Jste zde

Eutanázie

Problematika eutanázie (termín pochází z řečtiny a znamená "dobrou smrt") pro-vází lidstvo již od nepaměti. Dodnes je u některých přírodních národů zvykem zabí-jet nemocné a přestárlé lidi, se zmínkami o ní se setkáme i v bibli (Saulova smrt - v jednom z popisů vypráví voják, jak Saula na jeho přání zabil) a ve starém Řecku a Římě byla běžnou součástí filozofických úvah - vyslovovali se pro ni např. Platón a Seneca. Ačkoliv křesťanská tradice pokládá život za boží dar, o kterém člověk nemá právo rozhodovat, objevují se úvahy o eutanázii i u křesťansky orientovaných myslitelů (v "Utopii" Thomase Mora nebo dokonce i u Martina Luthera, který euta-názii doporučoval v případě tzv. "podvrženců" nebo "dětí ďáblových", čímž mínil výrazně tělesně nebo duševně postižené novorozence. Avšak všechna tato díla zmi-ňovala eutanázii pouze v rovině teoretické. Živnou půdu pro její realizaci připravilo až dílo Karla Bindinga a Alfreda Hocha "Svoboda k hubení života nehodného žití. Jeho rozsah a forma", které bylo vydáno v Lipsku v roce 1920, které za takový "ži-vot nehodný žití" považuje život nevyléčitelně nemocných a nenapravitelně slabo-myslných. Do praxe pak tyto ideje uvedl Hitlerův nacionální socialismus, během ně-hož zahynulo v plynu množství lidí z domovů důchodců a ústavů. Šok z tohoto po-čínání zastavil po válce veškeré další diskuze o eutanázii, takže se s úvahami o ní setkáváme znovu až na konci 70. let a později.

Důvod, proč se tato otázka stala znovu velice aktuální, tkví paradoxně v technic-kém pokroku. Strach ze smrti vedl k tomu, že jí lidé vyhlásili nemilosrdnou válku. Díky ní se dnes daří udržet mnohé nevyléčitelně nemocné pacienty naživu mnohem déle, než bylo kdy v minulosti možné. Proces umírání se tím prodloužil často až na nesnesitelně dlouhou dobu, která je přílišnou zátěží nejen pro pacienta, který je často udržován naživu jen napojením na nákladné přístroje nebo podáváním silných léků, díky nimž je neustále v otupělém stavu, a který zároveň ví, že se jeho situace už ni-kdy nezlepší. Často pak končí v rezignaci a svůj život začne vnímat jako nesmyslný. Ale vedle samotného pacienta je nadměrně zatížena i jeho rodina, pro kterou jeho dlouhé umírání představuje jednak přílišnou ekonomickou zátěž, ale je nutné zmínit i zátěž emocionální, která bývá mnohem tíživější, zvláště tehdy, pokud stav, kdy pro milovaného člověka nelze nic udělat, trvá příliš dlouho. V neposlední řadě předsta-vuje příliš dlouhé umírání i obrovské břemeno pro zdravotnický personál, především pro sestry a ošetřovatelky. Zdá se, že situace připomíná klasickou českou pohádku o smrti kmotřičce, kde se také lidé domnívali, že problém konce života vyřeší tím, že odstraní smrt (v našem případě tím, že ji odsunou někam, kde nebude vidět, a její okamžik co nejvíc oddálí). I v našem případě nakonec lidé sami po smrti volají jako po vysvobození ze života, který se nemůže přirozenou cestou naplnit.

Než se však můžeme začít zabývat otázkou, do jaké míry je eutanázie řešením to-hoto problému, je třeba si vyjasnit, co vlastně tento termín znamená, protože se často používá ve velmi různých významech. Ve své práci "Důstojnost lidského života" (Vyšehrad, Praha 1999) uvádí Hans Rotter pět možných případů, které se dají ozna-čit jako eutanázie:

·pomoc při umírání bez zkrácení života, tedy např. běžná lékařská péče o umírají-cího, kterou vykonává lékař nebo duchovní;

·upuštění od prostředků prodlužujících život ("pasivní eutanázie");

·mírnění bolestí prostředky, které zatěžují organismus vedlejšími účinky a urychlují proces umírání (morfium, které ztěžuje dýchání a může vést k zástavě srdce);

·přímé, chtěné a aktivními zásahy navozené zkrácení života na přání pacienta ("aktivní eutanázie");

·úmyslně navozená smrt bez svolení nebo proti vůli pacienta. (Rotter, str. 93-94)

Zatímco by se asi nenašel nikdo, kdo by něco namítal proti lékařské a duchovní pomoci při umírání a usmrcení člověka proti jeho vůli nelze klasifikovat jinak než jako vraždu, je morální rozhodování ve zbývajících třech případech komplikovanější.

Asi nejsnáze lze rozhodnout v případě podávání analgetik s vedlejšími účinky. Zde lze postupovat podle principu menšího zla, kdy je lépe, když má člověk mož-nost dožít snesitelným a smysluplným způsobem, i když za cenu toho, že se mu ži-vot trochu zkrátí, než aby musel dlouho nesnesitelně trpět. Cílem jednání tu totiž ne-ní zkrácení života, ale snaha učinit ho snesitelným, která je plně oprávněná, samo-zřejmě po zvážení toho, jestli neexistují méně rizikové prostředky k dosažení stejné-ho cíle. Je zde jen třeba brát ohledy na hodnoty a přesvědčení samotného pacienta. Pokud považuje délku života nebo jasné vědomí za důležitější než zmírnění bolesti, nelze ho k užívání analgetik nutit.

U pasivní eutanázie, tedy nezahájení nebo ukončení terapie zejména v tom přípa-dě, kdy už terapie nemá za cíl léčbu, ale pouze prodloužení života pacienta, je po-měrně snadné dojít ke kladné odpovědi, ale ve chvíli, kdy se začne řešit praktická stránka, objeví se mnohé obtíže. Pro většinu lidí je přijatelné tvrzení, že ve chvíli, kdy neexistuje žádná pozitivní prognóza do budoucnosti a diagnóza je jednoznačná, je zcela podle přirozeného zákona neprodlužovat lidský život do nekonečna (pokud s tím samozřejmě pacient souhlasí) a nechat již probíhající proces umírání proběh-nout bez větších zásahů. Obtížné ovšem už je rozhodnout, kdy nastává pravý oka-mžik pro ukončení terapie, která je z hlediska pacientova uzdravení zbytečná. Velký důraz byl kladen na rozlišování tzv. běžných a mimořádných léčebných prostředků. Vycházelo se z toho, že je povinností člověka využít všech běžných prostředků k udržení svého života, zatímco v případě prostředků mimořádných měl pacient (a někdy i lékařský tým - např. ještě před nedávnou dobou museli lékaři rozhodovat, kteří pacienti budou dialyzováni a kteří ne) možnost volit s ohledem na své finanční možnosti a prognózu, jestli je přijme nebo nikoliv. Problematické ovšem je rozlišit, které prostředky jsou běžné a které mimořádné. Je např. respirátor prostředek běžný nebo mimořádný, vezmeme-li na jedné straně v potaz jeho nákladnost, ale na straně druhé fakt, že v současnosti patří k základnímu vybavení všech klinik? Nebo jak hodnotit umělou výživu a hydrataci v případě nezvratně komatózních pacientů, když to je prostředek zcela běžně dostupný a ani nijak nákladný. Zdá se rozumné stanovisko nesnažit se o nějaký jmenný výčet běžných a mimořádných prostředků a raději spoléhat na funkční hledisko: jaký význam bude pro pacienta mít využití toho kterého prostředku, jaká je prognóza do budoucna? Má-li třeba i nákladná operace výrazně zlepšit pacientův stav, je třeba o ní uvažovat spíše než o udržování nezvratně ko-matózního pacienta při životě jen pomocí umělé výživy a hydratace.

Další otázkou je přerušení již započaté terapie ve chvíli, kdy se ukáže jako zbytečná. Pro mnohé lékaře i rodinné příslušníky je mnohem snazší terapii vůbec nezahájit než od ní později upustit a ukončit ji, protože tato situace staví člověka tváří v tvář skutečnosti, že už pro pacienta nemůže nic udělat. Rozhodnutí by se zde mělo vždy odvíjet od jednoznačné prognózy a diagnózy, že pacientův stav se již nemůže zlepšit (i když samozřejmě určité procento omylu se zde nikdy vyloučit nedá - to je jeden z důvodů, proč někteří odmítají i tento způsob eutanázie - myslím ale, že pokud zároveň vezmeme v potaz případy lidí, kteří třeba po mnoho let žijí připoutáni k respiračnímu přístroji nebo kterým je nutno podávat takové množství analgetik, aby jejich bolesti byly snesitelné, že jsou stejně stále v bezvědomí, je toto riziko únosnou zátěží), kritériem rozhodnutí musí být hodnoty pacienta (vidí-li v možnosti plně lidského dokončení života větší hodnotu než v jeho délce), náklady na terapii v porovnání s jejím možným výsledkem a v neposlední řadě i motivace konajícího, lékaře i pacienta, která by neměla zahrnovat přání ukončit lidský život, ale pouze nepokračovat v bezúčelné léčbě.

Mluví-li se o aktivní eutanázii, často se uvádí paralela se sebevraždou. Zde je ovšem třeba zdůraznit, že zatímco sebevražda ukončuje život, který by jinak ve spojitosti s příčinou sebevraždy neskončil, jedná se v případě eutanázie o napomožení probíhajícímu procesu. Rovněž argument, že život je dar od Boha, se kterým člověk nemá právo nakládat ve smyslu jeho započetí ani ukončení, může znít poněkud lacině, uvědomíme si, že všechny ostatní dary od Boha má člověk právě k tomu, aby jich využíval. Proto se mi jeví jako smysluplnější použít jako argument proti aktivní formě eutanázie úvahu, že pokud člověk končí svůj život jako zbytečný (a to dělá, když ho aktivně ukončuje, protože tím dává jasně najevo, že jakékoliv další pokračování zcela postrádá smyslu), jedná tím proti víře v Boha a nemá ani správné pochopení lásky k bližním. Je ovšem jasné, že se jedná o rozhodnutí vyplývající z krajní situace, a proto není dobré ty, kteří o eutanázii usilují, zavrhovat jako těžké hříšníky bez naděje na spásu.

I pro člověka nevěřícího se v případě aktivní formy eutanázie vynoří řada problémů, a to i po stránce legální. Pacient totiž v době, kdy o eutanázii žádá, bývá často díky vlivu léků apod. ve stavu, kdy nyní plně způsobilý pro závažnější právní úkony, jakým by určitě rozhodování o konci vlastního života bylo. Kdyby se naopak uvažovalo pouze o možnosti, že by se pacient musel pro eutanázii vyslovit již před vypuknutím nemoci, nebylo by možné považovat jeho rozhodnutí ve změněných podmínkách za platné.

Kdybychom přesto uvažovali o možnosti aktivní eutanázie v některých krajních případech, narazíme na v podstatě nepřekonatelné překážky, které výrazně převáží důvody pro ("pokud život tak jako tak musí skončit, proč až za čas a ne teď?", často zátěž pro rodinu). Ve chvíli, kdy připustíme jako legální možnost ukončit něčí život, je otázkou, jestli se potom hranice toho, komu lze život ukončit, nebude posouvat dále, jak už se to ostatně stalo za již zmíněné druhé světové války, a toto riziko je příliš velkým mementem pro další úvahy tímto směrem.

Ve chvíli, kdy bude lékař vedle své úlohy terapeuta i tím, kdo život ukončuje, na-ruší se tím již tak dost poškozený vztah mezi ním a pacientem a je zde nebezpečí, že mnozí lidé se budou bát nemocniční léčby, aby nevedla k jejich eutanázii. Pro nut-nou důvěru pacienta k lékaři by to mohlo mít katastrofální následky.

Není rovněž pravda, jak se mnohdy tvrdí, že mezi aktivní a pasivní formou euta-názie už skoro žádný rozdíl není. Vždy je zde rozdíl v motivaci, který je v případě aktivní eutanázie horší (zabít člověka nelze nikdy pokládat za morální čin). Aktivní eutanázie klade větší osobní riziko na konajícího a nutně pro něj musí představovat větší morální zátěž, dochází při ní k většímu urychlení konce života a v neposlední řadě definitivně rezignuje na možnost uzdravit se nějakým třeba dosud nezvažovaným prostředkem. V případě pasivní eutanázie se jedná pouze o rezignaci na účinnost a efektivitu té které metody.

Možná má větší cenu zvažovat, jak proces umírání zbytečně nenatahovat a jak ho učinit lidsky důstojným, než se snažit stanovit podmínky a pravidla, podle kterých můžeme život ukončit, až ho sami začneme považovat za nesmyslný, aniž by tato pravidla mohla být zneužita, protože se zde dostáváme na příliš tenký led a do oblas-ti, kde podle mého názoru člověk není zcela kompetentní rozhodovat.

Citovaná a kozultovaná literatura:

Ondok, Josef Petr, Bioetika. Trinitas, Svitavy, 1999

Rotter, Hans, Důstojnost lidského života. Vyšehrad, Praha, 1999

Shannon, Thomas A., An Introduction to Bioethics. Paulist Press, New Jersey, 1987