Polský ekumenismus

Letošní 28. kongres IEF v Polském Těšíně byl pro mnohé z nás, kteří jsme se zúčastnili loňského kongresu v Durhamu, šokem. Úroveň obou kongresů byla nesrovnatelná. Je ovšem velmi obtížné se učit ekumenismu v zemi, kde jedna církev je zcela dominantní a kde míra sekularizace není tak vysoká, aby tuto církev nutila reagovat jinak, než byla po staletí zvyklá. Nicméně Slezsko, kde se kongres konal, je jedinou oblastí v Polsku, kde žije významná protestantská menšina (30 %). Příslušníci této menšiny jsou často potomky Čechů vyhnaných ze své země po Bílé hoře. To, že se zde mohli usídlit, je známkou náboženské tolerance, které zde byla, a zdá se i je, větší než u nás.  Šokováni jsme nebyli sami. Západoevropští účastníci byli překvapeni ještě více, ale učili jsme se od nich obrovské trpělivosti. Organizace, která usiluje o ekumenu .odspodu", pořádala úvodní večer svého kongresu v divadle za .hvězdného obsazení" polským prezidentem Lechem Walesou a asi patnácti biskupy včetně kardinálů. . . Museli jsme tedy vyslechnout řadu dlouhých nudných projevů. (Přesto, že pořadatelé žádali řečníky o maximálně pětiminutové příspěvky.) Měl jsem dojem, že mnozí z řečníků se s ekumenou setkali právě poprvé. Pozoruhodné bylo, že jednomu z řečníků, jehož vystoupení trvalo 20 minut, a který kromě toho, že dvakrát ocitoval papeže, přesto neřekl vůbec nic, se podařilo vyslovit slovo "ekumeniczny" napotřetí.  Z mnoha projevů vynikla pouze slova prezidenta IEF a starosty Těšína.  Přednášky na téma kongresu "Ora et labora" nebyly koordinované, byly pronášeny v polštině bez tlumočení (překlady byly k disposici písemně), ačkoli většina účastníků polsky nerozuměla. Přednáška profesora Lublinské univerzity, zcela poplatná statickému neotomismu, jakoby vůbec nebrala na zřetel změny, které ve společnosti v posledních dvou stech letech ve světě práce nastaly. Jejím pozitivem však bylo, že pro doložení stanovisek byly používány citace z bible a citace z II. vat. sněmu, a nikoli pouze citace papeže, jak jsme slyšeli při zahájení v divadle. Mohli jsme třeba slyšet, jak důležité je, aby alespoň někteří služebníci církve po vzoru Pavlově pracovali vlastníma rukama. Nebo, že bez Ducha svatého není možný svátostný život, protože církev není majitelem Ducha. Myšlenky, které v okolní šedi potěšily.  Přednáška pravoslavného biskupa stála za překlad a otiskneme ji.  Bohoslužby ve svých ztuhlých, ekumenou ještě neovlivněných formách byly pro mne zklamáním. Vyjadřovaly však stav, jaký v Polsku je. Výjimkou byla bohoslužba anglikánská, která však jako jediná nebyla v polské režii.  I jinde se ovšem našly pozitivní momenty. Při bohoslužbě v Českém Těšíně jsme slyšeli fundovanou homilii pastora Miroslawa Jelinka ze Zelowa na text o rozmnožení chlebů vyzývající k solidaritě s potřebnými, k odpovědnosti.  Pokud se snažíme alespoň málem, Bůh pomůže.

Dvakrát během bohoslužeb jsem měl velmi silný pocit "tady nemohu přijímat, tady je to úplně mimo". V obou případech jsem však nakonec přijímal s vědomím, že to, co se děje, je stejně především dílo boží, a že nezáleží na mých pocitech. Jeden z těchto případů se udál při katolické liturgii. Těsně před liturgií jsme byli upozorněni, že přijímání je možné pouze pod jednou způsobou, pouze do úst a pouze katolíkům. Bylo to jako studená sprcha.  Nevěděl jsem, zda mám být solidární s nekatolickými členy IEF, kteří toto odmítnutí zažili po 28 letech poprvé, a nepřijímat, ale nakonec jsem si řekl, "pokud dostanu tělo Páně na ruku, přijímat budu". A kupodivu jsem přijímal.  (Vyžadovalo to pouze odvahu - ani u nás jsem ještě nazažil, dokonce ani na Moravě, že by mi někdo na ruku nepodal.)

Pěkným zážitkem bylo shlédnutí dramatizace Malého prince nastudované skupinou ekumenické mládeže z Brenny, městečka na úpatí polských Beskyd, kde žijí předseda polského regionu, katolický farář, a místopředseda, luterský farář, kteří nejen spolu dobře vycházejí, ale úzce spolupracují.  To, že čeští účastníci byli ubytováni skoro všichni společně v Českém Těšíně v domě Církve bratrské, umožnilo se lépe poznat, spolu se modlit, spolu se sdílet. Setkání se zúčastnilo i šest studentů tehdy ještě budoucího Institutu ekumenických studií v Praze.

Česká výprava se také během kongresu setkala s vedením IEF ohledně vzniku českého regionu a v následujících dnech jsme se rozhodli český a slovenský region vytvořit. Představiteli regionu jsou Helena Blaženínová ze Všenor, Vladimír Albrecht z Prahy a Magda Mihaliková z Bratislavy. O jeho smyslu, o chystaných aktivitách budeme čtenáře informovat. Pobyt byl cenný i v tom, že nám odkryl obrovskou krizi polské církve. Zasvěcení pozorovatelé polských poměrů nás upozornili na to, že např. když se celý týden na kongresu nemluvilo o Panně Marii, tak to je třeba chápat jako velmi vstřícný krok. Mimo kongres tomu tak není. V posledních dvou letech dochází v polské církvi ke zlomu: Mnoho skupin se bouří proti přehnané mariánské úctě, proti středověkým poměrům v církvi. Jedná se o skupiny charismatické a neokatechumenátní, což samo o sobě příliš důvěru nebudí, ale je v nich prý množství teologů, kteří jsou schopni situaci správně eklesiologicky reflektovat. Člověk, který mi podával informace, sám věděl asi o 75 takových skupinách, které spolu začaly vytvářet kontakty. Hovořil např.  o jedné z těchto skupin, čítající asi 500 lidí, která byla vystavena prudkému tlaku ze strany hierarchie. 400 lidí bylo pak "navráceno do církve" a asi 100 bylo disciplinárně "vyloučeno". Věříme, že další kontakty pomohou situaci poznat lépe.

Osobně jsme se s podobnými jevy nesetkali, ovšem byl nám předkládán Jan Sarkander jako "patron ekumenismu" nebo jsme mohli okusit kultu osobnosti, který je vytvářen kolem současného papeže. ("Tady na tom kopci stál", "sem žehnal" a pod.)