Jste zde

Hledání podoby církve

Tento článek vznikl na základě mého setkání s knihou Medarda Kehla Die Kirche (česky Církev, 1992, 1994), která mě inspirovala svým přístupem k teologickým pojetím církve v jejích dějinách. Autor neukazuje pouze jednu ideální podobu církve, ale předkládá tři různé modely, které se utvářely během dějin a jsou živé až do dneška. Dle mého názoru umožňuje tento pohled pochopit jednotlivé skupiny v církvi i to, že ji mohou vnímat různým způsobem a klást různé důrazy v teologii i v praxi. V závěru článku se pokusím ukázat, že mnohost pohledů na církev je přínosem a že umožňuje neabsolutizovat žádnou z tradic jako jedinou a otevírá možnosti přemýšlet o nových pohledech, vystihujících naši situaci.

Kehl se zabývá systematickou eklesiologií katolické církve, pohledem teologie na církev po Druhém vatikánském koncilu, církví v její současné podobě, církví v jejích dějinách. Ale v úvodní části své knihy, kterou se budu zabývat, hovoří o církvi, jak ji utváří naše víra. Kehl si klade otázku: Jaký existenciální význam má církev (i všeobecná církev) pro moji víru? (23).  Obraz, který si na této rovině vytváříme jako odpověď, se potom promítá do našeho vztahu ke struktuře církve, k teologii i k okolnímu světu, skrze něj hodnotíme základní poslání církve i důležitost jednotlivých úkolů a služeb v ní.

Kehl jmenuje ve své knize tři základní obrazy, které vznikaly v průběhu dějin a mají i v dnešní době aktuální platnost. První model nazírá církev jako personifikovaný symbol ve vztahu k Ježíši, druhý model mluví o „petrifikované" církvi, třetí o církvi komunikativní.

S první modelem církve se můžeme setkat u církevních otců a v mystice vrcholného středověku. O církvi se zde nemluví v popisných kategoriích, ale v poetických přirovnáních. K pochopení církve a jejího vztahu k Ježíši Kristu člověk dochází na základě meditace. Tak se objevují symboly vinice, stáda, ale především obraz ženy; panny, která je poslušná a ve víře přijímá Boha; matky, která rodí syna, přináší lásku do tohoto světa a dává věřícím podíl na novém životě; nevěsty, která je milostně oddána Kristu. Pro sv. Ambrože je předobrazem této církve Maria. Symbol ženy nemusí mít pouze pozitivní roli, známe i církev nevěrnou, „nevěstku". Přesto církev vždy zůstává církví Bohem milovanou. V našem století najdeme tento personifikovaný obraz církve u některých významných teologů, kteří připravovali půdu Druhému vatikánskému koncilu, např. u Romana Guardiniho, Hanse Urse von Balthasara a Karla Rahnera. Pro ně tento model ulehčuje vnitřní identifikaci s církví, protože se dotýká jejího samotného jádra - vztahu k Ježíši Kristu. Dále je zaměřen na „oslavenou tvář" církve, a proto se nedá znejistit její hříšností. Problémem tohoto pojetí je ale přílišná spiritualizace církve a nedostatek pozornosti pro nutné změny ve struktuře a ve vztazích: obojí je odmítáno jako druhořadé a nepodstatné. Ve vztahu k okolnímu světu takto pochopená církev většinou nenachází vhodnou řeč, nedokáže brát vážně problémy dnešního světa a snaží se pouze poukazovat na „nadpřirozenou" stránku víry.

Druhý model, který Kehl nazývá „petrifikovaná" církev, staví do popředí svátostnou a hierarchickou strukturu. Tento pohled na církev se utvářel zejména ve vrcholném středověku, v době střetů mezi církví a světskou mocí a v době protireformace. Církev je viděna především jako prostřednice spásy, a to zejména díky svátostem a hierarchii, kterými byla od Boha vybavena. Tato církev odmítá současnou společnost, jenom ona sama je přístavem, pevnou skálou, místem jisté spásy. V tomto modelu je zdůrazňována protikladnost dobra a zla, která se odráží v nepřátelství církve a světa. Církvi je přiřčeno všechno dobro, a proto nepotřebuje žádnou kritiku, ať už je vedena zevnitř nebo zvenčí. Do této církve se člověk začleňuje poslušností.  Nabízena mu je především jednota, jistota a bezpečí. Aby mohla církev tyto věci zajistit, potřebuje pevnou strukturu, právní řád, jasně definovanou poslušnost a uniformitu života. Jejími nejpodstatnějšími symboly jsou Kristus, Maria a papež: Kristus jako král, který vede boj se zlými mocnostmi, Maria představující matku, která poskytuje útočiště svým dětem, a papež jako pastýř, který svou církev ochraňuje. Tento obraz bývá nosný v dobách pronásledování a útlaku, uzavírá věřící do jednotné skupiny a pomáhá jim udržet si vlastní subkulturu. Uprostřed dnešní společnosti ale naprosto postrádá schopnost dialogu a otevřenost pro jiné názory.  Třetí, komunikativní model představuje církev jako společenství, které putuje do Božího království. Toto společenství zahrnuje křesťany - bratry i, sestry - i všechny „lidi dobré vůle". Nezná to, co jsme u předchozího modelu viděli jako nepřátelství ke světu a u prvního modelu jako mimoběžnost se světem. Takto pochopená církev si je vědoma své hříšnosti, a přitom je schopna projevit solidaritu, a to zejména s chudými. Komunikativní model otevřené církve byl rozvinut na Druhém vatikánském koncilu. Církev znovu objevila tradice, které ji nesou, a zároveň začala brát vážně současnou situaci. K rozvinutí tohoto modelu také velkou měrou přispěly základní obce v Latinské Americe a celá teologie osvobození. Církev jako společenství sjednocuje eucharistie, pramen posily na cestu a místo setkání. Symbolika, s níž se setkáváme, je výrazně trojiční, Bůh jednoty a lásky je Bohem komunikace sám v sobě. Církev má být obrazem tohoto Boha. Kehl píše:

Církev je jenom tehdy společenství víry, když se ve všech svých oblastech uskutečňuje jako komunikativní prostor víry. (37) Člověk je v této církvi dospělou osobností, schopnou komunikace, a ne předmětem péče. Podle Kehla dnes existují vedle sebe všechny tři zmíněné modely církve.  I když on sám pokládá za nejnosnější model třetí, který podle něj nejlépe zprostředkovává zvěst Ježíše Krista dnešnímu člověku, ostatní modely neškrtá. Kehlův pohled mě vedl k tomu, abych se nesnažila jeden z těchto modelů hájit a argumentovat zde v jeho prospěch. Mám dojem, že všechny tři mají co říci k situaci církve v naší zemi. Každý z nás si může klást otázku, který z těchto obrazů je mu nejbližší a který z nich má asi před očima člověk, s nímž se na konkrétní podobě církve nemůže dohodnout. Každý z těchto obrazů má svou historickou tradici, všechny tři tedy nějakým způsobem patří k římskokatolické církvi i k ekuméně a je na nás, abychom dokázali vybrat to pozitivní, co mohou přinést, a vyvarovali se zjednodušování a zkratek při jejich odsuzování. Důležité totiž nejsou modely, které charakterizují jednotlivé dějinné etapy církve, důležité je hledání tváře církve pro dnešek. K tomu může pohled na minulost (i nedávnou) napomoci, ale nemůže nahradit naše vlastní úsilí a zbavit nás naší odpovědnosti. Nevím, nakolik jsou tyto modely blízké bratřím a sestrám z ostatních církví a nakolik jsou aktuální i pro jejich společenství. Jistě jim ale alespoň pomohou pochopit různost jedné části těch, se kterými se společně vztahují ke Kristu.