Svobodná církev – církev budoucnosti?

Pod názvem „Lidová církev - církev budoucnosti?" vydal Teologický výbor Spojené evangelicko-luterské církve Německa v roce 1977 studii, která chtěla poskytnout „směrnice augsburského vyznání pro chápání církve dnes".¹ Vydavatelé opatřili téma otazníkem, i když na konci směrnic se alespoň na otázku „Má lidová církev budoucnost?" odpovídá prohlášením: „Položit tuto otázku znamená, vycházíme-li z reformačního chápání církve, odpovědět kladně."²

Já jsem své téma v názvu rovněž opatřil otazníkem a chci se pokusit brát otazník vážně, i když jsem také přesvědčen, že model církve a obce, jak ho znají svobodné církve, má budoucnost. Ale může to samo už znamenat, že svobodné církve jsou církve budoucnosti? Především bych nechtěl otázku budoucnosti církve redukovat na prostou alternativu „lidová církev, nebo svobodná církev". Domnívat se, že krize lidové církve je automaticky příležitostí pro svobodné církve, by byl ukvapený závěr.³

1. Otázka budoucí podoby církve

V posledním svazku čtvrtého vydání lexikonu Církev v dějinách a současnosti [Religion in Geschichte und Gegenwart (RGG)] vyšel článek „Svobodné církve II. Z hlediska praktické teologie". Autor, Christian Grethlein, je renomovaný akademický praktický teolog, takže patřím-li ke svobodné církvi, jsem nutně zvědav na jeho výklad.⁴ Pokračuje konstatováním, že „vzhledem ke zjevným problémům tzv. situace lidové církve" se teologové evangelické zemské církve už dlouho zajímají o formy církevní organizace i odpovídající návrhy týkající se reformy církve i obcí, které vznikly ve svobodných církvích.

Pokračuje: „Mnohým farářům a farářkám, jakož i angažovaným farníkům se už delší dobu zdá, že situace v lidové církvi v Německu volá po reformách, které - ovšem jen implicitně - na sebe berou podobu cílů a forem, k nimž dospívají svobodné církve. Např. (zjednodušeně formulováno): Důraz na vyznávání Krista, v lidové církvi nepatrný, by měl být zvýšen jasným vyznáváním, což je základ členství ve svobodné církvi; lepší než anonymní příslušnost k církvi ve velkých obcích by bylo těsné společenství v přehledných obcích; mizivá angažovanost většiny pokřtěných ve velké obci, kde jsou aktivní převážně profesionální pracovníci, by měla být nahrazena aktivitou většiny členů obce; místo sporadické návštěvy bohoslužeb, zpravidla jen v souvislosti s významnými životními mezníky, by byla žádoucí pravidelná účast na nedělních bohoslužbách; ze závislosti na státních dotacích se lze vymanit zřeknutím se církevní daně, kterou vybírá stát."

Taková očekávání jsou vyslovována především v literatuře týkající se misionářského budování obce. Ovšem - říká Grethlein - „kritická kontrola vycházející z faktického stavu obcí svobodných církví v Německu" do značné míry chybí. Na základě několika empirických výzkumů v oblasti svobodných církví dochází Grethlein k závěru: „I ve svobodných církvích se setkáváme s kybernetickým problémem, totiž jak vytvářet společenství odpovídající složitým společenským podmínkám, které by pouze nereprodukovalo sociální formy určitého prostředí ..., čímž se teologicky nepřípustně zužuje přístup k obci, nýbrž odpovídalo individualitě lidí."⁵ Z toho Grethlein vyvozuje: „Jak svobodné církve, tak zemské církve stojí před změnami, na které tradiční prostředky nestačí a které vyžadují zásadní uvažování o organizaci obce a církve; vyžadují ‚církevní teorii‘. Ta by měla zahrnout zkušenosti z organizace obcí ve svobodných církvích."

Ale (ptá se laskavý čtenář) co by pak mělo být oním legitimním příspěvkem teorie a praxe svobodných církví k takové obsáhlé „církevní teorii"? Jakkoli schematické srovnání, které uvádí Grethlein, neodpovídá skutečnému stavu lidové církve ani svobodných církví, neexistují snad přesto ve svobodných církvích důležité prvky „církevního modelu", které by vzhledem k otázce budoucnosti církve bylo třeba seriózně uvážit, právě „chceme-li zásadně promýšlet organizaci obce a církve"?

2. Podstatné prvky ekleziologie svobodných církví

Pokusíme-li se vyložit, co vlastně je „svobodná církev", dostaneme se do značných potíží, protože faktory sociologické a teologické se u tohoto pojmu neoddělitelně prolínají. Timothy Larsen otvírá svůj článek „Svobodné církve I. Z hlediska dějin církve 1. Všeobecný pohled" v novém vydání RGG touto definicí: „Svobodné církve jsou nestátní protestantské církevní obce v zemích nebo oblastech, kde existuje protestantská státní nebo zemská církev."⁶

To je velmi chytrá definice, poněvadž zachycuje, že se svobodné církve vytvořily právě jako protiklad k protestantským státním a zemským církvím. Na to poukazuje už první použití tohoto slova v angličtině v roce 1843, „kdy Th. Chalmers ... s dvěma stovkami stejně smýšlejících farářů opustil Church of Scotland a založil Free Church".⁷ Na to poukazuje i skutečnost, že v katolických zemích se takové církve (např. valdenští a metodisté v Itálii) neoznačovaly jako svobodné, nýbrž evangelické, na rozdíl od církve římskokatolické. A naopak starokatolická církev se rozhodně nepočítá ke svobodným církvím, protože má ve Švýcarsku status státní církve. Tato definice brání rovněž tomu, abychom každou církev, která se musí obejít bez privilegií státní církve, nazývali církví svobodnou - což činí Hans Schwarz, říká-li: „V tomto smyslu je také ruská ortodoxní církev v SSSR [v roce 1983] svobodnou církví."⁸

Že označení svobodná církev nezávisí jen na vnějších církevně právních nebo sociologických faktech, nýbrž i na ekleziologickém sebechápání dotyčné církve, se ukazuje na příkladu „konfesních svobodných církví".⁹ Zatímco Evangelická reformovaná církev [Evang. altreformierte Kirche] v Dolním Sasku na začátku své prezentace prohlašuje: „Evangelická reformovaná církev je svobodná církev"¹⁰, Samostatná evangelicko-luterská církev [Selbstständige Evangelisch-Lutherische Kirche] říká, že je „svobodnou církví proti své vůli", i když vznikla spojením tří luterských svobodných církví.¹¹

Pokoušíme-li se o obsahový popis termínu svobodná církev na tomto pozadí, musíme konstatovat, že slovo „svobodná" je použito ve smyslu „oproštěná od něčeho", že označuje situaci opačnou, než je situace církví státních či zemských. „Typ svobodná církev" má především sklon být „anti-typem":¹² antitypem ke státní církvi svou nezávislostí na státu; antitypem k územní církvi svým odstupem vůči společnosti; antitypem k úřední církvi díky účasti laiků; antitypem k lidové církvi a jejímu zesvětštění díky dobrovolnému členství a církevní kázni. Jedině zaměření misionářsko-evangelizační, rovněž charakteristický znak svobodné církve, nelze označit jako „anti-typické", i když i ono je protikladem, totiž k tichému předpokládání skutečnosti, že všichni pokřtění členové církve jsou věřícími křesťany. Avšak právě toto misionářsko-evangelizační zaměření jasně ukazuje, že v pozadí „antitypu" stojí pozitivní určení úlohy a podoby církve, které přetrvává i tam, kde opak na straně státní či zemské církve (již) neexistuje. Otázkou možná zůstává, zda má v takovém případě ještě smysl mluvit o „svobodné" církvi.¹³ Sdružení evangelických svobodných církví se v roce 1998 usneslo na nové preambuli, která má shrnout „společné znaky" svobodných církví v něm sdružených:

- Uznávají boží Slovo ve Starém a Novém zákoně Písma svatého jako základ a jediné vodítko pro své hlásání, učení a život.

- Vyznávají Ježíše Krista jako hlavu obce i jako Pána a Spasitele světa. Se všemi reformačními církvemi dosvědčují vysvobození hříšníků skrze Ježíše Krista, a to ze svobodné boží vůle jedině na základě víry.

- Chápou církev, resp. obec Ježíše Krista jako společenství věřících, stvořené Slovem božím a formované jako společenství života a služby ve smyslu kněžství všech věřících.

- Očekávají od členů svých obcí vyznání osobní víry v Ježíše Krista, jakož i vážné odhodlání vést život podle boží vůle.

- Zastávají právní a organizační nezávislost na státě a svoji činnost financují z dobrovolných příspěvků svých členů.

- Zasazují se za lidská práva, zvláště za svobodu víry a svědomí, a podle svých možností nesou zodpovědnost za všechny lidi.

- Svoji hlavní úlohu vidí v hlásání evangelia boží lásky všem lidem, a to slovem i činem.¹⁴

Pozoruhodné na těchto společných znacích svobodných církví je, že už nejsou odvozovány primárně z antiteze k převládajícím formám církevní existence, nýbrž popisují společnost věřících stvořenou božím Slovem a formovanou božím Duchem. Hlavní přitom není (teologicky sporný) princip „církve založené na dobrovolnosti", nýbrž důvěra ve tvořivou sílu božího Slova, která osvobozuje k vyznávání víry, uschopňuje k zodpovědnému a závaznému společenství a motivuje k osobní službě v církvi a společnosti (včetně finanční angažovanosti). Na tomto přesvědčení je typicky „svobodněcírkevní" to, že počítá s božím působením i v samotných církevních strukturách a pracovních formách.

3. Jak účinný je model svobodných církví?

Ale je model svobodných církví v praxi tak účinný, jak se tvrdí v teorii? Sebekritické studie svobodných církví odpovídají různě a zdrženlivě. To je důvod, proč Chr. Grethlein pod heslem „Svobodná církev z hlediska praktické teologie" odmítá návrhy, aby se tento model v praxi intenzivněji používal, a uvažuje o něm maximálně v souvislosti s budoucí „církevní teorií".

Zde není místo pro obsáhlý popis situace. Mohu sdělit jen několik pozorování, a i ta budou různého druhu. Jednotlivé svobodné církve se totiž pokoušejí uvádět zásady svobodných církví do praxe velmi odlišnými způsoby a také s různou mírou úspěšnosti. Už statisticky jsou zde velké rozdíly. Trvale rostou v posledních letech Svaz Svobodných evangelických obcí (BFeG) a Svaz svobodněcírkevních Letničních obcí (BFG). Jejich růst má tři příčiny: Stoupá počet členů jednotlivých obcí (samozřejmě ne všech), úspěšně jsou zakládány nové obce a ke svazu se připojují obce dosud nezávislé. Počet členů klesá u svobodných církví jako Herrnhutská bratrská obec a Evangelicko-metodistická církev (EmK). U EmK je důvodem rozdíl mezi počtem zemřelých a počtem nových plnoprávných členů. EmK totiž rozlišuje dva stupně příslušnosti k církvi: Příslušníky církve jsou (v dětství) pokřtění lidé, kteří ještě neučili krok k plnému členství; členem církve se člověk stává osobním vyznáním víry v Ježíše Krista a závazkem ke spolupráci a podpoře; vyznat se i složit závazek je třeba před obcí. Zatímco počet příslušníků církve stoupá,  členů církve ubývá, protože především mladí lidé se k tomuto kroku odhodlávají méně často a teprve mnohem později než dříve.¹⁵ Prvek lidové církve v EmK je tedy stále silnější, zatímco „svobodněcírkevní" prvek je brán sice kvalitativně stále vážněji, kvantitativně ale slábne. Přirozeně to nutí k zamyšlení, že tento vývoj postihuje právě tu církev, která je ze všech svobodných církví ekumenicky nejotevřenější a je s Evangelickými zemskými církvemi spojena společenstvím kázání a večeře Páně, zatímco rostou svazy obcí jako BFeG a BFG, které jsou ekumenicky a ve svém vztahu k ostatním církvím o mnoho zdrženlivější, ve společensko-politických otázkách spíše konzervativně zaměřené, vyznačují se relativně shodným charakteristickým rysem evangelikálně (resp. letničně-charismaticky) zaměřené zbožnosti, a to jak v obcích, tak v celé svobodné církvi, a strukturovány jsou jednoznačně kongregacionálně.¹⁶

Zdá se tedy, že platí princip „když alternativa, tak alternativa", tj. nejatraktivnější jsou ty církve, které nabízejí model kontrastující (teologicky i po stránce církevní struktury) s většinovou církevní kulturou.

Bohužel prakticky chybějí podrobné a rozsáhlé výzkumy, které by objasnily, odkud získávají svobodné církve nové členy. Většina namátkových průzkumů však ukazuje, že tvrzení, že i svobodným církvím dorůstají členové převážně z vlastních řad, platí jen částečně, i když přirozeně získávání členů mezi dorostem vlastní církve hraje důležitou roli. Důležitá je však i skupina lidí, kteří sice jmenovitě patřili k nějaké jiné církvi, ale teprve když se setkali se zvěstováním a životem ve svobodné církvi, našli cestu k Ježíši Kristu a k osobní víře. Nikdy nelze zabránit tomu, aby kontakt navazovali i nespokojení členové jiných církví, zvláště tam, kde jde o obec s mimořádným vyzařováním a přitažlivostí. Do jaké míry se svobodným církvím daří oslovovat svou misionářskou činností i lidi, kteří jsou v naší společnosti církvi zcela vzdáleni, zůstává otázkou. Nejspíše k tomu dochází tam, kde se intenzivně misionářsky pracuje navenek, např. při zakládání nových obcí. Ale jistě se tak neděje v takovém rozsahu, jaký by byl nutný k vyplnění vakua vzniklého v mnoha krajích slábnutím lidové církve. Jakkoli svobodné církve ve svém misionářském úsilí někdy trpí tím, co se jim v lidové církvi jeví jako „institucionalizovaná nezávaznost", přesto jsou i ony odkázány aspoň na zbytky křesťanského vědomí, na něž může misionářské zvěstování navázat. Nápadné je, že svobodné církve dnes nacházejí ohlas především u mladých rodin. To možná není způsobeno ani tak principy svobodných církví jako tím, že jsou při organizaci bohoslužeb a života obce pružnější, takže rodinám vyhovují více než většina obcí zemské církve. Avšak i u těch lze pozorovat slibné změny.

Přesto lze říci: To, že mnoho členů obce intenzivně spolupracuje, že k jejich kultuře patří „starat se", že do značné míry nesou vnitřní zodpovědnost za osudy obce, jsou charakteristické znaky svobodných církví. Netýká se to jen angažovanosti uvnitř obce, projevuje se to na mnoha místech i v sociálně-charitativní oblasti. To všechno vytváří pozitivní obraz a způsobuje, že dnes svobodné církve nepůsobí navenek už tolik svými evangelizačními akcemi, nýbrž přitažlivostí života v obcích. Z mnoha míst je hlášen rostoucí počet návštěvníků bohoslužeb; práce ve skupinách často vyžaduje rozšíření nebo přestavbu církevních budov; přibývá i domácích kroužků.

Všechny tyto jevy nepochybně souvisejí s tím, jak svobodné církve chápou obec: Hlavní zásadou příslušnosti k církvi je osobní identifikace s obcí (a církví).¹⁷ A vlastně to všechno odpovídá právě tomu, co Nový zákon popisuje jako křesťanskou obec, i tomu, jak svobodné církve vykládají definici čl. VII Augsburského vyznání, kde se mluví o církvi jako o „společenství věřících".¹⁸

4. Svobodná církev, nebo církev svobody?

Tím je však už naznačeno, že ptát se, jak „výkonný" je model svobodné církve, může být věcně neadekvátní. Taková otázka je oprávněná, zkoumá-li kriticky, zda svobodné církve také opravdu uskutečňují to (nebo se v přiměřené míře blíží tomu), čím se prohlašují být. Avšak ptáme-li se místo toho, zda jsou svobodné církve úspěšným ekleziologickým modelem budoucnosti, pak je to otázka problematická. Pravda, svobodné církve samy toto hledisko rády zdůrazňují. Ale celá řada svobodných církví právě nevznikla s úmyslem nabídnout úspěšný model budoucí činnosti církve, nýbrž pod tlakem svědomí: jako výsledek hledání takové formy církve, jež by odpovídala novozákonnímu svědectví o obci Ježíše Krista. Hnutí novokřtěnců se považovalo za ekleziologický důsledek reformační zásady věrnosti Písmu a menonitům se podařilo uchovat svoji církevní existenci navzdory pronásledování jedině opakovaným vystěhovalectvím.

Ale co je tím biblickým kritériem pro „bytí církví" podle Písma? Především v kongregacionalistických kruzích se až do novější doby udržel cíl vytvořit znovu ideální novozákonní obec.¹⁹ V důsledku poznání, že Nový zákon obsahuje velmi rozdílné ekleziologické koncepty, tento názor poněkud ustoupil a také ho nikdy nezastávaly všechny svobodné církve. Společné zůstalo svobodným církvím přesvědčení, že obraz novozákonní obce je i dnes důležitým vodítkem pro utváření obce a církve a že v otázkách příslušnosti k obci a uspořádání obce nemohou platit úplně jiná kritéria, než jsou známa z Nového zákona.

Naproti tomu se např. luterská ekleziologie drží Písma především v přístupu k problematice ospravedlnění. „Ve smyslu tohoto přístupu k ospravedlnění je církev Ježíše Krista církví, jež sama nevytváří podmínky pro přijetí spásy; tomu také musí výslovně odpovídat svým bytím."²⁰ Z ekleziologického hlediska nevyžaduje ale víra v ospravedlnění „žádné jiné normativní znaky bytí církví než přítomnost Slova a svátosti". Této přítomnosti má církev jako instituce sloužit. „Ona reprezentuje ve Slovu a svátosti vrcholně platnou svobodu pro lidi. Dosvědčuje, že zdar života nezávisí na výkonnosti člověka, nýbrž je milostí, která překonává i nezdar jeho životních cílů. ... V tomto smyslu je církev institucí svobody, empirické místo pro setkání s evangeliem. I obec je křesťanskou obcí pouze tím, že se shromažďuje okolo tohoto daru."²¹

Z této perspektivy je to potom právě lidová církev, která je církví svobody. „Víra v ospravedlnění, skrze niž a s pohledem na niž církev žije, nesmí a nemá být nahrazována ekleziologickými výkony, náboženskými, liturgickými nebo fideistickými opusy, které by tuto víru činily zbytečnou."²² Potom je ale zvláštní, že církev jako „instituce svobody" není popisována jako „církev víry", což by se podle zvěsti o ospravedlnění dalo očekávat, nýbrž jako „církev křtu". „Neboť křest je jednání instituce, jímž se bezpodmínečné přijetí člověka Bohem jako základ lidské svobody individualizuje, zaměřuje na konkrétního člověka.²³

„Církev svobody" nebo „svobodná církev", v níž je svoboda milosti ohrožována úsilím vázat Boží působení i na vnější znaky? Právě ten, kdo zná reálně existující svobodné církve poněkud blíže, nebude moci takovou otázku lehce odsunout. Značka kvality „věřící v našem smyslu" neexistuje jen v karikatuře, nýbrž i ve skutečnosti: Naléhání na identifikovatelnost vyznání víry snadno vede i k jeho uniformování. K nejdůležitějším zkušenostem duchovních ze svobodných církví, kteří pracují v oblasti lidové církve, patří poznání, jak hluboký vztah ke křesťanské víře mohou mít i lidé, kteří jej vyjadřují zcela jinak, než jsou zvyklí oni sami.

A přesto zůstává nezodpovězena námitka ze strany svobodných církví, zda v případě, že jsou takové zkušenosti ekleziologicky systematizovány, nevznikají přece jen nebezpečná dvojí poselství. Rád bych to ukázal na jednom velmi seriózním příkladu. Evangelická zemská církev v Bádensku vydala (v roce 1996) pozoruhodnou pracovní příručku s názvem „Agitace pro víru. Evangelizace v lidové církvi a jejích obcích." Ta se nejprve velmi jasně zabývá evangelizací a obracením na víru, načež přece jen najde slovo pro „věrné, třebaže vzdálené členy církve", kteří platí církevní daň a požadují úřední výkony církve, což je pro ně dostatečný důvod, aby se „zcela vědomě považovali za věřící". O nich se říká: „Lidová církev je schopna respektovat taková rozhodnutí. V tom je právě její misionářská síla, že svým členům nepředepisuje, jak mají prožívat svou víru ve vztahu k obci" (str. 10). Ale není to přece jen také jednoznačná slabost, že stanovení cíle zůstává nejasné?

Wilfried Härle formuloval ve svých pozoruhodných výkladech na téma „lidová církev a svobodná církev" dva názory, které spojují všechny církve: „1. Boží Slovo je podmínka umožňující veškerou lidskou víru (nikoli obráceně) a 2. Boží Slovo dosahuje svého cíle teprve tam, kde budí lidskou víru a je v poslušnosti víry přijímáno."²⁴ A z těchto zásadních pouček vyplývá pro strukturu církve, že „musí poskytovat prostor, kde bude zaznívat boží Slovo, dané člověku bez jakýchkoli podmínek (které ovšem teprve umožňuje víru), a že musí poskytovat prostor, kde bude v odpověď na boží Slovo víra vyznávána (slovem a skutkem)".

Vycházejíce z tohoto základu mají svobodné církve za to, že utváření tohoto „prostoru" pro odpověď na poselství evangelia vyžaduje také formu „institucionalizované závaznosti", má-li být ono poselství rozpoznáno a vnímáno. Výše citované zásady v preambuli Sdružení evangelických svobodných církví (VEF) se tím pozoruhodně blíží zásadám Härleovým!  

Mnozí členové svobodných církví vidí nicméně zcela realisticky, že to také klade meze jejich působení navenek, ve společnosti. Přitom se vede spor, zda je to způsobeno především monopolním postavením velkých církví, nebo také slabinami, jež vykazují struktury svobodné církve a jejich vnější podoba. Dokument „Vnější podoba a kritika. Ke vztahu protestantismu a kultury v novém století"²⁵, jejž vydaly společně EKD a VEF, sklidil u svobodných církví ostrou kritiku. Ale v následující diskusi se přece nakonec ukázalo, jak obtížné je formulovat vlastní jasné stanovisko.²⁶

Takže se jeví mimořádně důležité vyhýbat se v oblasti zásad i praxe jakémukoli druhu konkurenčního uvažování, a spíše si klást otázku, jak můžeme jako svobodné církve přispět ke společné úloze misie a evangelizace.

5. Církev budoucnosti a budoucnost církve

Církví budoucnosti není ani lidová církev ani svobodná církev. Církví budoucnosti je církev Ježíše Krista. A při veškerém úsilí o moderní formy nebude také budoucnost církev záviset na tom či onom strukturálním modelu, nýbrž pouze na tom, zda církev půjde cestou následování Krista a zda bude v jeho stopách přinášet zvěst o boží spravedlnosti a lásce k lidem.

Tou cestou by chtěly jít všechny církve. Všechny jsou přesvědčeny, že jejich tradice a jejich vlastnosti jsou i důležitými ukazateli cesty do budoucnosti. Vycházejí ovšem také z toho, že rozhodující impulzy pro tuto cestu vycházejí z Krista samého, z jeho přítomnosti v hlásání a ve slavící obci.

Pro svobodné církve jsou pro utváření církve a jejího poslání v tomto světě důležité tyto směrnice:

- S důvěrou v působení božího Slova smí být lidem kladena otázka, jak toto Slovo působí v jejich životě. Smíme očekávat, že lidé budou schopni poskytnout informaci, zda patří ke Kristu nebo ne, a že je tím také určena jejich příslušnost k církvi a obci.

- S důvěrou v působení božího Ducha smíme počítat s tím, že lidé budou ochotni dát sebe se svým nadáním i statky do služeb církve a jejího poslání. Spoléháme se, že církev bude schopna žít z toho a pracovat s tím, co jí lidé, kteří k ní patří, budou dávat k dispozici.²⁷

- S důvěrou v zaslíbení Ježíše Krista přinášíme zvěst o boží lásce k lidem, a to prostřednictvím našeho svědectví, naší služby a způsobu, jakým prožíváme křesťanské společenství. Považujeme za důležité jasně rozlišovat mezi církví a světem - kromě jiného právě proto, abychom dávali zřetelně najevo, kdo jsme a o co nám jde. Ale zároveň víme, že naše rozlišování je dočasné a že nás Bůh ve své lásce k lidem vždycky předchází.

Pro sebechápání svobodných církví a pro jejich věrnost tomu, co považují za svůj úkol, vyplývající z bible, jsou tyto směrnice důležité a nelze je prostě pominout. Avšak nejsou výhradní, nemají vylučovat církve a obce, které kladou důraz na jiné aspekty. Že jsou tyto zásady i v životě vlastní obce uskutečňovány často jen velmi chabě, že leckde narážíme, nemohouce dosáhnout k lidem, jež bychom vlastně chtěli evangeliem zasáhnout, a že svobodné církve nejsou mezi sebou jednotny v názoru, jak tyto směrnice v jednotlivých případech uskutečňovat, to všechno nutí přemýšlivé a sebekritické představitelky a představitele svobodných církví, aby byli ve svých nárocích skromní.

Ale zároveň bychom chtěli zdůraznit, že tyto směrnice mohou být důležitými hledisky pro práci Kristovy církve, že mohou mít už dnes význam pro její utváření a nemají být respektovány teprve v budoucí teorii církve. 

Walter Klaiber je biskup Evangelicko-metodistické církve v Německu a předseda Pracovního společenství křesťanských církví v Německu (ACK).

Přeložila Helena Medková

1 Volkskirche - Kirche der Zukunft? Leitlinien der Augsburgischen Konfession für das Kirchenverständnis heute - eine Studie des Theologischen Ausschusses der VELKD (eds. Wenzel Lohff a Lutz Mohaupt, v: Zur Sache - kirchliche Aspekte heute, seš. 12/13, 1977).

2 Op. cit., 35.

3 To, že výroky ze strany svobodných církví občas budí tenhle dojem - jako např. v sérii článků na téma „budoucnost svobodných církví" v novinách svobodných církví Sonntagsblätter z počátku tohoto roku - nutí k obezřetnějším formulacím.

4 Chr. Grethlein, článek Freikirchen II. Praktisch-theologisch, RGG⁴ III, 2000, 326-328.

5 Op. cit., 227. Práce, na něž se Grethlein odvolává: B. Marchlowitz, Freikirchlicher Gemeindeaufbau. Geschichtichtliche und empirische Untersuchung baptistischen Gemeindeverhältnisses, AprTh 7, 1995; H.-M. Niethammer, Kirchenmitgliedschaft in der Freikirche. Kirchensoziologische Studien aufgrund einer empirischen Befragung unter Methodisten, KiKonf 37, 1995; D. Ruthsatz-Franzen, Die Taufe im Leben mennonitischer Gemeinden in der BRD, v: Ch. Lienemann-Perrin (ed.), Taufe und Kirchenzugehörigkeit, FBESG 39, 1983, 281-336.

6 T. Larsen, čl. Freikirchen I. Kirchengeschichtlich 1. Allgemein, RGG⁴ III, 2000, 323.

7 E. Geldbach, čl. Freikirche, Evangelisches Kirchenlexikon³ I, 1986, 1359.

8 H. Schwarz, čl. Freikirche, Theologische Realenzyklopädie 11, 1983, 550-563 (zde 550). V případě „svobodněcírkevní" existence mnoha původně státních či zemských církví v USA pak hovoří poněkud opatrněji o „sekundárních svobodných církvích" (562).

9 K.-H. Fix v čl. Freikirchen I. Kirchengeschichtlich 2. In Deutschland, RGG⁴ III, 326 staví proti nim „skutečné svobodné církve", spojené ve Sdružení evangelických svobodných církví.

10 Píše se v informačním prospektu církve. Srovnej též A. Klompmarker, čl. Evangelisch-altreformierte Kirche, EKL³ I 1986, 1199n.

11 Píše W. Klän, čl. Selbstständige Evangelisch-lutherische Kirche, TRE 31, 1999, 103.

12 K dalšímu srovnej: H.-M. Niethammer, Kirchenmitgliedschaft in der Freikirche (viz pozn. 5), 34-39. Podobně, ale méně schematicky charakterizuje typ svobodné církve E. Geldbach, Freikirchen - Erbe, Gestalt und Wirkung, BenshH 70, 1989, vychází ovšem vzhledem k anglosaskému pozadí silněji ze zdůrazňování svobody náboženství a svědomí.

13 D. F. Durnbaugh, čl. Kirche 3.6 Freikirchl. Ekklesiologie, EKL3 II, 1989, 1082nn, se snaží tento profil „svobodné církve", který závisí na státně a církevně právní situaci, opsat pojmem „Believer's Church", jejž použil poprvé M. Weber s významem „výhradní společenství osobně věřících a znovuzrozených". Jako nejdůležitější rysy tohoto typu jmenuje následování, přednost Písma před tradicí, znovuvytvoření obce jako společenství svatých, kněžství všech věřících, oddělení od světa a službu ve světě. Obsahově velmi pozoruhodná typologie „lidové církve" a „dobrovolné církve" od Ernsta Troeltsche (Die Soziallehren der christlichen Kirchen und Gruppen, 1912, 362-375) používá diskriminující termíny „církev" a „sekta", čímž dorozumění spíše uškodila.

14 Otištěno v: Freikirchenhandbuch, vyd. Vereinigung Evangelischer Freikirchen, 2000, 135n. Srov. též K.P. Voß, Die Vereinigung Evangelischer Freikirchen auf dem Weg zur Kirchengemeinschaft? Perspektivische Anmerkungen zur neuen Präambel der VEF, v: ÖR 49, 2000, 79-87.

15 K tomu srov. H.-M. Niethammer, Kirchenmitgliedschaft in der Freikirche (viz pozn. 5). Vzhledem k těmto pozorováním nabádá autor k revizi podmínek pro přijímání členů. Podobně K.H. Voigt, Kirche mit Gemeinden aus Glaubenden und Suchenden. Wer kann Kirchenglied in der EmK werden? EmK-Forum 11, 1998.

16 Největší německá svobodná církev, Svaz evangelicko-svobodněcírkevních obcí (Baptisté), vykazuje přibližně vyrovnanou bilanci členstva, což se vysvětluje značným přírůstkem z řad vysídlenců z Ruska a Kazachstánu. I podle shora načrtnuté typologie lze tuto svobodnou církev přiřadit přibližně ke „středu".

17 Nicméně lze pozorovat, že mnoho lidí se sice identifikuje s místní obcí, ale už se nechce identifikovat s církví jako institucí.

18 K tomu srov. Miroslav Volf, Kirche als Gemeinschaft, Ekklesiologische Überlegungen aus freikirchlicher Sicht. EvTh 49, 1989, 52-76.

19 Klasické příklady baptistických názorů: Joh. Schneider, Die Gemeinde nach dem Neuen Testament, ²1947; a názorů Svobodných evangelických obcí: K. Bussemer, Die Gemeinde Jesu Christi, ⁸1984.

20 Volkskirche - Kirche der Zukunft (viz pozn. 1), 14.

21 Op. cit. 15.

22 Tr. Rendtorff, Theologische Probleme der Volkskirche, v: Volkskirche - Kirche der Zukunft? Op. cit., 123.

23 Op. cit., 129. To odpovídá trendu, který lze pozorovat i v novější exegezi, že totiž vykladači často píší „křest" na místě, kde Pavel říká „víra"!

24 W. Härle, čl. Kirche VII. Z hlediska dogmatiky, TRE 18, 1989, 277-317 (7.4 Lidová církev a svobodná církev, 306-308), zde 308.

25 Vyšlo jako text EKD 64, 1999.

26 K tomu viz W. Klaiber, Gestaltung und Kritik. Zum Verhältnis von Protestantismus und Kultur, Deutsches Pfarrerblatt 2/2001; a k celé problematice: W. Klaiber, Offenheit und Verbindlichkeit unserer Arbeit. Anmerkungen zu einigen wichtigen Aspekten einer freikirchlichen missionarischen Existenz in unserer Gesellschaft, v: Die Freikirchen und ihr gesellschaftlicher Beitrag, 1995, 39-48.

27V tomto smyslu je otázka financování pro svobodné církve rozhodně otázkou zásadní, úzce související s očekávanou osobní účastí na životě a poslání církve a obce. K tomu srov. W. Klaiber „Einen fröhlichen Geber hat Gott lieb". Freikirchliche Überlegungen zum Thema kirchliche Finanzen. EvTh 61, 2001, 49-56.