Jste zde

Dialog Východ – Západ

autor: 

Ve dnech 17. – 18. 11. 2000 proběhl v Praze již 11. seminář zájemců o teologii pořádaný Institutem ekumenických studií a Jabokem. Zahraniční příspěvky, které během semináře zazněly, Getsemany zveřejní, jakmile budou přeloženy. Jeden domácí příspěvek uvádíme v tomto čísle. Atmosféru semináře a nejdůležitější témata přiblíží několik myšlenek, které zazněly během panelové diskuse. Panel tvořili teolog Bert Groen, teolog a religionista Ivan Štampach a historik Rudolf Vévoda. Moderovala Ivana Dolejšová, ředitelka IES.

Potřeba ekumenického vzdělávání

„Dávat mnohem větší důraz na vzdělávání a vzájemné poznávání“ byla odpověď na otázku moderátorky, co by se dalo zlepšit na římskokatolicko – pravoslavném dialogu. Mnoho církví si myslí, že je tou nejsprávnější. Některé členy těchto církví to vede až k fanatismu. A fanatismus je způsoben nedostatkem poznání. Na pravoslavné i katolické straně je mnoho zranění. Ekumenická teologie a otázky dialogu by měly být přednášeny lidmi, kteří mají znalosti o obou stranách dialogu. Na katolických fakultách by měli přednášet pravoslavní teologové a na pravoslavných katoličtí. Bohužel je to dosud velmi řídké.

Uniatismus

Existence uniatství je hlavní překážkou dosažení jednoty. Je ještě významnější, než otázka primátu římského biskupa. Pozice římskokatolické církve je velmi obtížná. Na jedné straně je jasné, že uniatismus (přestup pravoslavných k římské církvi) není do budoucna modelem ekumenismu. Na straně druhé, tyto církve zde existují a není možné se jich zříci. Pravoslavní vnímají řeckokatolíky jako odpadlíky a vadí jim jakékoli řeckokatolické misijní snahy. Zranění, které si řeckokatolíci s pravoslavnými dali, jsou příliš čerstvé. Nejbolestnější je boj o budovy, zejména kostely. Citlivá a komplikovaná je situace na Ukrajině, kde žije řeckokatolíků (nebo římskokatolíků řeckého obřadu, jak se nyní říká) nejvíce. Pravoslavní napadají řeckokatolíky pro jejich údajnou spolupráci s nacisty, řeckokatolíci pravoslavné zase pro údajnou spolupráci s komunistickou mocí. Přitom komunistický režim měl v plánu vyhladit všechna náboženství včetně pravoslaví, a tento plán realizoval. Koncem osmdesátých let byl moskevský patriachát žádán, aby vrátil kostely, dříve zabavené řeckokatolíkům. Patriarchát však ani neopověděl. Nyní se řeckokatolíci nešťastně spojili s metropolitou Filaretem, kterému poté, co mu nevyšel plán stát se moskevským patriarchou, založil Ukrajinskou církev s kyjevským patriarchátem. Tato církev je protirusky laděná a nesnáší se s ukrajinskou pravoslavnou církví, která uznává moskevský patriarchát. Filaret byl exponentem sovětské moci, má 9 dětí (pravoslavní biskupové jsou na rozdíl od kněží vázáni celibátem) a je ekumenicky vstřícný vzhledem k řeckokatolíkům.

Různé přístupy pravoslavných církví k dialogu s katolíky

Pravoslaví není v otázce přístupu ke katolictví a Západu vůbec jednotné. Relativně vstřícný k dialogu je ekumenický patriarchát cařihradský, patriarcháty antiochijský, alexandrijský, bukurešťský a pochopitelně patriarcháty v západních zemích. Nejméně vstřícné jsou patriarcháty jeruzalémský, moskevský a řecký. Během dialogu s římskokatolickou církví vždy zhruba třetina patriarchátů není vůbec zastoupena a naprosto dialog odmítá.

Pravoslaví a Světová rada církví

Pravoslavné církve spoluzakládaly Světovou radu církví, tvoří 40 % jejích členů, ovšem v dnešní době se vzdalují. Bulharská a gruzínská pravoslavná církev dokonce ze Světové rady církví vystoupily. Bilaterální kontakty sice existují, např. anglikánsko-pravoslavný či starokatolicko-pravoslavný dialog probíhá, ovšem velký problém působí, že nepravoslavné církve přistoupily ke svěcení žen. Pravoslavný svět je neuchopitelný např. Třetímu světu. Během posledního setkání ERC v africkém Harare vytýkali Afričané pravoslavným – „Jak se můžete dohadovat, jak má být umístěna v chrámu která ikona, když tady žádné chrámy nemáme a scházíme se pod stromy?“ Pravoslavný svět je neuchopitelný ani Západem. Např. delegáti do SRC mají být z 50 % ženy, z 50 % laici a z 25 % mladí lidé. Tak se stane, že sedí např. vedle patriarchy z Atén třiadvacetiletá dánská luterská teoložka, která chce být vysvěcena ke kněžské službě, podporuje práva žen v církvi, práva homosexuálů a pod. Patriarcha si říká „takovéto stvoření snad vůbec do církve nepatří“, žena si říká „tento chlap v tom podivném oblečení snad nemá s realitou nic společného“. K dialogu tak vlastně nedochází.

-pH-