Katolické myšlení v druhém kole?

Katolické myšlení v ryzím smyslu slova znamená myšlení otevřené pravdě, ať se s ní setkám kdekoli a u kohokoli, protože všechno opravdu dobré a pravdivé je katolické. V pokleslejším smyslu slova se katolickým myšlením nazývá oficiální proud katolické filozofie, kdežto pravda v ústech kohokoli jiného je největší blud. K prvnímu příjemnému překvapení čtenáře knihy Perspektivy naděje od Jolany Polákové je zjištění, že autorka, patřící k církevnímu oficiálnu v druhém smyslu slova, nám v této knize nabízí otevřený pohled na současnost v prvním, ryzím smyslu. Knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad (zatímco naše nejkatoličtější nakladatelství paradoxně stále znovu vydává kantiánsky protikřesťanské dějiny filozofie od Stöhriga, aniž to někomu vadí či aniž to možná vůbec někdo rozpozná - ostatně těsně předkoncilní katolictví bylo pořádně kantiánské. . .). V knize s podtitulem Hledání transcendence v postmoderní době se čtenář setká s mnohým z toho, co se už několik let snažíme říci v Getsemanech o naší době a důsledcích, které z nové situace plynou pro církev - třebaže v decentnější podobě a s několika úlitbami, jak se mi aspoň některá okrajovější tvrzení jeví. Poláková se dokonce odvážně a s pozitivním očekáváním vydala i do oblasti transpersonálních prožitků, kam jsme si zatím netroufli ani my. Vyplývá z charakteru popřevratového dohánění, že Polákové kniha je prakticky na všech stránkách kompilací - v naší generaci to asi už nebude jinak možné, i naše články jsou z větší části referátem o tom, co cizojazyčného zrovna čteme.  Charakter časopisu však lépe než kniha snáší určitou nahodilost témat a pořadí, v jakém jsou prezentována, naproti tomu v knize hned čtenáře napadne otázka, zda výběr právě těch děl, jejichž kompilací kniha vznikla, je více než namátkový - ale možná, že jiný než namátkový výběr je požadavek s postmodernou neslučitelný. (Doufám přesto, že v Getsemanech v horizontu několika ročníků najde čtenář reprezentativní a systematický výběr z toho, co je v námi sledované problematice podstatné.) Bylo by jistě možné a užitečné - ale ne v rámci této recenze - kritizovat některá tvrzení, např. hodnocení R. Panikkara či interpretaci E. Lévinase, neboť chvályhodná otevřenost nemusí znamenat zamlčení rizik, ale to by nic nezměnilo na tom, že kniha je opravdu hodná četby a kritiky a bude doufejme mezníkem v českém duchovním životě. Oficiálnost Polákové by měla sehrát pozitivní roli, protože jedinci na význačnějších místech se zpravidla nenechají poučit v prvním kole svými kritiky, ale přijmou nepříjemné myšlenky až v druhém kole, kdy je vysloví někdo nepodezřelý. Doufám tedy, že touto knihou vstupujeme do druhého kola.