýbrž .služba slovu", služba zvěstování evangelia všem lidem. Co tedy dělají?

Svolají shromáždění, aby se věci ujasnily a rozhodují se vyhledat sedm mužů, kteří se postarají o .službu u stolu", zatímco apoštolové se budou moci věnovat zcela službě evangelia.

Myslím, že je to základní debata v církvi, kterou je třeba si stále mezi námi osvětlovat. Svatý Pavel se střetl se stejným problémem se svými komunitami, které si ho chtěly uchovat ke své vlastní službě. Ve všech dějinných epochách církve nacházíme křesťany, kteří chtějí .konfiskovat" kněze pro svůj vlastní prospěch. A apoštol Pavel musí zvednout hlas a prohlásit: .Neboť Kristus mě neposlal křtít, nýbrž kázat radostnou zvěst" (1 K 1, 17).  A sám koncil opakoval v dekretu o službě kněží, že prvním a základním úkolem kněze není především křtít, sloužit mši, předsedat všem shromážděním křesťanů, ale služba evangeliu. Dnes, uprostřed všedního života lidí, tam, kde žijí, jsme znovu svědky a zvěstovateli radostné zvěsti Ježíšovy.  Když se mluví o knězi a jeho poslání, myslím, že je třeba si vždycky připomenout Kristovo vyslání k misii v evangeliích. Poslání, které dosahuje tři termíny stejné důležitosti: .Jděte, učte, křtěte všechny národy!" Trochu se zapomnělo na první termín .jít". Jít stále dále a dále. Jestliže chceme, dříve či později, učit, sloužit mši, znovu křtít křesťany, je třeba začít s tím, že k nim přijdeme, budeme jim naslouchat, budeme žít s oněmi muži a ženami, kteří jsou daleko od církve a pro které církev neznamená nic. Dříve, než začneme učit, je třeba naučit se slovům, jazyku těch, které chceme učit, abychom k nim nemluvil cizím jazykem; a proto, abychom se naučili jazyku, je třeba .žíti s. . ." Pro mne zůstává vzorem odkaz Pavlův, a to způsob, jakým on chtěl prožívat službu evangeliu. Na své druhé misijní cestě prošel křížem krážem různé země Malé Asie; a všude, kudy prochází, zakládá komunity. A jednoho dne dojde na hranice Asie, do Troady, tváří v tvář nové zemi, která dosud nepřijala evangelium: Řecku. A tady váhá. Poprvé váhá nést ještě dále evangelium, protože cítí, že komunity, které založil, jsou ještě křehké - byly by rády, kdyby se vrátil, rády by si ho podržely pro svou službu. Přesto vše však nastupuje na loď, aby šel k Řekům, aby se setkal s kulturou, která mu není vlastní. Bude to poloviční nezdar, ale on nepřestane a jde zvěstovat evangelium vždy dále, až do Říma. A v jedné ze svých epištol volá:

Evangelium mě tísní, evangelium mně působí nemoc, když si uvědomím, že některé národy ještě neslyšely radostnou zvěst Ježíšovu!  Zdá se mi, že je důležité zdůraznit: kněz není definován službou křesťanům, nýbrž službou evangeliu. Aby byla evangeliu uchována jeho chuť a osvobozující síla, je naprosto nezbytné, ať tak či onak, aby ti, kdo mají tento závazek, šli žít evangelium .vně hranic", tam, kde se zdá, že je zcela cizí vůbec o Bohu mluvit. Vždycky se potvrdí, že ten nejvzdálenější, ten nejcizejší, ten .nejméně náboženský" je nejzpůsobilejší pro odhalení jádra evangelia.  Ztracená ovečka, marnotratný syn, setník, Samaritán, prostitutky, které nás předejdou do Božího království.

Kněz „muž mše" - co to znamená?

Kněz jako .muž eucharistie" je výraz značně rozšířený mezi křesťany (a má jistě pravdivý základ). Druhý vatikánský koncil, v dekretu .O službě kněží", cituje v první kapitole z epištoly k Římanům: .Kněží jsou služebníci Krista Ježíše mezi národy" (Ř 15,10). Mezi národy znamená: mezi těmi, kdo neznají evangelium, mezi pohany. A koncil dále cituje pokračování verše: .Hlásají proto Boží evangelium, jako by konali posvátný úkon, aby se tak národy staly milou obětí, posvěcenou od Ducha svatého." Pavel představuje model kněze: ve své evangelizační práci je služebníkem Ježíše Krista. .Oběť", .posvátná služba", služebník. . . to vše je slovník mše.  Pro Pavla není zvěstování evangelia nějakou vedlejší záležitostí. Pro něho není ve vlastním smyslu slova určitý čas pro křesťany, což by byla doba mše, a určitý čas pro pohany, což by byla doba misie. Pro něho každá činnost zvěstování evangelia je již úkonem kultu, úkonem posvátným, úkonem posvěcení života světa.

Kněžská služba neznamená jednoduše znovu konat poslední Ježíšův čin před jeho smrtí, ale znovu pravdivě opakovat události celého jeho života: jít k lidem, vstoupit do všech zákoutí lidského života, být nejblíže tomu, co prožívají, aby bylo možné jim ukázat, že i ta nejmenší věc v jejich životě, nejmenší počin, není jen tak zcela ničím. Že je to věc posvátná. Že to má pro Boha cenu. Kněžská služba znamená ukázat Boží přítomnost všude tam, kde lidé žijí; ukázat, že je zde, velmi intimně, velmi tajemně v životě lidí; ukázat .posvátné" v tom, co se zdá, že je zcela .profánní"; kontemplovat neviditelné v tom, co je nejviditelnější.

My kněží jsme principiálně .lidé mše", lidé zasvěcení, .služebníci Ježíše Krista", jak to říká sv. Pavel. Je však třeba se vyvarovat redukování mše na pouhý obřad, vyhrazený jen zasvěceným. Určitým způsobem dlužíme mši celému světu. Je to právě ona, která nás vydává světu: je obětí, obětí Ježíše, který se vydal světu. . .

Pro mne tedy neznamená, že slavím mši jen tehdy, když .vystupuji k oltáři" v liturgickém oděvu. Mše začíná pro mne tehdy, když jdu ráno do práce, když mohu sdílet život, práci, přátelství, svačiny, kárání i ponižování všech, kdo pracují se mnou a jako já. A v tom všem se necítím být knězem .jen sám pro sebe". Poslán církví jsem knězem pro lid a v lidu, a to i když se tento lid nepovažuje za křesťanský.

A pokud jde o eucharistii, sv. Pavel v listě Thesalonickým doporučuje:

.Všude, na všech místech, ve všech věcech konejte eucharistii". Jsme lidé eucharistie všude tam, kde jsme, ve všech našich lidských aktivitách, neboť slavit eucharistii znamená přinášet Bohu vše, co mu patří, vše, čím jsme a co od něho máme.

Nejlepší služba, kterou je možné prokázat kněžím, je uchránit je, aby se nestali .odříkávateli mše" a vyzývat je k tomu, aby se stali opravdovými .služebníky Ježíše" (abychom užili slovník sv. Pavla), .služebnými kněžími" v celém životě; aby se nestali lidmi .posvátnými", co možná nejvíce oddělenými od života všedního dne, ale právě naopak, aby se stali lidmi .obětujícími", obětujícími se těm, kteří jsou nejvíce vzdáleni.  Jak chápeme různost .služeb"?

Mnoho křesťanů má zcela hotovou a pevně zakotvenou .představu" o knězi, o jeho práci a jeho funkci: co má dělat a co dělat nemá. Je důležité si uvědomit, že Kristus nám odevzdal poslání, nikoliv nějaký model, ani formu, do které bychom se .odlili", abychom naplnili toto poslání. Neexistuje jediná podoba bytí kněze. Jeho podoba je dána rozmanitými dary. Svatý Pavel v listě Římanům (12,6) jich připomíná více: někteří jsou způsobilí povzbuzovat, jiní prorokovat, jiní sloužit a jiní, aby stáli v čele. . . Lze si naříkat na takovou rozmanitost? Je to přece bohatství pro Církev!  Velmi zajímavá věc: máme čtyři evangelia a nikoliv jen jedno. Také dobře víme, že jsou čtyři zprávy o eucharistii; čtyři způsoby jak rozumět Ježíšovu činu sdílení chleba a vydání svého života za svět a jak toto vše konat: tři zprávy jsou si podobné a jedna, z evangelia sv. Jana, nevypráví o poslední večeři, ale připomíná Kristův čin: umývání nohou apoštolům.  Mše pro apoštola Jana spočívá v tom, že se stanu služebníkem lidí.  Jestliže se tedy, již od samého počátku, ještě s apoštoly, ukázalo, že se eucharistie může prožívat různými způsoby a různými znameními podle zvláštního charismatu jedněch nebo druhých, bylo by škoda chtít dnes omezit toto znamení jen na jeden jediný způsob.

Jestliže je dobré, že jsou kněží, kteří slaví mši po způsobu prvních tří evangelií, je pro církev důležité, aby jiní kněží slavili mši na způsob evangelia sv. Jana a aby tak ukázali, že jsou služebníky těch nejmenších, těch nejchudších, těch, co jsou nejdále.

Pokud jde o mne, cítím, že je mně nejbližší tato eucharistie podle sv. Jana a já se pokouším, abych jí byl co nejvěrnější den po dni.

A na závěr

Dělničtí kněží nejsou dnes žádným luxusem, nýbrž nutností pro církev, pokud chce zůstat církví svatodušní, tzv. církví pro všechny lidi, ať už je jejich kultura či jejich rasa jakákoliv; jestliže chce zůstat církví, která je schopna sdělovat slovo Ježíšovo jazykem dnešních lidí. Ano, je to nutnost a šance pro církev, jsou-li v ní někteří z kněží, kteří se odvažují a riskují víru na nových cestách a v nových kulturách. Církev, která se rozhoduje dávat kněze těm, kteří jsou daleko od ní, a to i přesto, že jich má méně než dříve, dává sama sobě i světu velmi důležité znamení.

Na lidi, kteří jsou daleko od církve a jsou jim náboženské otázky lhostejné nebo jsou jim zcela odcizeni, vždycky zapůsobí, když zjistí, že jim církev poslala kněze, kněze jen pro ně samé, poslané k těm, s nimiž se nepočítá, k těm, kterými naše společnost pohrdá a které ignoruje. . . .Bůh vás miluje takové, jací jste a tam, kde jste"; a oni poznají, že to nejsou jenom slova.  Naše služba kněží - dělníků má velmi důležitou funkci: připomíná církvi, že jí něco chybí, že je neúplná, že bude vždycky trochu pokulhávat, protože je v očekávání všech těch mužů a žen, kteří se necítí být shromážděni slovem, které přináší.

Pozn: Termín .dělnický kněz" označuje dnes nejen kněze, který pracuje jako dělník, ale i různá jiná zaměstnání, neboť v průběhu let jsou kněží zaměstnáni v různých profesích: ve vědě, výzkumu, školství, nemocnicích, sdělovacích prostředcích a pod.