O křestu

Ať si o tom my Češi myslíme cokoli, býval křest důležitý symbol. Naše dávná knížata se nechávala křtít, zatímco my v podobné situaci vstupujeme do NATO. Bylo to zkrátka potvrzení příslušnosti do Evropy a do Svaté říše římské národa Německého (o které pak následkem takové politiky mohl Nietzsche po tisíci letech podotknout, že nebyla ani svatá, aru říše, ani římská, ani německá; ale byla to tenkrát pro nás Evropa, ať už se nám to dnes líbí nebo ne). A také v rodinném životě se křest neodbýval, začleňoval mezi „slušné lidi": sotva už dnes dokážeme pochopit, že nekřtěňátko nesměli ani pohřbít do posvěcené hlíny, pod znamení kříže, museli je chudátko zahrabat při hřbitovní zdi, mimo posvátný okrsek kostela. (Křest dříve brali vážně dokonce i lidé zločinní: například roku 1828 se v Německu objevil záhadný pomatený mladík Kaspar Hauser, kterého kdosi neznámý nezodpovědně vyhnal do surového světa, aby se němečtí historikové a politici mohli do krve hádat, zda chlapec je údajně zesnulý následník bádenského trůnu, nebo pouhý nalezenec beze jména. Dočetl jsem se, že krkavčí pěstoun ubohého chlapce do světa nevybavil ničím, jen malou ceduličkou s prosbou o pomoc a - údajem, že je dítě pokřtěno.)

Bývávalo. Přesto se dnes stále ještě veřejně a slavně křtí: jednak nová cédéčka, jednak zvířátka v zoologické zahradě, pokud se jim někdo stane sponzorem a chce na tu parádu věnovat pár šlupek. Člověk by čekal, že křest jako symbolické jednání z povědomí nezmizí, třebaže si je jist, že základní biblická a dogmatická zdůvodnění neznají pořádně ani mnozí návštěvníci kostela. Ale nedávno mě vystrašil jeden varovný signál. Četl jsem Respekt, celkem gramotný časopis, a najednou mě do očí bodne druhý pád „křestu".  Inu, tiskařský šotek řádí všude, i četl jsem dál. Nazítří jsem otevřel Mladou frontu, čtu jakýsi komentář, a zase: „křestu". To jsem se už šel raději podívat do nových pravidel pravopisu: ano, druhý pád „křtu" stále pevně platí.  Dvojnásobné opakování chyby nicméně věstí nedobré věci. Pokud dva navzájem nezávislí autoři a dva korektoři ve dvou renomovaných celostátních novinách nevědí, jak se tvoří druhý pád od nějakého slova, pak je to slovo již mimo obzor běžného českého vzdělance. A když slovo, tedy i pojem jím označovaný, když signifiant, tedy též signifié, řekl by možná slavný teoretik jazykovědy Saussure. Na různé Zeusy a Orfeusy už jsem si skoro zvykl; teď tedy přivyknout křestu.

Snad je alespoň dobře, že tento tvar srozumitelněji odkazuje na příbuznost se slovem křesťan. Aby nezbyl jen cédéčkový a zvířátkovský folklór.

Jan Spousta