Je křesťanský magazín velvyslancem naší církve v televizi?

Předesílám, že tento článek nevychází z nahodilého sledování Křesťanského magazínu či přechodné nespokojenosti: Už rok se na něj pravidelně dívám a sbírám materiál.

Čtyřicet minut nedělního odpoledne na ČT 1 (po Debatě, Receptáři, pohádce a Zpívánkách) je jediným dostupným prostorem na televizní obrazovce, vyhrazeným jedenkrát týdně křesťanům - zbylo už jen 40 minut z původní hodiny. Už to je samo o sobě nesmírně zavazující, zvlášť když si v poslední době stále halasněji připomínáme důležitost evangelizace, jsouce předbíháni agresivitou jiných náboženských a duchovních iniciativ. Jak by toho času v televizi asi využily ony? I při všem odsouvání na okraj je pro nás dostupnost televizního media, získaná po sametové revoluci, stále ještě tak samozřejmá, že si jí dost nevážíme, natož abychom jí dobře využili (k oslavě Boží).

Komu je vlastně křesťanský magazín určen? - ptám se už dlouho při jeho sledování. Má nějakou koncepci? Přeje si někoho oslovit? Snaží se o něco? Pokud by měl být určen křesťanům, očekávala bych pořady o tom, co křesťany skutečně zajímá, čím a co žijí, obraz světa křesťanských církví - to, co nemohou nabídnout jiné pořady, a co by tedy činilo tento magazín hodným svého názvu. Pokud by měl být určen k evangelizaci nevěřících diváků, vyžadovalo by to zřejmě zkoušení rozmanitých způsobů, jak oslovovat lidi různého věku a zázemí. Evangelizovat však lze příkladem života, takže křesťanský magazín určený křesťanům, jenž by zachycoval jejich plnokrevný život s Kristem se vším všudy, by mohl radostnou zprávu přinášet daleko nejlépe.

Popravdě řečeno nevím, proč magazín nese název „křesťanský". Mohl by se docela dobře jmenovat kulturní magazín, přináší-li portréty umělců zřejmě křesťansky orientovaných (nejlépe totiž, když o své víře nemluví?) nebo magazín sociálních věcí, přináší-li zpravodajství z různých pečovatelských zařízení, vedených zřejmě věřícími lidmi. Portréty umělců jsou natáčeny tou nejzprofanovanější formou, kterou náboženským pořadům snad už nikdo nikdy neodpáře: zvonění zvonů, těžké tóny hudby, pomalé a dlouhé záběry, všechno je smutné, unylé, tragické a strašně vážné. Ze serie „kulturních" magazínů bych chtěla pochválit březnový dokument Křížová cesta očima žen, který skutečně zasáhl hluboko do duše. Sociální tematika je vděčná i praktická a ukazuje, jak se církev stará, ale naštěstí se této oblasti dobře věnuje česká dokumentaristika, a je tedy možné nechat to ve větší míře na ní.

Od nového roku jsem zaznamenala jenom dva pokusy vyjádřit se k „ožehavým" tématům: sexuální výchově na školách a euthanasii. Dvoudílný cyklus Církev v podsvětí byl sice zajímavý, ale rok a půl starý! Navíc jeho hodinová verze běžela už před rokem na ČT 2. Kromě toho se dotkl problému, který se zřejmě od té doby nijak nepohnul (z aktuálního dovětku Dominika Duky jsem nepochopila ani slovo). Jedním z nejlepších diskuzních pořadů byla červencová debata o ekumenismu z brněnského studia. Ostře kontrastovala s „cestopisným" magazínem z ostrova Brač. Viděli jsme záběry z biřmování, jak se pěstuje víno nebo která je nejhezčí pláž - nemám nic proti naučným filmům, ale křesťanský magazín je jen jeden a má 40 minut! Milé a hlavně živé byly dokumenty Rodina (o jedné mnohočlenné rodině) a Farnost sv. Vojtěcha, a podařená byla i koláž názorů o sv. Vojtěchu.  Zajímavé je také sledovat, kdy a proč křesťanský magazín není. Odpadá o všech křesťanských svátcích (domnívám se, že televize není ochotna poskytnout více vysílacího času, a ten je vyčerpán na přímý přenos nějaké bohoslužby), při návštěvě papeže (z týchž důvodů), dále je-li na ČT 2 přímý přenos např. hokeje, fotbalu, sportovního odpoledne či leteckého dne (není to zas tak zřídka).

Proč asi nevěřící diváky tolik zasáhl přímý přenos bohoslužby z Hradce Králové při návštěvě papeže? Protože tam bylo veselo a živo a bylo tam hodně mladých lidí - to, co si nevěřící divák - a také zásluhou křesťanského magazínu - s křesťanstvím vůbec nespojuje. Křesťanský magazín, tak jak je, budí dojem, že naše farnosti nežijí, že se v církvi nic neděje, že všichni věřící jsou jen a jen laskaví lidé, kteří bud tesají sošku svatého nebo se starají o stařečka v chudobinci. Udivuje mne, že biskupská konference (může-li) či Ekumenická rada církví (může-li) či nevím kdo neusiluje o to, aby se jediný pravidelný program, vysílaný tak mocným médiem, jako je televize, stal zdrojem informací a pravdivým obrazem toho, co se u nás i jinde ve světě v církvi děje, živým fórem, naší vizitkou, pořadem, který může oslovit lidi, protože bude něčím jiným! Anebo máme skutečně církev takovou, jakou ji ukazují v magazínu?

Co bych ráda v křesťanském magazínu viděla? Skutečný, pulzující život v jednotlivých farnostech a sborech (hlavně u nás, ale i v cizině), portréty obyčejných kněží a pastorů (i jejich rodin). Křesťanský magazín by měl sloužit k zvěstování slova Božího, povzbuzení, konfrontaci názorů a šíření informací. Konkrétně to například znamená aktuální zpravodajství z minulého týdne v církvi, informace o chystaných akcích a různé výzvy, reportáže o duchovních v zapadlých vesničkách, duchovních ve věznicích, přenos částí bohoslužeb jiných církví a sborů, modlitebních setkání, koncertů křesťanských hudebních skupin, divadelních představení, návštěvy v různých společenstvích, na biblických hodinách, při výuce dětí, diskuse (i mezi laiky) na různá témata, která nás trápí v církvi i mimo ni, rozhovory s nevěřícími o jejich pohledu na naši církev, dát prostor pro nápady i amatérům z jednotlivých farností a sborů, nelakovat vše jen na růžovo - vynášet problémy a starosti a nebát se křesťanských témat, která se týkají života s Ježíšem, i kázat Boží slovo. Televize by se tak mohla stát žitým společenstvím všech křesťanů v naší zemi, pomocnicí ekumenismu, nezbytným zdrojem informací, důležitým prostorem pro pastýře, komunikací s okolním světem.  A co třeba udělat pořad o tom, jak se chystá křesťanský magazín, o dramaturgické skupině a schvalovací radě. Toto téma by mne v tuto chvíli zajímalo nejvíc!

Může to někdo změnit?