Jste zde

201 - leden 2009

Jáchym z Fiore

(kol. 1135, Celico v Kalábrii - 1202, San Giovanni in Fiore)

Ačkoli většinu svého života prožil Jáchym z Fiore ve stol. 12., otevíráme jeho portrétem novou řadu osobností církevních dějin 13. století, která bude uvádět čísla tohoto ročníku Getseman. Jeho učení totiž nabylo největšího vlivu právě ve 13. stol., a to nejen v řádovém prostředí, ale i v širokých vrstvách obyvatelstva a zároveň se s ním vyrovnávaly církevní synody i největší ze scholastiků.

Jáchym se narodil v kalabrijském městečku Celico. Stal se notářem a postupně se vypracoval až na úředníka u dvora normanských králů v Palermu. K obratu ve prospěch duchovní dráhy došlo při jeho putování do Palestiny v r. 1166/7. Po návratu se stal poustevníkem a kazatelem a později byl vysvěcen na kněze. R. 1168 vstoupil do cisterciáckého kláštera v Corazzu. Zde se začal plně věnovat studiu a hermeneutice Písma s důrazem na odhalování jeho hlubších významů, skrytých zejména ve Zjevení sv. Jana. Po několika letech byl Jáchym, přes výslovný odpor, zvolen opatem. Od tohoto břemene, které ho odvádělo od studia, mu ulehčil papež Lucius III., který jej povzbudil k ještě pilnějšímu studiu a dovolil mu zvolit si jakýkoli klášter, který by vyhovoval jeho požadavkům. Jáchym tedy přesídlil do opatství Casamari, kde nadiktoval tři rozsáhlé knihy. V r. 1192 založil ve Fiore klášter sv. Jana, jehož se stal představeným a do nějž uvedl přísnou cisterckou řeholi. V r. 1200 předložil Jáchym své spisy ke schválení sv. stolci. Verdiktu se však nedočkal - zemřel ve svém klášteře v roce 1202. Již za svého asketického života požíval pověsti svatosti, která zesílila poté, co se u jeho hrobu začaly dít zázraky. Dante ho ve svém Ráji zařadil mezi proroky. Přestože nebyl nikdy oficiálně beatifikován, jeho památka je slavena 29. května.

Ve svých stěžijních dílech, mezi něž patří „Concordia novi et veteris Testamenti" či „Expositio in Apocalypsim" rozvinul Jáchym metodu alegorického čtení Písma - historické události Starého a Nového Zákona vykládal v „konkordanci" z hlediska dějin spásy. Dějiny jsou podle něj rozděleny do tří věků, přičemž každý z nich je spjat s jednou osobou Trojice. Věk Otce odpovídá starozákonní době a je charakterizován poslušností lidstva Božím přikázáním. Věk Syna začíná vtělením Krista a je dobou církve. Nadcházející věk pak bude patřit Sv. Duchu, bude prozářen principem, který Jáchym nazývá „intelligentia spiritualis" a bude koncem vlády církevní hierarchie - vládnout bude pouze čistá láska a svoboda a symbolem tohoto věku se stane mnich. Tuto „Třetí říši" již předjímá vystoupení Benedikta z Nursie, jemuž věnoval Jáchym dílo „Vita S. Benedicti". Čas příchodu třetího věku odvodil analogicky: podle Bible trval věk Starého Zákona 42 lidských pokolení, stejnou dobu tedy bude trvat věk Syna. Kniha Zjevení se navíc na dvou místech zmiňuje o počtu 1260 dní (11,3; 12,6) - tento rok tedy Jáchym předpověděl jako datum nástupu věku Ducha. Ještě než se tak stane, přijde však na svět první Antikrist, který bude přemožen jistou osobou z církevních kruhů.

Ač citerciák, Jáchymovy myšlenky nalezly ve 13. stol. největší ohlas v prostředí františkánů-spirituálů. Joachimité, jak se přívrženci tohoto chiliastického učení nazývali, viděli Antikrista v římském císaři Fridrichu II. a jeho přemožitele pak v samotném sv. Františkovi, který se stal přijetím stigmat alter Christus. Ve svých názorech zašli ovšem mnohem dále než opat z Fiore, jak ukazuje příklad odsouzeného spisu Gherarda z Borgo San Donnino. Podle něj jsou Jáchymovy knihy „věčným Evangeliem", které má přímo nahradit evangelium Kristovo. Zavržení tohoto bludu Alexandrem IV. uškodilo také původnímu učení Jáchymovu, které navíc usvědčil z omylu ve své Summě Tomáš Akvinský. Když pak v r. 1250 zemřel Fridrich II. a rok 1260 minul bez jakýchkoli změn, odvrátili se bývalí přívrženci od joachimismu docela. Poslední renesanci jeho myšlenek lze sledovat na přelomu 13. a 14. stol. u spirituálů Piera Oliviho a Ubertina da Casale.

Jan Klípa