Když se modlitba stane pohoršením

K nové velkopáteční přímluvě Benedikta XVI. v tridentském ritu

4. února 2008, dva dny před Popeleční středou, vydal papež Benedikt XVI. - jako část „tridentského ritu" podle mešní knihy z roku 1962 - novou velkopáteční přímluvu „Za židy". Vyvolala prudké mezinárodní protesty ze strany židů i křesťanů. Co bylo důvodem vydání nové přímluvy a proč způsobila takové pobouření?

V roce 2007 papež výrazně rozšířil povolení slavit předkoncilovou latinskou mši, aby s církví opět smířil malou skupinu tradicionalistů. Ve velkopáteční přímluvě, náležející k této mši, se však obrážel nekřesťansky nepřátelský postoj církve k židům, II. Vaticanem odsouzený. Proto papež sám koncipoval pro „tridentský ritus" novou přímluvu. Přeložena zní takto:

„Modleme se také za židy: ať Bůh a náš Pán osvěcuje jejich srdce, aby poznali Ježíše Krista jako spasitele celého lidstva. - Všemohoucí věčný Bože, který chceš, aby všichni lidé byli spaseni a došli poznání pravdy, uděl milostivě, aby vstupem do plnosti národů v tvé církvi byl celý Izrael spasen. Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána. Amen."

V dopisech a veřejných prohlášeních žádali židé a katolíci, mj. i Německá biskupská konference, aby místo toho byla pro starou latinskou mši jako povinná předepsána velkopáteční liturgie, kterou v duchu koncilu formuloval papež Pavel VI. Ta zní od roku 1970  takto:

„Modleme se také za židy. Vždyť oni jsou první, kteří poznali jméno Hospodina, našeho Boha. Kéž ho stále více milují a kéž věrně zachovají smlouvu, kterou s nimi uzavřel. Všemohoucí, věčný Bože, tys slíbil spásu především Abrahámovi a jeho potomkům. Vyslyš prosby své církve a dej, ať se na tvém vyvoleném národě tvé zaslíbení naplní. Skrze Krista, našeho Pána. Amen."

V této modlitbě církev jednoznačně vyjadřuje úctu k  vyvolenému národu, s nímž Bůh uzavřel smlouvu, kterou nikdy nevypověděl a nevypoví (Nostra aetate 4; Ř 9,4 a 11,29). Modlitba říká rovněž, že židé žijí ve věrnosti boží smlouvě a v lásce k božímu jménu, že jsou tedy již na cestě spásy. Církev prosí o to, aby je Bůh také přivedl k cíli vykoupení. O víře židů v Ježíše Krista jako podmínce jejich spásy se v této přímluvě nemluví. To totiž není nutné, neboť církev smí důvěřovat, že Bůh přivede židy ke spáse skrze jejich věrnost boží smlouvě.

Na rozdíl od modlitby Benedikta XVI. odpovídá modlitba Pavla VI. znění i duchu deklarace Nostra aetate 4: „Církev [očekává] den, jenž je znám pouze Bohu, kdy budou všechny národy jednohlasně vzývat Boha a ‚bok po boku‘ mu sloužit (Zeph. 3,9)." Vyznáním eschatologické naděje církve, že bude zajedno s Izraelem, se zde naprosto jasně vylučuje omyl, že by židé byli vyzýváni, aby se vzdali svého náboženství.¹

Tuto jednoznačnost Benediktova modlitba postrádá - avšak prosbě, aby ji v latinské mši nahradil modlitbou Pavla VI., Svatý Otec bohužel nevyhověl. To vyvolává dohady, že jsou mu ohledy na tradicionalisty důležitější než ohledy na židy. Ale co je na Benediktově velkopáteční přímluvě tak špatného?

Nebezpečná vzpomínka

Přímluva „Za židy" na Velký pátek má tisíciletou trpkou historii. Zbožná modlitba křesťanů byla zároveň urážkou židů, které nazývala zaslepenými a zatvrzelými, nevěrnými, resp. nevěřícími (perfidia). Nadto ve středověku platil pro židy na mnoha místech Evropy praktický zákaz vycházení o velikonočním týdnu, protože byli křesťanskými kazateli tak vehementně obviňováni z „vraždy Boha", že opouštět dům bylo pro ně nebezpečné. Ještě v 19. století docházelo po velkopátečních bohoslužbách k tupení židů a nebezpečným výtržnostem.

Tyto události sice patří minulosti, ale rozhodně nejsou zapomenuty. Slyší-li židé, že se v křesťanských modlitbách - jako v Benediktově přímluvě - mluví o „obrácení k Ježíši Kristu", připomíná jim to přesně toto historické trauma, a to ve vší jeho hrůze. Proto je velkopáteční liturgie a zvláště přímluva za židy provždy nanejvýš citlivým liturgickým bodem. Co víc, v každé zmínce o obracení židů na pravou víru je přítomna i nebezpečná vzpomínka na šoa.

9. března 2006 se v Berlíně poprvé setkal reprezentant Vatikánu kardinál Walter Kasper,  kompetentní pro vztahy k židům, s německou Rabínskou konferencí. Dr. Henry Brandt, předseda Všeobecné rabínské konference, se ve svém projevu vyjádřil k této problematice drasticky jednoznačně: „Pane kardinále, dotkl jste se tématu misií. Nechci se jím dále zabývat, ale je nutno si uvědomit, že především Německo je na misii židů přímo alergické. Zvláště zde je každá myšlenka, pouhý náznak možnosti obracet židy na křesťanství jakoby nepřátelským aktem, jakoby pokračováním Hitlerových zločinů vůči židům na jiné úrovni. Říkám to tvrdě, ale poctivě, neboť tak to cítíme. Proto je nutno misii nás židů radikálně a bezvýhradně odmítnout. Samozřejmě to neznamená, že by jak křesťané, tak židé nebyli povinni ve svobodných poměrech podávat svědectví o své víře. K tomu nevyhnutelně patří i riziko, že by takové svědectví mohlo někoho motivovat, aby takříkajíc přešel na druhou stranu. Ve svobodné společnosti musí být takové riziko akceptováno."

Dnes se židé sice už neobávají násilných aktů ze strany církve. Ale i „mírnou formu" obracení židů považují za smrtelně nebezpečnou, protože obracení na křesťanství - třebaže neohrozí Židy jako národ - by znamenalo vyhlazení židovského náboženství. Kardinál Kasper sice k charakteru zmíněné přímluvy řekl, že tato modlitba vyjadřuje „eschatologickou naději církve": na konci dějin uznají všichni lidé Ježíše Krista jako svého Vykupitele.² Avšak adekvátní odpovědí na protest židů by bylo kromě toho výslovně prohlásit, a to ve jménu papeže, že církev přenechává iniciativu samotnému Bohu, že ona sama nevyzývá židy, aby uvěřili v Ježíše Krista a vstoupili do církve. To se ale nestalo - takže pobouření se dalo očekávat.

Modlitba nevhodná pro liturgii

Od chvíle, kdy byla nová přímluva bez jakéhokoli komentáře zveřejněna, neutichly projevy zklamání a dotčení, protesty i dotazy, jak to autor textu myslel. Papež Benedikt nevzal svoji přímluvu zpět. Bylo pouze několikrát ohlášeno, že autentický výklad, resp. vysvětlení podá vatikánský státní tajemník kardinál Bertone, avšak do Velkého pátku k tomu nedošlo. Teprve o dva týdny později, 4. dubna, bylo vydáno oficiální komuniké.

Je obtížné nalézt soulad mezi tímto dva měsíce trvajícím mlčením a onou láskou, kterou papež Benedikt ve své encyklice tak přesvědčivě vylíčil jako základ a střed křesťanství. Byli bychom očekávali, že židy požádá o odpuštění, protože svým bratřím - a židé jsou naši „starší bratři" (Jan Pavel II.) - zasadil tak bolestnou ránu, načež je ponechal bez vysvětlení. Takové gesto by odpovídalo i výkladu slova Páně Mt 5,23 aj. v papežově knize o Ježíši: „Člověk nemůže předstoupit před Boha, aniž se usmířil s bratrem; předpokladem pravého uctívání Boha je nabídnout gesto smíření jako první, vyjít bratrovi vstříc"³.

Pouhá prosba o odpuštění by ovšem nestačila, neboť papežova nová formulace modlitby je text nepodařený, protože mylný a rozporuplný. Prohlásí-li např. kardinál Kasper, že tato modlitba vyjadřuje teologicky správně eschatologickou naději církve, jak přece jasně ukazuje v ní použitý citát z Pavla, je to nepřesvědčivý pokus zachránit, co se dá. Neboť jednak tento výklad nelze z první věty o uznání Ježíše jako Spasitele světa vyčíst, nýbrž nanejvýš interpretací do ní vložit; jednak papež význam eschatologického citátu (Ř 11,25 aj.) posunul a udělal z něj dějinnou výpověď. „Vstup do plnosti národů v církvi" je totiž proces dějinný, zatímco Pavlův výrok týkající se vstupu národů do království božího mluví o dovršení dějin.

Vyznání církve, že Ježíš přišel jako Vykupitel, aby spasil celý svět, a na konci dějin přijde jako Mesiáš znovu, jak praví Písmo, židům nevadí - podle známého výroku filozofa náboženství Franze Rosenzweiga (1886-1925): „Byl-li Ježíš Mesiášem, to se ukáže, až Mesiáš přijde." Ale vadí jim požadavek nebo výzva, že se v zájmu své spásy musejí obrátit k Ježíši Kristu a uvěřit v něho. Nutnost obrácení by totiž znamenala, že jejich smlouva s Bohem není plnohodnotnou cestou ke spáse, že je nedostatečná, což by v posledku zpochybnilo spolehlivost samotného Boha.

To vše je důvod, proč je nová přímluva pro liturgii nevhodná. Její text jasně odporuje směrnici liturgické konstituce II. vatikánského koncilu: „Rity se mají vyznačovat ušlechtilou prostotou; mají být stručné, jasné a nezatížené zbytečným opakováním; mají odpovídat chápání věřících a nevyžadovat příliš mnoho vysvětlování" (Sacrosanctum Concilium, 34). Naproti tomu novou přímluvu s jejími nesrovnalostmi a omyly nelze opravit. Musí být stažena.

Odpověď z Říma, která nechává všechny otázky otevřené

A co na to říká papežův oficiální mluvčí, kardinál Bertone, v komuniké ze 4. dubna 2008?  Nic - až na opětovné ujištění o papežově věrnosti II. vatikánskému koncilu. Na postoji církve k židům se prý nic nezměnilo. Papež Bertonovými ústy prohlašuje: Text zůstane, na otázky se neodpovídá. Proč se např. do tridentského ritu nepřevezme latinská verze všeobecně akceptované přímluvy Pavla VI.? Má se modlitba chápat důsledně eschatologicky, jak tvrdí Kasper? Jaký je papežův postoj k pokoncilním dokumentům? O těch se nemluví, právě tak jako v římském katechismu katolické církve z r. 1993.

Problémem tedy je, že papež nereaguje na žádnou odchylnou interpretaci. Toto používání papežské moci, proti němuž podle katolické církevní ústavy neexistuje možnost účinného protestu, papežovu autoritu značně poškodilo. Co se tedy dá dělat, nechceme-li rezignovat nebo se uraženě stáhnout? Jakkoli vážný a bolestný je tento zásah ze strany Říma, není pro mne a řadu židovských a křesťanských přátel důvodem, abychom zásadně zpochybňovali výsledky čtyřicetiletého budování vztahu mezi židy a křesťany, založeného na důvěře a dnes již do značné míry pevného. Musíme nadále udržovat styky, vést diskusi a pokračovat v teologické práci. Jít dál po započaté cestě, a to navzdory překážkám!

Hanspeter Heinz, emeritní profesor pastorální teologie na universitě v Augsburgu avedoucí diskusní skupiny „Židé a křesťané" při Ústředním výboru německých katolíků. S patnácti dalšími židovskými a křesťanskými autory se podílel na knize „...aby poznali Ježíše Krista"- diskuse o nové velkopáteční přímluvě (ed. rabín Walter Homolka a prof. Erich Zenger), Freiburg 2008.

Z Concilia 3/2008 přeložila Helena Medková

1Srov. Johannes Oesterreicher v: Das Zweite Vatikanische Konzil. Dokumente und Kommentare. Lexikon für Theologie und Kirche, 2. Auflage, Ergänzungsband II., Freiburg 1967, 439-447, zde 439. V úvodu do přepracované verze Oesterreicher zdůrazňuje: „Přitom je odstraněn sebemenší náznak možnosti, že by vyznání eschatologické jednoty bylo výzvou k misionování židů" (tamtéž, 456).

2Kardinál Walter Kasper ve Frankfurter Allgemeine Zeitung z 20. března 2008.

3Joseph Ratzinger/Benedikt XVI., Jesus von Nazareth, Freiburg i. Br. 22007, 192.