Křesťanská rodina v postmoderní dobe

"Rodina založená manželstvím je základním článkem naší společnosti." Tuto formulaci můžeme najít v našem Zákoně o rodině a podobný význam přisuzuje rodině většina evropských států. Všeobecná deklarace lidských práv tvrdí, že "rodina je přirozený a základní prvek společnosti". Vůbec poprvé byla rodina prohlášena za základ společnosti kolem roku 450 př. Kr., v římském zákoníku, tzv. Dvanácti deskách. Rodina jako pojem tedy existuje od nepaměti, v průběhu dějin lidstva byl však tento pojem naplňován různým obsahem, který se velmi lišil v závislosti na čase a místě.

V Evropě existovala před několika staletími tradiční patriarchální rodina (poněkud vhodnější termín, vzhledem ke skladbě jejích členů, kteří nebyli vždy spřízněni, by byl asi domácnost). Byla nezávislou, samostatně fungující jednotkou, která se sama musela postarat o přežití svých členů a vyrovnat se s vnějším i vnitřním ohrožením. Tyto nezastupitelné funkce rodinu stabilizovaly navenek a posílily vztahy uvnitř. Zajisté ovšem není potřeba takovou rodinu idealizovat, protože problémy, které se v ní zhusta vyskytovaly, jsou nasnadě: možnost zneužití moci pánem domu, nesvoboda až zotročení hlavně níže postavených jednotlivců, rigidita a neschopnost měnit naučené vzorce chování v měnících se podmínkách, ohrožení skrytými konflikty, které nelze ventilovat navenek, atp. "Tradičně patriarchální rodina … asi fungovala někde (někdy) dobře, jinde (jindy) špatně. Když špatně, tak zřejmě deformovala. Ale uměla fungovat i dobře, a pak formovala." ¹

Vlivem změn, které průmyslová revoluce a vznik moderního, centralistického stá-tu přinesla celé společnosti, se začal měnit tento po staletí neměnný a hlavně jediný možný model. Těmito procesy se podrobně zabývá Jan Keller, který za hlavního viníka rozpadu tradiční rodiny (a krize rodiny moderní) pokládá centralistický stát, jenž svými zásahy do kompetence rodiny způsobil její postupnou destrukci.

Stát, který o sobě tvrdí, že právě rodina představuje jeho základ, ve skutečnosti nastolil ve všech směrech takové podmínky, které rozpad rodin - na rozdíl od minulosti - velmi výrazně usnadňují a dokonce nepřímo podporují. ²

Proces, který Keller nazývá "vyvlastnění domácnosti", znamenal přenos důležitých funkcí rodiny na stát. V mocenské rovině to bylo způsobeno tím, že základní organizační jednotkou přestala být rodina a stal se jí jednotlivec, což bylo výhodné pro rychle rostoucí byrokratický aparát, méně však pro rodinu, která nejenže ztrácela vliv na své členy, ale pozbývala i významu. Zdánlivě méně významné a zpočátku mnohem pomalejší bylo pronikání státu do kompetencí rodiny v oblasti sociální. "Průměrná domácnost přestala být schopna zajišťovat péči o své nesamostatné členy, tedy o děti, nemocné a staré členy rodiny." ³ V ekonomické rovině to bylo zavedení a stálé zvyšování daní, které nemálo rodin postupně zruinovalo natolik, že už nebyly schopny samostatně prosperovat a z výrobních jednotek se změnily spíše v jednotky konzumní, čímž se silně oslabila nutnost vzájemné komunikace. "Vždyť při jídle se nemluví." ⁴ Důsledkem oslabení výrobní funkce rodiny je nevyhnutelně odchod jejích základních členů za prací, a to nejprve otce, a posléze i matky. Jednou z podstatných změn je to, že se manželství stává základním a nejdůležitějším prvkem rodiny.

Vztah muž - žena hrál do té doby malou funkční roli. Šlo především o zajištění rození a výchovy dětí a o to zaručit ženě takové místo, které by v první řadě a výlučně umožňovalo její úlohu matky. Dnes se manželství uzavírá ne kvůli plození, ale z touhy jít životem spolu. Převažují tedy hodnoty citové a vztahové. ⁵

Jak na tyto společenské změny reaguje moderní rodina? V době, kdy společenský status stojí mnohem výše než status rodinný a kdy je ideálem nezávislý a tolerantní jedinec, je evidentní, že tradiční systém rolí v rodině těžko obstojí a nové role se zatím příliš nedaří definovat. Proto se zdá vhodné pro současnou rodinu použít minimalistické vymezení, které můžeme najít ve slovníku:

Společenství osob spjatých manželstvím či pokrevním příbuzenstvím. Tzv. malá rodina je tvořena manželským párem a jeho potomky, velká rodina (velkorodina) minimálně třígeneračním společenstvím lineárních potomků. ⁶

Poměrně bouřlivým vývojem prošlo také chápání rodiny v katolické morální teologii. Po dlouhá staletí bylo jedinou nebo alespoň zdaleka nejdůležitější funkcí rodiny plození potomstva (generatio prolis). První ucelenou doktrínu manželství vytvořil sv. Augustin zhruba na počátku 5. stol. po Kr. Své názory formuloval v opozici proti ideálům rozpadající se antické kultury a jejího ideálu rovnocennosti tělesné a duševní stránky člověka, kladl tedy důraz na spirituální stránku člověka a potlačování tělesných, světských žádostí. V Augustinově pojetí a obecně v celé patristice bylo manželství svátostné a nerozlučitelné, manželský styk však pouze prostředkem k plození dětí, jinak byl hříšný. (Např. sv. Jeroným se domníval, že není nic tak neřestného jako milovat svou ženu, jako by to byla naše milenka.)

Toto pojetí se udrželo až do počátku 20. století, podle prvního Kodexu kanonického práva z roku 1917 bylo definováno takto: "Prvotní účel manželství je plodit a vychovávat potomstvo, podružný vzájemná pomoc a prostředek k ukojení žádostivosti." (1013, §1)

V průběhu 20. století byla tato oblast znovu promýšlena a postupně docházelo v teologii manželství k posunu.

Jestliže se dříve při interpretaci manželství uváděl jako základní biblický text pří-kaz "Milujte se a množte se", a z něho se pak rozvíjel základ a význam manželství, pak se nyní za rozhodující pokládá zpráva o stvoření Evy, že "není dobře, aby byl člověk sám" a myšlenka "sobě rovnocenného podobného pomocníka", která byla uvedena do spojení s naukou o božím obrazu podle Gn 1, 27. ⁷

Jasně tento posun deklaruje II. Vatikánum v pastorální konstituci, když definuje manželství jako "důvěrné společenství života a manželské lásky" (GS 48) a z biblických textů uvádí Mt 19, 6.

Žijeme v postmoderní době. Jak tento pojem ale definovat, jak jej stručně vystihnout? Snad by se dalo říci, že postmoderna neznamená ani tak epochu jako spíše stav mysli nebo společnosti, ovzduší, v němž žijeme. Charakteristickým znakem postmoderny je radikální pluralismus, pluralismus hodnot, pluralismus v politice, pluralismus náboženství. Je logickou reakcí na relativní zmenšení světa v důsledku rozvoje dopravy, komunikace a masmédií. Výstižně charakterizuje postmodernismus Martin C. Putna: "Prvek návratu je v postmoderně sice přítomen, ale hodnoty a motivy, brané z tradice, jsou chápány vesměs jako nezávazné motivy, kterých lze libovolně používat a libovolně je kombinovat. Právě kombinace nesouměřitelných prvků je typickým projevem postmoderního umění a myšlení. Nejvlastnějším žánrem postmodernismu je tedy koláž." ⁸

Rodina má i v této době šanci přežít a podle mého názoru jistě přežije. Ovšem bu-de fungovat jinak a v jiné podobě. Jiná bude její role ve společnosti a změní se, lépe řečeno již se změnila i její funkce pro její členy.

V intencích postmoderního pluralismu budou různé formy "rodinných útvarů" čím dál rozmanitější a společensky akceptovanější. Přibude počet neúplných rodin v čele s matkou, ale i těch, kde žije s dětmi otec. Zvýší se zřejmě i podíl svobodných maminek, mezi nimi i těch, které si najdou partnera jen pro početí dítěte, a pak ho prostě opustí. Stoupá společenská akceptovatelnost homosexuálních párů i jednotlivců, kteří dobrovolně volí osamělý život. V dyadické rodině kromě všeobecného trendu k jednodětnosti zesílí i skupina rodin s novým důrazem na rodičovství, s větším počtem dětí a s tradičním pojetím nerozlučitelnosti manželského svazku.

To nám může dát naději, že sice rodina možná přestane být základem státu, ale - snad - nezanikne, současnou krizi překoná a dokáže si najít své místo i na prahu třetího tisíciletí.

Myslím si, že křesťanská rodina, tak jak ji pojímá morální teologie, už není a nemůže být jedinou možnou formou. Může být ale jedním z modelů, alternativou, kterou křesťanství nabídne postmoderní společnosti. K tomu, aby se tímto vzorem stala, však potřebuje ještě další posun v myšlení morálních teologů. Například aby mohla být křesťanská rodina vzorem v láskyplném přijetí a výchově většího počtu dětí, musí být jasné, že tyto děti jsou plodem odpovědné svobody, a ne špatně fungující antikoncepce.

Existují ještě další stránky v oblasti manželství a rodiny, které je nutno nově promyslet a zformulovat, má-li být křesťanství odpovědí na problémy současné společ-nosti a světlem světa. Za jednu z nejpalčivějších považuji přístup k rozvedeným v církvi. Je lidsky nepochopitelné, pokud člověk v dospělosti konvertující a toužící vstoupit do plného společenství katolické církve se ke svému údivu dozví, že je sice vítán, ale pro neplatnost svého současného manželství se nemůže zúčastnit svátostného života církve.

Křesťan nežije jinak než kdokoli jiný, který pozorně naslouchá, jaké jsou požadavky a hodnoty lidství. Jeho víra v Boha však určuje nebo by měla určovat jeho cestu, a staví jeho vztah k druhému, jeho konkrétní angažovanost na základech trvalé radosti a důvěry. Obrácení srdce, ke kterému nás vybízejí evangelia, neznamená odlišný způsob jednání, ale pohled víry na Boha. Rodina se nachází v téže situaci jako všechny ostatní skutečnosti. Tím, že ji žijeme jako křesťané, její hodnotová stupnice se nemění, ale dostává nový rozměr. ⁹

Poznámky:

1. Příhoda, Petr: Feminismus zna-mená, že se někde stala chyba, in: Orientace, 29. 05. 1999.
2. Keller, Jan: Nedomyšlená společnost, Doplněk, 1995, str. 44.
3. Tamtéž, str. 57.
4. Tamtéž, str. 54.
5. Locht de, Pierre: Křesťanská rodina dnes, in: Teologické texty, roč. I, č. 5.
6. Encyklopedický slovník, Odeon, 1993.
7. Ratzinger, Joseph: K teologii manželství, in: Teologické texty, roč. I, č. 5.
8. Putna, Martin C.: Křesťané mezi ideologií a gulášem, in: My poslední křesťané, Herrman a synové, 1994, str. 79.
9. Locht de, Pierre: Křesťanská rodina dnes, in: Teologické texty, roč. I, č. 5.