Jste zde

Kniha showmana a mystagoga zároveň

Vacek, Václav: Pozvání k Večeři Páně, Vyšehrad, Praha, 2008, 208 str., 248 Kč

O knize Václava Vacka Pozvání k Večeři Páně psaly Getsemany již dvakrát.1 Přesto si myslím, že si tato kvalitní kniha zaslouží recenzi i téměř rok po vydání. Dříve jsem se k ní důkladněji, ke své škodě, nedostal. Autor sám v předmluvě vyjadřuje vděk „za jakoukoliv věcnou připomínku".

Kniha není a nechce být systematickou odbornou příručkou. Obsahuje však pouze minimum nepřesností, resp. odchylek od současného stavu poznání. Všímá si smyslu jednotlivých částí eucharistické liturgie. Autor využívá svého pastoračního talentu, aby tento smysl přiblížil současnému člověku s jeho zkušenostmi rodiny, zaměstnání, společnosti. Myslím, že se mu to podařilo.

Jinou silnou stránkou knihy je jednoznačná reformní pozice vytyčená liturgickou konstitucí posledního sněmu. Václav Vacek souzní s duchem posledního koncilu. Jeho reformy jednoznačně hájí a vysvětluje. Tam, kde nebyly dotaženy, nebo kde jsou díky momentální stagnaci překonané, autor raději mlčí.

Pro eucharistickou liturgii používá Vacek důsledně označení Večeře Páně. V 60. a 70. letech minulého století tento název prosazoval znalec liturgie dr. Josef Myslivec. Ačkoli i oficiální římskokatolické dokumenty jako Všeobecný úvod k římskému misálu či Katechismus katolické církve tento termín užívají, stále u nás dosud nezdomácněl. Namísto toho se většinou používá reformou netknutý termín s nejasným obsahem - „mše". Kéž by kniha přinesla obrat!

Na více místech se Vacek dotýká postojů, které reformu blokují. Odvolávají se na „úctu", „zbožnost" ovšem ve své statické, falešné podobě. Autor se snaží ukázat na skutečné projevy úcty a zbožnosti spočívající v následování Ježíšova životního stylu. Ježíš „ani jednou neřekl, klanějte se mi, ale jedenáctkrát v evangeliích říká: 'Následuj mě´" (str. 119).

Bohoslužba je na prvním místě službou Boha nám. Kniha to zdůrazňuje, neboť až do reformy byla bohoslužba vnímána především jako kult - služba Bohu.

Liturgie je společenským děním. I když jednotlivec komunikuje s Hospodinem sám za sebe, mnohem zásadnější je komunikace se společenstvím jako celkem. Děje se i tím, že společenství komunikuje mezi sebou. „... slavit nemohu sám. K tomu potřebuji druhé. Také k poznávání a hledání potřebuji druhé. V žádném oboru lidské činnosti si nikdo nestačí sám" (str. 151)

Při eucharistii jde o společenství jednoho stolu. Toho se těžko dosahuje při podélném uspořádání liturgického prostoru, který u nás zcela převládá. Jednou z prvních vlaštovek komuniálního uspořádání je nově rekonstruovaný kostel v Letohradu-Orlici,2 kde Václav Vacek působí. Liturgickým prostorem se velmi trefně zabývá i 21. kapitolka knihy. Kostel není místem kam chodíme „navštěvovat Krista". On „chce přebývat především v nás samých a uprostřed nás. Není 'vězněm svatostánku'". (str. 147)

Přijímání pod obojí by mělo být i v římské církvi samozřejmostí. Nic mu nebrání, je možné při každé slavnostnější příležitosti, mezi které neděle jako oslava Kristova zmrtvýchvstání bezesporu patří. Praxe je však dosud jiná. Autor konstatuje: „Škoda, že zůstáváme většinou jen u jídla a tvrdíme, že pití není důležité. Nepodceňujme Ježíše a neopravujme jej." (str. 54)

Obšírně, ve 4 kapitolkách, se Václav Vacek zabývá zatemňujícím spojováním Večeře Páně s obětí. „... kdyby bylo na mě, zakázal bych padesát let používat slovo oběť - pro ty naše pohanské představy. Možná by stačilo zaměnit Ježíšovu 'oběť' za 'sebeobětování'". (str. 69)

Několik kapitolek knihy (původně homilií) je věnováno i 6. kapitole Janova evangelia. Slovo přijímání doporučuje autor opsat jako sjednocení. „Sjednotit se znamená osvojit si Ježíšův způsob života" (str. 110). Sjednocení s druhými skrze Ježíše, které je přijímáním vyjádřeno, autor přibližuje: „Přítel nám může být velice platný; při seznamování, při práci i zábavě, při hledání pomoci, v nouzi, při nedorozumění s druhými nám může posloužit i jako tlumočník a prostředník" (str. 111) Sjednocení s druhými je věnována i celá 18. kapitolka knihy: „Účastník Ježíšovy hostiny má rozpoznávat novou cenu sebe sama, ale i novou cenu spolustolovníků."

Na některé drobnosti mám jiný názor než autor. Např. v poznámce 3 na str. 129 Václav Vacek píše: „Rovněž není vhodné, když ve velkých kostelech někdy roznášíme Tělo Páně po lodi kostela." Nevhodnost je podle Vacka dána tím, že se ztrácí blízkost stolu a společentví kolem něj. Římská liturgie v raném středověku se však rozvíjela jako „liturgie průvodů". Lidé přinášeli služebníkům své dary (během přípravy darů) a ti je pak požehnané (nebo chceme-li konsekrované) nesli lidem a „vraceli". Tato protisměrná dynamika je chozením k přijímání v zástupu zastřena a znamení vzájemnosti se vytrácí. V tom se s autorem shodnu. Přicházení služebníků k lidem však vyjadřuje rovněž cennou dimenzi eucharistie: Ježíš k nám přichází jako první, iniciativa je na jeho straně.

Na str. 137 si Vacek, podle mého názoru, příliš idealizuje východní církev. Věta „Ve východní církvi se ale po celou dobu podává až dodneška Tělo i Krev." je sice pravdivá - pokud se přijímá, pak vždy pod obojí - ovšem lidé přijímají velmi málo, mnohdy s výjimkou kléru nikdo.

Věta „Pravoslavní neuchovávají na oltáři Tělo Páně, ale Bibli" (str. 140) by měla korektně znít: Pravoslavní (většiny ritů) uchovávají na prestolu (oltářem se myslí celý prostor za ikonostasem) kromě svatých darů (Těla a Krve Páně) i myro a evangeliář. Smysl, proč Vacek větu užil, však zůstává. V pravoslaví evangeliář symbolizuje přítomnost Krista a patří mu obdobná úcta jako svatým darům.

Na str. 161 se Václav Vacek vyjadřuje k praxi přípravy darů. Souhlasím s tím, je v současné době rozpačitá. Nepovažuji však za škodu, když se dvě berachot nad chlebem a kalichem recitují potichu. Jsou tam zařazeny trochu nadbytečně - zdvojují myšlenky obsažené v anafoře - eucharistické modlitbě, což je formálně beraka s několika embolismy.

Na závěr několik příkladů, které pregnantně vyjadřují oč jde (jako ostatně převážná část knihy). V oddílu Přímluvy na str. 157 čteme: „Přímluvami vyjadřujeme, co nám slovo Boží připomnělo k odpovědnosti za společný život. Přímluvy mají svá pravidla a máme je pečlivě promýšlet. Připravovat je mají ti, kteří se liturgie zúčastní, nejsou jen záležitostí duchovního. ... Nemáme prosit za to, co je v našich silách. ..." Přímluvy považuji za nejzanedbanější část současné liturgie a je třeba vítat každé jasné slovo vedoucí k nápravě.

Oddíl Obřad „pozdravení pokoje" je zakončen: „Býváme v rozpacích, máme-li některým lidem při pozdravení pokoje tykat. Ale při liturgii si přece tykáme. I biskupovi i papežovi. Dokonce smíme tykat i Bohu." (str. 173) Vždy, když slyším při pozdravu pokoje „pokoj vám" říkám si, to je divné, že je mezi lidmi tolik biskupů a dokonce biskupek. V římské liturgii je totiž tento pozdrav vyhrazen biskupům.

Myslím, že Vackova kniha patří mezi to nejlepší (spolu s knihou „Liturgie a život" Klemense Richtera, rovněž vydanou ve Vyšehradu) co u nás v kategorii populární liturgiky vyšlo.

1 Krátkou anotaci v červnu 2008 a příspěvek Jiřího Kohla v prosinci téhož roku.

2 http://www.letohrad.farnost.cz/pud.pdf